Přestěhoval jsem se společně s dvojicí X aY do nějakého místa na severní Moravě. Není to žádný manželský torjúhelník – oba jsou moji kamarádi a trošku se o mne starají. Jsem ale nespokojený. Večer jsme se pohádali – nejdřívm s kamarádem Y, pak i s jeho ženou – kvůli tomu stěhování. Ráno odchází Y do práce a sedíme chvíli spolu před dome a usmiřujeme se. Vysvětluje mi na mapě něco s cestováním, že je to (asi autem snazší) nějakou oklikou. Já mu říkám, že je to tím, že neznáme místní poměry, kdybychom to tady dobře znali uměli bychom si najít cestičky. Tak se v dobrém rozcházíme.
X stále ještě spí. Slyším do ložnice zvenku nějaké bušení a jdu otevřít. Nikdo tam není a já už si začínám myslet, že to je hluk, který tropí nějaké dítě. Pak si ale uvědomím, že jsem jen v takové ošklivé panelákové kuchyni/hale, a že musím otevřít ještě jedny dveře. Opravdu tam stojí dvojčata, které (jsou to dívky) bydlí už samostatně a jdou zřejmě do školy (je půl deváté). Chtějí po mně provázek. Žádný nemám, ale náhodou chytnu do ruky nějaký kousek provázku od lampy a ony zajásají. Já jim ho ale nechci dát – to by asi té lampě neudělalo dobře. Říkám jim, že na rohu je papírnictví a tam si koupí. Ještě říkají něco , že potřebují nějakou knihu a já jim říkám, že i tu tam dostanou.
Po jejich odchodu sáhnu maně do kapsy a nahmatám tam velkou plochou čokoládu. Tak mám aspoň něco, co můžu dát té nejmladší dcerce, která tam taky je – bydlí ještě s námi. (Té bude tak asi 13, těm dvojčatům tak 16. )Ta čokoláda má různé dílky, malé, střední a veliké, a je u ní i nějaké povídání. Ptám se děvčátka, jaké dílky chce a ona, že ty lidské. To si interpretuju jako ten největší, nejcelistvější – ale možná to souvisí s tím povídáním, co je tam přibaleno.