Do ut des

Potom po mnohých dnech, po třetím tom létě, stalo se slovo Hospodinovo k Eliášovi, řkoucí: Jdi, ukaž se Achabovi, neboť dám déšť na zemi. Odšel tedy Eliáš, aby se ukázal Achabovi.

Byl pak hlad veliký v Samaří. I povolal Achab Abdiáše, kterýž byl představen domu jeho. (Abdiáš pak bál se Hospodina velmi. Nebo když Jezábel mordovala proroky Hospodinovy, vzal Abdiáš sto proroků a skryl je po padesáti v jeskyni, a krmil je chlebem a vodou.) A řekl Achab Abdiášovi: Jdi skrze tu zemi ke všechněm studnicím vod, a ke všechněm potokům, zdali bychom kde nalezli trávu, abychom živé zachovali koně a mezky, a nezmořili dobytka. I rozdělili sobě zemi, kterouž by prošli. Achab šel jednou cestou sám, Abdiáš také šel cestou druhou sám.

A když Abdiáš byl na cestě, aj, Eliáš potkal se s ním. Kterýž když ho poznal, padl na tvář svou a řekl: Nejsi-liž ty, pane můj, Eliáš? Odpověděl jemu: Jsem. Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel. Jemuž řekl: Což jsem zhřešil, že služebníka svého vydati chceš v ruku Achabovu, aby mne zamordoval? Živť jest Hospodin Bůh tvůj, žeť není národu ani království, kamž by neposlal pán můj hledati tě, a když řekli, že tebe není, přísahy požádal od království a národu, že tě nemohou nalezti. A ty nyní pravíš: Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel. I stalo by se, že jakž bych odšel od tebe, tedy duch Hospodinův zanesl by tě nevím kam, já pak jda, oznámil bych Achabovi, a když by tě nenalezl, zabil by mne. Služebník zajisté tvůj bojí se Hospodina od mladosti své. Zdaliž není oznámeno pánu mému, co jsem učinil, když Jezábel mordovala proroky Hospodinovy, že jsem skryl z proroků Hospodinových sto mužů, po padesáti mužích v jeskyni, a krmil jsem je chlebem a vodou? Ty pak nyní pravíš: Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel. A zamordujeť mne. Odpověděl Eliáš: Živť jest Hospodin zástupů, před jehož oblíčejem stojím, žeť se jemu dnes ukáži.

A tak šel Abdiáš vstříc Achabovi, a oznámil jemu. Pročež šel i Achab v cestu Eliášovi. A když uzřel Achab Eliáše, řekl Achab k němu: Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský? Kterýž odpověděl: Jáť nekormoutím lidu Izraelského, ale ty a dům otce tvého, když opouštíte přikázaní Hospodinova a následujete Bálů. Protož nyní pošli a shromažď ke mně všecken lid Izraelský na horu Karmel, a proroků Bálových čtyři sta a padesáte, i proroků toho háje čtyři sta, kteříž jedí z stolu Jezábel.

Obeslal tedy Achab všecky syny Izraelské, a shromáždil ty proroky na horu Karmel. A přistoupiv Eliáš ke všemu lidu, řekl: I dokudž kulhati budete na obě straně? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním. A neodpověděl jemu lid žádného slova. Opět řekl Eliáš lidu: Já sám toliko pozůstal jsem prorok Hospodinův, proroků pak Bálových jest čtyři sta a padesáte mužů. Nechť jsou nám dáni dva volkové, a ať vyberou sobě volka jednoho, kteréhož nechť rozsekají na kusy a vkladou na dříví, ale ohně ať nepodkládají. Jáť také připravím volka druhého, kteréhož vložím na dříví, a ohně nepodložím. Tedy vzývejte jméno bohů vašich, já pak vzývati budu jméno Hospodinovo, a budeť to, že Bůh, kterýž se ohlásí skrze oheň, ten jest Bůh. A odpověděl všecken lid, řka: Dobráť jest řeč tato. I řekl Eliáš prorokům Bálovým: Vybeřte sobě volka jednoho a připravte ho nejprvé, poněvadž jest vás více, a vzývejte jméno bohů vašich, ale ohně nepodkládejte. A tak vzali volka, kteréhož jim dal, a připravili a vzývali jméno Bálovo od jitra až do poledne, říkajíce: Ó Báli, uslyš nás. Ale nebylo hlasu, ani kdo by odpověděl. I skákali u oltáře, kterýž byli udělali. Když pak bylo poledne, posmíval se jim Eliáš a řekl: Křičte vysokým hlasem, poněvadž bůh jest. Neb snad rozmlouvání má, neb jinou práci, neb jest na cestě, anebť spí, ať procítí. (var. překladu dle ČEP: Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí.) Takž křičeli hlasem velikým, a bodli se vedlé obyčeje svého nožíky a špicemi, tak až se krví polívali.

I stalo se, když již bylo s poledne, že prorokovali až dotud, když se obětuje obět suchá, ale nebylo žádného se ohlášení, ani kdo by odpověděl, ani kdo by vyslyšel. Zatím řekl Eliáš všemu lidu: Přistuptež ke mně. I přistoupil všecken lid k němu. Tedy opravil oltář Hospodinův, kterýž byl zbořený. Nebo vzal Eliáš dvanácte kamenů, (vedlé počtu pokolení synů Jákobových, k němuž se byla stala řeč Hospodinova, že Izrael bude jméno jeho), A vzdělal z těch kamenů oltář ve jménu Hospodinovu; udělal také struhu vůkol oltáře zšíří, co by mohl dvě míry obilé vsíti. Narovnal i dříví, a rozsekav volka na kusy, vkladl na dříví. A řekl: Naplňte čtyři stoudve vodou, a vylíte na obět zápalnou i na dříví. Řekl opět: Učiňtež to po druhé. I učinili po druhé. Řekl ještě: Po třetí učiňte. I učinili po třetí, Tak že tekly vody okolo oltáře; také i struhu naplnila voda. Stalo se pak, když se obětuje obět suchá, přistoupil Eliáš prorok a řekl: Hospodine Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, nechť dnes poznají, že jsi ty Bůh v Izraeli, a já služebník tvůj, a že jsem vedlé slova tvého činil všecky věci tyto. Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, aby poznal lid tento, že jsi ty, Hospodine, Bohem, když bys obrátil srdce jejich zase. V tom spadl oheň Hospodinův, a spálil obět zápalnou, dříví i kamení i prsť; též vodu, kteráž byla v struze, vypil. Což když uzřel všecken ten lid, padli na tváři své a řekli: Hospodinť jest Bohem, Hospodin jest Bohem. I řekl jim Eliáš: Zjímejte ty proroky Bálovy, žádný ať z nich neujde. I zjímali je. Kteréž svedl Eliáš ku potoku Císon, a tam je zmordoval.

Tedy řekl Eliáš Achabovi: Jdi, pojez a napí se, nebo aj, zvuk velikého deště. I jel Achab, aby pojedl a napil se. Eliáš pak vstoupil na vrch Karmele, a rozprostřel se na zemi a sklonil tvář svou k kolenům svým. Potom řekl mládenci svému: Vystup nyní, a pohleď tam k moři. Kterýž vystoupiv, pohleděl a řekl: Nic není. Řekl opět: Vrať se po sedmkrát. I stalo se po sedmé, řekl: Aj, oblak maličký jako dlaň člověčí vystupuje z moře. Ještě řekl: Jdi, rci Achabovi: Zapřáhej a jeď, aby tě nezastihl déšť. Stalo se mezi tím, když se nebesa zamračila oblakem a větrem, odkudž byl déšť veliký, že jel Achab a přišel do Jezreel.

1 Kr 18:1-45 (KR)

I

Do ut des

Do ut des je formule, jíž se zhuštěně vyjadřuje princip náboženského počínání, při němž smrtelník hledí dosáhnout přízně Nesmrtelných bohů, nabízeje a přinášeje jim v oběť něco, o čem soudí, že by na tom mohli mít zájem. Nosnou myšlenkou tohoto principu je účelovost, to jest, obětování se děje se zcela určitým (pozemským) záměrem, který má být darem učiněným bohům (jistě mocnějším nežli potenciální pozemští ochránci) zajištěn. Jde o obchodní, ba co říci, právní vztah, "pro obě strany výhodný". Formule sama vznikla v římském prostředí a ukazuje, jak je tento princip právě archaickému římskému právně-obchodnickému myšlení blízká.

Tento princip byl už nesčetněkrát kritizován z pozic nenáboženských, ale také náboženských, neboť mnohá náboženství s křesťanstvím v čele, se hledí od aplikace tohoto principu, který mají za nedůstojný a rozvoji duchovních sil vposledku škodlivý,  osvobodit. Poukazuje se na to, že je nemožné, nesmyslné a nevkusné zavazovat si božskou bytost nějakou smlouvou, aby plnila naši vůli. Taková kritika je jistě ve svém jádru správná, nicméně bych chtěl poukázat na určité drobnosti, které nám možná obohatí pohled na tento problém.

V prvé řadě je třeba říci, že samotný životní postoj a duševní rozpoložení obětujícího je nám v dnešní době povýtce cizí – naše náboženství se obejdou bez obětí, a když už, tedy navýsost symbolických. I když existuje i opačná možnost (připomínám, např. "oběť moři" apod.) zajímá nás oběť bohům, tedy duchovním bytostem majícím rysy osobnosti, a náboženství, v nichž jsou přítomni bohové. A pokud jsou bohové svobodné bytosti, je jasné, že mohou oběť také odmítnout. To je ovšem z pozice našeho principu jistě nemilá a frapantní komplikace.  Ambicí obětníka-profesionála (zapomněli jsme zdůraznit, že na provedení takového "smluvní oběti" jsou často najímáni profesionálové – kněží, šamani, v naší perikopě jsou to proroci! – asi tak jako se k soudu vodí advokáti) jistě je mít co nejméně takových odmítnutých obětí. Tedy profesionalita takového obětníka spočívá v umění umět to narafičit tak, aby božstvo oběť nemohlo nepřijmout. Připomíná to trochu situaci, se kterou se často setkáváme třeba na moravských svatbách a jiných hostinách: Téměř vždy je tam člověk, někdy je to hostitel sám, někdy ale to může být někdo jiný, kdo se toho úkolu podejme  (náš "profesionál") a jehož hlavním úkolem a ctižádostí je přimět všechny zúčastněné, aby toho co nejvíce zkonzumovali a vypili. Takový "profesionální nabízeč" vám prostě musí podkopat a zlomit vůli. Dělají to někdy neuvěřitelně vychytrale a vtipně.

Ale zpět  k náboženství: Viděno v mytologických souvislostech,  takto "ošidit" bohy dovedou často dobře polobohové – například germánský Loki, nebo lstiví řečtí hrdinové Prométheus a Odysseus, takže je vidět že svět – a nejen lidský – chce být klamán! A že se tedy snad nabízí k úvaze myšlenka, zdali nakonec bohové nejsou takovému přemlouvání přístupni, nebo si ho dokonce přejí. Tedy se zeptejme,  jaké způsoby, jaké metody má obětník, aby zaručil úspěšnost oběti, nebo alespoň zvýšil její pravděpodobnost. Nabízejí se dvě základní metody:

 – První je manipulace s obětovaným předmětem (tedy zvýšení hodnoty toho, co se obětuje). To ale většinou spíše závisí na majetnosti a postavení dárce, takže tato cesta pro odborníka nepřichází v úvahu (Prométheův experiment s kostmi obalenými tukem je sice hezká anekdota, v náboženské praxi se ale příliš neujal.)

– Druhou je upravit to, jak se obětuje. A zde ještě můžeme rozlišit: Za prvé můžeme oběť jaksi zevně obklopit nejrůznějšími kultickými obřady – zpěvem, hulákáním, tancem (ono: skákali u oltáře), bubnováním, zahalováním do dýmu, nebo naopak osvětlováním atd atd., tedy cesta liturgicko-magicko-obřadní. Pak ovšem je zde ještě jedna spirituálnější cesta a při té je tím hlavním dalším činitelem sama osoba obřadníka a její vnitřní stav: cesta vedoucí přes šamanismus k józe, ale nakonec i k tak spiritualizovaným projevům, jakými jsou například chasidské kabalistické kavanót . Navíc se dají obě cesty kombinovat a první můžeme docela dobře považovat za "technický předstupeň" druhé. Ale jestliže obě jsou cesty, pak obě někam vedou. První tedy může vést k druhé, ale kam vede druhá?

Odpovědi snad mohou být různé, avšak jedna je nasnadě: Cílem druhé cesty je vlastní přiblížení se bohu/božstvu sjednocení s jeho myslí a s jeho vůlí. Ovšem pokud je jednou z cest takové napojení na "úmysl" božstva , jsme  opět doma, v klasickém nábožensko-mravním modelu  – pokud je to tak, je to přece přesně to, k čemu celá věc má vést. Takže tady máme do ut des na jakési spiritualizované úrovni: Obětník požaduje od božstva zásah, ale platí za něj tím, že sám se podřídí a sjednotí s jeho vůlí, že začne jednat "jako bůh sám".

Cesta oběti však může vést ještě dál, prakticky až k úplnému zřeknutí se sebe sama. A v takovéto úplné vydanosti (církev ji nazývá kenosis a odedávna ji přisuzuje především Ježíši Kristu, jenž v naprosté oddanosti  Otci a jeho vůli na sebe vzal vše, co měl vykonat) se oběť stává spíše už jen symbolem, který má tuto skutečnost vyjadřovat.

Část II

Problematická perikopa o Elijášovi na Karmelu

Uvedli  jsme tuto úvahu perikopou (bohužel dlouhou), tradičně nazývanou "Elijáš na Karmelu" a dlužno říci, že je to z mnoha ohledů jeden z nejproblematičtějších textů Starého Zákona. Modernímu čtenáři asi nejprve padne do oka onen mimořádně krvavý způsob vyřizování účtů mezi představiteli dvou náboženství, zde zastoupených Elijášem na straně jedné a "proroky Baalovými na straně druhé. Poučenější čtenář Bible si ovšem povzdechne, že to máme ve Starém Zákoně skoro napořád, v knize Jozue třeba, prakticky v každé kapitole. Je zajisté otázka, nakolik toto a jemu podobná líčení odpovídají historické skutečnosti a nakolik jsou jen "svalnatou rétorikou". Že se ovšem takové věci tu a tam dály, máme ovšem doloženo dokonce ještě ze zákona Nového: V Lk 13,1 máme reprodukováno pobouření Židů, doslechnuvších se o incidentu v chrámě při němž "Pilát smísil krev Galilejců s jejich oběťmi"

Pro nás je však mnohem problematičtější tím, že měřítkem pravosti náboženství je zde jeho automatická úspěšnost, že Elijáš dochází uznání tím, že "dokáže, co Baalovi proroci nedokáží". A není jediná! V SZ máme podobný "kouzelnický souboj" popsaný také v Exodu – mezi Mojžíšem a Áronem a egyptskými kněžími.

A dále: Elijáš si dělá posměch z Baalových proroků ("vždyť je to Bůh, má nucení apod."). Ovšem z námi právě nastíněné perspektivy jsme nuceni říci, že náboženství je tím pravější a autentičtější, čím více je schopno akceptovat nevyzpytatelnost jednání božího: tedy, je-li Baal bůh, přeci má možnost neshlédnout na oběť a nepřijmout ji! Takové právo božstvu neoddiskutovatelně přísluší. Vzpomeňme na Gn 4 – na Kaina a Ábela. Jak máme a jak můžeme vnitřně pochopit Elijášovo tak sporné jednání při tomto "prorockém souboji"?

Když celou dlouhou pasáž přečteme pozorně, zjistíme ještě další: Předně Elijáš sám souboj vyvolal. Učinil tak prostřednictvím králova služebníka Abdijáše, jenž byl zřejmě ochráncem dočasně poražené a zapuzené "Jahvovy strany" na královském dvoře Omríovců a který se zde – správně orientálně květnatým a oklikovatým způsobem – snaží Elijáše od takového úmyslu odradit. V tomto riskantním prorockém činu můžeme snad spatřovat i vzdálený předobraz Ježíšova srdnatého postoje, jak vyzařuje ze všech verzí pašijního příběhu (obzvláště u Jana), kde není ani pochyby, že Ježíš se vydává do nebezpečí a smrt dobrovolně a nedovolí, aby mu v tom (a aby jej!) kdokoliv bránil; ale to byl odskok do daleké budoucnosti. Ale proč tak Elijáš činí?

Předně: v zemi je sucho – už třetí rok – a to znamená hlad. Takové oslabení země znamená rovněž její zranitelnost a ohrožení zvenčí: především hrozícím úhynem koní, tehdy hlavního "válečného prostředku". Král Achab je si všech těchto hrozeb dobře vědom a snaží se podnikat, co je v jeho silách, aby jim čelil. (Oproti líčení biblických knih, které se vůči těmto králům staví šmahem negativně, vyplývá z hodnocení ostatních historických a především archeologických pramenů, že dynastie Omríovců byli pravděpodobně nejschopnější králové severního Izraele.) Kromě toho zmítá zemí také náboženský rozkol, mezi starším, ne zcela potlačeným náboženstvím Jahvistickým a modernějšími náboženstvími Baalovými – převzatými ze sousední Sýrie. To nám z dnešního pohledu může vypadat oproti hrozící "ekonomické a humanitární krizi" nevýznamné, ale tehdy tomu tak nebylo.

Zde musím udělat další odbočku. Ani dnes, v jedenadvacátém století nevíme řádně, jak vlastně funguje počasí. Krátkodobě ho sice – za pomoci ohromného družicového pozorovacího aparátu -umíme jakž takž předpovídat, ale jeho dlouhodobé cykly a trendy do značné míry vysvětlit neumíme. Hitem posledních let pak je přiznání, že lidská činnost může počasí ovlivňovat. Je víceméně prokázáno, že počasí ovlivňují kromě výbuchů sopek také například jaderné testy a samozřejmě množství emisí. I když máme tedy už určité záchytné body, je to na druhé straně příliš málo, abychom dokázali počasí technicky ovlivňovat; pokusy konané v tomto směru ve východním bloku a nejnověji v Číně, nedopadly příliš skvěle.

Ve starověku lidé pohlíželi na počasí jako na výraz určité "nálady" bohů, případně jako na výslednici určité "konstelace" uvnitř božského pantheónu. Poslední relikt takového vnímání máme u nás v pohádce o dvanácti měsíčkách. Bohové však nebyli jen esencí přírodních principů, byli i osobami a tedy byli do určité míry "lidští", člověk s nimi mohl do určité míry komunikovat a jeho jednání mohlo mít vliv na jednání a nálady jejich – v dobrém i ve zlém. V pohádce o zlaté rybce, reaguje moře na každý další požadavek rybářovy ženy, svou "náladou" – ještě si vzpomínám, jak jsem to měl v dětské pohádkové knížce krásně vymalované. Proto bylo třeba v případě katastrofy způsobené povětrnostními podmínkami v prvé řadě zkoumat, nebyl-li právě porušen řádný vztah člověka k božskému světu. A náboženský rozkol je jistě něčím takovým, co může disharmonii do božského světa vnést.

Elijáš je muž onoho "starého boha", který cítí a vnímá, jak je náboženský rozkol pro zemi zhoubný a rozhodne se situaci řešit po svém, neboť se cítí k tomu Bohem zmocněn. Je dost dobře možné, že oni "noví proroci" – tedy Baalovi si neuvědomovali vážnost situace. Koneckonců jejich náboženství bylo do země importováno a asi se necítili se zemí a jejími lidmi natolik spjati. Při bezradnosti náboženských vůdců lid váhá a jeho naděje ochabuje: „A přistoupiv Eliáš ke všemu lidu, řekl: I dokudž kulhati budete na obě straně? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním. A neodpověděl jemu lid žádného slova.” Tedy je třeba vyřešit tento náboženský spor a prolomit náboženskou lhostejnost za každou cenu; jinak hrozí zemi zkáza. Elijáš tedy řeší tento spor ze své strany, neboť z druhé strany nemůže. Elijáš si nemohl být jistý božím zásahem ve svůj prospěch, "pro Boha" a pro jeho "slovo" se ale svého činu odvážil. Je otázka, zdali pak všechno muselo být dovedeno až do oněch krvavých důsledků, tu ale už dnes, nějakých tři tisíce let po oněch událostech, těžko můžeme rozřešit.