Když v posledních říjnových dnech roku 1619 vjížděl do Prahy Fridrich, kurfiřt Porýnské Falce, aby se na pozvání českých stavů ujal české koruny, byla tato událost v protestantském světě chápána jako veliká příležitost ke znovusjednocení protestantského světa a jako symbol jeho pozdvižení proti rostoucí bojovné katolické moci, ba snad i jako znamení "obnovené" nebo "druhé" reformace; byla vzpomínána proroctví o lvu bojujícím s orlem a apokalyptické a bojovné letáky jen pršely. Mezi shromážděným jásajícím lidem byl rovněž drobný, již nemladý muž lehce shrbené postavy v prostém městském oděvu, s bradkou a krátkými, do čela sčesanými vlasy, s nízkým čelem, ale jiskrnýma očima. Byl z Lužice a do Prahy přibyl za obchodem, konkrétně za obchodem s přízí a rukavičkářskou kůží, ale ten byl spíše záminkou, díky níž mohl své dlouhé cesty podnikat. Jeho prvořadým zájmem byl obchod zcela jiný: obchod s myšlenkami a idejemi. Na všech místech, kam se svým obchodem zavítal – bývalo to především ve Slezsku – navštěvoval ty, kteří měli zájem o jeho spisy a sdíleli s ním touhu nahlédnout více za závoj božské přírody. Ne po způsobu vědců, neboť vědy v dnešním smyslu tehdy ještě nebylo, ta se měla teprve zrodit – v neposlední řadě z bádání a úsilí našeho člověka a jemu podobných – ale po způsobu filosofů, kontemplujících řád přírody a řád Boha, jež jim splývaly v Panně Sofii. Někteří z nich si říkali alchymisté a zkoušeli též materiálně zasáhnout do těla přírody a vyzískat z od ní nové poznání, jiní – theosofové. Po způsobu světa patřili k rozličným stavům a povoláním; mnoho mezi nimi bylo lékařů, jiní byli například celními úředníky a výběrčími daní, ale nechyběli mezi nimi ani šlechtici, političtí činitelé a humanističtí vzdělanci. Od posledních se náš člověk dosti lišil, neboť neměl žádné latinské vzdělání, původně byl totiž ševcem a do postavení obchodníka (jež bylo společensky vyšší) se teprve vypracoval. Jeho jméno bylo Jakob Böhme, jméno, které mělo během následujících pěti let zazářit na duchovním nebi jako kometa.

Jakoba Böhma, tedy "Jakuba Čecha" ze Zhořelce (Görlitz), jednoho z pěti klíčových měst Horní Lužice, spojených již v 16. století do městského svazu – tehdy pod českou svrchovaností, není snadné charakterizovat. V rovné míře mu přísluší přídomky: mystik, vizionář, filosof (dokonce "první německý filosof"), prorok i – theosof. I přes jeho zmíněný průnik do českých dějin, i přesto, že nosil jméno "Čech" a byl měšťanem jednoho z předních měst koruny české, byl Jakob Böhme v minulosti českému světu takřka neznám. Za první republiky vyšel péčí J.Matouška a K.Weinfurtera krátký výbor jeho statí. V porevolučním období vydali "Přátelé duchovních nauk" Vackův překlad jeho Rozmluvy žáka s mistrem (O nadsmyslovém životě) a obsáhlejší publikace o Böhmovi se nám dostalo až prací J.Žemly spojené s překladem jeho Cesty ke Kristu (Vyšehrad, 2003). A proč si tedy Böhme zaslouží naši pozornost? Böhme je osobou, jež stojí na počátku novověku, na onom ostrém "rozhraní věků", kdy se bouřlivě rodilo zcela nové vědomí osobnosti a samostatnosti člověka To se brzy vydalo cestou racionalismu. Přesto však na samém počátku novověku se objevují v Německu současně dva paralelní duchovní proudy, jež usilují o mnohem bohatší syntézu dosavadního poznání a o mnohovrstevnější zaměření člověka, nežli kartezianismus a jeho varianty. Jedním je rosikruciánství, jež propuká ve druhé dekádě 17.století jako ohňostroj na různých místech Německa, ale především v jižním a západním Německu, a druhým je proud slezský a saský, jejž představuje především právě Jakob Böhme.

život

DO Böhmova života jsme vstoupili v jeho prostředku, lépe řečeno na přelomu jeho třetí a závěrečné dramatické čtvrté fáze a dříve než řekneme (něco málo) o jeho myšlenkách a učení, patří se nejprve popsat jeho podivuhodný život v celku:

čas skrytosti

O Böhmově narození nemáme přímé doklady. Jeho první životopisec Abraham von Franckenbrg ho klade do roku 1575. Pocházel ze selské rodiny, ale rodiče ho – zřejmě pro jeho určitou tělesnou slabost – asi nepovažovali za dostatečně schopného pro toto těžké povolání a zvolili pro něj dráhu ševce a jako mladý ševcovský mistr nám také roku 1599 poprvé vystupuje v listinných pramenech: toho roku se žení, kupuje ševcovský krám a dům, a je přijat do cechu ve Zhořelci. O tom, co předcházelo tomuto jeho vzestupu, se Böhme zmiňuje jen kuse, když hovoří nejasně o protivenstvích, jaká musel trpět jako tovaryš. Abraham von Franckenberg však zmiňuje ve své oslavné biografii dvě události z Böhmova dětství, z nichž zvláště druhá je zajímavá. První se týká tajemného pokladu skrytého v hoře, který se malému Jakubovi zjevil na pastvě a který nikdo z ostatních chlapců neviděl. Druhá příhoda se vztahuje k době Böhmova učednictví. Byla jí návštěva tajemného cizince, který přišel do ševcovského krámu, když mistr nebyl přítomen a dožadoval se vehementně koupě bot. Jakub, jenž nesměl o své újmě nic prodávat, se chtěl cizince zbavit tím, že stanovil za pár bot nesmyslně vysokou cenu. Cizinec ji však bez protestu zaplatil a při odchodu adresoval Böhmovi slova: “Jakube, jsi malý, ale staneš se velkým a zcela jiným mužem, že svět nad tebou užasne. Proto buď zbožný, boj se Boha, měj v úctě jeho přikázání a pilně čti Písmo svaté, v němž nalezneš útěchu a poučení, neboť ti bude mnoho trpět. Ale důvěřuj a buď pevný, neboť Bůh tě miluje a je ti nakloněn.”

K tomu, aby naplnil cizincova slova, měl Böhme zvláštní příležitost. Ve Zhořelci totiž působil v oné době (od roku 1600) jako farář Martin Moller (1547-1606), což byla osobnost pozoruhodná a citlivá, někdy se považuje za úplně prvního reprezentanta pietismu. Skládal duchovní básně a jsou záznamy o tom, že se scházel v malých kroužcích s těmi, kdo usilovali o hlubší duchovní poznání. Je navýsost pravděpodobné, že do těchto kroužků našel cestu i vnímavý mladý mistr. Pozdější Böhmovi vykladači tvrdí, že právě Moller byl oním "požehnaným nástrojem, jenž v Böhmově duchu zažehl svatý oheň." Je rovněž pravděpodobné, že v těchto kroužcích se Böhme seznámil se svými budoucími zastánci a podporovateli, především Karlem Enderem von Sercha.

čas osvícení

Setkávání s nesporně duchovně vyspělou osobností Martina Mollera i podněty, jež vycházely z jeho okolí, by se jistě daly nazvat duchovním osvícením. U Böhma však došlo ke zvláštní události, kterou později sám popsal. My zde dáme přednost líčení jeho životopisce Abrahama von Franckenberg, jenž událost líčí takto:

“Když se Böhme živil jako pilný pracovník v potu tváře prací vlastních rukou, byl počátkem 17.století, totiž roku 1600, maje 25 let věku, uchvácen božským světlem a uveden svým siderickým duchem při náhlém pohledu na cínovou nádobu (účinkem její libé joviální záře) k nazírání nejniternějšího jádra či centra skryté přírody. Böhme, pokládaje vidění, jehož se mu v tomto stavu dostalo, za pochybné, vyšel Nisskou bránou (Neißtor), blíže které u mostu ve Zhořelci bydlel, ven do přírody, aby přišel na jiné myšlenky. Než hle! Co prve nazíral, zjevovalo se jeho duševnímu zraku stále jasněji a jasněji, takže skrze nazírané signatury, obrazce, lineamenty a barvy mohl se dívat všemu tvorstvu takřka do srdce a do jeho nevnitřnější přirozenosti.”

Jak vidíme, toto zjevení zásadním způsobem proměnilo Böhmovy schopnosti: Jeho schopnost "čtení signatur" a rozumění jazyku přírody byla později jeho stoupenci velmi obdivována. Nevíme, zdali šlo jen o toto jedno zjevení, nebo zda se podobné zážitky opakovaly. Jisté je, že se s ním Böhme dlouho obíral sám u sebe, aniž by navenek ze svého vnitřního života cokoli prozradil. Jeho vnější život se odehrával ve znamení vzestupu – přikoupil další krám, začal obchodovat s kůžemi. Roku 1600 se mu narodil první syn, o dva roky nato další a poslední následoval po desetiletém odstupu. A zhruba v téže době se v Böhmovi probudilo jiné zjevení, jež už – na rozdíl od předešlého – šlo formulovat a sdělit. Böhme o tom píše:

“V tomto mém usilovném hledání a toužení … se mi otevřela brána a já jsem v jedné čtvrthodině spatřil a poznal víc, než kdybych byl strávil mnoho let na vysokých školách. Velmi jsem se tomu podivoval a nevěděl jsem, co se to se mnou stalo, i počal jsem ve svém srdci chválit Boha. Neboť jsem spatřil a poznal jsoucnost všech jsoucen, počátek a původ tohoto světa a všech stvoření skrze božskou Moudrost. Poznal jsem a spatřil v sobě samém tři světy: (1) svět božský, andělský, či rajský; (2) temný, odkud počíná příroda k ohni, a (3) tento vnější svět, jakožto výtvor a zrození neboli vyslovenou jsoucnost zobou těch vnitřních duchovních světů. Spatřil jsem a poznal veškeré jsoucno ve zlu a dobru, kterak jedno pochází z druhého a jak matka je rodičkou, a tu jsem se nejen velice podivil, ale nadto jsem byl naplněn radostí.”

Böhme dvanáct let čekal a nechal v sobě uzrávat tento duchovní plod, a teprve až hrozilo, že ona zjevení a živá vzpomínka na ně začnou vadnout a ztrácet se, rozhodl se zapsat to, co jeho mysl už byla schopna pojmout do knihy, zatím spíše pro připomínku sobě, nežli pro jiné. Tak spatřila asi v roce 1612, tedy pouhý rok před slavnou publikací rosikruciánských spisů Fama a Confessio Fraternitatis, světlo světa první Böhmovo dílo nazvané Morgenröte im Aufgang latinsky zkracované jako Aurora. Böhme si chtěl opravdu nechat knihu pro sebe. ale nějakým způsobem, o němž sám nehovoří, se dílo nebo jeho část dostalo do rukou hraběti Karlu Enderovi von Sercha, jeho souputníku z Mollerových konventiklů. Ten, rozpoznav okamžitě její ohromnou hodnotu, ji dal během několika dní opsat vícero písaři a tím dílo současně zachránil a přivolal na ně zkázu. Enderovy opisy zajistily Böhmovi a jeho dílu okamžitě publicity ve vzdělaných kruzích. Tam nemohlo dlouho trvat, než se jeden z opisů dostal i ke zhořeleckému faráři. Tím však už nebyl umírněný a mysticky založený Martin Moller, jenž zemřel roku 1606, ale, ale pyšný a bojovný, svému jménu čest dělající farář Georg Richter, zastánce vypjaté luterské ortodoxie. Richter nemeškal a spěchal se stížností na radnici, jež byla ve svobodném městě kompetentní rozhodovat i v náboženských otázkách, a zároveň proslovil nejbližší neděli ostré kázání o falešných prorocích. Městská rada, v níž vládlo mnohem tolerantnější smýšlení, zjednala po spektakulární akci, jejíž součástí bylo Böhmovo zatčení a (krátkodobé) vsazení do klády, jakož i konfiskace rukopisu, mezi Böhmem a duchovenstvem 30.červa smír, podle něhož měl Böhme přestat s psaním a faráři se měli zdržet dalších útoků a jeho zostouzení. A Böhme svůj slib dodržel. Po šest let nenapsal ani čárku. Nakolik respektovali dohodu duchovní, je otázkou. Böhme si později stěžoval, že tomu tak nebylo. Jisté je, že ve městě, kde byl již jednou za kacíře označen, neměl lehký život; i kdyby byli duchovní chtěli, nebylo možno jednoduše nařčení jenou vznesené zastavit v jeho působení. Přinejmenším se však zdrželi přímých akcí proti Böhmovi až do roku 1624, kdy byly první dva Böhmovy spisy vydány tiskem.

čas mlčení

Tak nadešla Böhmovi další doba čekání. Ale tentokrát ji vnímal mnohem hůře: Měl pocit marnosti a zpronevěry na svém poslání Duchovní zrak se mu zatměl. A když se již nesměl sám dále těšit svou vizí, začal alespoň vyhledávat podobně smýšlející – lékaře – Paracelsovy žáky, kteří žili roztroušeně po městech i venkově, kroužky stoupenců Kaspara Schwenckfelda i mnohé další, kteří v tomto vpravdě přelomovém období toužili po novém poznání po nové a smělé syntéze nauky o přírodě a o duchu, kteří se mnozí zanášeli vidinou nové reformace a pokojného sjednocení světa pod vládou ducha. Také četl jejich spisy. Četl díla alchymistů, paracelsistů i náboženských myslitelů. To způsobilo, že když se nakonec opět chopil pera, byl již mnohem vzdělanější a dokázal své myšlenky lépe formulovat a obhájit v mnohých sporných otázkách.

čas polnice

Roku 1618 vypukla válka, již rozpoutalo české stavovské povstání, a jež měla být poslední náboženskou válkou v Evropě, ale zároveň válkou nejstrašnější, neboť byla již také v plné míře válkou mocenskou, jaké známe z moderní doby. I současníci si byli vědomi, že to bude válka strašná. Odhodlanost obou zápolících stran – katolické i protestantské byla veliká a byla spojována s apokalyptickým očekáváním. A v takovéto blízkosti katastrofy, světové katastrofy, která možná bude znamenat konec lidstva i světa, jistě připadal Böhmovi slib, jenž si na něm vymohl malicherný zhořelecký farář, něčím, co má neporovnatelně menší hodnotu proti aktuální nouzi světa, jemuž musí být zvěstováno tajemství, tajemství Boha a přírody. Během pěti let vychrlil Böhme 24 spisů od malých, několikastránkových, často návodných dílek (Vierzig Fragen von der Seele, Sechs mystische Punkte, Trostschrift von vier Complexionen, Von wahrer Buße,Von der neuen Wiedergeburt,Von der wahren Gelassenheit,Vom übersinnlichen Leben, Von göttlicher Beschaulichkeit, atd.), a od polemických spisů, které připomínají dlouhé dopisy, až po úctyhodná díla věnovaná jednak výkladu vlastní nauky (Beschreibung der drei Prinzipien göttlichen Wesens,Vom dreifachem Leben des Menschen, De signatura rerum), jednak speciálním (theologickým) otázkám ze zorného úhlu své nauky (Von der Gnadenwahl, rovněž četná z menších uvedených děl lze zahrnout do této kategorie) a objemný dvousvazkový komentář ke knize Genesis, jenž nazval Mysterium Magnum. Krom toho nesmíme zapomínat na rozsáhlou korespondenci, jež v současné době zahrnuje na osmdesát objevených a uchovaných listů, přičemž některé jsou velmi rozsáhlé. Böhme je chápal zřejmě jako určité epištoly, jimiž vykládal, obhajoval a popularizoval své učení a které, ač určeny jednotlivé osobě, mohly být čteny i širším okruhem příjemců.

charakter spisů a obsah učení

A co je tedy obsahem Böhmova učení a proč byl na jedné straně tak vítán v disidentských kruzích nepokojnými duchy a tak příkře odmítnut luterskou církví? To není vůbec lehké formulovat i přesto, že se myšlenky v Böhmových spisech opakují. Jeho spisy představují jakoby neustále kupředu postupující variace určitých témat a nedá se tedy říci, že by některé z nich znamenalo v Böhmově tvorbě zvrat; vše, co nalezneme v dílech z posledního roku, bylo už nějak přítomno v Auroře. A co jimi tedy je? Náznak toho jsme již slyšeli. V onom autobiografickém výroku Böhme popisuje obsah svého zjevení jako:

jsoucnost všech jsoucen, počátek a původ tohoto světa a všech stvoření skrze božskou Moudrost. Poznal jsem a spatřil v sobě samém tři světy: (1) svět božský, andělský, či rajský; (2) temný, odkud počíná příroda k ohni, a (3) tento vnější svět, jakožto výtvor a zrození neboli vyslovenou jsoucnost zobou těch vnitřních duchovních světů. Spatřil jsem a poznal veškeré jsoucno ve zlu a dobru, kterak jedno pochází z druhého

Ano, Böhma ponejprv uchvátilo to, co hýbalo světem středověkého člověka – každého středověkého člověka: svět, nebe a peklo; jejich projevy a manifestace, prolínání a vzájemné působení. Jen vzpomeňme na Dantovu Komedii, nebo na mnohá mystická (i nemystická) líčení cesty do pekel, např. od Mechtildy Magdeburské.. Tak vypadá a tak je rozdělen svět středověkého člověka: na nebe, zemi a peklo. Avšak už středověcí theologové jsou o krok dál: nebe a peklo nejsou místa v tom smyslu, v jakém je jím Země; nedá se jich dosíci fyzickým putováním, ale jen změnou vnitřního stavu člověka. Ano, nebe a peklo jsou v pravém slova smyslu stavy, stavy, jichž dosahujeme po smrti, stav blaženosti a stav zavržení. Böhme k tomu, aby prožíval nebe a peklo, nepotřebuje závoj smrti. Böhme našel nebe i peklo v sobě samém a nahlédl je jako základní stavy, principia – principy lidské bytosti. Na jiném místě píše, že můžeme prodlévat současně v nebi i v pekle. A nejen to. Tato principia vládnou nejen v člověku, ale jsou principy utváření přírody a veškerého světa. A tím se dostáváme ke druhému Böhmovu výsostnému tématu – ke zrození světa, kosmogonii a rovnou jedním dechem dodejme ke zrození Boha – k theogonii. Tím se však dostáváme k závažné otázce: Pokud mluvíme v člověku o nebi a peklu, případně o dobru a zlu, máme na mysli kvality a pojmy morální; jak však mohou být morální pojmy aplikovány na zrod a vývoj celého světa? Böhme však chápe tyto principy velmi komplexně – už v naznačeném výroku uvádí u principu, který je zde uveden jako druhý, v jeho dalším díle však označován jako první, že je temný a počíná se odtud příroda v ohni. To však je jen výchozí charakteristika tohoto principu (jeho protipól pak logicky nese označení světlý a vodní). Principy a s nimi celá příroda, včetně člověka, totiž procházejí zvláštním procesem, při němž tyto principy, střetávajíce se, křížíce se, a mísíce se, nabývají neustále nových kvalit. Sedm jich nakonec Böhme napočítá, ale jeho výklad je v tom leckdy nejasný, zdá se, že se dá rozlišit v samotném Böhmově výkladu ještě více fází a nuancí onoho procesu

Bůh

To, co jsme zatím uvedli, zní sice velmi filosoficky a alchymicky, ale málo křesťansky. Jak je možno dojít skrze takovéto nahlédnutí spásy? A kde je v tomto systému Bůh a jak působí? Tato otázka je zároveň odpovědí: Bůh není u Böhma od přírody jednoznačně oddělen. Je původce a "motor" celého jejího procesu, ale nejen to. Je jím proto, že – na jiné úrovni – sám podobným procesem prochází a proces celého světa není tedy ničím jiným, nežli odleskem svobodného procesu, jímž se vyvíjí sám Bůh. Tento "boží proces" je ve své podstatě jakýmsi trojkrokem: Jeho základem je nezměrná VŮLE, nazývaná táž UNGRUND. Tato vůle však nemá nic jiného, čeho by se chopila, kromě sama sebe. Činíc tedy tak, vzrůstá v ní napětí, jakýsi "vnitřní tlak", až dojde k principu zcela opačnému. Vůle k sebeuchopení se přepóluje do obrovské vůle a energie ke sebezjevení/vyzáření. (Všimněme si již nyní, jak "fyzikálně" tyto pojmy znějí.) Tak dojde k sebezjevení Božímu, jež je opět tak absolutní, jako bylo absolutní boží mlčení a jeho propastnost. Ve svém naplnění, tj. ve svém nejzazším výboji vytváří pak jakousi stopu – sféru božské Moudrosti. Ta bude nadále žít jako božská bytost zodpovědná za transformaci božských procesů do světa. Od ní se vyzářená energie odráží a vrací se coby Slovo, hlas, neboli Schall, zpět do bezedna.

Panna Sofia a nebeský androgyn

Božská Moudrost, čili Panna Sofia je však nyní jakoby těhotná energií a procesem, který zažila (a který ji zároveň vytvořil) a zprostředkuje ho dále. Tak vzniká hmotný svět – nápodobou a opakováním božského procesu sebeuchopení a sebezjevení, rozšíření, rozprostranění; kontrakce a dilatace, jež představují první kvality. Protože však už v samotném Bohu se zrodil hlas a slovo, mají i veškeré pozemské kvality a jednotlivé stvořené věci svou řeč, svůj vnitřní hlas. To jsou ony " signatury, obrazce, lineamenty a barvy", jež viděl Böhme při svém prvním vidění a jež se později pokusil zčásti popsat v knize De signatura Rerum". Kromě tohoto neosobního rozměru podněcovatelky veškerého světového vývoje má však Panna Sofia i rozměr osobní: Je jakousi nebeskou ideou člověka. Böhme ji považuje za původní Adamovu družku, ještě předtím než upadl v spánek zapomnění a probudil se tak v hmotném světě žádosti. Tehdy teprve začal cítit svou nedostatečnost a žádal si družky "z masa a kostí". Nebeská Sofie je sice projevem Trojice – Böhme ji někdy zaměňuje se Synem, ale také se blíží člověku – je polovinou, "tinkturou" onoho prvního nebeského Adama před pádem; tedy jsou v ní obsaženy vlastnosti, jež Adam poté ztratil. Toto učení se blíží starým gnostickým mýtům o nebeském Anthrópovi, pračlověku, jenž byl androgynní povahy, orfickým hymnům, nebo i védské dvojici Puruša – Prákrtí. Lidská družka – pozemská Eva není takto člověku dostatečnou pomocnicí – aby mohl dosáhnout svého cíle, jenž je totožný s cílem veškerenstva, potřebuje člověk nebeské pomoci. A nebesa mohou pomoci právě pomocí Sofie, neboť ta je jejich pohyblivou částí a je na rozdíl od neměnného Boha proměnná a může nabývat různých podob; může navázat kontakt s člověkem, ba se sním zasnoubit. Lidská duše tak není zcela bezmocná, může se na setkání – návštěvu Sofie připravovat. Böhme věnoval ve svých spisech mnoho prostoru způsobům a postupům, které mají pročistit mystikovu vůli a vzbudit v jeho mysli (Böhme používá staré a dnes již trochu nesrozumitelné slovo Gemüt) onu čistou, vodním i ohnivým elementem pročištěnou žádost po spojení s Pannou Sofií. Jsou to většinou dlouhé modlitby, jež zaujímají velkou část knihy "O správném pokání (Von wahrer Buße )", "O odevzdanosti (Von der wahren Gelassenheit) ", i jiných.. Pokud však takového spojení, jejího "polibku" a "koruny", člověk dosáhne, je mu vzápětí opět odňata a skutečného "svatebního lože" se nám v tomto životě nedostává.

střet s církví a závěrečné životní peripetie

Vidíme, že Böhme vidí spásu a duchovní cestu člověka dosti odlišně od toho, jak si ji představovala a představuje reformační theologie. Pro tu byla spása jednou provždy zajištěna činem Kristovým, který – resp. jehož zásluhy si má jednotlivý jen přivlastnit a tak dosíci jakési "přivtělené spravedlnosti" (iustitia imputata). Naproti tomu hlásá Böhme (společně se všemi mystiky) vnitřní proměnu člověka. Církev již není schopná předávat Kristův impulz dále: je pouhou Mauerkirche (tedy něco jako "kamenná církev"), nyní je potřeba vybudovat církev ducha, je potřeba nové, všeobecné reformace. – Ve volání po ní se tak Böhme sjednocuje s rosikruciánstvím, jež je jakýmsi "duchem epochy". K Böhmově střetu s luterskou ortodoxií tedy muselo zákonitě dojít. Böhme v období po roce 1618 vyvíjel horečnou aktivitu; nejen spisovatelskou – své řemeslo pověsil už dávno na hřebík, ale i obchodu se teď věnoval jen občas, především tehdy, když měl možnost spojit s obchodní cestou i cestu "misijní", tedy navštívit jiné myslitele a své přívržence. Část obchodních aktivit převzala na sebe též Böhmova žena, která podnikala i samostatné obchodní cesty Určitou část své obživy ovšem přijímal rovněž od svých (především šlechtických) přívrženců ve formě podpory.

Böhmův věhlas rostl, i když se bránil publikaci svých spisů. Nakonec vydal roku 1624 Johann SIgismund von Schweinichen vlastním nákladem dva drobné Böhmovy spisy, jež se později měly stát základem jeho nejpopulárnějšího díla Cesta ke Kristu (Weg zu Christo). To ovšem vyvolalo bouři. Zhořelecký farář Georg Richter nasadil veškerou moc svého plamenného kazatelství proti Böhmovi a jeho spisku a nepříliš nesnadno se mu podařilo vzbouřit nižší vrstvy Zhořeleckých obyvatel. Böhmovi vytloukli okna a ohrožovali jeho děti ve škole. Farář Richter doprovodil svou akci, jak se na faráře slušelo, i teoretickým spisem, jenž měl být vyvrácením Böhmova učení Iudicium Georgii Richteris de fanaticis sutoris Enthusiastici libris. Latina je ale jediné, čím se tento spisek může pochlubit. Richterova argumentace je slabá, v podstatě se omezuje na spílání. Být duchovním protivníkem Böhmovi rovným nebylo Georgu Richterovi dáno. Böhme si dal pamflet přeložit a důkladně na něj odpověděl vlastní apologii, jež se nese v duchu hrdé pokory.

Za těchto zjitřených okolností, komplikovaných ještě nepřítomností ženy, jež byla na obchodní cestě, přišlo pro Böhma neobvyklé pozvání: Byl pozván na kurfiřtský dvůr do Drážďan, aby tam vysvětlil své názory vysoce postaveným saským úředníkům a rádcům kurfiřta. K setkání s několika učenými rádci na zámku Pillnitz u Drážďan skutečně došlo a dopadlo pro Böhma příznivě. Tedy asi spíše v tom smyslu, že jeho názory nebyly uznány za nebezpečné pro stát a dokonce byl vzat v jakous takous ochranu. Böhme ovšem, i když k očekávané audienci u kurfiřta nedošlo, se cítil nesmírně povzbuzen a posílen: druhá reformace, onen jeho očekávaný Lilienzeit, se zdála na dosah ruky. Böhmovi nyní narostla křídla, byla to však křídla anděla smrti. Brzy po jeho návratu do Zhořelce – 13.srpna – zemřel neočekávaně jeho dlouholetý zavilý odpůrce a sužovatel – farář Richter. Ale i Böhmovi jeho čas vypršel – jakoby myslitel, jenž veškeré své myšlení postavil na protikladu dvou principů a jenž i v Bohu viděl světlo a temnotu současně, nedokázal žít bez svého odpůrce, bez svého osobního Mefista: Po návratu ze své podzimní cesty k panu von Schweinichen Böhme těžce onemocněl. Ač měl mnoho známých a příznivců právě mezi lékaři a dva z nich stáli i u jeho lůžka, nebylo tehdejší lékařské umění s to mu pomoci. 16. nebo 17.listopadu nad ránem, v den, který se měl později stát významný pro zemi, jejíž jméno nosil, se nejprve dotázal přítomných, zdali slyší tu krásnou hudbu, a pak se slovy “Nun fahre ich nach Paradeis." (Teď odcházím do ráje) zemřel.

ohlas a následovníci

Neobyčejný muž měl neobyčejný osud i po smrti. Ten nejprve nabyl poněkud kocourkovských fraškovitých rysů: Duchovenstvo v osobě Richterova nástupce odmítlo Böhma pohřbít. Nyní však – mimo jiné díky změněným poměrům a také oné výše zmíněné "nejvyšší protekci" – byla situace jiná, nežli roku 1613. Proti farářovu rozhodnutí se postavil nejen ševcovský cech, jenž si nechtěl nechat ujít příležitost slavnostně uctít svého člena, ale i městská rada, jež faráři přímo a bez okolků nařídila pohřeb vykonat a pronést pohřební řeč. Její rozhodnutí navíc podpořil nejvyšší saský fojt, právě v Lužici pobývající. Paličatý farář ale raději předstíral nemoc, aby se nemusel slavnosti zúčastnit a vést pohřební obřady tak připadlo jeho zástupci. Ten rovněž odmítl připravený text a proslovil kázání, jímž Böhma nepřímo urážel. Na dovršení všeho, kříž, který Böhmovi postavili na jeho hrob přátelé a jenž nesl na sobě podobu beránka a mnoho symbolických nápisů, byl do druhého dne zhanoben a zničen. Böhme tak zůstal bez náhrobku po téměř dvě stě let. Ještě při stém výročí jeho smrti, jehož bylo roku 1724 s vděčností a úctou vzpomínáno leckde ve světě, se tehdejší zhořelecký farář pohoršlivě vyjádřil o "stoletém lejnu".

Cesta vnějšího úspěchu a slávy byla Böhmovi cizí jak za života, tak i po smrti. Jeho spisy, spíše opisované a jen pomalu vydávané, a jeho učení se však pozoruhodně šířily – především v malých skupinkách přívrženců, ve Slezsku, Sasku, ale především a nejvíce v Holandsku. Holandský kupec Abraham van Bayerland shromáždil ve čtyřicátých letech opisy veškerých Böhmových děl a valnou část jeho dopisů. Dokonce se mu podařilo – za značný finanční obnos – získat od zhořelecké městské rady rukopis – autograf Böhmovy Aurory, jenž stále ležel zabavený na zhořelecké radnici. Asi dvě třetiny jeho díla stačil vydat v holandštině sám, zbytek zanechal svým následovníkům. Tak si svět musel počkat na vydání veškerých Böhmových spisů až do roku 1682, kdy vyšly v Amsterodamu (v německém originále) péči Johanna Georga Gichtela.

Avšak ještě dříve, nežli se svět mohl seznámit s Böhmovými spisy v jejich celé šíři, vzbudilo Böhmovo dílo podiv a pozornost v Anglii, kde vyšel překlad některých spisů už v roce 1665: Jednak u tzv. Cambridgeských platoniků, jednak v mystických kruzích, jejichž vůdčí představitelkou byla Jane Leade. Jsou svědectví o tom, že se Böhmem a jeho sedmi přírodními duchy (Naturgeister, v angl. překladu ethereal spirits)) v mladém věku zabýval Isaac Newton. Později uvažoval o rovnováze dvou principů, až později se omezil na princip jediný – Böhmův první, který však nazývá gravitace.

čas lilie

Ještě poslední otázku si chceme v souvislosti s Böhmem položit, totiž: Byl dobrým prorokem? Viděli jsme, že žádostivě očekával nápravu a produchovění osobního i veřejného života, stav, který nazýval "časem lilie". Nastal kdy tento čas? Dovolím si tvrdit, že ano, avšak trvalo to téměř sto let. Ke konci sedmnáctého století se v protestantské Evropě (ale konečně i v katolické – tam však v jiných podobách) začíná probouzet silné hnutí zdůrazňující prohloubenou osobní zbožnost. Bývá zvykem je nazývat pietismem. Pietismus měl mnoho podob a mnoho různých představitelů a někteří z nich byli Böhmovi myšlenkově dosti vzdálení. Je logické, že u hnutí, jež se cele zaměřovalo na osobní zbožnost a individuální náboženské prožívání, nebude vládnout žádná oslnivá jednota. Společný byl pietistům veliký enthusiasmus a zjitřené vnitřní prožívání spojené často s mravní vypjatostí. Rozhodně však pietistické hnutí nevypadalo tak, jak si to dnes máme tendenci představovat na základě hnutí, jež dnes ve světě působících, jež se hlásí k dědictví pietismu. Těm je spíše společná určitá uzavřenost a radikalita a mystice nejsou příliš nakloněna; energie se věnuje spíše přesvědčování a misijní činnosti. Tyto motivy, včetně onoho puzení k vnější misii, byly jistě přítomny i tehdy, nebyly však tím hlavním. Četní pietisté zastávali věroučně názory značně nonkonformní (například někteří odmítali představu pekla jako místa věčných muk, mnozí nauku o svátostech) a poměrně často volili v úsilí o dokonalejší křesťanství i dobrovolný rozchod s církví. Úsilí o vnitřní čistotu a dokonalost jim bylo společné bez výjimky, stejně jako praktický irenismus (touha po míru mezi národy) Nebyli tedy snad oni semenem a možná i stvolem a plodem onoho času lilie?

K velmi radikálním pietistům náležel i Johann Georg Gichtel, který poprvé vydal Böhmovy spisy. Na jeho životě a působení se velmi pěkně dají vidět všechny zde naznačené rysy. Gichtel okolo sebe shromáždil skupinku přívrženců žijících v celibátu a přísné askezi a nazval ji Andělští bratři (Engelsbrüder). V této skupině byly Böhmovy spisy intenzívně studovány i po Gichtelově smrti a Gichtelův žák a nástupce Wilhelm Überfeld pak uspořádal další dvě Böhmova souborná vydání (1715 a 1730), z nichž druhé je dosud nepřekonanou standardní edicí (ve 30.letech 20.stol. se dočkalo reprintu). Jinou osobností, jež vědomě uchovávala Böhmův odkaz a požívala velké autority, byl Abraham von Franckenberg, díky němuž se s Böhmovou mystikou mohli seznámit slezští mystičtí básníci Johannes Scheffler (známý jako Angelus Silesius) a Daniel Czepko. Krom toho byly Böhmovy spisy čteny a váženy mezi alchymisty a rosikruciány, z nichž za nejvýznačnější můžeme považovat Jana Baptistu van Helmonta a hlavně jeho syna Francisca Mercuria van Helmonta, již oba působili na dvoře vévody Falcko–Kulmbašského a anglického alchymistu a rosikruciána Roberta Fludda. Po takových a jiných skrytých pramíncích proudila míza do času lilie, aby o další století později mohli nad Böhmovým dílem užasnout filosofové v čele s Hegelem a Schellingem a aby se na sklonku téhož devatenáctého století stal rovněž pramenem hlubokých meditací theosofů.