Živá voda (Jan 4,5-42)

5 Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi;

6 tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.

7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" –

8 Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –

9 Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají.

10 Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."

11 Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?

12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."

13 Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň

14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."

15 Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."

16 Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!"

17 Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.

18 Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."

19 Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok.

20 Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"

21 Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.

22 Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.

23 Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

24 Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

25 Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko."

26 Ježíš jí řekl: "Já jsem to – ten, který k tobě mluví."

27 Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl `nač se ptáš´ nebo `proč s ní mluvíš?´

28 Žena tam nechala svůj džbán a odešla do města a řekla lidem:

29 "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?"

30 Vyšli tedy z města a šli k němu.

31 Mezi tím ho prosili jeho učedníci: "Mistře, pojez něco!"

32 On jim řekl: "Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte."

33 Učedníci si mezi sebou říkali: "Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?"

34 Ježíš jim řekl: "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.

35 Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni.

36 Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec.

37 Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne.

38 Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."

39 Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: "Všecko mi řekl, co jsem dělala."

40 Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny.

41 A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.

42 Oné ženě pak říkali: "Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa."

Jan 4,5-42

 

Při posuzování veškerých perikop Janova evangelia, jakož i celého evangelia, naskýtá se nejprve otázka autenticity. Stejně jako u mnohých jiných perikop Janova evangelia střetává se zde dvojí: na jedné straně živost líčení celé scény včetně rozhovorů a použitých obratů, které vskutku činí dojem líčení autentické události, na druhé však ohromující absolutnost určitých Ježíšových výroků, absolutnost, jaká může zaznít v theologické disputaci, avšak v dané konkrétní situaci působí ohromujícím, ba až obludným dojmem. V naší perikopě je jím výrok o tom, že Ježíš "má živou vodu" Pomíjejíce rozsáhlou diskusi na toto téma[1] můžeme přijmout předběžně řešení argumentem a maiori: Ten, kdo může řící: "Já jsem světlo světa." ap. jistě může říci i výrok uvedený v této perikopě. Navíc má výrok o živé vodě paralelu v janovských spisech ve Zj 21,6b (Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.) Tam, prakticky na závěr knihy Zjevení i celého novozákonního kánonu zaznívá to, co bychom možná očekávali již zde – živá voda v rámci výroku „Já jsem..“ Toto je však již jednoznačně theologický komentář.[2]

Proti autenticitě perikopy mluví i příkrost, s jakou jedná Ježíš se Samaritánkou ve v.10, jež vůbec neodpovídá Ježíšově obrazu ze synoptických evangelií. Ovšem musíme si uvědomit, že Janův Ježíš je – i ve svých typických projevech a jednání – opravdu poněkud jiný než Ježíš synoptiků a vystupuje s mnohem větší autoritou a i jistou odtažitostí, přičemž není možné jednoznačně prohlásit, že by takovýto Ježíšův obraz byl jednoznačně výtvorem evangelistovým. V konkrétním případě zde mohl Ježíšovu příkrost vyvolat i ženin pokus o jistou provokativní koketérii, jež z předchozího verše zaznívá. I tak ale vidíme propastný rozdíl oproti Ježíšovu obrazu běžnému u synoptiků; ten totiž jednoznačně potvrzuje, že se Ježíš s nevěstkami a různou „pochybnou společností“ stýkal a na způsoby komunikace v tomto prostředí obvyklé musel být zvyklý a připravený.

Věnujme si již však rozboru Ježíšova mistrovsky vedeného rozhovoru s onou ženou. Na prvním místě, ve v. 11 – 14 (příp.15) se odehraje již výše v poznámce zmíněné typické janovské „nedorozumění“. Zopakujme si jeho průběh:

7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" –

…

9 Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají.

10 Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."

11 Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?

12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."

13 Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň

14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."

 

Zde je průběh „nedorozumění“ až průzračně typický : Ježíšův zřejmě symbolicky míněný (viz výše v pozn.1) výrok o „živé vodě“ (v.10) žena nepochopí takto, ale opět na běžné úrovni (v.11-12), což koneckonců není ani příliš překvapivé, neboť předchozí komunikace o tomto předmětu (v.7) se odehrávala na této fyzické úrovni. Očekával snad Ježíš, že se žena hned chopí nadhozeného tématu a odpoví na symbolické úrovni s bystrostí zběhlého rabínského žáka? Asi ne. Takto byl rozhovor zkonstruován (nejspíše evangelistou; nedá se ovšem vyloučit, že podobně si se svými protějšky v rozhovorech pohrával sám Ježíš), aby se lépe vyjevilo a objevilo téma, jež se zde má rozeznít a jejíž jádro je ve verších 13-14. Ovšem ani tomuto vymezení obou úrovní žena neporozumí

15 Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."

 

Takže Ježíš jakoby nahlédne, že nemá cenu se s ní dále bavit a pošle ji pro kompetentnějšího partnera pro rozhovor:

16 Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!"

 

Ale ouha; žena se nechce dát připravit o možnost takového vábivého a zajímavého rozhovoru s podivuhodným cizincem a má pro něj odpověď: Nemám muže." Tím mimo jiné sebevědomě říká, že není na nikom závislá. To bylo totiž tak: Pouze žena, jež byla dospělá, přitom však bez muže a bez dospělého mužského příbuzného (bratra nebo syna), mohla vystupovat samostatně a vládnout svým majetkem.[3] Takový trik však Ježíš snadno prohlédne; byl příliš jasnozřivý na to, aby ho mohlo takové předstírání oklamat – dobře poznal, jaký typ ženy má před sebou:

"Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."

To ovšem žena nečekala – a vzbudilo to u ní respekt: Ten muž je opravdu zvláštní a má nebývalé schopnosti. Ale tím spíše si nechce nechat vyrvat z rukou příležitost k hovoru s někým tak neobyčejným. Je to nepochybně člověk moudrý a tedy i učený. A s učenci je nutno nadhodit nějaké „učené“ téma, aby je to nenudilo:

"Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"

 

Na to ovšem přijde odpověď naprosto nečekaná:

Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.

22 Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.

23 Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

24 Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

Žádná rabínská disputace o tom, které místo v Tóře odkazuje k čemu a jak se má vykládat. Žádná spekulace o tom, že „snad takto, ovšem při zohlednění dalších faktorů je možné uvažovat i o… a naopak na druhé straně…“. Všechny takové otázky jsou nedůležité a odvádějí od toho nejpodstatnějšího: Ne kde, ale jak, na jakém místě své bytosti Boha uctívat. Nepřesvědčoval tu ženu o správnosti židovské praxe, ani se jí nesnažil říci, že by to či ono měla dělat jinak. Postavil se před Boha do jedné řady s ní a prohlásil v podstatě: :“My všichni jsme Bohu povinni sloužit od teď úplně jinak, čas si od nás ode všech žádá změnu a Bůh si ji žádá rovněž.“ A tím si získal její srdce.

Jediné, co člověka na této úchvatné pasáži mrzí, je ta drobná lehce šovinistická poznámka, o „spáse ze židů“. Ale snad to byla jen neobratná formulace, jež měla připravit to, k čemu dojde vzápětí: Takovéhle úžasné věci přece patří do říše zkazek a pohádek; ano, povídá se, vypráví a i učení o tom mluví: Má přijít jeden takový, co všechno učiní nové, Mesiáš mu říkají, pomazaný Páně. (Není příliš pravděpodobné, že by Samařanka použila též řecký termín christos, ale to může být dobře evangelistova překladatelská poznámka) A protože myšlenky pádí kupředu, ústa najednou vyhrknou:

 

"Vím, že přichází Mesiáš, (zvaný Kristus). Ten až přijde, oznámí nám všecko."

 

A na to zazní Ježíšova zjevovatelská formule, u Jana mnohem častější nežli v jiných evangeliích, kde přichází pouze zřídka ke slovu:

 

Já jsem to – ten, který k tobě mluví."

 

Tím je rozhovor prakticky u konce – žena ostatně uteče. Ale začne se rozvíjet druhý, kratší rozhovor mezi Ježíšem a jeho učedníky, kteří právě přišli, jenž je ale v mnohém paralelní s předchozím: Učedníci nabádají Mistra, aby se najedl, neboť mu přinesli pokrm. Ale Ježíš opět mluví o „pokrmu, který vy neznáte“. A opět učedníci nerozumějí: Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?" načež Ježíš vysvětluje: Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho díl,. ještě s dodatkem o důležitosti takového díla:

 

35 Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. 36 Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. 37 Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne.

takže má být takový postoj závazný i pro učedníky:

38 Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."

 

»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»

Souvislost vody s životem je odedávna všem známá. V suchém polopouštním podnebí Palestiny vyvstává ještě markantněji. Politické a sociální úspěchy Státu Izrael jsou do značné míry podmíněny tím, že zvládl problém zavlažování a totéž v oněch oblastech platí odedávna: jen takový státní útvar, který vybudoval a dokázal udržovat zavlažovací kanály (především v Mezopotámii, částečně též v Egyptě) se mohl udržet. Voda se navíc nedá příliš dlouho udržet: Jakkoliv byl zvyk budovat cisterny (a třeba dle svědectví Aloise Musile byl ještě na začátku minulého století) v oblastech Předního východu rozšířený, voda v nich nedosahuje kvality vody pramenité nebo říční a je jen výpomocí v nouzi; a také z cisteren poměrně rychle mizí, jednak vypařováním, jednak vsakováním (kdeže by měly staré civilizace beton!). Navíc to, že voda je prostředím života se projevuje paradoxně i v tom, že jakmile se nechá někde nějakou dobu stát, začnou se v ní rozmnožovat mnohé organismy, jež člověku v jeho útrobách příliš dobře nedělají. S vodou tedy zásadně souvisí i její plynutí a uplývání. Ovšem totéž (plynutí a uplývání) potažmo neustálá změna je i znakem života. Jan Sokol kdesi geniálně upozornil na to, že si lidé ve své představě spojili trvalost s pevností a jistou „kamenností“. Ovšem zatímco kámen, do něhož dávní králové před nějakými řekněme dvěma, třemi tisíci lety vytesali písemné nebo obrazové zprávy o svých činech, se dnes již často rozpadl bez možnosti renovace, neboť po sobě nic nezanechal; nezkopíroval se, nezplodil potomka. Zato lidský rod a jím tradované, písně, příběhy, zkazky jsou tu stále. Život a jeho trvání, trvalost a snad se můžeme odvážit říci i věčnost tedy podstatně s plynutím, uplývání, změnou a střídáním souvisí. Nejen zasévání a plození, ale i sklízení, odcházení, opouštění a odpouštění jsou tedy podmínkou věčného života.

A takto duchovně transformovaný prvek vody v lidském životě, je skutečně oživujícím zřídlem věčného života.

 

»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»»

Pokrm je oproti tomu něco podstatnějšího, co potřebujeme, abychom měli sílu a mohli pracovat, konat své dílo. Takže to na první pohled vypadá jako obrácené, převrácené na hlavu.: Jíme přece proto, abychom žili a dokázali cosi vytvořit. Ale ono to je i opačně! Konat nějaké dílo a konat ho „v Otcově vůli“ je pro člověka velkou posilou. Zažili jsme jistě přece, že když se pustíme do nějakého díla, ono nás po chvíli jakoby samo nese a vede dál; a když nějaké dílo dokončíme, vytvoříme si tím podmínky pro další život – postavím dům a mám kde bydlet, upletu svetr a mám se do čeho obléci, a navíc to slouží často nejen mně, ale i jiným. Také v dnešní době (ne v těch úplně nejarchaičtějších) můžu dostat za své dílo zaplaceno, což mi sice jiným způsobem ale také umožní další život.

A platí to i na vyšší úrovni. Nebyli jsme posláni na svět, abychom jen přežívali a přejímali, ale abychom tvořili a plodili. Neúprosně pravdivé je podobenství o hřivnách: kdo nerozmnožuje, žije marně. A jedině toto, jedině naše dílo nás vede vpřed a zároveň nás sílí a živí, vší entropii navzdory.

 

 

Shrňme si to tedy: Situace dvojí fyzické nouze – žízně a hladu je evangelistovi (nebo Ježíšovi) podnětem k tomu, aby poukázal na dvojí:

·         Ježíš má (živou) vodu   è          tj. je pramenem, obsahuje pramen, zřídlo, zdroj „vody“, vody, jež navěky a napořád oživuje

·         Ježíš má pokrm                               è          tj. dokáže posílit vůli k tomu, aby mohla konat dílo a dokonat ho