Putování
za nadějí
Mt 2,1-12
kázání
Mt 2:1 Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:
2 "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit."
3 Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém;
4 svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit.
5 Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka:
6 `A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.´"
7 Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl:
8 "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit."
9 Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.
10 Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.
11 Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.
12 Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
Svátek Epifánie je svázán s putováním. Kdo se toho dne vypraví do kostela, musí ujít kus cesty a bývá jim při tom i zima. Mudrcům, kteří putovali do Betléma za Ježíšem, asi bylo po cestě spíš horko. Jednak nevíme, zda se Ježíš narodil skutečně v zimě – i když právě dnešní den se slavil jako památka jeho narození ještě předtím, než se začaly slavit Vánoce, ale i kdyby to bylo v této roční době, v Palestině a v horkých pouštních oblastech na východ od ní, kudy asi museli putovat, bývá zima málokdy. Mudrci si užili nepříjemností cesty asi mnohem více než my tady. A co je k tomu plahočení do neznámých krajin vedlo?
Naděje. Byla to naděje na příchod čehosi, nebo kohosi, kdo naplní jejich nejasné očekávání a touhu po novém životě, po něčem novém a lepším.
Po nových věcech se lidé plahočí od nepaměti, v dnešní době možná ještě více než jindy, a většinou když jich nabudou, stejně rychle je omrzí. A vyhazují je. Na skládkách a v popelnicích mizí spousta věcí, které nedokázaly naplnit naše tužby, všelijakých hraček pro dospělé, od šatů až po komplikované přístroje k vyrábění zábavy: gramofony, televize, auta a všechno možné. Lidé se svými rozmary upínají hned k tomu, hned k onomu, nespokojeně a nervózně přeletují od předmětu k předmětu od činnosti k činnosti, od vztahu ke vztahu od zábavy k zábavě.
Oni mudrci před dvěma tisíci lety nebyli lidé chudí. Písmo se zmiňuje o královských darech, které složili Ježíšovi k nohám. Kromě toho vypravit karavanu do vzdálené země si tehdy nemohl dovolit jen tak někdo. Mohli si tedy zřejmě dovolit nejrůznější rozmary tehdejšího světa: Mohli si kupovat perly, drahé látky, ženy. Oni ale vložili své peníze, svůj čas a veliké úsilí do hledání něčeho, co se vlastně ani nedá nalézt, protože to není z tohoto světa. Blázni, říkali si určitě jejich sousedi, mohli by si za svůj majetek užívat radostí a krásy života, a oni se vydají někam do neznáma za nějakým pochybným a nepolapitelným cílem.
Ale mudrci přesto volili dobře. Za své úsilí a své poklady totiž dostali něco, co neokorá ani nezvětrá časem, něco trvalého. Získali zážitek setkání s Kristem, zážitek, který člověka promění a naplní zcela novým životem.
A teď si řeknete: "Jak to mohli tušit, jak mohli doufat, že se jim to vůbec podaří?" Jak to, že se nedali odradit spoustou skeptických, pochybovačných a nevěřících hlasů v jejich okolí. Vždyť ani jeruzalémští kněží, kteří znali Písmo a věděli, že se má Mesiáš – Kristus narodit v Betlémě, se o jejich pouť nezajímali. Jediný, kdo o jejich cestu jeví zájem, je podlý král Herodes. Ale tomu jde jen o to pojistit si, aby se nevyskytl nikdo, kdo by mohl ohrozit jeho panování a nárok na trůn. Jak to že oni – mudrci, Krista našli, když ostatní bloudí jako slepí?
Písmo říká, že je vedla hvězda. Lidé si odjakživa lámali hlavu, nejvíce ovšem v poslední době, jaké že to byla hvězda, nebo snad konstelace, uskupení hvězd, jaké se vždy nepozoruje, co je přivedla do Betléma k narozenému dítěti. Lidé přišli také na celou řadu vysvětlení – že to byla kometa, spojení planet, nebo nová zářivá hvězda, takzvaná supernova. Ale to nejdůležitější všem takovým výkladům uniká. Kdyby totiž oni mudrci považovali "hvězdu" za nějaký přirozeně vysvětlitelný jev, byli by se možná nad ní podivili, přitáhla by jejich zvědavost, se zájmem by ji byli pozorovali a v rámci možností tehdejší vědy zkoumali, ale nikdy by je nepřiměla k takové dobrodružné výpravě do neznáma. Pro mudrce byla hvězda božím znamením, které je zasáhlo do srdce, božím poslem, andělem, nesoucím zprávu určenou jen pro ně.
Mudrci tedy nebyli jen neúčastnění pozorovatelé světa. Viděli ve světě prst Boží a všude za svým bádáním a úsilím cítili jeho přítomnost. Ten rozdíl, rozdíl mezi člověkem, jenž od světa nic, žádné překvapení neočekává a také od něho nic nežádá, jenž se spokojuje s tím, co může prožít a užít ve své uzavřenosti, jemuž je cizí láska a starost o své okolí a o svět, a člověkem, jenž se s otevřenýma očima a srdcem táže, hledá a tápe, jenž touží po něčem větším, než doposud zažil, a pravém, ten rozdíl můžeme nazvat třeba – vírou.