Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zlodĕji vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zlodĕji nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Svĕtlem tĕla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tĕlo bude mít svĕtlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tĕlo bude ve tmĕ. Jestliže i svĕtlo v tobĕ je temné, jak velká bude potom tma? Nikdo nemůže sloužit dvĕma pánům. Neboť jednoho bude nenávidĕt a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemĕjte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tĕlo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tĕlo víc než odĕv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennĕjší? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o odĕv proč si dĕláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak odĕn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malovĕrní? Nemĕjte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánĕjí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedĕlejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. (Mt 6:19 -34 (CEP))
Milí přátelé.
Zajisté nejsou všichni lidé stejní. Mají různé záliby, různé životní zkušenosti , různé potřeby. Težko tedy můžeme k lidem přijít s nĕjakým univerzálnĕ platným návodem na život: Toto dĕlejte a toto ne. Úkoly takového typu můžeme dávat maximálnĕ sobĕ.
Ale hůře: vždyť ani my sami nejsme pořád stejní: život nás staví do různých situací, v nichž musíme jednat rozmanitým způsobem; navíc se vyvíjejí i naše názory a nakonec my sami. Když jsme byli pĕtiletá poupata, sotva by kdo i velmi zkušený v nás rozeznal veškerá nadání a podnĕty, které v sobĕ rozvineme a dojdou v nás uplatnĕní.
A tak musíme i vůči slovu Bible učinit tu výhradu, že neplatí v ní vždy vše pro všechny. Jen se podívejme na ten katalog lidských činností, který zde máme před sebou. Je snad špatné, sít a žít, tkát a připravovovat jídlo? Mohli bychom bez toho vůbec žít? Ano, my možná. Ale mohli by bez toho žít ostatní lidé, například ti, za které jsme bezprostřednĕ zodpovĕdní? A pak mohli bychom vůbec žít bez práce? Vždyť smysluplná práce, vytváření vĕcí, dĕlání pořádku, služba druhým, budování nĕjakého hmotného či duchovního díla – to je přeci veliká potĕcha lidské duše.
Odpovĕď zní, paradoxnĕ, stejnĕ jako v předchozím případĕ, opĕt „ano“! My dokonce časo musíme bez nĕkterých nebo všech tĕchto vĕcí žít – v čase války, nouze, velkého soužení nebo jné lidské stráznĕ býváme nĕkdy nuceni se bez nich obejít. Bylo by špatné ale rozumĕt Ježíšovým slovům tak, že po nás požaduje sebetrýznĕní. Ne. On nám dává možnost, otevírá cestu – paradoxní cestu – k jinému způsobu naplnĕní lidské existence. Je to cesta pro nečetné, pro vyvolené, nebo celý vyvolený národ. Ježíš ví, že potřebujeme pokrm, odĕv, spánek. Ví to i jeho Otec. Ale shánĕt se po nich musejí pouze pohané. Ti, kdo vĕdí, že mají Otce, který ví o jejich potřebách, to dĕlat nemusí. Mohou, ale nemusí.