Tu otevřel ústa a učil je: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. (Mt 5,2 3)
Tento verš otevírá v Matoušově evangeliu takzvané Horské kázání, což je první z dlouhých ucelených pasáží Ježíšových řečí, jakých má Matoušovo evangelium celkem pět a první z osmi Matoušových blahoslavenství. Tím, že bylo takto vyzdviženo evangelistou do čela, na sám počátek Ježíšova veřejného působení, můžeme ho (lépe řečeno celý korpus blahoslavenství, nebo ještě lépe celé horské kázání) právem považovat za jádro Ježíšova „programu“, za to zásadní a průlomové, co chce Ježíš zvěstovat světu. Proto se mu a blahoslavenstvím obecně dostává od křesťanských exegetů mimořádné pozornosti. I já se shoduji s většinou exegetů v tom, že je jádrem Ježíšova poselství a podobně jako oni oceňuji na něm a na Ježíšově zvěsti vůbec, že není normou neřkuli „pranýřováním“ hříchů nebo jakýmkoli zastrašování či děsením, ale čímsi právě opačným, povzbuzením, oceněním hodnot a vytýčeným nějakého ideálu. První, co Ježíš v Matoušově evangeliu říká, je „Je dobře , že jste takoví a takoví, a pokud takoví opravdu budete, bude vám to, lépe – je vám to, branou k vyššímu životu a zkušenosti s Bohem“, pro kterou má název „nebeské království“.
Nechci zde rozebírat všechna blahoslavenství, ale zaměřím se jen na to první. Je totiž z nich nejhůře srozumitelné – na rozdíl od věcí a postojů jako milosrdenství, tichost, pláč, spravedlnost, pokoj, která zaznívají v ostatních blahoslavenstvích; těm rozumíme bez problému – víme zhruba, co to znamená „být tvůrcem pokoje“, ale co to je „chudý v duchu“?
Není v ničích silách podat přehled všech výkladů tohoto výroku počínaje od Otců až po moderní exegety, ale v minulých dobách dost často zaznívalo, a dosud zaznívá, že zde nejde o (obyčejnou) chudobu, ale o něco jiného. Nemůže nás to udivit, když theologové zběhlí v alegorické exegesi vykládali velmi spirituálně a odtažitě i takové věci jako Ježíšovy jesle, nebo jeho příkaz Zacheovi „Slez dolů!“. A zde máme dokonce v samotném evangeliu poukaz na to, že to nemáme brát doslova, ale jaksi „duchovně“. Tedy vzhůru do spirituálních výšin, buďme tedy duchovně chudí (tak trochu blbečkové), nebo „žebráci o ducha“ (co to znamená – to, že ducha nemáme a máme si ho po špetkách vyžebrávat?)….
Jenže – ona ta celá nádhera okamžitě sklapne, když se podíváme na blahoslavenství do Lukášova evangelia – ano, jsou tam také, jen o malinko kratší, a tam čteme (6,20) „Blahoslavení (vy) chudí, (neboť vaše je nebeské království).“ A kdyby to šlo, udělal bych to tečku supertučnou. Co tedy Ježíš skutečně řekl? Mluvil opravdu o „chudých v duchu“? Sotva. Je exegetickou zásadou, že kratší verze bývá vždy původnější. Navíc je ono delší znění prvního blahoslavenství ve výrazné neshodě se všemi ostatními, kde se – jak už jsme podotkli – vždy jedná o konkrétní, dobře uchopitelné věci. Takže, co je to to „v duchu“. Nejspíše přídavek církevních vykladačů, jimž už bylo nepříjemné Ježíšovo jednostranné zdůrazňování chudoby (i když z Matoušovy 10 kapitoly ho vyretušovat nedokázali). Ono už koncem 1. století ne všichni křesťané byli chudí, i když nemajetní a otroci mezi nimi stále převažovali. A hlavně – v celém okolním antickém světě byla chudoba a poníženost stigmatem; zdaleka ještě neplatilo ono dnešní „chudoba cti netratí“. (Mimochodem: platí to u nás stále?). Velké činy – i ve smyslu náboženském – se očekávaly od lidí předních a bohatých, pomoc a záchranu hledali lidé u těch, „co na to mají“.
Tím jsme se dostali o kousek dále, ale vyvstal před námi nový problém: Proč Ježíš tak vynáší chudobu, když například my dnes v ní vidíme převážně negativum a sociální zlo? Je přece lépe být bohatý než chudý, a nemusí to být nutně na něčí úkor. (Jakkoli si to někteří svatopisci nemyslí viz http://andresius.pise.cz/205-poklady-bohatych-exegese-jak5.html). Budeme prostě asi muset vzít na vědomí, že pro Ježíše a jeho étos chudoba má nezanedbatelný kladný význam. Ve středověku si tuto „Ježíšovu chudobu“ vykládali často (hlavně pod vlivem Františkovým ve františkánské škole) jako opuštění všeho a následování Krista, ve smyslu Ježíšova výroku (Mt 18,21) „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“, tedy jako výzvu k osobní dokonalosti, jíž si vysloužíme nebe.
Bez újmy na bohatství jiných možných výkladů, které dávají tu lepší, tu horší smysl, chci nabídnout jeden modernější a vypůjčím si ho od člověka, jenž jinak může být spojován s křesťanstvím jen s velkými výhradami. G.W. Hegel už zhruba před dvěma sty lety formuloval cosi, co nazval Dialektikou pána a raba. Jejím obsahem je zhruba to, že z hlediska budoucího vývoje je na tom “rab”, to jest ten, kdo se potýká s každodenní realitou, pracuje a přetváří hmotu, mnohem lépe a nadějněji nežli jeho “pán”, kterému takovýto kontakt a obohacování podněty chybí. Tedy: Jsme-li chudí, jsme většinou i potřební – nemáme vše, co bychom potřebovali a musíme to někde a nějak pracně získávat, případně se o to u někoho ucházet. To nás učí být vnímaví nejen k potřebám ostatních (je známo, že chudí pomáhají svým bližním často více a ochotněji než bohatí), ale také k tomu, co tato země potřebuje jako celek, co potřebuje svět, kam se ubírá jeho “duch”.
Poznámka na závěr: Nedávno vyšlá Jeruzalémská bible překládá náš verš jako Blahoslavení, kdo mají duši chudého. Hezké, že?