Johann Georg Gichtel – vydavatel Böhmových spisů a svérázný mystik
U osobnosti natolik málo známé, jakou je Johann Georg Gichtel (1638-1710), je třeba před popisem a zhodnocením jejího díla nastínit její osudy a bĕh života:
Johann Georg Gichtel pocházel z Řezna, z luterské patricijské mĕšťanské rodiny. Jeho otec, původnĕ velmi zámožný, přišel bĕhem třicetileté války o majetek ve výši 18 tisíc tolarů. Rodina pak zchudla a nevyhnula se jí ani dĕtská úmrtí. Přesto si však Johann Georg dokázal pozdĕji vybudovat velmi obstojnou kariéru.
O dĕtství osob v jistém smyslu výjimečných, především tĕch, které okolo sebe pozdĕji shromáždily určitý kruh příznivců a stali se tak do jisté míry zakladateli náboženství, vznikají vždy četné legendy, neboť lidská duše tenduje – dosti pošetile – přičítat výjimečnost nĕjakým preexistentním kvalitám, vyvolení nebo přímo predestinaci. Tak musíme přijímat takové zprávy vždy s nemalou rezervou, leč zprávy které máme o Gichtelovĕ dĕtství, nemají výraznĕ hagiografický charakter: Za prvé se o nĕm traduje, že miloval barvy a malování, především ve volné přírodĕ. I druhé vyprávĕní se týká volné přírody: Ve vĕku devíti let se dozvĕdĕl, že byly osoby jako Mojžíš a David, které mluvily s Bohem *** a Johann Georg velmi zatoužil, aby si s ním také popovídal. Nejlepší se mu k tomu zdálo místo, kde bylo vidĕt otevřené nebe. Nešlo-li to přímo v krajinĕ, pak podnikal experimenty s modlením a zpíváním nábožných písní u otevřeného okna. Je však zajímavé, že ho tato dĕtská touha neopustila, ale transformovala se pozdĕji v palčivou touhu po životĕ s Bohem. Již v mládí začal navštĕvovat v Řeznĕ (jenž byl z vĕtší části katolický) kláštery různých řádů – Františkánů a Theatinů, avšak jeho požadavky byly vĕtší, než co mu tyto kláštery mohly poskytnout. V tomto vĕku mu však ještĕ nebylo souzeno sjednotit vnitřní cestu touhy s vnĕjší. Ta se odehrávala ve znamení vzdĕlání a strmého vzestupu. Zde je potřeba se na chvíli zastavit: Čteme-li o životĕ mystiků a jejich vnitřních zkušenostech tolik podivuhodného a nezvyklého, máme tendenci soudit, že šlo vždy o lidi mimořádnĕ emocionální, v nichž cit dominoval výraznĕ nad ménĕ vyvinutým rozumem. Johann Georg Gichtel, pozdĕji mystik a vizionář, exceloval již na latinském gymnáziu v řečtinĕ (plynnĕ se v ní vyjadřoval) a velmi dobře se orientoval v hebrejštinĕ, syrštinĕ a arabštinĕ! Mĕl fenomenální pamĕť, velkou pozornost vĕnoval čtení historických knih a kázání. Zajímaly ho rovnĕž matematika, astronomie a hudba, k níž však nenalezl vhodného učitele. Přes veškeré tyto tak manifestační vlohy mu otec vyjednal učení u jednoho Augsburského lékárníka. Johann Georg se otcovĕ vůli podvolil; i pozdĕji v různých životních situacích nebývalo jeho zvykem bojovat a bránit se, spíše se podřídit, nebo, chtĕl-li si uchovat svobodu, odejít. Zde však zasáhla prozřetelnost, neboť dříve, nežli mohl na místo nastoupit, zmínĕný lékárník zemřel. Tak se mu otevřela cesta na univerzitu ve Štrasburku. K té získal od otce svolení, nikoli však jeho hmotnou podporu. Jako nadaný student však nemĕl potíž vydĕlávat si vyučováním. Přes počáteční zájem o theologii ji však po smrti otcovĕ zamĕnil za praktičtĕjší obor právní, neboť mu tak nařídil jeho poručník. Je ovšem též pravda, že jeho hlubokému duchu připadalo studium theologie příliš vyprázdnĕné a povrchní. Pozdĕji se ve své korespondenci vyjadřuje o theologii (v duchu Böhmovĕ) velmi neuctivĕ jako o pohanském tlachání[1]. A i po skončení studií zasahovali do jeho života jiní: Gichtel se hodlal po jejich skončení vydat nejprve na cesty. A nemaje sám dostatečných prostředků, chtĕl tak učinit v doprovodu mladého šlechtice jako jeho hofmistr. Opĕt zasáhl poručník a nařídil Gichtelovi neprodlenĕ se usadit a zahájit advokátskou praxi ve Špýru. A zde poprvé nastala situace (dokonce dvakrát!), jež se pozdĕji v Gichtelovĕ životĕ opakovala až do omrzení a již, kdybychom nemĕli Gichtelův životní příbĕh tak dobře zdokumentovaný[2], bychom snad byli ochotni pokládat za prastarou zápletku známou už z antického románu: Bohatá vdova zahrnuje Gichtela přízní; když mu však odhalí svůj úmysl provdat za nĕj svou dceru (v druhém případĕ sebe), Gichtel opouští veškeré výhody a hmotné zabezpečení , jež by mu z toho plynuly a jimž se případnĕ již částečnĕ tĕšil, a v hrůze prchá. Po druhé zkušenosti tohoto typu (chtĕla se za nĕj provdat vdova po zámožném advokátu, u nĕhož prve pracoval) prchá dokonce uprostřed zimy z mĕsta zpĕt do rodného Řezna. Takové Gichtelovo chování budeme pozdĕji moci vysvĕtlit jeho náhledy na duchovní cestu človĕka ve spojení s božskou Sofií, jež vylučuje manželství. Avšak to, že se se stejnou situací setkáváme už v ranném stádiu jeho života, dávno předtím, nežli si osvojil Böhmovu nauku o boží Moudrosti a dříve nežli se u nĕho projevily mystické vlohy, ukazuje na zvláštní, tĕžko vysvĕtlitelný rys jeho povahy. Jakoby Gichtel svým životním postojem svá pozdĕjší teoretická stanoviska předjímal a jakoby v nich nalezl potvrzení nĕčeho, co sám již předtím intuitivnĕ sdílel a žil.
A v Řeznĕ se mu dostává prvního významného životního impulsu v setkání s podivuhodnou postavou barona von Weltz. Jeho postava je dokladem toho, že již po celé 17. století, tedy mezi Arndtem a Spenerem probleskovaly myšlenky a postoje, jež budou pozdĕji nazvány pietistické. Oč von Welzovi šlo je v podstatĕ velmi podobné pozdĕjšímu programu Ochranovské Jednoty: Sjednotit luterány a kalvinisty v úsilí k obrácení židů a především pohanů za současného prohloubení vlastního duchovního života. V tomto smyslu za pomoci Gichtelovy vypracoval memorandum a předložil je roku 1664 řezenskému shromáždĕní evangelických stavů Nĕmecka (Corpus evangelicorum). Ač pro své návrhy získal váhavou podporu nĕkolika vyslanců, po razantním odsouzení spisu[3] luterskými theology, především řezenským superintendentem Johannem Heinrichem Ursinem, nemĕly jeho návrhy dále na prosazení šanci a Welz se rozhodl jednat na vlastní pĕst. Vydal se přes Holandsko do Ameriky a Gichtel ho na jeho cestĕ doprovázel. Gichtel však zřejmĕ zcela nesdílel jeho misijní nadšení a tak se v Amsterodamu dohodli, že zůstane v Nĕmecku a bude sloužit společné vĕci tam.
V Holandsku poznal však Gichtel dalšího človĕka, jenž mĕl mnoho znamenat v jeho budoucím životĕ, Friedricha Brecklinga. Breckling byl pastorem luterské menšinové obce ve mĕstĕ Zwolle. Jeho dům (a vůbec luterské obce v Holandsku) byl pravým centrem, k nĕmuž se sbíhaly nitky veškerých spiritualistických, rannĕ pietistických, heterodoxních a disidentských aspirací. Byl ve styku prakticky se všemi disidenty a kverulanty po celém Nĕmecku. Do jisté míry mu příslušelo postavení, jaké o generaci pozdĕji zaujímal Gottfried Arnold. A v jeho domĕ nabyl Gichtel zvláštní zkušenosti: Jednou totiž narazil na domácího pána, jak se sám ve skrytosti na kolenou modlí. To bylo pro mladého luterána velmi nezvyklé: on byl zvyklý se modlit z modlitebních knih, nebo alespoň s biblí. A když se sám pokusil o podobnou modlitbu, přišlo mu nejprve, že ho pokouší ďábel, ba že do nĕj již vešel a posedl ho. V zoufalství se chopil bible, aby ho zahnal, a při jejím náhodném otevření narazil na verš 1 Kor 6,19: „Či snad nevíte, že vaše tĕlo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha a ne sami od sebe?“ Tehdy se mu otevřelo nečekané poznání: Bůh, s nímž si v dĕtství tolik přál mluvit, ono nebe, k nĕmuž vzhlížel, je v nás. V dĕkovné modlitbĕ pak strávil pĕt hodin a vstal od ní jako nový človĕk, plný zápalu pro obnovu a reformu luterství. Písmo mu přestalo být nejvyšší normou víry, protože „bez Svatého Ducha z nĕj ničemu nerozumíme”, jak se pozdĕji vyjádří. A Duch i veškeré duchovní síly k vlastnímu obnovení sídlí v nás samých. Není tedy třeba čekat na pomoc zvenčí. Bůh sám v nás sídlí a působí v naší vůli a činech.
Na zpáteční cestĕ do Řezna ze zastavil nejprve v Sulzbachu, jenž byl pod patronací vévody Kristiána Augusta Falckého nevyhlášenou nĕmeckou mekkou veškerých kabalistických a alchymických studií (kancléřem byl tehdy Christian Knorr von Rosenroth, autor spisu Cabbala denudata a na dvoře působil též Franciscus Mercurius van Helmont), u podobnĕ smýšlejícího kazatele Johanna Jacoba Fabricia, velkého znalce hebrejštiny, a poté v Norimberku, což se mu stalo osudným. V reformním zápalu totiž odtud adresoval řezenskému duchovenstvu dvĕ ne příliš citlivĕ formulované výzvy. V reakci na nĕ přišla z Řezna oficiální žádost o jeho zatčení a vydání, k čemuž také neprodlenĕ došlo; v norimberském vĕzení strávil čtrnáct dní a v řezenském třináct týdnů.
Ve vĕzení, jež samo bylo obtížné a nedůstojné, přicházelo na Gichtela pokušení, jež ho dovádĕlo k zoufalství. Situace se dramaticky vyhrotila ku konci jeho vĕzeňské lhůty, jež mezitím strávila mnoho jeho fyzických sil. Ďábel se mu nĕkolikrát zjevil v tĕlesné podobĕ a to ho vždy na nĕkolik hodin zcela ochromilo. Pokusil se dokonce o sebevraždu, ale hřebík se ze zdi vylomil. Mezitím mĕstská rada, viníc Gichtela ze sektářství a novokřtĕnectví(ponĕvadž přicházel z Holandska)[4], rozhodovala o Gichtelovĕ případném hrdelním trestu. A tehdy, když utýrán bojem se svĕtem, duchovenstvem i ďáblem si potichu zanotoval píseň, upadl Gichtel do vytržení: V nĕm vidĕl, jak se okolo jeho bezvládného tĕlo ovíjí veliký had; přitom mu však v srdci vzešlo mocné svĕtlo a v jeho záři spatřil Krista. To byla první z jeho velikých vizí, jakých zažil ještĕ mnoho, ve vĕzení i v pozdĕjším životĕ. Pod vlivem dvou přímluvců se nakonec mĕstská rada odklonila od hrdelního trestu a Gichtel byl zbaven mĕstského práva, majetku i úřadu advokáta a vykázán z mĕsta. Zcela bez prostředků, s uzlíkem šatstva se tak octl v lednu v hlubokém snĕhu před mĕstskými branami na prahu nového života. Od této doby bude už povždy odmítat nejen manželství, ale i veškeré – a to i velmi počestné – příležitosti nabýt vážnosti a bohatství, které se mu ještĕ nejednou naskytnou.[5] Jaké zvláštní rozhodnutí a jaká zvláštní spiritualita, ne nepodobná dávné mnišské asketice z nĕho prosvítá!
V prvních mĕsících byl skutečnĕ tulákem; nikdy nežebral, ale často se mu podařilo přesvĕdčit lidi v hostinci a pohnout je vyprávĕním svého osudu, aby za nĕj zaplatili útratu. Pak získal místo lektora a kaplana ve Švarcvaldském Gersbachu, poté co svým duchem a podivuhodným vystupováním okouzlil celou tamní obec i faráře Pistoria. Už koncem roku 1665 byl však náhle povolán převzít obtížný případ před soudem ve Vídni, s nímž se na nĕj obrátili jeho bývalí přátelé. K tomu se Gichtel cítil zavázán, avšak, když mu hned nato bylo nabídnuto místo v císařském poselstvu, jež mĕlo z Milána přivézt císařovu nevĕstu, infantku Markétu Terezii, odmítl. Peníze ze zabaveného majetku, které mu, možná z vypočítavosti – neboť byl opĕt významným mužem, možná ze špatného svĕdomí, poslala řezenská mĕstská rada (4 tisíce tolarů!) veškeré předal své sestře. Pak oblékl opĕt tulácké šaty a vydal se, koncem roku 1666 – opĕt do Holandska k Brecklingovi. U nĕj zastával místo kaplana a kantora, ovšem také jako sluhu a podomka. Když se brzy nato dostal Breckling do sporu se svou obcí a s Amsterdamskou konsistoří, Gichtel napsal dva ostré dopisy na jeho obranu, za což byl odsouzen sám k pranýři a dvacetipĕtiletému vyhnanství z provincie Oberijsel.[6] Vyhnán z Zwolle byl 6.března 1668; bylo mu tedy 30 let. Celá dramatická perioda jeho života, od setkání s Welzem, přes žalář, osvícení a putování bez domova až do Amsterodamu trvala tedy pouhé 4 roky!
Gichtel se uchýlil do Amsterodamu, kde našel přístřeší u dalšího sympatizujícího kazatele. Pozdĕji si najal malý domek, kde po léta žil v podstatĕ poustevnickým životem – za nočních modliteb a jednoho nebo (pozdĕji) dvou jídel dennĕ. Zpočátku se zčásti živil překlady a korekturami, pozdĕji (asi od r. 1677) se spolehl zcela na boží prozřetelnost, a žil tedy z milodarů. Života církve ani večeře Pánĕ se nadále neúčastnil. Zato se zde znovu naplno rozhořel jeho duchovní potenciál a dostalo se mu mnohých dalších vizí. Mnozí ho žádali osobnĕ nebo písemnĕ o duchovní pomoc a radu, což se stalo základem jeho rozsáhlé korespondence. Gichtel neváhal ani bojovat s ďáblem o duše zemřelých, dokonce i jednoho sebevraha. Gichtelovi nestačilo spolehnout se Boha a jeho spásu; veškeré tyto boje provázel vlastními obĕťmi, neboť, jak soudil, spásu působí nikoli Kristova smrt za nás, ale Kristus a jeho smrt v nás. Vnitřní Kristus je onou úzkou bránou, kterou se vchází do ráje. Gichtel vĕřil, že je mu skutečnĕ dána milost a moc příslušné duše zachránit.[7] Tuto jemu udĕlenou schopnost, jež spočívá v bezmezném soucitu, nazval pozdĕji Melchizedekovským knĕžstvím, pojem, jenž byl poté často používán, byť i s jiným obsahem a důrazem, radikálními pietisty k označení jejich ideálu dokonalosti.
Vidíme, že roku 1668 bychom prakticky mohli ukončit Gichtelův životopis, ač zemřel pokojnĕ ve stáří až roku 1710, neboť od jeho usazení v Amsterodamu nevyvíjel žádnou vnĕjší činnost. To je pravda, avšak s jednou velkou výjimkou. Gichtel se stal totiž vydavatelem prvního souborného vydání spisů Jakoba Böhma. Jak k tomu došlo? Je zajímavé, že podnĕt k tomu nalezneme opĕt v Gichtelovĕ vnitřním životĕ a v jeho mystických vizích. O vánocích roku 1673 mĕl Gichtel vizi v níž se mu v bílém zářivém oblaku zjevila nebeská bytost, Panna Sofia. A nezůstalo při jednom zjevení. V opakovaných zjeveních mu přislíbila svou neustálou pomoc a nazývajíc ho svým chotĕm. Kdo vlastnĕ tato bytost byla, vysvĕtlil Gichtel až pozdĕji a ne bez pomoci Böhmových spisů. I Böhme totiž hovoří o Pannĕ Sofii a zásnubách duše s ní.[8] Pro Gichtela byla Sofia původní družkou a ženou Adamovou, dokud ještĕ dlel v nebeském stavu a nezatoužil po pozemském životĕ a „zvířecím“ tĕle. Byla jakoby součástí a druhou stránkou jeho duše, jež se takto jeví jako oboupohlavní.[9] Po jeho pádu, jehož se dopustil zapomnĕním na duchovní svĕt a touhou po tĕle a pozemskosti, se však od nĕj oddĕlila. Tehdy se teprve dostalo Adamovi pozemské ženy[10] a lidstvo bylo nadále odsouzeno žít v oddĕleném pohlaví. Nebeská Sofia však nadále toužila po spojení s človĕkem, až se vtĕlila v Ježíšovi. Sofia je Gichtelovi totožná s Ježíšem v nás. Je Božím obrazem a podobou[11], mužům je pannou, ženám zase mužem, [12] v Marii nalézá svůj vnĕjší projev
K nebeské Sofii u Gichtela a Böhma se ještĕ vrátíme, důležité pro nás je, že Gichtel přijal postavu Sofie za vlastní díky vlastní mystické zkušenosti, dříve než se seznámil se spisy Böhmovými. Za jakých okolností k tomu došlo přesnĕ nevíme. Jisté je, že v Nizozemí existovala díky neúnavné péči Abrahama Willemszoona van Bayerlanda již od čtyřicátých let sbírka pozůstávající z velké vĕtšiny Böhmových spisů a části dopisů. Bayerlandovi se podařilo dokonce za nemalé peníze získat od zhořeleckého magistrátu autograf Böhmovy Aurory, jenž až do té doby ležel zabavený na zhořelecké radnici, i jiné Böhmovy autografy a ke každému dílu, jež nebylo k dispozici v autografu často tři až čtyři opisy, což umožňovalo solidní textovĕ kritickou práci. Patří mu nehynoucí zásluha, že takto zachránil Böhmovo dílo před zmatky třicetileté války. Dokonce sám přeložil vĕtší část takto získaných spisů do Holandštiny a vlastním nákladem vydal. Proto u mnohých Böhmových spisů předchází jejich první holandské vydání před nĕmeckým. O nĕco podobného se v nĕmčinĕ pokusil (avšak rovnĕž v Holandsku!) Heinrich Betke, jenž mezi léty 1658 a 1678 vydal část Böhmových spisů nĕmecky. Z jakých předloh, není známo. Možná, že se Gichtel seznámil s Böhmovým dílem z nich, možná že přímo z holandského vydání. V každém případĕ ho Böhmovo dílo oslnilo natolik, že se roku 1680 spojil s Beyerlandovým synem a sbírku od nĕj odkoupil. Ne sice pro sebe, ale pro Wilhelma Goswina Huygense, bývalého starostu z Arnheimu, jenž na účel vydání Böhmových spisů poskytl částku 600 zlatých a stal se tak mecenášem celého projektu. je podivuhodné, že již bĕhem dvou let dokázali Gichtel spolu se svým žákem a následovníkem Überfeldem připravit k vydání celou patnáctisvazkovou edici Böhmova díla, jež takto vyšla in octavo roku 1682.
Gichtel tedy proslul nikoli vlastní literární činností, ale právĕ vydáním Böhmova díla. Jako vlastní práci vydal pouze roku 1696 útlý svazeček pozůstávající převážnĕ z nákresů (Hle jak se i v tomto projevuje Gichtelova vizionářská povaha! Böhme, ač líčí mnohé struktury a procesy velmi složité, se – až na jeden případ, jímž je jeho tzv. Filosofische Kugel – neuchyloval ve svých spisech k nákresům; veškeré rytiny, jež zdobí vydání jeho dĕl, pocházejí právĕ od jeho následovníků z okruhu Gichtela a Überfelda.) s názvem Kurze Eröffnung der drei Prinzipien und Welten im Menschen. Vedl však obsáhlou korespondenci, pozdĕji Überfeldem sebranou a vydanou v mnoha svazcích pod názvem Theosophia practica, díky níž jsme zpraveni o mnohých peripetiích jeho života, o jeho vizích a vnitřních prožitcích, a skrze níž mĕl mohutný vliv na tehdy se právĕ vzmáhající a šířící pietistické hnutí.[13] Velký vliv mĕl též na Gottfrieda Arnolda. Často se však stávalo, že kontakt původnĕ s velkým nadšením navázaný, Gichtel svévolnĕ a z hořkostí přerušil, dopustil-li se jeho korespondent nĕčeho, co Gichtel neschvaloval, především uzavřel-li manželství. Gichtel totiž ze svého vztahu k Sofii a ze snahy zůstat jí vĕrný vyvodil totiž nejen požadavek přísného celibátu pro sebe, ale vztahoval jej na všechny, kdo v jeho očích mĕli šanci jít duchovní cestou.[14] Gichtelův vliv skrze jeho dopisy byl enormní – a spolu s ním rostla v radikálním pietismu rovnĕž popularita Böhmova. Nejedno pietistické manželství „vdĕčilo“ za své odcizení nebo dokonce rozpad vlivu Gichtelových názorů na nutnost celibátu vůči nebeské Sofii . Bylo tomu tak u samotného Augusta Franckeho. Když Anna Magdalena Francke vstoupila do kontaktu s Gichtelem, znamenalo to silné ochlazení manželských vztahů, a to až do té míry že mimo jiné nechtĕla svolit ke svatbĕ své dcery SOphie .
Takový podivínský a netolerantní nárok mu samozřejmĕ vynesl mnoho zlé krve. V Amsterodamu patřil k figurám částečnĕ s odstupem a údivem ctĕným, částečnĕ však i posmívaným. Jednou mu dokonce i vytloukli okna. V tolerantním Amsterodamu samozřejmĕ nebyl sám, kdo praktikoval svéráznou duchovní cestu. Amsterodam okolo roku 1700 se přímo hemžil takovými bytostmi, které by jinde jen stĕží přežily. Přímo proti Gichtelovu domku bydlel Yvon, nástupce Labadieův a vůdce Labadistů. Gichtel ho mĕl v úctĕ a vzhlížel k nĕmu se sympatiemi. Nepřidružil se však k jeho skupinĕ z toho důvodu (nebo spíše pod tou vnĕjší záminkou), že jejich kalvínské pojetí predestinace je pro nĕj nepřijatelné. Na jiném místĕ se však vyjádřil, že se bál, že by v jejich prostředí mohl být sveden k manželství.
Gichtel si však sám založil svůj kruh učedníků, a to ač se častokrát vyjádřil vtom smyslu, že nehodlá zakládat žádnou novou sektu, že jich je již na svĕtĕ dost. Nazývali se Andĕlští bratři a v dobĕ nejvĕtšího rozkvĕtu čítali asi 30 osob. Za nejvýznamnĕjší mezi nimi možno považovat nejprve Alarda de Raadt, jenž musel pro hlásání radikálních chiliastických názorů opustit profesorskou stolici a již jmenovaný Johann WIlhelm Überfeld. K dalším členům patřili např. i kazatelé Charias a Erasmus Hoffmann, v jejichž domku nalezl Gichtel ponejprv roku 1668 útočištĕ. Vĕtšina jeho druhů, včetnĕ Alarda de Raadt ho pozdĕji zase ( a nejednou pro jeho tvrdohlavost) opustila. Jeho žáci sdíleli s Gichtelem jeho způsob života. Zámĕrnĕ si nevydĕlávali, ale žili z milodarů, v celibátu, naplňujíce tak ideál „melchisedeksche Priestertum“, knĕžství , jež se samo obĕtuje po způsobu Kristovĕ. Tito Gichtelovi Andĕlští, v Nĕmecku také nazývaní Holandští bratři se po Gichtelovĕ smrti do jisté míry rozšířili. Velmi si ctili nauku svého mistra a neuznávajíce uzavřenost novozákonního kánonu přidružili dokonce jeho spisy k písmu. Zprávy o jejich působení máme z Hamburgu (Altony), Berlína, Magdeburgu a Nordhausenu.
Nezbývá mnoho prostoru pro zhodnocení Gichtelova díla a jeho názorů (ač jsme vidĕli, že Gichtel byl především praktickým mystikem a ne myslitelem), přesto se aspoň v krátkosti pokusíme nastínit, v čem se odlišuje od svého vzoru Jakoba Böhma. Především si Gichtel osvojil z Böhmova díla pouze určitý výsek, v prvé řadĕ jeho nauku o nebeské Sofii a prvním človĕku a jeho pádu, jak jsme již nastínili. Přijímal rovnĕž za své Böhmovy tři principy, z jeho nauky o kvalitách (která silnĕ oslovovala Böhmovy anglické následovníky) mu však zůstal jen zjednodušený protiklad vodní (ženské) a ohnivé (mužské) tinktury. Dále Gichtel provádí rozsáhlou redukci, při níž klade na roveň (splývají mu) tyto veličiny Böhmova výkladu
=1.Sofia
=2.Himmlische Jesus,
ale dále řadu rozmnožuje takto:
=3.Auge des Ungrundes, in welchem Gott sich erblickte
=4.das ewige WOrt
=5.das Verbum Fiat, durch welche alle dinge geschaffen waren
=6.„Englische Licht-Welt“, oder der heiligen Dreyheit Wohnung, und des H.Geistes Leiblichkeit
=7.das Bild Gottes im Menschen
=8.der verheisssene Weibessame
=9.Christi und unsere neue Menschlichkeit
=10.“die Tincturen in in allen Geschöpfen und Gewachsen“
(Theos.Pr., IV, 2999)
Nĕkdy je rovnítko jistĕ oprávnĕné a to tehdy, když jde i u Böhma o pojmenování téhož z různých aspektů; například vůči Bohu je možno Sofii charakterizovat jako 3 (Auge des Ungrundes)a také jako sídlo Trojice(6); při procesu stvoření naopak vystupuje jako božské Fiat (5) a v přírodĕ žije jako tinktury rostlin a zvířat (10), pro človĕka je jeho zaslíbeným ženstvím (8) a andĕlským svĕtem (6), ztĕlesnĕním Svatého Ducha. Celkovĕ je však Gichtelovo zjednodušování přílišné. Gichtel ovšem sám bez obalu přiznával, že jeho myšlení se nemůže rovnat Böhmovĕ hloubce. Jestliže nĕco Böhmovi (jehož spisy v pozdĕjší dobĕ četl jako jediné vedle Bible) vytýkal, pak to, že málo promĕnil svou theosofii v životní praxi: „Böhme hat wohl tief und gründlich philosophiert, aber keine Handgriffe gehabt; ihm sind die Zentra Liebe und Zorn aufgescholssen gewesen, deren Streit und Prozeß aber ist weit anders in den Metallen, als im Menschen.‘[15]
Tím se dostáváme k dalšímu podstatnému zjednodušení Böhmovy nauky. Böhmovo filosofování se odvíjí od konstatování základního protikladů dvou principů v Bohu, principu lásky a hnĕvu, LIebe a Zorn. Pro Gichtela není v Bohu vůbec hnĕvu. Bůh je jen láska. Hnĕv nese v sobĕ jeho sluha ďábel a je jeho ztĕlesnĕním. Proto také pro ďábla nebude nikdy vykoupení – to Gichtel tvrdí, přestože odmítá uznat definitivnost pekla.
Gichtel si dále stĕžuje, že Böhmovi jeho vazba na pozemskou Evu znemožnila dosíci v plnosti Sofie(ThPr. III,1941v.16). Pro Gichtela je také možné spojení se Sofií již za života, bezprostřednĕ, jak to ostatnĕ sám prožíval[16]. (U Böhma je tomu jinak: Hovoří o propůjčené ale opĕt odebrané korunĕ[17]; ovšem i Böhme si jinde[18] stĕžuje, že se musíme s ženami vláčet až do smrti a musíme s nimi mít trpĕlivost po příkladu božím.)
Literatura
Benz, E.: Der vollkommene Mensch nach Jakob Boehme, Kohlhammer, Stuttgart 193
Böhme, Jacob: Die Urschriften, hrsg. W.Buddecke, Stuttgart, 1963-6
Geschichte des Pietismus (ed. Martin Brecht) I. Der Pietismus vom siebzehnten bis zum frühen achtzehnten Jahrhundert, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen, 1993
Harleß, Adolf von: J.G.Gichtel´s Leben und Irrthümer, in ders. Jacob Böhme und die Alchymisten, Leipzig, 1882
Nigg, Walter: Heimliche Weisheit. Mystisches Leben in der Evangelischen Christenheit, Artemis-Verlag, Zürich und Stuttgart, 1959
Ritschl, Albrecht: Geschichte des Pietismus in der reformierten Kirche, Adolph Marcus, Bonn, 1880
Tanner, Fritz: Die Ehe im Pietismus, Zwingli-Verlag, Zürich, 1952
Zaepernick G.: Johann Georg Gichtes und seiner Nachfolger Briefwechsel mit den Halleschen Pietisten,
[1] Theosophia practica, V, 3550
[2] Především Gichtelem samotným v jeho korespondenci, jež vyšla roku 1722 po souborným názvem Theosophia practica.
[3] Nesl titul Einladungstrieb zum herannahenden großen Abendmahle und Vorschlag zu einer christ-erbaulichen Jesus-Gesselschaft, behandelnd die Besserung des Christenthums und Bekehrung des Heidenthums, wohlmeinend an Tag gegeben durch Justinianum. Justinián bylo Welzovo křestní jméno. Z téhož roku se dochoval i další spis podobného obsahu, v nejasném vztahu k prvnímu: Kurzer Bericht, wie eine neue Gesselschaft unter den orthodoxen Christen Augsburgischen Bekentnisses errichtet werden könnte, mit einer christlichen Vermahnung an die Reformierten, die Lutheraner, welche die Bruderhand reichten, weder heimlich nach öffentlich zu verfolgen, viz Harleß, str.127 n. Tituly spisů jasnĕ ukazují, že ani tendence k obecné mravní nápravĕ jim nebyla cizí.
[4] To, že přisuzované hereze mají se skutečnými názory, případnĕ učením postiženého sotva co do činĕní, překvapí toho, kdo je obeznámen s polemickou literaturou reformačního a poreformačního období, velmi málo.
[5] Ve skutečnosti byla mĕstská rada v Řeznĕ ochotna zmírnit svůj tvrdý rozsudek a dokonce nabídla Gichtelovi ménĕ významné místo syndika; podmínkou byla písemná suplika. Gichtel si vyžádal čas na rozmyšlenou, posléze však odmítl, neboť mu připadalo že položil ruku na pluh a nemĕl by se ohlížet zpĕt.
[6] Došlo k tomu takto: Breckling byl radikálním kritikem mravů, a apokalyptickým zvĕstovatelem soudu, jak tomu bylo mezi spiritualisty toho času zvykem. To vedlo i zde nepochybnĕ k určitému zhoršení vztahu v obci a Breckling byl obvinĕn z nemravnosti (sic!). Vzal si totiž do svého domu vizionářku Elisabeth Crouse, a aby se vyhnul případnému pohoršení se oženil s ní( To mu Gichtel nikdy nezapomnĕl.) Poté ho však pomluvila jeho služka, že ji, slibuje jí manželství, zneužil. Toho využila protistrana, jež v Zwolle u magistrátu původnĕ neuspĕla a udala ho u konsistoře v Amsterodamu. Ani to by nestačilo k sesazení, ale do vosího hnízda píchl (anonymním) listem na jeho obranu právĕ Gichtel. Až Gichtelovy dopisy způsobily tak nakonec jeho sesazení, jež však Breckling neuznal a obec se rozštĕpila; faru musel 1668 vyklidit, ale až do 1672 sloužil dál ve svém domĕ. Pak odešel do Amsterodamu, kde se stal korektorem. Od 1690 žil z podpory anglického král páru a dostával důchod z penze saské vévodkynĕ Anny Sofie žijící v Haagu. Tyto pohnuté události způsobily rozchod a dlouholeté nepřátelství Brecklinga s Gichtelem (oba si mĕli ze své strany jistĕ co vyčítat). Gichtel nakonec Brecklingovi na smrtelném lůžku odpustil a mĕl vizi a smíření s ním.
[7] Gichtel tedy nebyl přesvĕdčen o neodvolatelnosti pekla a pekelných trestů, naopak o jeho konečnosti. (Na základĕ svého vzdĕlání v řečtinĕ nebyl přesvĕdčen, že by příslušné výrazy – zřejmĕ hlavnĕ aivwnioj – mĕly skutečnĕ označovat vĕčnost.) Tím vrátil do hry starou dávno odmítnutou origenovskou myšlenku apokatastáze. Mnohem dále než Gichtel v této otázce však šli nĕkteří radikální pietisté, především Johann Wilhelm Petersen (1649 – 1727) se svou manželkou Eleonorou Petersen (1644 – 1724), v Anglii pak hlava tzv. filadelfského kruhu Jane Leade (1623 – 1703).
[8] např. Vom wahrem Busse IX,I,1 (Bd 4), §40, §49nn
[9] Theosophia practica II, 299 §3: Adam war weder Mann noch Weib, sein Leib war cristallinisch, aus dem H. reinen Element, daraus die 4 Elementa geschaffen, so subtil als Christi Leib nach seiner Auferstehung gewesen, mit welchem Leib Er durch Steine, Wasser, Luft und Feuer unverletzt gehen, und alle Geschöpfe herrschen konnte.
[10] Theosophia Practica I, 18, §41: Er wolte nicht mehr mit der himmlischen Jungfrau sich vermehren, und in ihrem Gehorsam gehen, sondern, wie alle Thiere, ein Weiblein haben, und der irdischen Frucht und Lust im Leibe geniessen.
[11] Theosophia Practica IV, 1800
[12] např. Theosophia Practica I, 1304; I, 1949; VII, 1352 a mnoho dalších míst
[13] Kniha Zaepernick G.:Johann Georg Gichtes und seiner Nachfolger Briefwechsel mit den Halleschen Pietisten, pojednávající zevrubnĕ o tomto působení mi zůstala bohužel nedostupná.
[14] Nebylo to pro nĕj vždy snadné, je totiž zajímavé, že nabídky k sňatku (od bohatých nevĕst!), které se mu přímo hrnuly v jeho mládí, neustávaly ani nyní. A v jednom případĕ, jak poznamenává Nigg (str. 249), mu zřejmĕ dokonce příslušná bytost nebyla lhostejná, ba dokonce mĕl vizi, při níž mu byla vložena ruka do její. Pak ale bezohlednĕ zcenzuroval tuto vizi jako svod a ďábelské mámení.
[15] Theosophia Practica V, 3332, podtrženo V.O.
[16] viz Theosophia practica VI, 1331, §10n
[17] viz cit. místo Vom wahrem Busse IX,I,1 (Bd 4), §49nn
[18] ve 3Princ II (Bd2) 20,65