Duch – dárce smíření (Ef 2,11-18)
11Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, 12že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách božího zaslíbení, bez naděje a bez boha ve světě. 13Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu krev.
14V něm je náš mír,
on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje – svár.
Ve svém těle ochromil 15zákon ustanovení a předpisů,
aby ten dvojí řád přetvořil v jednoho nového člověka
a tak nastolil mír
16a oba smířil prostřednictvím kříže v jednom těle s Bohem
sám v sobě usmrtiv ono nepřátelství.
17Přišel a zvěstoval pokoj
vám, kteří jste daleko i těm, kteří jsou blízko.
18Tak skrze něj smíme obojí
v jednotě Ducha stanout před Otcem.
/překlad vlastní s oporou Ekum.př + Col/
Text je z listu Efesským, u něhož je Pavlovo autorství někdy zpochybňováno, nicméně tento text má tak mnoho styčných bodů s pavlovskými tématy vyjádřenými např. v Řím, 1Kor, Gal.; že s ním budeme zacházet tak, jako by byl bez dalšího Pavlův. Text začíná vybídnutím ke vděčnosti, které rychle přechází v hymnickou část, oslavující Krista jakožto původce pokoje – jako by se vděčnost za Kristovo obdarování musela bez odkladu vyjádřit hymnickým zpěvem. Vyznačili jsme to i v úvodním textu odlišným řádkováním. Podobné pasáže nacházíme například v listu Kolosským (Kol 1,20-22), 1.Korintským (1.Kor 12,2-13, obzvláště závěr) nebo i jinde (Gal 3,28).
Text představuje Kristovo dílo, jako dílo smíření. Na to poukazuje již odezva Iz 57,19, který je v textu ve v.17 Smíření zde znamená jednak smíření dvou řádů – světa pohanského a židovského, jednak smíření obojího s Bohem – obě témata častá u Pavla např. v Řím. Důraz je zde spíše theologický, než praktický i když za podobnými výzvami může stát i napětí v prvokřesťanských sborech mezi "židy" – tj. křesťany ze židovství a "řeky" – tj. křesťany z pohanství. Pavel se o něm namnoze nezdráhá mluvit jako o nepřátelství. V uvedeném textu dvakrát v.14 a 16, i jinde. V tomto kontextu jistě není náhodné, že přímá starozákonní narážka na Iz 57,19 (Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin.) připomíná SZ text, který má celkově útěšný charakter. Hospodin se v něm obrací k tomu, jenž je zdeptaný a poníženého ducha. Slibuje: Nechci vést spor navěky, nebudu trvale rozlícen. Snad můžeme do okruhu názvuků zařadit i jiný SZ text, Za 9,9-10, který je jinak spojován i přímo citován synoptickými evangelii při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma:
Rozjásej se, siónská dcero, propukni v hlahol, dcero Jeruzalémská. Hle přichází k tobě tvůj král, spravedlivý, jenž nese spásu, ponížený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen. Vyhlásí národům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.
Takový může být myšlenkový kontext, v němž Pavel mluví o Kristu jako tvůrci pokoje. Pavel samozřejmě mluví jako Žid. Dosvědčuje to i užití zájmen my-vy velice výrazně v uvedeném textu (v.11,13,17) i jinde v epištole Efesským (např. hned následující verš 2,19 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci…, dále např. 3,6 apod.) Schopnost překlenout tuto v jeho době jistě velice tíživou a problematickou dichotomii patří jeho osobní velikosti i správnému pochopení zvěsti, již nese. Pochopit totiž Tóru, mohutné dílo tradice celého národa a bezpochyby inspirované božím duchem, jež zaměstnávalo stovky moudrých mužů tehdejšího židovstva, k nimž i sám Pavel patřil, jako suspendovaný zákon ustanovení a předpisů a rozejít se tak s mohutnou větví tradice byl totiž výkon obtížný jistě nejen pro Pavla, ale i pro mnohé jeho následovníky. Aby toto bylo možné, je nutno říci, co je důstojnější Zákona, co jej převyšuje i když neruší, pouze znehybňuje, činí neúčinným. Je to Kristova smrt v těle na kříži. Ještě výrazněji o tom mluví text z epištoly Kolosským:
…aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho smrt na kříži. I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém po zemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony (Kol 1,20-22)
Dalším aspektem, jenž umožňuje osvobodit se od litery zákona je, že v Kristu smíme v jednotě Ducha stanout před Otcem. Motiv Boha jakožto Otce je třeba v synoptických evangeliích silněji rozvinut nežli u Pavla; pro Pavla je spíše typický motiv Ducha, jenž sjednocuje. V našem úryvku se vyskytuje obojí pohromadě. Kristus svou objetí zjednal pokoj a tak umožnil příchod sjednocujícího Ducha Božího. O něm se široce rozepisuje pasáž 1Kor 12,2nn, kde mj. čteme: Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne "Ježíš buď proklet", a nikdo nemůže říci:"Ježíš je Pán", leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch……. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každé mu zvláštní dar, jak sám chce. ….Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni(ponořeni) v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
Zde je vidět, že Pavel chápal sjednocení hlouběji, než jako pouhé smíření Židů s pohany, nebo viděno z druhé strany Řeků s barbary. Každý projev Ducha, jenž uznává Ježíše za Pána, který se vztahuje kladně k božství Kristovu, pochází z téhož Ducha a má být za takový uznán. Pavel to prohlašuje dokonce velmi důrazně, že to až připomíná Ježíšova slova typu Amen, amen, pravím vám…. .Působení Božího Ducha zasahuje velmi hluboko, nejen do oblasti sociální – tedy běžného života a vztahů, nejen do oblasti poznání, ale i základního bytostného určení člověka, jak to připomíná Gal3,28: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. nebo Ef 5,8: I vy jste byli kdysi tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.
Být mužem či ženou jistě patří k nejtíž překonatelným omezením člověka. Ale i tuto nerovnost má Duch možnost zarovnat. Metaforika světla a tmy (typická jinak pro Janovské texty) se pak snaží sdělit zřejmě jinak nevyjádřitelné o úplné proměně člověka, kterou Pavel občas nazývá duchovní obřízkou. Tak jako byla obřízka znamením zaslíbení Izraele Hospodinu, má být znamením nového člověka Duch.
Od nepřátelství k jednotě v Duchu
V dnešní době zažívá tak jako už za mnohých minulých míšení kultur střetávání mnoha kulturních a duchovních proudů v pluralitní společnosti. Sami jsme přitom silně determinováni vlastní bohatou a úctyhodnou tradicí. Naše křesťanská (evangelická, katolická, evropská liberální) tradice je natolik rozkošatělá, že by bylo dobře možné stáhnout se dovnitř ní a veškerý svůj myšlenkový svět i postoje formovat z jejího zorného úhlu. Přitom však nemůžeme přehlédnout množství jiných tradic – z nichž některé jsou velmi vnitřně opravdové – jež se derou do našeho povědomí. Toto může být natolik nepříjemné, že můžeme apriori zaujmout odmítavý až nepřátelský postoj. Cizí svět, cizí názory nás ohrožují. Minimálně nám kazí náš krásně vybudovaný konsistentní svět. Nejlépe je tedy to býlí, které nám zde raší pokud možno vymýtit, a když už to nejde tedy aspoň ignorovat.
To "býlí", tedy nejrůznější lidé a názory jimi zastávané, má ale stejný nárok na existenci a bylo povoláno k životu týmž Pánem. Možná tito lidé touží po pochopení a dorozumění, možná že jejich myšlenkový svět cítí neúplnost stejně jako mnohé Duchu otevřené křesťanské proudy. Je tedy možné, abychom vybudovali svůj myšlenkový svět společně? Pavel říká, že to je možné, pokud společně vyznáme příchod Boha na zem v Kristu. Tím budeme sjednoceni v Duchu a budeme smět stanout před Otcem. Bude přitom nutné se osvobodit od mnoha nepodstatných věcí, uvedu namátkou: "nadřazenost bílé rasy", "civilizovaná demokratická společnost", nárok na autoritativní výklad Písma apod.
Ovšem každý, kdo se něčeho zříká, se většinou ptá, co za to může dostat. Tedy, co za to můžeme dostat?
Především plnost Ducha plynoucí ze sjednocení nás samých, z překonání rozporů vnitřních i vnějších: Můžeme za to dostat podíl v království Božího Ducha.