recenze
Ostravská univerzita vydala v r. 2015 v edici Vivarium pozoruhodnou publikaci. Flavius Mithridates: Sermo de Passione Domini. Je to českým překladem doprovozená edice humanistického spisu Flavia Mithridata, vlastním jménem Guglielma Moncada, což byl pokřtěný žid a mimo jiné také osobní mentor a přítel Pica della Mirandoly, pro něhož zřejmě dodával i materiál k jeho slavným thesím. “Řeč” měla být proslovena před papežem Sixtem IV. a kolegiem kardinálů, k čemuž ve skutečnosti nedošlo, nicméně je papeži adresována a více místech jej oslovuje. Je to (křesťanský) apologetický spis, který využívá Mithridatovy bohaté erudice v židovských naukách. Celý je koncipován jakožto obhájení křesťanské víry na základě starozákonních a jiných – talmudských, midrašických i jiných citací z hebrejské literatury. Ojediněle se mezi citacemi vyskytují i aramejské, jež však autor vydává za “chaldejské”.
Dílo obsahuje též zhruba padesátistránkovou doprovodnou studii, jež takto zaujímá více než třetinu publikace a jež zasvěceným způsobem uvádí do problematiky vzdělaných židovských konvertitů na sklonku středověku, jakož i křesťanské apologetiky zaměřené proti židům, především častým srovnáváním díla s dalším prakticky neznámým spisem Pugio fidei, španělské provenience. Editor a zároveň autor studie upozorňuje například na vášnivou žádostivost křestanských učenců v oné době seznámit se s židovskou kabalou a rozebírá, nakolik ji právě toto dílo uspokojilo. Svá tvrzení – což je velmi cenné – přitom dokládá obsáhlými citacemi z různých pramenů (Pica della Mirandoly, již zmíněného Pugio fidei, Abrahama Abulafii, Elija del Medigo i mnoha jiných). Jistě důležitým pramenem bylo pro autora studie i edice textu Sermo od Chajjima Wirzubského již z roku 1632, jakož i souhrnné náhledy M. Idela.
Samotné Sermo je pak podrobným komentářem celého pašijového dějí, který se neváže konkrétně k žádnému ze čtyř evangelních textů, avšak k jejich syntéze, jež byla díky každoročnímu liturgickému (a někdy i mimoliturgickému) zpřítomňování oněch událostí běžná každému středověkému křesťanu. Tyto události spojuje především s jejich předobrazy ve Starém zákoně, což má již dlouhou tradici počínajícími starověkými církevními otci, avšak Mithridates by nebyl správný humanista, kdyby tu a tam nepřidal také odkaz na antickou tradici a necitoval klasické básníky.
Vydání takového díla je jistě v českém akademickém světě jedinečný počin, který je třeba jednoznačně uvítat, neboť otevírá dveře bádání v doposud velmi málo známé oblasti. Tím více je chvályhodná akribie editora (Jan Herůfek), jenž doprovodil překlad velmi zasvěcenou úvodní studií a poznámkovým aparátem, v nichž poukázal na možné další souvislosti díla a vřadil ho do kontextu dobové křesťanské apologetiky. Dílo je takto pro badatele a akademickou obec nesporným přínosem.
Velkolepý dojem z této rozsahem nevelké (150 s.) publikace však kazí místy silně nedokonalý překlad do češtiny, což činí problematickým i přínos díla pro neodborníky, jakož i pro odborníky neznalé latiny. (Četné hebrejské citáty v knize, jejichž překlad je však dílem J. Horákové – proč není uvedena jako spoluautorka, její přínos ke knize byl nesporně veliký? – jsou, nakolik jsem byl schopen posoudit, přeloženy správně.) Uvedu několik příkladů chybného překladu:
str. 107: Poklekali před ním a pokřikovali na něho: Michalovo nevěstko, Saulovo dcero (rozumí se synagogo!). I jinak se Davidovi, to jest Kristovi, posmívali – Originální text zní: flectentes genua per irrisionem clamabat meretricula Michal filia Saulis (synagoga scilicet) Davidem id est Christum irridendo Zde překladatel zjevně nepochopil, na koho se naráží, neboť neznal biblický kontext; jde nepochybně o Saulovu dceru Míkal, zmíněnou poprvé v 1Sam 14,49, o níž se posléze obšírněji píše v 1Sam 18-19. Navíc neporozuměl dobře ohraničení vět. Správný překlad by měl znít: Poklekali před ním a pokřikovali na něho. Nevěstka Míkal, dcera Saulova (totiž synagoga) volala posměšně na Davida, to jest Krista a vysmívala se mu. Takto vše také dává mnohem lepší smysl v starozákonním kontextu neboť Míkal se skutečně Davidovi podle 2Sam 6,16-20 posmívala; navíc právě závěr uvedené pasáže, totiž verš 2Sam 6,20c uvádí Mithridates jako propositio celé své řeči na jejím začátku i na konci: QVAM GLORIOSVS FVIT REX ISRAEL HODIE DISCOPERIENS SE ANTE ANCILLAS SERVORUM. ET NVDATVS EST: QVASI NVDETVR VNVS DE SCVRRIS. Takové souvislosti si překladatel měl nepochybně být vědom.
Podobným příkladem neznalosti kontextu, a běžného literárního úzu je pasáž na str. 113: Obdobně jako židé jednali také Solymové (sic!), kteří rozzuřeni přepadli bohatý kmen. Celý ho zničili a jeho příslušníky vlekli na mučidla. I Ježíš byl z příkazu nejvyšších ukřižován na dřevě, což byla ukrutná podívaná. Kolik jste nařídili tímto krutým způsobem umučit lidí a o kolik vzrostl jejich počet? Hřeby přibili jeho ruce i nohy a vsadili ho doprostřed mezi dva zločince. Jakoby se skutečně dopustil provinění, či jakoby stále páchal násilí a nepravosti. – Obsáhlejší citát byl, bohužel, nutný, neboť jen tak je vidět, že si v něm překladatel vybájil cosi, co v originále vůbec není. Ten totiž zní: (str. 110 a 112) ubi Solymi: succensa ira turbataque gens leta: ruunt unanimes tormentaque portant. & per summos cruciatus extentum in ligno corpus: ferum visu: dictuque: per artem seuiciae quantum tormenta iubebant creuerunt artus: affixe clauis manus: affixi pedes: sublatusque in medio latronum: tanquam uere noxius: tanquam per uim & rapinam uixisset.
Ti Solymové jsou ovšemže obyvatelé Jeruzaléma a oni jsou tem “kmen”, který se v rozzuření vrhá (na Ježíše) s mučidly. Ten však nebyl ukřižován “z příkazu nejvyšších”, ale “v nejvyšším soužení” , neboť cruciatus je 4.deklinace. O tom, že by bylo mučeno více lidí, také není v textu zmínka. Také překladatel zjevně neužívá český minulý kondicionál: jako by se byl skutečně dopustil provinění by zde mělo stát a jako by byl žil z násilností a loupeže. Zde ale problém u překladatele může být ještě v něčem jiném, jak se ukazuje níže. Na straně 117 máme totiž podobný příklad neporozumění. Tam překlad zní: … během mučení neopustil coby Bůh své tělo a zároveň jakožto Bůh netrpěl ve svém těle. Jeho božskost ho uchránila utrpení. Nebyl proto přítomen ukřižování a (k mému úžasu) zpíval žalmy. Takovým způsobem chtěl dát příklad příštím pokolením…. Latinsky pasáž zní: …nec deus sui corporis passionem reliquit: nec deum fecit caro passibilem: Diuinitas enim que erat in paciente protectionem subtraxit: & ideo non erat in ipso cruciatu: illos inquam cecinit psalmos quia voluit exemplum esse posteritati. Zde lapsus překladatele nespočívá jen ve velmi diskutabilním překladu slovesa subtrahere, kde bydle mého by mělo mnohem spíše být: Božství přítomné v trpícím, totiž odňalo svoji ochranu. V dalším však se projevuje překladatelova neobeznámenost s theologickým kontextem (jakkoli v poznámce správně a věcně cituje pasáž Tomášovy Summy vztahující se k tématu!) “Ideo non erat in ipso cruciatu” se sice čistě gramaticky dá přeložit: nebyl přítomen oněm mukám, neboť podmět je zde nevyjádřen, avšak to postrádá jakéhokoli věcného theologického i věcného smyslu, a bylo by to myslitelné jen v kontextu nejtvrdší dokétistické gnóze, odvržené hlavním proudem křesťanství již někdy ve 2. století; takové slovo by před papežem nikdy nemohlo zaznít! Nutno tedy přeložit: nebyla přítomna oněm mukám.
Výše na téže stránce máme pak příklad neschopnosti významové orientace v textu. Kapitola XIX, jež se zabývá nápisem, který dal Pilát zhotovit a připevnit na kříž, končí slovy: neque sine diuina voluntate titulus is positus est. nam post aliquot saecula cum lignum domini perquisitum esset ab Helena Augusta: titulus patibulum passionis domini nostri Iesu Christi indicauit ut dicit Ambrosius: aliter confusa fuisset crux: quoniam obruta ruderibus sine discrimine patibula fuerant. Zde bude asi nejlépe uvést nejprve správný překlad: Tento nápis nebyl[tam] umístěn bez boží vůle. Neboť když po několika staletích hledala kříž císařovna Helena, označil [právě] nápis kříž našeho pána Ježíše Krista, jak říká Ambrož: jinak by byl kříž býval zaměněn, neboť byla mučidla bez ladu zahrabána pod sutí. Nu a náš překladatel z toho učinil toto: Takový nápis by vlastně bez Boží vůle nevznikl. O několik staletí později ho (co?) vypátrala císařovna Helena a opět prokazoval (kdo neb co?), jak tvrdí Ambrož, utrpení našeho Pána Ježíše Krista. Jinak na tom byl samotný kříž (sic!), jenž byl značně poškozen (sic!), protože byl zahrabán pod sutí. Tento neumělý a chybný překlad prokazuje, že 1) překladatel nezná cum historicum – jinak by nepřekládal dokonavým slovesem vypátrala 2) neumí přeložit irreálnou podmínku , čímž mimo jiné dává výpovědi jiný význam.3) fabuluje a přidává, co v textu není
K
tomu můžeme přičíst (na téže stránce!) lapsus lexikální: Induam caelos nigra caligine
je v knize přeloženo jako Oději nebesa do černého kalicha (sic!)
a byťsi bylo slovo caligo
v latině podivuhodně mnohoznačné, označujíc jak jas, tak temnotu, rozhodně
si ho není možné poplést se slovem calix.
Jinde zase překládá spongium
jako měch.
Nápis na Ježíšově kříži je pro překladatele vůbec fatální, neboť ještě na straně 119 opět nechápe, oč jde. Text Obstinatique erant Iudei & pontifices: nec poterant caelestibus signis admoneri: tanta perfidia eorum corda inuaserat. non desinebant deridere: illudere: presertim cum legeretur titulus. O quam gloriosus es rex Israel: si rex Israel es? descende de cruce: Konec pasáže v překladu zní (začátek je správně): Nepřestali proto Ježíše tupit a vysmívat se mu, zvláště když čteme nápis: jak je dnes král Izraele oslaven, je to vůbec ještě král? Překladatel nepochopil především, že ten titulus je stále nápis na kříži, který byl čten, resp. ho četli okolojdoucí, a že následující text je opakovanou citací původního propositio, a ovšem také, že další věta je už citací evangelia: Jsi-li král Izraele, sestup s kříže.
A opět – neschopnost přeložit irreálnou podmínku (str.118/119): Latinský text: At illi quod nec in execrabilem hostem:& qui excidium Hierosolymitarum: aut suorum liberorum machinatus esset, fecissent, fel aceto mixtum obtulere…Logický a jasný překlad: Avšak oni [udělali], co by nebyli učinili ani zapřisáhlému nepříteli, který by byl ukládal o zhoubu Jeruzaléma a jejich dětí: podali mu žluč smíšenou s octem… Dle překladatele: Protože pro Židy byl Ježíš proklatým nepřítelem, který zosnoval zkázu Izraelitů a jejich potomků, jednali následně, podali mu žluč smíchanou s octem… A to pomíjím, že v předchozí větě je homo inter cruciatus “ukřižovaný” atd. atd.
V kapitole XX, kde se mluví o zatmění slunce při ukřižování, podotýká autor, že se událo non in cauda, uel capite Draconis, neque secundum diuersos aspectus: sed praeter consuetas astrorum leges fuit. Nuž, nechť si překladatel konečně třeba překládá astrorum leges “astrologické zákony”, ale v pozn.219 uvádí, že jde o “souhvězdí draka blíže Polárky”. To zcela určitě ne. Děje “blíže polárky” nemohou ovlivnit zatmění Slunce, které opisuje z geocentrického hlediska na nebi dráhu, již nazýváme ekliptikou. A na ní od starověku astronomové (nebo astrologové, budiž) určovali dva body, ve kterých tato dráha protíná obdobnou dráhu, kterou po obloze opisuje jednou za měsíc těleso měsíce. A jenom v těchto průsečících, zvaných česky lunární uzly a latinsky caput resp. cauda draconis může k zatmění slunce nebo měsíce dojít. Autorovým záměrem tedy zde zjevně bylo zdůraznit nadpřirozený charakter onoho zatmění, poněvadž jinak každé běžné (a již starověkými astronomy s oblibou vypočítávané) zatmění musí být v jednom z těchto uzlů.
Biblické citace uvádí autor vcelku správně. V případě pozn. 216, která je přičleněna k textu “což je začátek z (proč “z”?)Davidova dvacátého prvního žalmu” a správně odkazuje na Ž 22,3, by možná bylo vhodné upozornit na rozdílné číslování žalmů ve Vulgátě a v moderních poreformačních edicích.
Na závěr bych chtěl pochválit sazbu, která si velice dobře poradila s různými typy písem v textu i poctivé přepisování ranně humanistické snahy o zachycení ligatury ae pomocí zvláštního e „s ocáskem”. Nicméně i do sazby se vloudila chybička – úplně první citace hebrejského textu na str. 54 (Hakádóš báruch–hú micta’er b’ecmó ‘al ‘ólámó) je vysázená obráceně.
Práci
překladatelky z hebrejštiny jsem již pochválil a nic na tom nechci
měnit, jakkoli novotvar vhlížet
na str.121 působí zvláštně; při bližším ohledání však zřejmě půjde
o tiskovou chybu, neboť v následujícím podobném citátu, je vzhlížet.
Co však nechci a nemohu pominout mlčením, je, ře publikace uvádí v tiráži dva odborné recenzenty: Doc.Phdra Jiřího Pelána, PhD a stejnými tituly obdařeného doc. Lubora Kysučana. Jak je možné, že ani jeden z těchto akademických odborníků zde uvedené, často fatální nedostatky překladu neodhalil?
Flavius Mithridates
Sermo de passione Domini / Řeč o utrpení Páně
Přeložil, doprovodnout studiíí
a poznámkami opatřil Jan Herůfek
Vivarium
Ostrava 2015
ISBN 978-80-7464-706-2