"Mé činy jsou mým vlastnictvím, mým dĕdictvím: můj čin je matkou, jež mĕ rodí. Můj čin je mé pokolení, mé útočištĕ."
Že se nám stále skýtá možnost návratu, je pro lidský život dnes nevyčerpatelným zdrojem útĕchy. Když nás pronásleduje síla odvozenosti na tisícerých hbitých konících a svými malovanými praporci nám zakrývá nebesa, zvířeným prachem nám mate cestu, tu hle – mocný hrad před námi. Vjedeme tam, vytáhneme most a obklopí, ochrání a upokojí nás výšiny svou osamĕlou milostí – jsme hosty vĕčnosti.
Vlastĕ je k tomu třeba jen jednoho: Vzdát se onoho "diferencovaného postoje", na jaký jsme si zvykli. My prostĕ k vĕcem zaujímáme nĕjaký postoj: "estetický", "filosofický", nebo "náboženský" – a to pak zůstaneme venku. Most se sám zvedne a nás zachvátí divoká smečka.
Pochopíme-li praslovo, které v jeho jednotĕ nazýváme Buddhou, jako teorii, ztratíme je. Co nám z nĕho zbude, bude "buddhismus", existence našich existencí, jež bude mít nĕjaký počátek a historické trvání, své teze a logická zdůvodnĕní. A všechny tyto vĕci nás mohou učinit jen chudšími a omezit prostor našeho bytí, který nám od narození nepřísluší. Zaprodáváme svou nekonečnost ďáblu za pytlík pozoruhodných intelektuálních kombinací.
Buddha ovšem ani historicky a logicky není teorií. Čím přesahuje a rozšiřuje obzor védanty nejsou ideje, ale čin. A odmítá od sebe veškerá tvrzení i veškeré negace, nechce znát řešení logických rozporů, zajímá ho "cesta". "Zastává-li pak Pán Gautama vůbec nĕjaký názor?" – "Takový názor, Vaccho, dokonalému nepřísluší." A poutník Pótapado referuje: "Ani vy, milovaní, jste od askety Gautamy neslyšeli vůbec žádnou platnou nauku, jako třeba: ‚Svĕt je vĕčný.‘, nebo: Svĕt je časný.‘, nebo nĕco podobného. Asketa Gautama ale vždy ukazuje poctivou a správnou cestu, která vpravdĕ vytrvá, neboť je v pravdĕ ustavena." Tak učil Sókrates, tak učil Ježíš.
Nás však od následovníků Gautamových, Sókratových i Ježíšových dĕlí to, že pro nás čin není žádným učením, že máme čin za nesdĕlitelný, nenaučitelný, za parthenogenesi ducha. Kdybychom tak neučinili, vůbec bychom nebyli.
Co však je Buddha, nejjasnĕji vysvítá v řeči z "Prostřední sbírky", nazývané Brahmovým navštívením. Vypráví se v ní, jak Gautama navštívil svĕt brahman a přemohl Boha poznáním. Brahma mu chce uniknout, ale nemůže; on ale zmizí Brahmovi. Jeho vĕdomí jen nad božským. Tak vítĕzí. "Není vyšší svobody, nežli tato.", vyhlásil Brahma. Jiná, vyšší pravda je tu. Gautama učinil, co poznávající bůh učinit nemohl: poznal. Jeho čin je vyšší nežli boží. "Tisíckrát byl svĕt ve svém bohatství tvou vůlí uchlácholen.", praví k Brahmovi. Gautamova vůle nikoho nechlácholí: odňal totiž svou vůli veškerenstvu, řekl ne. Brahma je vpleten v svĕt, Buddha je volný.
To je indický Prométheus, Prométheus nitra. Nebouří, nepře se, nepohne nohou, nevztáhne svou ruku. Nepohnutĕ stojí před Brahmou a dochází poznání. Jeho čin nemá žádné místo a je bezčasý. Jeho čin je vzdálen příčinnosti svĕtového soukolí. Není ani jeho původcem – čin vyrůstá z okamžiku vĕčnosti. Nemá za následek utrpení. Nic nemá za následek. Je pouze vykonán.
Jsme oddĕleni od okruhu Gautamova. Od nĕho ne. Přesto nás poutají pomíjivé síly. Jsme, malí i velcí, otroky času a přitom pokrevními bratry Nejvyššího.
Buddhovo slovo k parthenogenesi duše zní: Obrácení. Matkou činu je čin předchozího života. Gautamovo poznání je bytím. Když vypráví Gautama o jedinečné obĕti, poznamená k tomu kdosi: "Asketa Gautama neřekl:‚To jsme slyšel‘, nebo ‚Tak by to mohlo být‘; řekl jen ‚To a tak se tehdy stalo.‘ Tu mi přišlo, pánové, na mysl: Jistĕ byl tehdy Gautama králem, panovníkem, který obĕť poskytl, nebo veleknĕzem u dvora, který ji vykonal." Pokud Buddha spočine pohledem na vĕcech, vĕci jsou, pokud pohlédne na svĕt, svĕt je. Jeho odmítnutí, jeho negace, není ničím jiným, než dokonalým bytím. Je naplnĕným činem.
Asie mluví. Ne historicko-geografická kategorie "Asie". Je hlasem, který nás vítá na hradĕ Praslova. Nepoučuje. Chrání, tĕší, léčí.