Již delší dobu si kladu otázku, proč na mne bohoslužba velikonoční vigilie byť s nejlepší vůlí uspořádaná a nejpečlivěji provedená vždy působí, obzvláště ve své druhé části, nerozhodným a mdlým dojmem. V jistých fázích svého uvažování jsem dokonce uvažoval o tom, zdali by nebylo lépe na uspořádání noční, mysterijní bohoslužby zcela rezignovat a v tichosti a klidu vyčkat velikonočního rána a v něm pak, klidně a důstojně oslavit nepochopitelné tajemství Kristova vzkříšení. Ta možnost zůstává otevřená a nemá koneckonců tak daleko k řešení zde naznačenému, k řešení, jež se snaží naopak zachovat co nejvíce z až hrůzně velebného a uchvacujícího tajemství velikonoční noci. Před tím, než učiníme určité návrhy, měli bychom si nejprve uvědomit jisté souvislosti, o něž bych se nyní chtěl s vámi podělit. Je možné, že vám budou tyto návrhy znít cize, přesto se domnívám, že je to cesta, jak zasadit velikonoční bohoslužbu do středu křesťanského liturgického roku jako pravý a neporušený klenot zvěstující Kristovo vítězství nad smrtí. Podívejme se nejprve na to, jak se slaví velikonoční vigilie dnes v katolickém ritu.

Díky reformě misálu papeže Pia XII. slavíme dnes velikonoční vigilii opět v noci, tedy spíše zvečera a v mnohých církevních obcích začíná ještě za světla. To má jistě své přednosti – je to pro většinu lidí časově únosné a zajistí se tak lepší účast na bohoslužbě. Bohužel, smysl velikonoční vigilie je tím naplněn jen zčásti, ba dokonce to, čím oslovuje, mohutný a neopakovatelný úvod obřadů bývá takovým časovým posunem zploštěno a téměř vymazáno. Navíc, početní účast nemá být (na rozdíl od nedělní bohoslužby) cílem slavení těchto starokřesťanských mystérií. Slovo jsem použil záměrně, neboť jestliže se někde v křesťanství odráží jeho spřízněnost se staršími mysterijními kulty, je to právě v nočních bohoslužbách, jakou je velikonoční vigilie. Je to bohoslužba, při níž poprvé zaznívá neopakovatelná zvěst: KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH!, při níž se provádějí obřady, jejichž smysl je nezasvěceným zahalen a i "zasvěceným" je často těžko interpretovatelný. Je to bohoslužba, při níž dochází k proměně lidského bytí, ale vlastně celého světa naprosto novým, nadějeplným očekáváním.

A oč tedy jde, nebo co je hlavním smyslem této vigilie: Aby ono neuvěřitelné zasvěcující slovo, hieros logos, euangelion zaznělo podpořeno dávným symbolem vzkříšení v patřičný čas, tedy za východu slunce. První, co je tedy třeba uvážit, je doba obřadů. Horam competentem definuje Missale Romanum jako dobu post crepusculum diei, po soumraku. Doplňuje dále, že začátek "missae vigiliae paschalis", tedy jejího pokračování eucharistickou bohoslužbou po evangeliu má být "circa mediam noctem", tedy okolo půlnoci. (Mimochodem znám pouze jediné společenství, kde to tak dodržují.) Zatímco s první částí vymezení je možno bezvýhradně souhlasit, domnívám se, že začátek druhé části bohoslužby je nutno posunout, aby začínala až na samém prahu svítání, a vrcholila při východu slunce. Jak dlouhá má být příprava na tento vrcholný okamžik, zda to má být skutečně "vsenočnoje bděnije" jako ve východní církvi, nebo zdali má být kratší, je věcí úvahy. Pokusme se o ni:

Vzhledem k tomu, že po úvodních fázích spočívá vigilie především ve čtení a zpěvu žalmů, je možno délku vigilie uzpůsobit konkrétním časovým požadavkům. Nicméně domnívám se, že můžeme říci ještě něco konkrétnějšího k samotnému okamžiku, kdy začíná velikonoční vigilie. Prohlédněme si nejprve pozorně samotný začátek obřadů velikonoční vigilie. Ta začíná vykřesáním ohně. Biskup přichází v naprosté tmě ke kostelním vratům. Kostel, ecclesia Dei, symbol církve i světa, je v té chvíli zcela pustý, oltáře zejí prázdnotou, "světlo svatosti" symbolizované v katolických kostelích posvěcenou hostií, v ní nepřebývá, stala se jakoby peleší lotrovskou a místem neřádstva a zpustošení. Symbol chrámu dosahuje antiklimaxu, maxima své negativní hodnoty. Je propastí světa, bezednou pustinou, lačnými ústy podsvětí.

(K tomu poznámka: V některých středověkých rituálech začínají obřady tak, že po příchodu biskupa ke kostelu, biskup zabuší berlou na vrata, recituje při tom žalm 23 ", přičemž verš "Attolite portas." (zvyšte se brány etc.) má pozměněné znění: ".elevamini portae infernales" – tedy brány pekelné! Zevnitř chrámu je mu odpovídáno "Quis est iste Rex gloriae." atd. To se dvakrát opakuje, tak jako je to v žalmu, poté se rozletí dveře kostela a za nimi, na prahu, plane oheň. Dále už vše pokračuje, jak je běžným zvykem.)

Oheň, kterým počíná velikonoční vigilie můžeme tedy chápat jako oheň prapočátku, ale klidně – vzhledem k uvedenému v předchozím odstavci – také jako oheň pekelný. Do tohoto ohně sestupuje velikonoční svíce, Kristus, která pojavši do sebe z tohoto ohně, jej přeměňuje na světlo a září. Věnujme ale na chvíli pozornost tomu, kdy nastává o velikonoční noci moment absolutní temnoty. Ten nastává v době mezi západem slunce a východem měsíce, který se v době velikonoční vigilie nalézá mezi úplňkem a třetí čtvrtí, což v tomto ročním období znamená, že vychází zhruba někdy před půlnocí a zapadá až za dne. Moment absolutní temnoty – ve městě ovšem komplikovaný neustálou přítomností umělého osvětlení, tedy nastává už v první polovině noci. To by svědčilo spíše pro "dlouhou" variantu velikonoční vigilie, se začátkem už před půlnocí. Tato otázka má však z praktického hlediska (hlavně pro nedosažitelnost skutečného okamžiku temnoty v prostředí moderního města a koneckonců i vesnice) druhotný význam ve srovnání se základním načasováním na jitřní úsvit.

Po posvěcení ohně a velikonoční svíce pokračuje bohoslužba velikonočním chvalozpěvem Exsultet a čteními. Velikonoční svíci, jež vydává značné světlo je vhodné umístit poblíž ambónu, aby nebylo nutno během velikonoční vigilie vůbec používat umělého světla. Kromě toho si během průvodu od velikonoční svíce zapalují své svíce i jednotliví křesťané, takže kostel je zaplněn spoustou drobných světel a netone v úplné tmě.

Nyní nastává nejdelší část velikonoční vigilie – čtení textů prokládáných meditativními zpěvy a tichem. Texty mají být jakýmsi úvodním předběžným výkladem, jenž posléze umožní zasvěcení do mystéria Kristova vzkříšení. Proto by to měly být texty obrazně hovoříci o člověku, o jeho údělu a předobrazující (utrpení a) vzkříšení Krista. Texty z misálu je možno použít, ale zřejmě nebudou stačit ani co do obsahu ani co do rozsahu. Proto bych doporučoval rozšířit stávající výběr textů jednak dalšími biblickými starozákonními texty, jednak ale i starověkými texty nebiblickými.[1] Zhruba totéž platí pro meditativní texty, nicméně tam je situace jednodušší, neboť biblické žalmy jsou nesmírně bohatým zdrojem.

Čtení a zpěv žalmů by měly být tak dlouhé, aby velikonoční Aleluja a Evangelium zaznělo současně s prvním paprskem slunce proniknuvším oknem do kostela. Toto aleluja (popřípadě s krásnou sekvencí O filii et filiae) a evangeliem jsou vyvrcholením, centrálním bodem vigilie. Jimi se zvěstuje Kristovo vzkříšení a počínají velikonoce. Domnívám se, že proto nemá ve slavení vigilie místa ani epištola (neboť je až výkladem ex post), tím méně pak zpěv Gloria, který je ve své podstatě vánočním chvalozpěvem.

Po evangeliu (s homilií) jsou tradičními prvky bohoslužby vigilie svěcení vody a křest. Křest je právě s velikonoční vigilií odedávna tak pevně propojen, že asi nepůjde od ní oddělit, ale bylo by záhodno uvědomit si jeho pravou hodnotu a funkci na tomto místě. Na jedné straně dobře chápu tendenci, snažící se koncentrovat veškeré křty (hlavně dospělých) do slavnosti velikonoční vigilie, na druhé straně v tom vnímám i určité nebezpečí pro obřad sám. – Kdybych byl nyní katechumenem, asi bych si také přál být pokřtěn o svátku velikonoční vigilie, neboť prožít tento svátek je pravým mysterijním zasvěcením a křest na tomto místě může jeho prožitek ještě podtrhnout. Zdánlivě nemůže být lepší okamžik pro započetí vlastního křesťanského života, pro naše obrození, nežli slavný okamžik velikonoční noci. Na druhé straně se může těžiště celé bohoslužby (mimo jiné například díky velkému počtu křtěnců) přesunout a zastínit základní význam, pro nějž se křesťanská obec té noci schází – Kristovo vzkříšení. Kristovo vzkříšení, jež je zdrojem a počátkem našeho vzkříšení a obrození v Duchu. Nesmíme zapomínat, že křest byl od počátku praktikován prvotní církví jako znamení obrácení a pokání a také jako znamení milosti, jež člověka uchopuje a omývá od jeho hříchů. Nejsem si proto tak zcela jist oním až příliš jednoznačně proponovaným vztahem křtu k velikonoční době. Spíše by mi seděl křest někdy tak, řekněme, na pátou neděli postní (symbolika vzkříšení Lazara a jeho proměny je i zde přítomná!), po předchozích skrutiniích katechumenů v době postní, případně s vybídnutím katechumenům, aby se zdrželi požívání Svátosti až do doby po plného zasvěcení do tajemství Kristova velikonočními obřady a velikonoční vigilií.

V extrémní podobě může jednoznačné spojování velikonoční vigilie se křtem pak znamenat, že se velikonoce chápou pouze a především jako svátek zrození Církve. (Toto podezření podporuje například i struktura a uspořádání velikonočního oktávu v římské liturgii, která se celá točí nikoli okolo událostí těsně po velikonocích, ale okolo křtěnců.) To nesmíme dopustit. I přes úctu a vážnost, jíž Církev u nás požívá, víme nyní už poměrně jasně, že Kristovo poselství a působení je širší, nevztahuje se pouze na jeho Církev. Jeho vzkříšení se týká celého kosmu a ovšem, člověka zvlášť. Kdyby tedy měl křest o velké noci zatížit bohoslužbu například velkým počtem katechumenů natolik, že by uvedené věci hrozily stát se hlavní vnímanou skutečností, stojí za úvahu zdali opravdu nepřesunout křest katechumenů na jiný vhodný den, ne-li před velikonoci, tedy na některý den během velikonočního týdne.

S otázkou, zdali křtít během velikonoční noci, samozřejmě souvisí podoba obřadu křtu a přípravy na něj spočívající hlavně ve svěcení vody. Rituál svěcení vody má silný předkřesťanský nádech (hieros gamos, spojení protikladů, i astrologické souvislosti). Je tedy na pováženou, zdali právě toto má být úvodem k okamžiku, v němž se budoucí křesťané otvírají v plnosti Kristu a rituálně se mu zasvěcují obnovením svého života. Projevuje se zde naplno problematičnost svátosti křtu, paradoxně jediné svátosti sdílené bez výhrad celým křesťanským světem, která je ve své podstatě křtem Janovským, Ježíšem neprováděným (podle přesné poznámky v J 4,2 Ježíš sám nekřtil, ale zvěstoval "křest Duchem" – ponoření do Ducha, proniknutí Duchem). Jestliže tedy Církev používá symbol vody k naznačení události znovuzrození a obrození v Duchu (hlavně ale jí předcházející milosti udílející víru), nesluší se, aby se pozornost upínala na živel tvořící podstatu symbolu, na jeho kvalitu a případné magické úkony s ním provedené. – Jen si uvědomme, jak by nás takové jednání asi iritovalo u eucharistického chleba. Přesto doporučuji obřad svěcení vody zachovat, ale na jiném místě a ne ve spojitosti se křtem, neboť i onu vrstvu významu znamenající obnovu přírody ve smyslu starých předkřesťanských rituálů v sobě mystérium velikonoc nese.

Na závěr velikonoční vigilie, ale vlastně už na počátku velikonočního dne je možné, abychom udělali místo pro společné stolování s Kristem, k němuž skutečně podle evangelijních zpráv několikrát během velikonočního dne už došlo. Eucharistická bohoslužba by se měla nést v duchu prosté vznešenosti, měla by být prostá všech komplikovaných prvků a halasného lomozu, a naopak umožnit meditačně prožít skutečnost Kristova vzkříšení.

Zprávy evangelistů uvádějí, že Ježíš lámal se svými učedníky chléb v první den po sobotě večer. Proto by se ten den zvečera měla odehrát další bohoslužba, připomínající si tuto událost. I z toho důvodu soudím, že by ranní eucharistie, slavená na závěr Vigilie, měla být co nejprostší a rozhodně by se však neměla odehrávat už v noci, nebo zvečera, v den kdy Ježíšovo tělo ještě spočívá v hrobě. Pamatujme na Ježíšova slova: "Již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy, do té doby, než budu pít s vámi nový v království svého Otce." Neuspěchejme tedy tajemný přerod, jenž se v tichosti bez našeho přičinění odehrává, nechtějme překotně odkrývat závoj mystéria kosmu, jako netaháme ze země rašící klíčky.

Snad by bylo dále možné, aby po skončení velikonoční vigilie (tedy už za jasného jitra), sestoupil průvod s knězem a rozžatým paškálem z kostela k nejbližšímu prameni. Akolyté by očistili studánku od spadaného listí a nečistoty a kněz by do ní ponořil velikonoční svíci na znamení obnovení veškeré přírody mocí Kristova vzkříšení.

Celý obřad si představuji následujícím způsobem: Po skončení bohoslužby velikonoční vigilie vyjde průvod z kostela v běžném pořádku: nejprve služebníci, potom kněz/biskup v prostém bílém spodním kněžském rouchu bez ozdob, za ním jáhen s rozžatým paškálem. Na určeném místě kněz poklekne a jako na Velký pátek, znovu políbí zemi a setrvá chvíli ve spojení s ní. Podobně jako na Velký pátek i nyní se odehrává obřad v tichu. Dá se očekávat, že velikonoční ticho záhy protrhne hlas probouzejícího se ptáka, ale i kdyby on mlčel, protrhnou ticho hlasy lidské, když zanotují některou z dávných velikonočních písní – sekvenci Victimae paschali laudes, nebo její českou verzi Buoh všemohúcí, například. Tehdy zahalí služebníci kněze klečícího/ležícího na zemi do nádherného zlatého roucha (pluviálu). Kněz povstane a žehná čtyřem směrům. Nyní sestoupí k vyčištěnému pramenu nebo ke studni a noří do ní paškál. Služebníci nabírají vody a nesou z ní do kostela k potřebě církve. Průvod odchází za zpěvu a případně za znění zvonů slavnostně zpět.

Ke zpětnému průvodu mám ještě následující poznámku: Součástí rituálu svěcení vody byly také (ve starém ritu velmi obsáhlé) litanie ke svatým. Později byly zredukovány, protože nemají bezprostřední vztah k tématu bohoslužby. Přesto se domnívám, že by se měly v nějaké podobě zachovat. To proto, že během celého liturgického roku není vhodnější místo pro jejich uplatnění, kde by bylo zjevnější sepětí významu svatých, jejich života v církvi a oběti, s obětí Kristovou. Jmenujíce na tomto místě jména svatým, uznáváme je za to, čím vskutku jsou, za svědky Kristovy v jeho smrti i zmrtvýchvstání, jakkoli nemuseli být Ježíšovými učedníky, ani žít na zemi v době Kristovy oběti na Golgotě. Ve Starokatolické církvi pak jistě nebude problémem přičlenit k seznamu těchto svědků i ty, o nichž Římská církev dosud mlčí, nebo je dokonce má za své nepřátele a kacíře. Myslím si proto, že nyní by bylo možné, aby se průvod vydal do kostela, nebo na okružní cestu kolem tohoto posvátného místa právě za zpěvu litanií ke svatým. To je ale jen návrh. Existuje mnoho jiných, krásných a důstojných velikonočních písní, které se mohou na onom místě zaříznout do velikonočního jitra.

Později odpoledne, nebo navečer téhož dne pak doporučuji konat bohoslužbu se vzpomínkou na první zjevení Pána učedníkům – v Emauzích a v Jeruzalémě. Povznesená a rozjitřená nálada pak neopadá, ale trvá po celý oktáv, během něhož si připomínáme další a další zjevení Pána učedníkům, to, jak postupně pronikali do tajemství Kristova vzkříšení a jaký mohutný proud obnovy to pro ně znamenalo. Zároveň nás tento velikonoční týden postupně, jakoby po stupíncích svádí opět do světa, který se nám nyní jeví proměněný a prozářený. Vždyť vskutku – jaro za ty dva týdny, kdy jsme si ho mnoho nevšímali (poslední možnost vnímat, co se v přírodě děje, jsme měli na Květnou neděli) už jistě dále pokročilo a my tak v přírodě vidíme jako v náznaku se zračit to, co jsme již prožili jako zasvěcení ducha.

 

 

Dodatek

Návrh lekcí pro čtení velikonoční vigilie

 

1

Gn 1

1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

2 Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

3 I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo.

4 Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.

5 Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.

6 I řekl Bůh: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!"

7 Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak.

8 Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.

9 I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak.

10 Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.

11 Bůh také řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak.

12 Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré.

13 Byl večer a bylo jitro, den třetí.

14 I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let.

15 Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak.

16 Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy.

17 Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí,

18 aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.

19 Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.

20 I řekl Bůh: "Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!"

21 I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré.

22 A Bůh jim požehnal: "Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi."

23 Byl večer a bylo jitro, den pátý.

24 I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stalo se tak.

25 Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.

26 I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."

27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

———————————-

 

2

Gn 2:15 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.

16 A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst.

17 Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."

…

3,1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?"

2 Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.

3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«"

4 Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti.

5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."

6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

8 Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.

9 Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?"

10 On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se."

11 Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?"

12 Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl."

13 Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla."

14 I řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach.

15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu."

16 Ženě řekl: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout."

17 Adamovi řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.

18 Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.

19 V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš."

…

(23 Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.

24 Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.)

 

—————————————————

 

3

 

Dt 5

 

5,4 Tváří v tvář mluvil s vámi Hospodin na hoře zprostředku ohně.

5 Já jsem stál v oné době mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, protože jste se báli ohně a nevystoupili jste na horu. Řekl:

6 "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

7 Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

8 Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.

9 Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,

10 ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

11 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

12 Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh.

13 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.

14 Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.

15 Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

16 Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

17 Nezabiješ.

18 Nesesmilníš.

19 Nepokradeš.

20 Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví.

21 Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

22 Tato slova mluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na hoře zprostředku ohně, oblaku a mrákoty mocným hlasem a víc nepřipojil. Napsal je na dvě kamenné desky a dal je mně.

23 Jakmile jste uslyšeli hlas zprostředku tmy, zatímco hora planula ohněm, přistoupili jste ke mně, všichni představitelé vašich kmenů a vaši starší,

24 a řekli jste: "Hle, Hospodin, náš Bůh, nám ukázal svou slávu a velikost. Slyšeli jsme jeho hlas zprostředku ohně a viděli jsme dnešního dne, že Bůh mluví s člověkem a ten může zůstat naživu.

25 Ale proč bychom teď měli zemřít? Vždyť nás tento veliký oheň pozře. Uslyšíme-li ještě dál hlas Hospodina, svého Boha, zemřeme.

26 Kdo ze všeho tvorstva by mohl slyšet hlas živého Boha, mluvícího zprostředku ohně, jako slyšíme my, a zůstat naživu?

 

——————————–

4

 

Jon 2:1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.

2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl:

3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.

4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.

5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!

6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.

7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!

8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.

9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.

10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!"

11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

——————————————————–

5

 

Gn 22:1 Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."

2 A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!"

3 Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.

4 Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo,

5 řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme."

6 Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu.

7 Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?"

8 Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál.

9 Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví.

10 I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka.

11 Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."

12 A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna."

13 Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.

 

—————————————-

6

Dan 6:(17 Král tedy poručil, aby přivedli Daniela a vhodili ho do jámy, v níž byli lvi. Danielovi řekl: "Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí."

18 Donesli jeden kámen a položili ho na otvor jámy. Král jej zapečetil pečetním prstenem svým a pečetními prsteny svých hodnostářů, aby se v Danielově záležitosti nedalo nic změnit.

19 Pak se král odebral do svého paláce a ulehl, aniž co pojedl. Nedopřál si žádné obveselení a spánek se mu vyhýbal.)

20 Jak se začalo rozednívat, hned za úsvitu, král vstal a chvatně odešel k jámě, kde byli lvi.

21 Když přišel k jámě, zarmouceným hlasem zavolal na Daniela. Řekl Danielovi: "Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?"

22 Tu Daniel promluvil ke králi: "Králi, navěky buď živ!

23 Můj Bůh poslal a svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili. Vždyť jsem byl před ním shledán čistý a ani proti tobě, králi, jsem se ničeho zlého nedopustil."

24 Král tím byl velice potěšen a poručil, aby Daniela vytáhli z jámy. Daniel byl tedy z jámy vytažen a nebyla na něm shledána žádná úhona, protože věřil ve svého Boha.

—————————————

 

7

Ex 12:21 Mojžíš svolal všechny izraelské starší a řekl jim: "Jděte si vzít kus z bravu podle vašich čeledí a zabijte velikonočního beránka.

22 Potom vezměte svazek yzopu, namočte jej v misce s krví a krví z misky potřete nadpraží a obě veřeje. Ať nikdo z vás až do rána nevychází ze dveří svého domu.

23 Až Hospodin bude procházet zemí, aby udeřil na Egypt, uvidí krev na nadpraží a na obou veřejích. Hospodin ty dveře pomine a nedopustí, aby do vašeho domu vešel zhoubce a udeřil na vás.

24 Dbejte na toto ustanovení. To je provždy platné nařízení pro tebe i pro tvé syny.

25 Až přijdete do země, kterou vám Hospodin dá, jak přislíbil, dbejte na tuto službu.

26 Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená,

27 odpovíte: »Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.«

 

——————————————-

8

Jer 31:31 "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu.

32 Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.

33 Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.

34 Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat."

(35 Toto praví Hospodin, který dává slunce za světlo ve dne, měsíc a hvězdy za světlo v noci podle svých ustanovení, který vzdouvá moře, takže jeho vlny hučí, jehož jméno je Hospodin zástupů:

36 "Jestliže přestanou tato ustanovení přede mnou platit, je výrok Hospodinův, také potomstvo Izraele nebude přede mnou už ani pronárodem po všechny dny."

37 Toto praví Hospodin: "Jestliže budou změřena nebesa nahoře a prozkoumány základy země dole, i já zavrhnu všechno potomstvo Izraele, kvůli všemu, čeho se dopustili, je výrok Hospodinův."

38 "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy toto město bude opět vystavěno pro Hospodina, od věže Chananeelu až k bráně Nárožní.

39 Odtud vyjde měřící šňůra přímo k pahorku Garébu a stočí se do Goje.

40 Celá dolina s mrtvými těly a popelem z obětí i všechna lada až k úvalu Kidrónskému, až k rohu brány Koňské na východě, to vše bude svaté pro Hospodina. Už nikdy to nebude vyvráceno ani zbořeno.")

 

————————————————-

9

Iz 4

2 V onen den bude výhonek Hospodinův chloubou a slávou, plod země důstojností a okrasou pro ty z Izraele, kdo vyvázli.

3 Kdo zůstane na Sijónu a kdo zbude v Jeruzalémě, bude zván svatým, každý zapsaný k životu v Jeruzalémě.

4 A Panovník smyje špínu dcer sijónských a odplaví krev ze středu Jeruzaléma duchem soudu, duchem žhoucím.

5 A nad každým místem hory sijónské i nad každým jejím shromážděním stvoří Hospodin ve dne oblak, totiž kouř, a plameny ohnivé záře v noci: to bude baldachýn nad veškerou slávou,

6 stánek, který dá stín před denním horkem, útočiště a úkryt před přívalem i deštěm.

 

 

——————————————

10

Hosea (1:1 Slovo Hospodinovo, které se stalo k Ozeášovi, synu Beérovu, za judských králů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše a za izraelského krále Jarobeáma, syna Jóašova.

2 Začíná Hospodinova řeč skrze Ozeáše. Hospodin Ozeášovi řekl: "Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina."

3 On tedy šel a vzal si Gomeru, dceru diblajimskou. Ta otěhotněla a porodila mu syna.

4 I řekl mu Hospodin: "Pojmenuj ho Jizreel, neboť já zakrátko potrestám Jehúův dům za krev prolitou v Jizreelu; zruším království izraelského domu.

5 Stane se v onen den, že přelomím Izraelovo lučiště v dolině Jizreelu."

6 Opět otěhotněla a porodila dceru. Řekl mu: "Pojmenuj ji Lórucháma (to je Neomilostněná), protože nadále nebudu izraelskému domu milostiv; dost jsem jim promíjel.

7 Domu judskému však budu milostiv. Zachráním je skrze sebe, Hospodina, jejich Boha; nezachráním je lukem, mečem a válkou, koni a jezdci."

8 Když odstavila Lóruchámu, otěhotněla a porodila syna.

9 I Řekl: "Pojmenuj ho Lóami (to je Nejste-lid-můj), neboť vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh.")

 

Hosea 2:1 Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. Na místě, kde se jim říká: "Nejste lid můj", bude se jim říkat: "Synové živého Boha."

2 Synové judští a synové izraelští budou pospolu shromážděni, ustanoví si jedinou hlavu a vyjdou z této země. Veliký bude den Jizreelu.

3 Řekněte svým bratřím: "Lide můj", svým sestrám: "Omilostněná".

————————————-

11

Ez 37:1 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí,

2 a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.

3 I otázal se mne: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Odpověděl jsem: "Panovníku Hospodine, ty to víš."

4 Tu mi řekl: "Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: "Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!

5 Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.

6 Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin."

7 Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé.

8 Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.

9 Tu mi řekl: "Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!"

10 Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.

11 Potom mi řekl: "Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: »Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.«

12 Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země.

13 I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.

14 Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův."