5 Na té cestě přišel k
samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti
pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi;
6 tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš
jí řekne: "Dej mi pít!" –
8 Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –
9 Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají.
10 Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává
Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho,
a on by ti dal vodu živou."
11 Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde
tedy vezmeš tu živou vodu?
12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní
pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."
13 Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň
14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude
žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k
životu věčnému."
15 Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila
a nemusela už sem chodit pro vodu."
16 Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!"
17 Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi
odpověděla, že nemáš muže.
18 Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi
řekla pravdu."
19 Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok.
20 Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž
má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"
21 Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít
Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
22 Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
23 Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou
ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto
ctili.
24 Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a
v pravdě."
25 Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde,
oznámí nám všecko."
26 Ježíš jí řekl: "Já jsem to – ten, který k tobě mluví."
"Židé se totiž se Samařany nestýkají." "Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal?" "Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" Podobných výroků nalezneme všude dost a hle – našly si cestu i do evangelia. Co vyjadřují? Svár, hádky, netoleranci, někdy jakousi zvědavost smíšenou s odporem: vždy, ve všech kulturách od počátku světa. Něco takového je v evangeliu? Ano i v evangeliu.
Ale počkat: KDO tyhle věci říká a co tím vlastně říká? ˇÚryvek má formu rozvinutého, bohatého dialogu, skoro debaty, mezi Ježíšem a nejmenovanou samařskou ženou. Ty citované věty vycházejí v zapsaném textu z jejích úst, ale jsou to opravdu její slova? Ne. To je něco tradovaného, něco neosobního, neopodstatněného, předsudečného; příbuzenským nebo rodovým blábolem bychom to mohli nazvat.
Ale nedosti na tom! Podobnou nálepkou bychom totiž mohli velice dobře označit i komentáře samotného evangelisty: Vždyť ono "Židé se totiž se Samařany nestýkají." zní skoro stejně a je odrazem podobných předsudků na straně Židů. Ba podezřele zní dokonce komentář, který evangelista vkládá do úst samotnému Ježíšovi (spása je ze Židů).
Tyto výroky mají jedno společné – všechny jsou neosobní a tím všechny do jednoho vypínají vyšší lidské schopnosti: individuální úsudek/rozum a – lásku. A právě v ní tkví jemný háček, za nějž dokáže Ježíš zatáhnout a pomaličku ženu vyvést z oblasti kolektivní nevědomosti (kolektivního nevědomí) a dovést až na práh poznání pravdy. Vstoupit do ní už musí sama.
U ní tedy bylo tím háčkem její srdce. Jistě bylo dost neklidné – pět mužů poznala – aby ji pobídlo k další cestě a hledání na vlastní pěst. A právě takto, srdcem, dospívá k procitnutí, jímž se jí ukazuje pravda. Procitnutí k pravdě je bránou, skrze niž může vždy každý a každá nazřít duchovní skutečnost. Pravda i Duch jsou jména boží působnosti. Pokud potřebujeme ještě nějaké další jméno, jímž bychom vyjádřili naši závislost na ní, můžeme společně s Ježíšem hovořit o Otci (4,23-24): Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Tedy ne v národních předsudcích, v útvorech lidského strachu a lidské fantazie, (kolektivního) lidského nevědomí. Přes ně mohla vést cesta jedině velmi dávno, v šerém dávnověku lidstva. Citliví lidé své doby to velmi dobře vědí. Takřka současně s Ježíšovým vystoupením se v helénistickém světě rozvíjí takzvaná gnóze, která má sice mnoho podob a některé značně kuriózní, všem však je společné zavrhování všech místních, národních, ba vůbec jakých božstev, i těch obdařených v daném náboženském systému tou nejvyšší možnou autoritou. I ve vlastním Řecku se tamní filosofové silně obouvají to tradičních božstev, pravíce, že jim nepřísluší nic více nežli alegorická úcta. Římané sjednotili skoro celý tehdejší civilizovaný svět a vtiskli mu jednotný správní a ekonomický řád. Měli však tolik moudrosti, nebo prostého lidského rozmyslu, že jim ani na mysl nepřišlo postavit mu v čelo nějakého římského Boha. to zvláště na východě po určitou dobu vyvolávalo nepochopení: říše a král zvítězivší nad ostatními a podmanivší si je, vítězí a podmaňuje si ostatní národy a říše ve jménu boha, s nímž je do značné míry, někdy až k totožnosti, spojen. Jak to, že nyní vítězí takový "bezbožný" národ? Není divu, že v takovém spirituálním vakuu se jedinec cítí dezorientovaný: Kde je možno se přiblížit Bohu – na této hoře, jak nám to říkali předkové? Ale vy říkáte v Jeruzalémě. Je ten váš Bůh silnější? Prokázal to dostatečně? Kam máme jít?
Jako po šestnácti stoletích vede Jan Ámos Komenský svého
Poutníka z nekonečného a nesmyslného labyrintu světa do sebe, do komůrky
vlastního já, právě tak Ježíš zde ženu odvádí od bezvýchodnosti jejího tázání:
Formy, jména, kulty, tradice, to všechno má smysl jen pomíjivý. Všechny tyto
věci procházejí krizemi a zanikají. Ale důležitým krokem vstříc Bohu je
vlastní vědomí – alespoň si být vědom toho, co činím, když vzývám to či ono
konkrétní božstvo. Jasné vědomí otevírá dveře k pravdě a k duchu. Žena
reaguje i na toto velmi citlivě – vůbec v celém rozhovoru se jeví
nebývale chápavě, v žádném ohledu jako "prostomyslná osoba":
Ano, to je cosi nového; snad to, co jsme (opěv v tradici) slýchali jako
sen o budoucnosti, který se jednou zhmotní a bude mít jméno Mesiáš.
Žena tedy reaguje na Ježíšovu výzvu vcelku správně, jenom se nedokáže stále
odpoutat od onoho komplexu tradičních představ. Musí tedy zaznít Slovo, slovo
nejvyšší identity, jednoty konkrétního pozemsky materiálního s řádem
prapůvodu: EGÓ EIMI – Já jsem to. Opusť všechny svoje bývalé představy
a nemusíš ani pátrat po tom, zda byly správné či falešné. Oproti
náboženské představě stojí duchovně- fyzická realita, která je vyšší
a původnější nežli veškeré náboženské systémy. Realita, jež má podobu
Slova a tvář člověka. Vstoupíš-li do svého lidského já, TAM ji můžeš
potkat.