Všeobecné vzdělávání mladých lidí je v dnes v Evropě něčím
naprosto samozřejmým: Všichni jsme chodili nebo chodíme do školy
a chodí, chodily nebo půjdou do ní i naše děti. Když diskutujeme
o otázkách vzdělání, znamená to většinou, že se bavíme o tom, která
škola je dobrá či lepší, jaká by škola obecně měla být anebo zda by se
na školách mělo učit to či ono, zda by se měla věnovat větší pozornost
výuce nebo uměleckému a životnímu rozvoji dětí a tak podobně.
A vůbec nás nenapadne, že by tomu tak také nemuselo být. A přece
nejsou ještě tak vzdáleny doby, kdy dostat se do školy bylo výsadou, vládl
tedy stav, jaký povšechně shledáváme, pokud ovšem máme vůli tak daleko
dohlédnout, v zemích třetího světa.
Všeobecnou školní docházku zavedla v rakouských zemích svým
Všeobecným školním řádem z 6. prosince 1774 císařovna Marie Terezie
a zhruba ve stejné době byly obdobné podmínky zaváděny v dalších
evropských státech. Státní aparát tak naplnil myšlenku, se kterou přišel jako
první již v polovině sedmnáctého století Jan Ámos Komenský − ovšem
způsobem, na němž by asi původce této myšlenky shledal nemálo povážlivého.
Myšlenka všeobecného povznesení, všeobecného vzdělání byla osvícencům blízká,
neboť v jejich mysli představoval fungující a dokonalý stát prakticky
nejvyšší uskutečnitelný cíl, a aby takové dokonalosti státního (nebo
i jakéhokoli jiného) soustrojí bylo možno dosáhnout, bylo třeba dbát, aby
neobsahovalo žádné slabé články, na nichž by se jeho plynulý chod zadrhával.
Nebylo tedy, ač jim to bývá podsouváno, hlavní myšlenkou osvícenců to, aby
všichni a všechno bylo postaveno na stejnou úroveň, z níž již
nikdo nesmí vybočit − tato myšlenka zůstává vyhrazena francouzské
revoluci a pak moderním totalitarismům. Osvícenci chtěli výkonný stát a
k tomu potřebovali poddané, kteří nejsou tak chudí a sužovaní
nemocemi, aby veškerou svou sílu museli soustředit na své vlastní přežití.
Cílem osvícenců tedy bylo dovést „lid“ na určitou minimální (dnes bychom
řekli „rentabilní“) hospodářskou a vzdělanostní úroveň a dál již vše
ponechat schopnostem každého jednotlivce: prosperující, daně odvádějící sedlák
byl stejně dobrý a potřebný jako konstruktér, ba potřebnější, neboť
potravin na konci osmnáctého století nebýval ani v Evropě vždy dostatek,
hlavně kvůli nejrůznějším válečným tažením, která měli monarchové v takové
oblibě. Proto se zde ozývá myšlenka všeobecného povznesení stejně jako u
Komenského, byť odlišně motivovaná. A abychom byli schopni postřehnout
rozdíly, musíme se nejdříve podívat na to, s čím vlastně Jan Ámos
Komenský přišel.
Byla to opravdu idea „všeobecného vzdělání“, ovšem v trochu
jiném smyslu, než jak to mysleli osvícenci. Komenskému šlo o to, aby
všichni lidé, osvíceni světlem Ducha, které nemůže být upřeno nikomu, pokud jen
si k němu nalezne cestu, a) došli spásy b) vzdělali na zemi ideální
společnost. Náčrt této své myšlenky uveřejnil už ve spise Via
Lucis, psaném v Londýně v roce 1642,
avšak plně svou ideu rozvinul až v sedmidílné Consultatio catholica de emendatione rerum humanarum
(Obecná porada o nápravě všeho lidského), na níž začal pracovat
při svém pobytu ve Švédsku a v Blatném potoku, jejíž část mu shořela v Lešně a kterou alespoň v hrubých rysech dokončil těsně
před smrtí. Tento projekt sahá mnohem dále než jen za myšlenku všeobecného
vzdělání − něco málo z toho je naznačeno citátem v závěru tohoto
článku. V oblasti vyučování se dá Komenského snaha shrnout heslem: učit všechny
(omnes) − podílet se na veškerém
vědění (omnia) − a to všestranně (omnino),
po všech stránkách a pro všechny stránky člověka. Tento projekt je už
nastíněn ve Via lucis,
ovšem plného rozvinutí (byť ne dokonalého zpracování) se mu dostává až ve
zmíněné Komenského sedmidílné pansofické rukověti. Ač jsou myšlenky tam
vyjádřené hlubší a lépe a podrobněji zpracované, nám
pro seznámení s tím, čeho si vlastně Komenský žádal, postačí úryvky
z Via lucis. Zde
jsou některé:
XIV, 16:
„… Když pak radíme, aby se všichni podíleli
na tomto konečném světle, nechceme tím, aby i řemeslníci, sedláci
a ženy se cele věnovali knihám, ale aby nikdo z nich se nezanedbával
v tom, co je potřebné všem. Například aby nikdo nebyl hloupě neznalý sebe,
tvorstva a Boha; mimo to, aby se každý vzdělával pro své zvláštní
povolání, aby ti, kdo někoho řídí, uměli řídit a vládnout a ti, kdo
jsou jim podřízeni, uměli být podřízeni nebo ovládáni. Všichni, pravím, mají
být učeni lidským věcem, protože jsou lidé, božským věcem, protože jsou obrazem
Božím, věčným věcem, protože jsou čekateli věčnosti. Jinak by zajisté bylo
lépe narodit se zvířaty, protože věc, která se sama zvrhla, stává se sama horší
než věci špatné. Ani škola světa se nebude moci nikdy vrátit do řádu
shodného s Božím úmyslem, nezačnou-li všichni, kdo do ní byli
posláni, konat to, proč tam byli posláni. Začít však nebudou moci, jestliže
budou neustále setrvávat ve své temnotě, a pravé podmínky
k opravdovému prohlédnutí jim neposkytnou ti, kdo je neznají tak, jako je
začínáme, díky poučení Božímu, prohlédat my. …“
XIV, 1nn:
„1. Vymezme ještě lépe, co máme správně rozumět slovy všechno,
všichni, veskrze (omnes, omnia, omnino
− viz výše), aby se nezdálo,
že se pokoušíme o něco nemožného nebo nepotřebného nebo dokonce
nesprávného.
2. Slovem všechno rozumíme, co Bůh v této škole
světa lidem buď již odhalil, nebo nadále ještě odhalí, ať jsou to věci věčné,
ať pomíjející, ať duchovní nebo tělesné, ať nebeské či pozemské, ať přirozené
nebo umělé, ať bohoslovné nebo filosofické, ať dobré nebo zlé, ať obecné nebo
zvláštní.
3. Věčným věcem se lidé mají učit, protože jsouce
určeni k věčnosti, nemohou neznat svůj cíl bez nebezpečí věčného
zatracení. Současně se však mají učit pomíjejícím, protože přes ně se
jde k oněm věcem věčným.
4. Lidé se mají učit věcem duchovním, protože
sami svou lepší částí jsou bytosti duchovní, a aby dobře znali sami sebe,
stvoření Boží. Protože však přebýváme v těle a dokud jsme naživu,
udržujeme se tělesnými věcmi, musíme znát i ony věci určené k našim
zdejším potřebám, aby něco nepoznaného nás nepřipravilo o užitek, který skýtá,
nebo aby něco špatně poznané a nenáležitě osvojené nám neškodilo.
5. Nebeským věcem se mají učit, protože nebe je naší
vlastí a dům našeho otce je místem, v němž se nám připravují příbytky. …
6. Nevyhnutelně je třeba se učit přirozeným věcem,
protože jsou viditelným zrcadlem neviditelné Boží vznešenosti a klíčem
k mnoha tajemstvím Písma svatého a konečně idejemi, formami
a normami našich prací, aby byly rozumné. A tyto tři užitečné
věci pro tvorstvo především nyní máme mít na zřeteli, aby nebylo
pochyb, že ono úplné světlo posledního věku se zaskví především z těchto
pochodní Božích.“
Vypadá to na první pohled jako plané teoretizování, ale
uvědomme si, co nám tyto myšlenky říkají dnes. Slýcháme třeba, že se děti
a lidé mají vzdělávat, aby obstáli ve společnosti, mají se učit věcem
užitečným, a co neslouží bezprostřednímu užitku, má být ze všeobecného
vzdělání vyškrtnuto. Jaký je ale cíl vzdělání u Komenského? Abychom obstáli
před Bohem a sami před sebou. To jsou však důvody podstatně
odlišné a jistě také vzdělání, o něž s takovou motivací
usilujeme, se bude lišit od onoho předchozího. A navíc veškeré toto úsilí
(které pro Komenského zahrnuje například také vytvoření univerzálního
jazyka!) má svůj veliký vznešený a dalekosáhlý cíl:
XX,4
„Jako je tedy pravda, že se dosud mnohé skrývá, co nikdo
nezná, tak je pravda, že to všechno Bůh hodlá zpřístupnit. … A pak se
vyplní, co je předpověděno, že přijde čas, kdy se lidé přestanou učit od lidí
(to jest nedají se zavádět lidskými autoritami − Jer 31,34), že začnou
být opravdu vyučenými od Boha (Iz 54, 13), to jest
budou sledovat samotná díla Boží, slova a vnuknutí a jimi se budou
řídit, protože knihy Boží budou otevřeny, aby každý, kdo je umí číst, jim
zároveň rozuměl. Tím se stane, že lidé nejen uvěří tajemstvím Božím (což
dřívějším věkům stačilo k blaženosti; podle slov Kristových Blažení, kteří uvěřili J 20,29), ale také jim budou rozumět.“