Odchod

 

Jan 13-14

 

33 Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete.

34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.

35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."

36 Šimon Petr mu řekl: "Pane, kam odcházíš?" Ježíš odpověděl: "Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později."

37 Šimon Petr mu řekl: "Pane, proč tě nemohu nyní následovat?" Svůj život za tebe položím."

38 Ježíš odpověděl: "Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."

1 "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

2 V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.

3 A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.

4 A cestu, kam jdu, znáte."

5 Řekne mu Tomáš: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?"

6 Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

 

Úsek, který zde budeme vykládat, byl zvolen tak, aby končil tajemným výrokem Ježíšovým:“Já jsem cesta, pravda i život“. A tajemství tohoto výroku se v něm pokusíme poodhalit.

Výroky tohoto typu, zvláště jde-li o výroky složené, zde dokonce trojdílné, ovšemže poskytují půdu pro všemožné alegorie trojnosti a trojčetnosti, ale touto cestou my nepůjdeme.

Jestliže si pozorně prohlédneme předcházející verše (byla zvolena takřka celá pasáž, která následuje po Jidášově odchodu – vynechány byly jen 2 verše – 31 a 32.), vidíme, že skoro napořád se v ní hovoří o odchodu a odcházení Nakratičko od něj Ježíš odbočí jen ve verších 13,34-35 – to může být druhotně zakomponované Ježíšovo logion a v 14,1-2, ale i tyto verše vlastně s odchodem souvisejí.

Co znamená, když náboženský učitel, rabbi, velký mistr oznámí svým žákům, že odchází. To může znamenat víceméně jen dvojí: buď, že 1) se nehodlá už této své činnosti věnovat, že ji hodlá „pověsit na hřebíček“ a rozpouští tak svůj kruh; anebo 2) že očekává svoji brzkou smrt. Pouhý odchod někam jinam nepřichází v úvahu, protože by pak jeho učedníci šli přirozeně s ním – byli zvyklí se se svým mistrem a za ním přemisťovat. (A to mnohem dříve než podobný fenomén zažila díky univerzitním mistrům a za nimi putujícími studenty středověká Evropa.) Ani Petrova zoufalá otázka příliš nesugeruje, že by tomu učedníci byli neporozuměli: Sice se táže: „Pane, kam jdeš“, ale vzápětí dodává „Svůj život za tebe položím.“

A o kterou z oněch dvou možností u Ježíše jde, také nemusíme dlouho přemýšlet. Jasně to vysvítá ze slov, která následují dále, z celého stylu, jak vede diskusi se svými učedníky: Neříká: „Milovaní, zlá je doba, Bůh před námi uzavřel nebesa, nebeské království se od nás vzdálilo, vždyť nám usilují o život; rozpusťme naše společenství – ne delší nebo kratší čas se ukryjme a vyčkejme na příhodnější dobu, neboť nyní nic neprosadíme. Až přijde ta správná doba, Pán dá jistě našemu dílu zdar.“ – A tato „příhodná doba“ už nejspíše nikdy nepřijde. Právě naopak! Říká učedníkům: „Jak já jsem jednal, i vy jednejte. Nemůžete ještě vše pochopit a plně se zorientovat v úkolu, který před vás kladu, ale jednoho dne budete jako já, který teď končím, naplniv své poslání!“ „"Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později."- A cestu, kam jdu, znáte. – Já jsem ta cesta …“  Ano, takto jednoduše se dá vysvětlit onen tajemný výrok, Ale přesto si myslím, že je v něm ještě skryto více. My jsme se zatím vypořádali s naším textem jaksi jen letmo, ve zkratce, je třeba se ještě nad ním zamyslet hlouběji.

Je tady jasné, že Ježíš neuhýbá před cestou, která ho nejspíš povede na smrt a ke stejné pevnosti vybízí i své učedníky; i když ne nyní, ale až přijde jejich čas. Když se to takto řekne nebo napíše, vypadá to velice dramaticky, ale měli bychom si uvědomit jedno: Cestou každého člověka je cesta na smrt. Každý lidský osud dříve nebo později dospěje k takovémuto – jistě individuálně i dramaticky prožívanému konci. Konci? Nu to je otázka! Lidská zkušenost to praví. Co praví Ježíš? Za prvé říká, že odchází k Otci. Na to nezaujatá lidská zkušenost odvětí – snad. Ale konec je to tak i tak. Také Ježíš říká, že je „u Otce“ místo nejen pro něj, ale i pro další. To zní útěšně, ale základní kámen úrazu – konec života, tím odstraněn není. Ale pak Ježíš říká zvláštní věc: že odchází, aby zase přišel. Tedy ona hranice není nazpět neprůstupná?! A jak to, jaká je to podivuhodná cesta, která může vést tam i zpět? Já jsem ta cesta,… Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne!

Ježíš tedy, zdá se, vpravdě ve své úloze Mesiáše – Krista, otevřel nebo vynalezl nějakou novou cestu, nějaký úplně nový způsob lidské existence. Vskutku ho ustavil – symbolicky, založením nových mystérií[1] (o těch kupodivu Jan nepíše, zato podrobně ostatní evangelisté) i fakticky, tím že dokonal svou cestu na smrt a skrze smrt prošel dále. Kam dále? K novému životu. Cesta Kristova je cesta, která nejen vede k životu, ale je životem[2]. A je životem pravým, životem v pravdě. – Amen pravím Vám – bychom klidně mohli použít nejzávažnější synoptickou formuli – Já jsem cesta, pravda i život.