Meditace pod křížem – podle Lukáše
(Lk 23,32-47)
Vedeni pak byli s ním i jiní dva zločinci, aby spolu s ním byli ukřižováni. A když přišli na místo, kteréž slove popravištné, tu jej ukřižovali, i ty zločince, jednoho na pravici, druhého pak na levici. Tedy Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
Příběh Ježíšův dospěl právě ke svému vyvrcholení, jeho život se dramaticky uzavírá. Již mu není poskytnuta žádná šance dále mezi lidmi působit, je vyveden, ducitur – to je v římském světě používaný eufemismus pro popravu, násilné odstranění člověka z povrchu země a z očí lidí. Muselo to tak dopadnout. Kdo totiž vystoupí vysoko nad úroveň svých současníků a otevře se mu pohled do veliké dálky, nakonec na kříži skončí. Tak silné narušení své vlády nad světem a nad myslemi lidí "pán tohoto světa" nestrpí. Když se však toho člověk (člověk, jenž je svým původem božský) odváží a je tedy vystaven okamžitému a bezprostřednímu útoku bytosti, jež za žádnou cenu nechce takové osvobození člověka, nastává mu další veliký úkol, který musí uskutečnit v krátké době, než onen vládce, který disponuje v materiálním světě nesmírnou silou, zlikviduje životní substanci jeho těla. Onen veliký úkol je završit tento svůj pohled a průhled do věčnosti sjednocením s univerzální pramoudrou bytostí (srv. csl. premudrosť atribut, jímž je titulován Bůh), z níž vše vyplývá a v níž vše končí a společně s ní vyslovit OTČE, ODPUSŤ JIM, NEBOŤ NEVĚDÍ, CO ČINÍ! Tím dochází naplnění Zákon – nadindividuální řád světa, který tak rád ve svůj prospěch obrací právě jeho "vládce". Zákon – řád světa nepřestává platit. V něm je psáno: smrt spravedlivého musí být pomstěna. A tak by tomu také vskutku bylo: onen démon by se vbrzku obrátil s velikou radostí i proti těm, kteří se stali nástrojem jeho pomsty a vykonal na nich "boží pomstu". Mstící ruku boží však může zadržet jen spravedlivý sám a tím učiní rozhodný krok za okruh světa nejen v poznání, ale též ve vůli
A rozdělivše roucho jeho, metali o ně los. I stál lid, dívaje se. A posmívali se jemu knížata s nimi, řkouce: Jinýmť jest spomáhal, nechať nyní pomůže sám sobě, jestliže on jest Kristus, ten Boží zvolený. Posmívali se také jemu žoldnéři, přistupujíce a octa podávajíce jemu a řkouce: Jsi-li ty ten král Židovský, spomoziž sám sobě.
O ničem z toho však lidé, aktéři tohoto podivného představení, nevědí. To nejcennější na světě, co poukazuje dál, mimo jeho okruh, je vysmíváno – stejně tak je tomu v nás. To nejspravedlivější je odsouzeno – stejně tak v nás. Lidé se nakonec dokáží chopit jen toho úplně nejvnějšnějšího – šatu odsouzeného; jen v tom spatřují pro sebe ještě nějakou hodnotu.
Co se však děje, je-li něco velmi cenného zmařeno? To je OBĚŤ. I kdyby se snad byl Ježíš snažil svému osudu vyhnout, bylo by mu to bylo asi málo platné. Ale Ježíš to nedělá. Volně a svobodně přistupuje na to, že vše to, co nashromáždil ve své pozemské osobnosti a co bylo pravým pokladem moudrosti a i zdrojem nemalé síly, bude rozptýleno a zmařeno. NAČAS rozptýleno a zmařeno – neboť časné má právě tak časné účinky.
A byl také i nápis napsaný nad ním, literami Řeckými a Latinskými a Židovskými: Tento jest král Židovský. Jeden pak z těch zločinců, kteříž s ním viseli, rouhal se jemu, řka: Jsi-li ty Kristus, spomoziž sobě i nám. A odpověděv druhý, trestal ho, řka: Ty se ani Boha nebojíš, ješto jsi v témž odsouzení? Myť zajisté spravedlivě trpíme, nebo hodnou pomstu za skutky naše béřeme, ale tento nic zlého neučinil. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.
A takovým způsobem se nám otevírá cesta ke sjednocení s Kristem. Toto totiž pochopí jen ten, jenž "je ve stejném potupení", a někdy ani to nestačí. Nicméně být "připočten ke zločincům", být vydám nespravedlivému a krutému trestu nám tuto možnost může otevřít – skrze ně můžeme dojít poznání. Je ovšem i jiná cesta – přiznat, že spravedlivě trpíme. A zde nechť je kritériem pravdivost: není dobré se bít v prsa a vyznávat hříšnost, když sami dobře víme, že to neodpovídá skutečnosti a že tím jen činíme zadost konvenci; a také není dobré skrývat své přestoupení, když k němu došlo a vydávat se za nevinného. V obojím – ve vyznané vině i v přijetí nespravedlivého trestu se sjednocujeme s Kristem a s jeho osudem, jenž je osudem země. Kdo se na vše dívá z výšky, s odstupem (jako pán v Hegelově dialektickém příměru o pánovi a rabovi), takového sjednocení nedojde. Ráje sjednocující se s Kristem asi nedojde dnes, ba snad ani zítra, neboť když otevřel pečet pátou, viděl jsem pod oltářem duše zmordovaných pro slovo Boží a pro svědectví, kteréž vydávali. I volali hlasem velikým, řkouce: Až dokud, Pane svatý a pravý, nesoudíš a nemstíš krve naší nad těmi, kteříž přebývají na zemi? Tedy dáno jednomu každému z nich roucho bílé, a řečeno jest jim, aby odpočívali ještě za malý čas, až by se naplnil počet spoluslužebníků jejich a bratří jejich, kteříž zmordováni býti mají, jako i oni.
A bylo okolo hodiny šesté. I stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. I zatmělo se slunce, a opona chrámová roztrhla se na poly. A zvolav Ježíš hlasem velikým, řekl: Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel. A vida centurio, co se stalo, velebil Boha, řka: Jistě člověk tento spravedlivý byl. A všickni zástupové, přítomní tomu divadlu, hledíce na to, co se dálo, tepouce prsy své, navracovali se.
Hle, co bylo potřeba, aby spravedlivý byl uznán za spravedlivého: svědectví potvrzené smrtí. Roztržená opona chrámová a zatmění slunce jsou úkazy, které mohou být autentické, ale nemusí. Důležité je, že svědectví setníkovo je platné i bez nich – koneckonců, jak se mohl voják ve službě na popravišti o těch podivuhodnostech přesvědčit? Ne, to, co řekl, řekl na základě toho, co viděl na Ježíšovi samotném. V Mišně, jež je jen o málo mladší nežli evangelia, takřka ze stejné doby, existuje příběh o rabbi Jonathanovi, který se dostal do sporu s celou rabínskou komunitou o určitou teoretickou otázku. Dle – poněkud legendárního – mišnaického vyprávění rabbi Jonathan podpořil své tvrzení argumenty v podobě zázraků – včetně naklonění nebes. Odpověď sanhedrinu? Toto (rozuměj: tato pravda) není na nebesích! Tedy: důkaz pomocí zázraků nepřijímáme, stůj si sám za svým tvrzením! Bylo by krátkozraké považovat farizeje a talmudisty za pouhé "odpůrce Ježíšovy". Nebyli jimi, alespoň ne v tom podstatném, co Ježíš/Kristus přinesl na svět: V prohloubeném a umocněném individuálním lidství. V této souvislosti ne nabízí otázka, k čemu že se to "navracovali" ti lidé přítomní tomu divadlu? Věřím, že šlo o veliké vystřízlivění. Vystřízlivění z opilosti davu, z bezesmyslnosti volání po krvi, za naprogramovanosti a zmanipulovanosti. Není nepravděpodobné, že mohutný růst prvotního Jeruzalémského sboru, jak o něm mluví Skutky (Sk 2,41; 5,14 aj.) byl způsoben i zážitky takových "obrácených pod křížem"