Člověk
a země
Dnes
už se to stalo suchou položkou v historických knihách, ale před pouhými
devadesáti lety hýbala českou společností otázka pozemkové reformy. Tisk i
poslanecká sněmovna bouřily, národem zmítaly vášně. Vše navíc spojeno s korupcí
– týkající se především takzvaných zbytkových velkostatků – a proslulým
"urvi, co můžeš". Nebylo to však naposled, co docházelo v našich
zemích k rozsáhlým změnám ve vlastnictví půdy. Kolektivizace vší
zemědělské půdy po stalinském vzoru v padesátých letech zasáhla
hluboce do struktury společnosti a přivodila venkovu rány, z nichž
se dosud nezotavil. Méně je však známo, že zábory půdy prováděla na říší
dobytých územích ve střední a východní Evropě i německá okupační moc
během druhé světové války. V českých zemích byly tyto zábory omezeného
rozsahu a děly se za jistou finanční náhradu (byť velmi malou). Méně je
rovněž známo, že vyvlastňování a státní zábory půdy, doprovázené většinou
jejím částečným nebo úplným rozparcelováním drobným rolníkům, proběhlo
po první světové válce v 21 (tedy většině) evropských zemí! Na prvním
místě ovšem v revolučním Rusku, kde ovšem byli rolníci své půdy opět brzy
zbaveni při drastické a bestiálně prováděné stalinské kolektivizaci.
Stranou tohoto proudu zůstalo pouze pět evropských zemí – Francie, Švýcarsko a země
Beneluxu.
Naposledy
pak došlo k větším přesunům ve vlastnictví půdy v devadesátých
letech, kdy docházelo k restitucím komunisty zabavené rolnické půdy. Tento
proces však už na společnost tolik nezapůsobil. Společnost se za
oněch čtyřicet let silně industrializovala, lidé se mezitím půdě odcizili
a odstěhovali se do měst. Vlastnictví pozemku na venkově (ať už
lesní chaty v "romantickém" údolí, nebo původně zemědělského
statku, jehož polnosti byly z větší části odprodány, z menší se poměnily
na louky a zahrady) se stalo pro většinou pouze
nostalgickou záležitostí nesouvisející nijak s jejich obživou. Cena
zemědělské půdy poklesla na reálné třísetleté minimum.
Jak
a čím bylo tedy způsobeno to, že v minulosti byla pro člověka
půda něčím natolik významným, že o ni – o její vlastnictví –
bojoval ze všech sil a jak to, že tomu nyní tak není? Na to
bychom se v tomto článku rádi pokusili odpovědět.
Na
takové otázky by bylo mnohem jednodušší odpovědět, právě kdybychom neznali
vývoj posledních desetiletí. Po staletí, ba tisíciletí byla totiž půda hlavním
zdrojem obživy lidí, většina lidí byla na ní a na cyklech
přírody bezprostředně závislá a proto byla také statkem nejžádanějším a nejpřivlastňovanějším.
Půda byla mocným zdrojem obživy a možným zdrojem bohatství, a bohatství
vždy probouzí touhu ho vlastnit. Tak mohlo dojít k tomu, že určité části
země začali lidé označovat za své vlastnictví, ač země samozřejmě není
žádný předmět, jaký by si dotyčný mohl odnést a právo s věcí nakládat
(ius disponendi), což je dle římského práva jedna z charakteristik
vlastnictví, nemůže tedy být vlastně zcela uplatněno. Uplatňuje se spíše jen
druhá složka zmíněného římského pojmu vlastnictví, totiž právo věc užívat a požívat
její plody a užitky (ius utendi et fruendi). Úplná volnost
vlastníka nakládat s věcí až do jejího úplného zničení se v římském
právo označovala jako ius abutendi. Je však jen logické, že v moderních
právních systémech bývá takový absolutní rozsah vlastnictví omezen. Občanský
zákoník ve Spolkové republice Německo například omezuje vlastnictví
pozemku (Grundeigentum) na samotnou půdu (Boden) a stavby
na ní postavené; nezahrnuje nic, co se nachází nad ním ani pod ním.
(To je staré, středověké ustanovení, jímž si panovníci vyhradili pro sebe
právo na veškeré nerostné bohatství v zemi, ať se nachází na pozemku
kohokoli.) Dokonce nemá vlastník pozemku dle tohoto zákoníku (takzvaný BGB)
nárok ani na spodní vodu na tomto pozemku se nacházející. Dále
mohou správní orgány uvalit na užívání pozemku další omezení, například
stran toho, co na něm smí a nesmí být postaveno, v České
Republice se zase velmi striktně dbá na dodržování charakteru
pozemku: lesní půda nesmí být změněna v zemědělskou nebo v pozemek
stavební atp.
Novověká
teorie o neomezených zdrojích a svobodném člověku
Kombinace
těchto dvou prvků, totiž představy, že je možno zemi si přivlastnit a oné
základní zkušenosti lidstva, že na zemi závisí jeho obživa, vedla v počátcích
novověku k vytvoření vztahu k zemi, jaký víceméně panuje dodnes a jehož
projevem byly nakonec i všechny ony násilné změny, které jsme zmínili na začátku.
Hospodářské
teorie raného novověku pohlížejí na půdu jako na nejdůležitější zdroj
národního bohatství. To tvrdí především Fyziokratismus
Ten
vznikl v polovině 18. století ve Francii, ovšem nejpopulárnějším se stal
později na konci 18. století. Důsledkem této teorie byla na jedné
straně koloniální expanze, ovšem také výbojné války, které absolutní monarchie
v osmnáctém století tak rády sváděly. Podstatou fyziokratismu je teorie,
že bohatství národů pochází ze zemědělství. Ale i mladší teorie merkantilismu
(ve střední Evropě známá spíše pod názvem kameralismus), která
bývá spojována s počátky průmyslové revoluce a která tvrdí, že tím
nejdůležitějším pro chod hospodářství státu je pozitivní obchodní bilance,
tedy vývoz produktů lidské práce, a má tak zásluhu na tom, že
poznenáhlu hospodářská expanze vytlačila vojenskou, považuje zemědělství za
nejdůležitější, protože se domnívá, že veškerý průmysl, řemesla a obchod
mohou vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Proto bylo přední
starostí států v tomto období zajištění zemědělství, které by bylo
soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Díky
tomu byli také velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem.
Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci
velkostatkářské půdy. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by
pracovali na své vlastní půdě. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského
obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Nakonec zakročili alespoň proti
některým nejtíživějším důsledkům panské zvůle – ve Francii Colbertových
časů už například nebylo možné zkonfiskovat rolníkům dobytek. Zde vidíme kořeny
onoho silného volání po pozemkové reformě, která se nakonec převalila
Evropou po první světové válce.
Přístup
společný všem těmto ranně novověkým teoriím by se však dal nazvat
"teorie neomezených zdrojů a svobodného člověka". Jejími
průkopníky byli myslitelé jako Proudhon a Locke. Podle ní náleží jakákoli
věc- tedy i půda – tomu, kdo si ji první přivlastní. Jistěže takový pohled
souvisí s ohromnou expanzí, kterou v té době Evropané započali –
vždyť v Evropě rozparcelované až na ta nejmenší knížectví, kde každý
kousek země měl svého (absolutního!) pána, by těžko mohli s takovou teorií
uspět. Tito myslitelé ovšem projikují současnou koloniální expanzi do minulosti
a vysvětlují tak vznik vlastnictví vůbec. Tak vzniká přirozenou cestou
mezi lidmi nerovnost, která je tudíž nezbytná a nemá se nijak
omezovat, snad jen v těch nejflagrantnějších případech. Ti, kteří žádný
majetek (tedy především půdu) nevlastní, mohou pracovat pro své úspěšnější
bližní. "Charita" je na místě, teprve až ohroženému člověku nebo
skupině hrozí skutečně smrt hladem! "Moderní" myslitelé tak velmi
paradoxně, s velkou vehemencí obhajují vlastně staré středověké pořádky.
Toto, prosím, není jen nějaký nezávazný teoretický postoj. Právě v osmnáctém
a první polovině devatenáctého století vzniká ohromná řada "institucí"
v podstatě kasárenského charakteru, do nichž jsou nemajetní
soustřeďováni a zaměstnáváni tam nějakou nucenou prací.
Vidíme,
že to, co jsme nazvali teorií "neomezených zdrojů a svobodného
člověka" má dost podivné důsledky (a to jsme vůbec nemluvili o jejím
vlivu na zemi samotnou, na životní prostředí člověka – vlivu, který
začal být vidět až koncem století dvacátého), ale i její předpoklady skrývají
různé nesrovnalosti. Teorie se nepřímo obrací proti staršímu křesťanskému
pojetí. Podle něho je sice člověku svěřena vláda nad Zemí (tento prvek byl v sedmnáctém
století velice silně zdůrazňován), ale člověk se při její realizaci
dopustil závažného pochybení a jeho vlastní přebývání na Zemi, stav,
kdy se Země stala jeho osudem a on osudem jejím, je způsoben jeho pádem.
Církevní otcové tak zhusta vidí ve vlastnictví právě důsledek hříchu,
zatímco v rajském stavu lidem bylo a opět bude vše společné. Ti, kdo
chtějí být dokonalí, nechť proto nic nevlastní a žijí pospolitě v bratrském
společenství.
Mají
tedy pravdu oni, nebo osvícenci, kteří nakonec onen rajský stav lokalizují
někam do neurčita před počátek dějin lidstva, nebo jako Rousseau (a
do jisté míry i my dnes) k národům dosud nedotčeným civilizací? Bylo
na počátku všechno, a především země všem společné, nebo uplatňoval
člověk svá vlastnická práva od úsvitu dějin, a kam vstoupil člověk,
tam s ním vstoupilo i jeho vlastnictví a právo? Zkusme se tedy na několika
příkladech podívat jaké poměry vládly v počátcích nám známých civilizací.
Staré
civilizace
Ve
starém Řecku, s určitou výjimkou Sparty (viz níže) nenacházíme prakticky
větší známky kolektivního vlastnictví. Souvisí to jistě také s charakterem
řecké krajiny, země, která je sevřena mezi horami a mořem, krajiny velmi
rozmanité, kde se střídají kamenité pláže, holiny, lesíky, horské svahy,
potůčky a malé plochy obdělávatelné úrodné země. Kdybychom se ale řeckého
rolníka zeptali, zdali mu země, na níž pracuje, patří, možná bychom se dočkali
různých odpovědí. Země totiž do značné míry patřila tehdy ještě sama sobě,
vyjádřeno jazykem epochy – svým bohům. Nejen příroda jako celek, podřízená
mocným bohů Artemidě, Panovi, Persefoně a dalším. Každé lesní zákoutí,
každá studánka mohly mít svou vílu, stromy měly své dryády a člověk musel
být ve svém zacházení se zemí opatrný, neboť kontakt s těmito
božstvy se mohl vyvinout dobře, ale také špatně.
Území,
jeho okrsek (vzhledem k hornatosti země nevelký) jistě náleželo obci, polis,
tedy pospolitosti svobodných občanů, ale obec zase byla "dědičným
údělem" bohů, takže se jednotlivé občané chápali spíše jako správci, kteří
obhospodařují bohům jejich vlastnictví. Francouzský historik Numa Denis Fustel
de Coulanges dovozoval již v 19.století ve své publikaci Antická
obec, že institut soukromého vlastnictví vznikl na základě rodového
náboženství, tedy vztahu k bohům (což lze doložit nejen v Evropě), a jež
se teprve později proměnilo svůj původně náboženský charakter na pouhé
vlastnictví. Náboženský původ mají i pravidla pro dědictví. Veškeré
uspořádání antické obce navazuje na uspořádání starověkého hospodářství či
"domu" (oikos). Ovšem na druhé straně Fustel ukázal, že
kolektivní vlastnictví půdy není v antických zemědělských společnostech
nikde doloženo, a že i Germáni měli svá panství s otroky a nevolníky,
že každé dobyté území co nejrychleji dělili na rodové a později i
soukromé majetky. Podívejme se však ještě na speciální případ Sparty.
Sparta
Ve
Spartě se dělil stát v osady a kmeny, kterým předsedaly takzvaná
gerúsia (rady starších), jejichž členové měli spolu s oběma králi
spravovat stát. Rozhodování o zákonech ovšem příslušelo všem občanům.
Polobájnému králi Lykúrgovi se připisuje zásluha na rozdělení
pozemkového vlastnictví, čímž se odstranily rozdíly mezi bohatými a chudými
Sparťany. Veškerá půda v okolí Sparty byla přidělena 6000 občanům, později
se jejich počet zvýšil na 9000. Podle Plútarcha obdrželi všichni
stejně veliký díl (kléros). Lykúrgos dále zakázal užívání zlatých a stříbrných
mincí, jež nahradil méně hodnotnou železnou měnou. Účinným způsobem tak brzy
vymýtil veškerý přepych a rozmařilost.
Všichni
svobodní obyvatelé Sparty se nazývali Lakedaimoňané, avšak
plnoprávným občanstvím disponovali pouze Spartiaté, přičemž nezbytnými
podmínkami k tomuto nabytí občanství bylo vlastnictví jednoho z podílů
půdy, podstoupení Lykúrgem ustavené vojenské výchovy (agogé) a dosažení
věku třiceti let. Svého společenského statutu mohli spartiaté pozbýt, pokud
nebyli schopni ze svých polností získat prostředky k zajištění
společných hostin. Pakliže se tak stalo, ztratili Sparťané svoje politická
práva. Stejným následkem bylo stiženo rovněž projevení zbabělosti v boji.
Zde máme pozoruhodný doklad toho, jak v této archaické společnosti, bylo
postavení ve společnosti vázáno na sociální spoluodpovědnost.
Nejvyššího respektu požívaly mezi Spartiaty aristokratické rody, které
odvozovaly svůj původ od Hérakla a jiných héroů homérských eposů. Počet
Spartiatů nebyl nijak vysoký a v průběhu staletí neustále klesal, což lze
do značné míry přičíst ztrátám utrpěným v četných válkách.
Sparitiaté
žili z výnosů svých polností, jež pro ně však obdělávali – heilóti. Sami
Spartiaté trávili všechen svůj čas výcvikem a přípravou na válku,
neboť provozování řemesel či zemědělství jim bylo dokonce zapovězeno! Zde
vidíme ovšem rub spartské společnosti, v níž sice vládla v principu
rovnost a odpovědnost, ale ne pro všechny. Heilóti byli příslušníci
podrobeného domorodého obyvatelstva, kteří ztratili osobní svobodu, tudíž jim
náleželo podřadné postavení státem vlastněných otroků. Oproti klasickým otrokům
však heilóti směli zakládat rodiny a vytvářet vlastní osady. Mohli si
rovněž osvojovat odmítnuté děti Spartiatů (které by jinak skončily špatně –
pokud starší totiž shledali dítě příliš slabým nebo jinak nedokonalým, odmítli
je, načež je vrhali do Apothet, jakési propasti v pohoří Taygétos).
Obvykle působili jako rolníci na přidělených pozemcích Spartiatů, přičemž
stanovenou část výnosu museli vydat svému pánovi.
V zájmu
úplnosti se musíme zmínit ještě o třetí vrstvě spartské společnosti, která
stála mezi oběma, a tou byli Perioikové. Podle některých názorů se jednalo
o část někdejšího achajského obyvatelstva, podle jiných byli perioikové
dórského původu, na rozdíl od Spartiatů ale žili mimo Spartu. Samo jméno
je označením pro usedlíka, tedy potažmo cizince. Ovšem těchto
"cizinců" boly v 5. století př. n. l. přibližně 60 000 osob!
Vedle zemědělství se perioikové jako jediní ve Spartě věnovali rovněž
řemeslu a vynikali i v námořním obchodě. Především spartská keramika
s působivými mýtickými výjevy i scénami z každodenního života v 6.
století př. n. l. nacházela kupce v celém Středomoří.
To,
co jsme se zde o Spartě dozvěděli, potvrzuje, výše uvedené teze: Půda jako
celek sice patří občanům (státu), avšak každý její díl má svého vlastníka –
správce, který nemůže být svého vlastnictví zbaven, ale který také nesmí nikomu
prodat a jeho vlastnictví je spojeno s povinnostmi vůči ostatním
(povinností je živit a v případě Sparty – ale nejen ní – také je bránit
před možným napadením). To, že by občané neměli být zbavováni své půdy,
bylo vnímáno i v "pokročilejších" řeckých obcích. V Athénách
vedlo po roce 600 př.n.l. Solóna k zásahu a oddlužení
drobných rolníků, když hrozilo, že pro jejich dluhy připadnou jejich dědičné
podíly velkým vlastníkům půdy. Sparta je krásným příkladem pokusu starověkého
člověka, který se ještě zcela nevymanil z rodových a kmenových
vztahů, o sociální odpovědnost, která však právě proto zůstává omezená a jen
poznenáhlu je ochotna svou sféru rozšiřovat a přijímat do ní právě ty
"přistěhovalce". V tomto smyslu byly dále velké civilizace
starověkého orientu, protože tam si byli občané říše, poddaní jednomu králi a tudíž
i jednomu bohu, v principu rovni, nezávisle na svém původu. Biblické
zákonodárství starého Izraele přikazuje chránit cizince stejně, jako by byl příslušníkem
jednoho z Izraelských kmenů, ale k tomu se ještě dostaneme.
Dříve si ještě všimněme některých kultur na velmi archaickém stupni
vývoje.
Staří
Slované
I přesto,
že Fustel de Coulanges konstatoval prvky "antického" hospodářství i u Germánů,
zdá se, že v severní Evropě, především u Slovanů, panovaly jiné
poměry. V rozsáhlých bažinatých rovinách slovanské země nic nenutilo kmen
k separaci jednotlivých rodin, tím by jen tříštil své síly. Tradiční
společenskou organizační formou typickou pro předfeudální rodovou společnost,
ale často se udržující ještě dlouho do středověku především ve východní
Evropě, ale i mimo ní byla obščina (rusky:
община). Slovo obščina je ruského původu a užívá
se jako terminus technicus pro formu zemědělského hospodaření a společenské
organizace ruského venkova fungující v podstatě i po zrušení nevolnictví v roce
1861 až do konce carského režimu v roce 1917. Členy obščiny nebyli
navíc většinou jednotlivci, ale rozvětvené rodiny resp. hospodářství obvykle
zastupované nejstarším mužem (hospodářem). Společenství obščiny se též –
pokud šlo o společensko-správní otázky – nazývalo "mir",
což poukazuje na nutnou jednotu mezi členy takového společenství, už
dopředu zcela vylučující jakékoli konflikty. Po roce 1861 se pak tyto
celky staly základem určitého protodemokratického uspořádání ruského venkova –
volili se v nich delegáti do vyšších správních celků tzv. volostí.
Pro nás je však důležité, že obščina resp. mir distribuoval společnou půdu
a lesy mezi členy obščiny, dále měl na starosti platbu některých
daní, po roce 1874 také vojenské odvody a konečně i trestání některých
menších zločinů. Redistribuce půdy a lesů byla spíše nepravidelná než
pravidelná. Prvním, kdo se s touto pradávnou formou společného
hospodářství a především společné odpovědnosti rozhodl definitivně
skoncovat, byl carský ministr Stolypin v l. 1906-1911. (A bolševici a poválečná
pozemková reforma, jak jsme již viděli, pokračovaly v jeho díle.)
Otázka
by tedy nyní mohla znít: Co je člověku přirozenější? Hospodařit na určitém
dílu půdy sám se svou (malou) rodinou a případně považovat svůj díl
půdy za vlastní, případně dokonce za rodové dědictví, nebo naopak
považovat půdu a práci na ní za záležitost celé pospolitosti –
obce, nebo "národa"? Abychom ji mohli alespoň částečně zodpovědět,
musíme se posunout ještě hlouběji do minulosti, ale zůstaneme v našich
oblastech, kde – pravda – po Slovanech nebylo ještě ani stopy.
Počátky
zemědělství
Je
všeobecně přijímaným faktem, že obdělávání půdy člověk začalo v době,
kterou archeologové označují za mladší dobu kamennou, čili neolit.
Datace takovýchto pradávných událostí mají samozřejmě svá úskalí, ale my se můžeme
spokojit s tím, že se tak stalo tak dva až tři tisíce let před vznikem
prvních velkých říší a pochopitelně tam, kde posléze tyto velké říše
vznikly – především na Předním východě v tzv. "úrodném
půlměsíci".
Zemědělství
se rychle šířilo všude tam, kde to přírodní podmínky dovolovaly. Protože
zemědělské techniky nebyly ještě příliš dokonalé, velmi záleželo na kvalitě
půdy a blízkosti zdrojů vláhy: proto zůstalo zemědělství v této
pradávné době omezeno na nížiny a údolí řek. Takové podmínky byly
zčásti i u nás a tak máme i v naší zemi jedno význačné sídliště
z této dávné doby: Bylo vykopáno v Bylanech u Kutné Hory. Lidé
té doby žili pohromadě ve velmi velkých rodinách, nebo snad rodech v takzvaných
"dlouhých domech". Kolik lidí se do takového "dlouhého
domu" ve skutečnosti směstnalo, se dá těžko říci, ale domy
mívaly délku od 25 až po
Život
pravěkých zemědělců navíc nebyl ještě zcela usedlý. I při volbě té
nejlepší půdy totiž kvůli skrovným agrotechnickým dovednostem bývá nutno
po čtrnácti až osmnácti letech půdu opustit a přestěhovat se
o kus dál. Je ovšem možné, až se i nová půda "vyžije", opět se (tedy
nejspíše už v další generaci) na původní místo vrátit, vybudovat si
nové příbytky nebo opravit staré, spálit porost na původních polích (popel
jim jen prospěje) a začít další periodu života společenství. Archeologové
napočítali ve zmíněných Bylanech, že byly během doby svého osídlení
opuštěny a znovu osídleny snad pětadvacetkrát!
Vidíme
tedy, že v této době ještě nemůže být o "vlastnictví" půdy
ještě řeči. A to ani ne tak z důvodů nějak souvisejících se samotnou
půdou, ale protože samotné myšlení lidí tomu není uzpůsobené. Celý kmen
vystupuje, myslí a jedná jako jednotka. Samostatný hospodářský život
jednotlivce je v této době nemožný, ale zrovna tak je lidem této doby
téměř nedostupné individuální myšlení a pocit já. Ovšem pokud bychom
řekli, že půda byla "vlastnictvím" kmene, také bychom neměli pravdu.
Mít dostatečný životní prostor bylo jistě pro kmen nesmírně důležité, ale
ten se stále chápal více jako "loviště", tedy jako příležitost k získávání
obživy různým způsobem, lovem, rybářstvím i obděláváním půdy. Vztahy
"národa" a "země" jsou zde zatím jen velice lehce naznačeny.
Jako
eneolit se na českém území archeologicky vymezuje doba
přibližně mezi roky 4400 a 2000 př.n.l. Oproti neolitu je eneolit na českém
území kulturně mnohem rozmanitější, vystřídalo se zde větší množství
archeologických kultur a jejich projevy jsou navzájem rozmanitější.
Především se však oproti předcházejícímu neolitu se projevují kvalitativní
změny zásadního charakteru ve způsobu obdělávání půdy, totiž především
používání rádla (původně dřevěného – proto ho také někteří autoři raději
nazývají "oradlem") a využití tažné síly dobytka. Předpokládá se
rovněž, ale zatím není potvrzeno nálezy na českém území, že byl užíván vůz
(nálezy kol pocházejí z Polska a Švýcarska, hliněné modely vozů z Maďarska).
Poprvé, i když spíše jako prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel,
se užívala i měď a z ní vyrobené luxusní zbraně a šperky.
Převratnou
změnou bylo využití dobytka. Ten totiž už nemohl tak snadno být majetkem celého
kmene – každé zvíře potřebuje mít jednoho nebo několik konkrétních lidí, kdo se
o něj starají. A vlastnictví dobytka to bylo nejspíše, co asi vedlo k přesunutí
zemědělských aktivit, původně činnosti, na které se podílela celá
komunita, k činnosti vykonávané spíše menší skupinou, snad jen rodinnou
jednotkou (a to muži). Dřevěné rádlo nebylo možné užívat na plochách,
které jako v neolitu prošly pouze žďářením a kde zůstávaly
zachovávány kořenové systémy odstraněných stromů. Půda lépe obdělávaná začala
lépe rodit. Je možné, že v těchto dobách byly výnosy až osminásobné. (Pro
srovnání: germánské zemědělství v době okolo přelomu letopočtu poskytovalo
výnosy dvou- maximálně čtyřnásobné.) Zároveň lidé už nebyli ochotni tak snadno
opouštět svá pole, z nichž vykopali všechny kořeny a do nichž
investovali tolik práce. Lidé se začali cítit s půdou spjati.
Velké
říše
Staré
Slovany jsme opustili v okamžiku, kdy ještě hospodařili pospolitě. S touto
svou tradiční kulturní výbavou také vstoupili do středověku, kde byli
rázem konfrontováni s výsledky tisíciletého vývoje, jimž prošly kulturní
národy středomoří, a proto se o tomto vývoji musíme, alespoň
několika větami, také zmínit. Dalším obrovským přeryvem v dějinách
lidstva, který ovšem nenastal všude, bylo zakládání měst (a s ním
související rozvoj řemesel) a vznik velkých říší. Vlastně to bylo všude
podobné: Vzniklo město a to nevzniklo jen tak – vzniklo z příkazu a jako
vlastnictví/dědičný úděl určitého boha a mělo svého krále, který byl často
také knězem toho boha. A teď záleželo na tom, zdali moc tohoto
městského boha, potažmo města, potažmo jeho krále, projevující se nejen silou a vítězstvím
ve válce, ale též uměním zvelebovat město a zemi k němu
přináležející, bude dostatečně velká, aby ji uznali o další lidé v okolí.
Taková moc se mohla projevit například tím, že na vnuknutí boží
začali lidé toho města budovat kanály, aby zachytili vodu, které byla v jednom
ročním období přemíra, jindy však značný nedostatek. Bůh takto pečující
o svůj lid a král tohoto boha zastupující a představující si
jistě zaslouží být uznáván i v širokém okolí, které se pak může těšit
stejným výhodám. A takto vzniká z města království a říše. Ta je
celá vlastnictvím jednoho boha a jednoho krále. Všichni lidé jsou jeho
služebníky, ať už stojí na společenském žebříčku kdekoli, neboť všichni
slouží jediné ideji, jedinému bohu.
Viděli
jsme již, že v Řecku to dopadlo jinak, ale i v řeckých městech byli
původně králové, kteří byli zároveň kněžími městského boha. Pro řecký svět byla
rozmanitost zřejmě něčím tak základním, že se nemohla vyhnout ani světu bohů;
řeckému myšlení se příčí představa, že by jeden bůh měl být vládcem nade
vším. Těžko tak mohlo vzniknout jednotné "království Řeků". To učinil
skutkem až Alexandr svými výboji. Tak vznikly velké helénistické říše, které
ovšem, co se státní správy, hospodářství a ostatních otázek týče, stály
mnohem blíže velkým východním říším , například Perské, nežli uspořádání, jaké
vládlo v řeckých obcích. Tak i v helénistických říších patřila v principu
veškerá půda králi. Občas však vedl například v Ptolemaiovkém Egyptě tlak
obyvatelstva k určitému uvolnění tohoto režimu a k zavedení
"řečtějších" poměrů[1].
Pokud
bychom někde v minulosti hledali poměry, jaké považoval pro lidský
rod za základní a přirozené zmíněný John Locke, možná bychom je
nalezli ve starém Římě: Legitimním způsobem nabytí půdy byla od pol.5.stol
př.n.l. takzvaná occupatio, což neznamená nic jiného nežli zabrání,
osídlení půdy. Často však nešlo o divokou nekultivovanou půdu, ale původně
společné pastviny. Tak došlo v Římě záhy ke vzniku ohromných latifundií.
Na rozdíl od Řecka však pokusy o vrácení půdy drobným rolníkům
skončily nezdarem a tyto římské poměry se brzy přelily i do jeho
kolonií. Ty měly na rozdíl od řeckých kolonií, které byly v podstatě
nezávislými městy, převážně zemědělský charakter, byly v nich usidlovány
římské rodiny a po přelomu letopočtu byly především zdrojem půdy
přidělované veteránům římského vojska. Později, až se zakoření, bude mít tato
představa, totiž že nárok na vlastnictví půdy vzniká tomu, kdo si ho vybojoval
(a ne tedy tomu, kdo ji nejlépe obdělal, nebo kdo ji dostal přízní boha
apod.), nedozírné následky. Zatím však tak daleko nejsme. Kontrola ohromných
velkostatků s tisícovkami otroků, řízených opět jinými otroky, se Římanům
vymyká z ruky (o tom, jaká může být efektivita nesvobodné práce, si mohou
starší, kdo zažili socialistické hospodářství, učinit dobrou představu);
zároveň se v městech tísní davy nemajetných občanů odkázaných na státní
výživu (ono slavné panem et circenses). Tak dochází v době okolo
přelomu letopočtu k rozsáhlému pronajímání půdy. Na první
pohled výborné řešení ale záhy začalo vykazovat vady. Rolníci, kteří zřejmě
nedokázali své výrobky stejně dobře prodávat, jako velké specializované
velkostatky (opět jev nám z přítomnosti velice dobře známý), přestali
disponovat dostatečnou hotovostí na splácení nájmu. Byli tedy nuceni
splácet své dluhy nevýhodně v naturáliích. Když už i ty přestaly stačit,
museli splácet vlastní prací a dalšími službami (stavbou silnic, pomocí
při žních apod.) Tito colones se tak prakticky dostali do postavení
osobně formálně svobodných, leč přesto otroků. Toto jejich bezprávné postavení
bylo nakonec stvrzeno dekretem císaře Konstantina, který jim (ediktem roku 306)
zakázal opouštět přidělenou půdu a to dokonce dědičně. Stali se tzv. glebae
adscripti (připoutáni k roli), čímsi jako živým inventářem, který k půdě
patří. Tak se vztah, který navázal člověk v důvěře se zemí, poprvé v dějinách
proměnil v otrocké jařmo.
Středověk
Tím
jsme se dostali na práh středověku, tedy doby, v níž naše země
vystupují z historického šera. Konstantinovo ustanovení o připoutání
kolónů k půdě, mělo za důsledek postupné snižování úlohy otroků a postupně
zmizení otroctví vůbec. (Na tom se podílelo rovněž v té době mocně
nastupující křesťanství.) V raném středověku (počítáme ho zhruba do doby
Karlovy) vládly na celém západě zmatené poměry Zvyklosti a ustanovení
vytvořené ještě za časů Říma se prolínaly s životními a hospodářskými
zvyklostmi Germánů a jiných dobyvatelů. Časté války a nájezdy ničily
a rozvracely hospodářský život. V pátém a šestém století některé
římské provincie na okraji říše zcela zmizely – jejich obyvatelstvo
vymřelo a zbytek se vystěhoval do krajin blíže centra. V této
souvislosti je zajímavá otázka, jaký byl vztah k půdě u starých
Germánů. Ač moderní výzkumy naznačují, že motivem, který Germánské kmeny a s ním
i celé "stěhování národů" uvedl do pohybu, byl skutečně
nedostatečné zemědělství a s ním související hlad, je jasné, že germánským
válečníkům šlo nejdříve spíše o podíl na celkovém bohatství říše; u nájezdných
armád se také těžko dá předpokládat nějaký užší vztah k půdě. V královstvích,
která nakonec na troskách římské říše založili (snad s výjimkou
vizigótského Španělska), představovali také vždy především složku válečnickou,
která se o obdělávání půdy nestará a přenechává ji původnímu
obyvatelstvu. A tyto poměry a zvyklosti vyrůstající z celkové
dvoj- nebo i vícekolejnosti ranně středověké společnosti daly základ
nesmírně složitému systému vztahů lidí k půdě a lidí k sobě
navzájem, které obvykle nazýváme feudálními. Zkusme si tyto souvislosti
ilustrovat na příkladu poměrně pozdním, totiž na převratech a změnách
v počátcích středověké Anglie.
Snad
nejhlubším zářezem v dějinách Anglie, jenž po právu snese srovnání s naší
Bílou Horou, bylo její dobytí Normany v roce 1066. Historické souvislosti
nejsou podstatné: Došlo k němu, když po dlouhé a požehnané vládě
Edwarda Vyznavače (Edward III Confessor; vládl 1042-1066) se díky
příbuzenským vztahům různého stupně objevili hned tři pretendenti na trůn.
"Domácí" a tedy přirozený kandidát Harold sice stačil porazit
svého jmenovce z Norska, ale jeho oslabené a unavené vojsko již
nedokázalo vybojovat vítězně boj proti dalšímu pretendentovi, vévodovi Normanů,
tedy původně severských nájezdníků, nyní však již po dvě generace
usazených v severní Francii, Vilémovi. Poté co dobyli Anglii a potlačili
odpor, zavedli Normané mnoho změn, aby svou vládu udrželi. Počet Normanů byl
daleko menší než počet původních obyvatel. Historici odhadují počet Normanských
rytířů na 5 000 až 8 000. Tento nepoměr překonali Normané inovací
prostředků kontroly moci.
Na
rozdíl od Dánů, kteří ovládli zemi podobným způsobem jen o půlstoletí dříve
(období tzv. Danelaw; celou Anglii ovládali v letech 1014-1042),
kteří po ovládnutí země vyhlásili daně, ale ponechali vlastnictví půdy původním
majitelům, Normané očekávali od Viléma za svou podporu půdu a tituly.
Proto, asi poprvé v historii, Vilém vyvlastnil téměř veškerou půdu v Anglii
a přivlastnil si právo disponovat s ní podle své vůle. Nejdříve
zabavil půdu šlechtickým rodům, jejichž členové bojovali na Haroldově
straně a většinu přidělil svým soukmenovcům (ačkoli některým rodům umožnil
odkoupit svou půdu a tituly zpět). Tyto konfiskace vedly ke vzpourám a pro
jejich potlačení a také jako obranu proti vpádům Dánů nechal Vilém
postavit po celé zemi řadu opevněných hradů s trvalou vojenskou posádkou.
I
po překonání první vlny odporu upevňovali Normané svou moc například tím, že
pokud zemřel vlastník půdy bez dědiců, mohl král určit dědice podle své vůle.
Tímto způsobem Vilém nahradil původní aristokracii a převzal kontrolu
vyšší vrstvy společnosti. V roce 1085, byl pak vytvořen jedinečný doklad
o veškerých těchto přesunech ve vlastnictví půdy, který máme zachován
dodnes: pozemková kniha, zvaná Domesday book (česky"Kniha
posledního soudu") V ní jména francouzských vlastníků jednoznačně
dominují.
Postup,
jaký použil v Anglii Vilém dobyvatel, se však možná jen stupněm své
transparentní brutálnosti lišil od poměrů v té době obecně zavedených
a slouží nám dobrým příkladem jednak typickými způsoby jednání mocných v oné
době, jednak však také svým výsledkem. Tím je to, že "pánem" země už
dávno není žádný bůh ba ani člověk, který ji obdělává, ale kdosi, kdo k ní
nemá prakticky žádný vztah, kdo ji chápe jen jako dobytou kořist. Komplikovaným
se celý systém stává především tím, že tento model se opakuje na nejrůznějších
úrovních. Tím mám na mysli model chování "dobudu a přenechám"
Tedy, co jsem si silou dobyl, nakonec za určitých podmínek přenechám původním
vlastníkům, ovšem pod podmínkou, že mě uznají za svého pána (budou mi poddáni)
a budou nadále plnit mé potřeby. Jak, bylo normanskému i jinému šlechtici
lhostejné: klidně i týmž způsobem – že stejným způsobem přinutí ke službám
a dávkám někoho dalšího. Tak se stala země jevištěm lidské zvůle. Králové
sice vládli (a dobývali nové země) "z boží milosti", ale země již
dávno nebyla chápána jako "boží". Nesmíme zapomínat, že křesťanský
Bůh je transcendentní, má k dispozici své nebe. Země je proklatá a propadlá
ďáblu. Takové nálady okolo roku 1000 skutečně vládly. Bude třeba ještě velkých
zvratů vrcholného středověku, aby se člověku vrátila důvěra v přátelství
země. Velký podíl na tom bude mít jeden drobný italský měšťan v 13.století,
který otevřel lidem úplně novou duchovní cestu a jehož následovníci dodnes
chodí oděni do barvy země.
My
však zatím nesmíme patřit tak daleko, ale pokusíme se vylíčit, jak se tyto
kořistnické vztahy projevovaly v životě lidí skutečně půdu obdělávajících.
Postavení rolníků se po celý středověk prakticky nezměnilo. Byli stále (už
od Konstantinových dob) připoutáni k půdě, která nakonec vždy měla
nějakého pána a byl-li lepší nebo horší, nebylo mezi tím prakticky
rozdílu. Svobodní rolníci, jimž jejich půda skutečně patřila, byli ve středověku
okrajovým jevem. Určitý pozitivní posun ve vztahu k půdě a zemi
obecně znamenalo mnišské reformní hnutí v polovině 11.století, z něhož
vzešel řád cisterciáků. Tito, tzv. šedí mniši se sice ve spiritualitě
nelišili příliš od dřívějších mnišských hnutí, která šmahem vyznávala
přísný odklon od světa, ale v praxi projevovala o vše, co
souvisí se zemí, mnohem větší starost. Cisterciáci se vydávali do nehostinných
krajin Evropy, aby tam zakládali své kláštery, mýtili les, zakládali pole a vinice.
Brzy se stali mj. nejvýznačnějšími stavebníky v Evropě a stanuli
na špičce technického vývoje. První přišli se zakládáním rybníků a vodní
mlýny, byť původem starší, vděčí za své rozšíření rovněž tomuto řádu.
Stali se tak jakoby ztělesněním onoho biblického „v potu tváře budeš
dobývat svůj chléb”.
Technologie
a organizace práce, kterou cisterciáci přinesli, se samozřejmě šířila
mezi běžné rolníky. Například místo staršího dřevěného postroje byl zaveden
kožený chomout, což umožnilo využívat v hospodářství mnohem účinněji
tažnou sílu koní. Ale tato kolonizace Evropy započatá cisterciáky se stala
jen předvojem druhé, mnohem mohutnější vlny kolonizace ve 13.století. U nás,
ale stejně tak ve všech zemích střední a východní Evropy máme toto
období spojeno se zakládáním měst. A vskutku oživení venkova bylo
úzce provázáno se zakládáním měst. Město totiž, které si neprodukuje
vlastní potraviny, nebo jen v nepatném množství, potřebuje okolní vesnice
pro své zásobování. Rolníkům se zase v blízkém městě otevírá
možnost prodat své zboží za peníze a ne je jen jako dříve relativně
nevýhodně směňovat v úzkém rámci vesnice. V neposlední řadě skýtalo
město alespoň pro některé, kterým se to podařilo, možnost
odpoutat se od svázanosti půdou a dojít podle svých možností
hospodářského vzestupu.
Ve 13.století
se ale zakládaly také vesnice. Zeměpán nebo jiný "vlastník" půdy
si za tím účelem většinou zjednal odborníka, "lokátora", jemuž přidělil
část dosud nekultivované půdy, aby na ní založil – "osadil" tolik
a tolik nových vsí. Ty se nyní (podobě jako města) zakládaly podle
určitého předem daného plánu, podíly půdy , tzv. lány pro jednotlivé
rolníky se vyměřovaly všem stejně velké. 13.století bylo tedy obdobím
velké mobility – na jedné straně směřovali lidé do nových měst za
výdělkem a vzděláním (tato doba je rovněž dobou zakládání a šíření
univerzit), na druhé straně z již přelidněných starých měst, nebo
oblastí na kolonizované území. Tam bývali často po určitou dobu
osvobozeni od dávek. (To jsou ony známé Lhoty, Lehoty apod.).
Toto
kolonizátorské nadšení však netrvalo příliš dlouho. Nově kolonizovaná půda se bohužel
rychle vyčerpávala a ani systém tzv. trojpolního hospodářství (na pole se selo
jeden rok obilí, druhý rok pícniny a třetí rok bylo necháváno ladem)
nedokázal zastavit její degeneraci. K ničivým efektům můžeme připočíst
války, které ve čtrnáctém století sužovaly především západní Evropu (o století
později pak Evropu střední a průběžně Balkán, kde nezadržitelně
postupovala turecká moc). V polovině čtrnáctého století pak zasáhla Evropu
děsivá, do té doby rozsahem nevídaná morová rána. Po ní zůstala část
půdy bez majitele, neboť celé vesnice vymřely, nebo uprchly před morem.
Většinou to mělo za následek opětné soustředění půdy do rukou mocných
šlechtických a církevních vlastníků, poněvadž mnohé rody dědičných nájemců
vymřely, jiní pak v očekávání konce světa vstupovali do klášterů,
především žebravých řádů a jim přinášeli svou půdu "věnem".
Lidé, které následně vrchnost na takto opuštěné půdě usazovala, už neměli
prakticky žádná privilegia a stali se na své vrchnosti úplně
závislými.
Tento
stav pak trval nezměněně víceméně až do francouzské revoluce: Z půdy
měl prospěch a za jejího "pána" a vlastníka se považoval
ten, kdo k ní neměl ve skutečnosti ani ten nejmenší vztah. Nic na tom
nezměnila ani německá selská válka (jejíž cíle byly ostatně jiné) ani relativní
blahobyt, jemuž se selský stav nakrátko těšil v druhé polovině šestnáctého
století. Až okolo roku 1700, pod vlivem nastupujícího osvícenství, začali
šlechtici a národohospodáři o půdě smýšlet jinak. Jejich myšlenky
jsme již naznačili v úvodě článku.
Přesto
však k jistým posunům došlo. Za prvé musíme zmínit postavení šlechty,
oněch "vlastníků, kteří své vlastnictví nikdy neviděli". Zatímco
po celý středověk (vlastně už od římských dob, jak jsme viděli) byla
nejlukrativnějším způsobem, jak dosíci majetku, moci a prestiže válka a boj,
toto se začalo už v patnáctém století rychle měnit. Válčení (nebo
častěji loupežení) na vlastní pěst se stávalo nevýnosným, ba
nebezpečným řemeslem. Šlechtici měli na vybranou: buď začít sami
hospodařit (pokud měli na čem) nebo se dát k dispozici králi
jako vojáci nebo úředníci. Ti nejúspěšnější se pak směli počítat k dvořanům,
totiž těm, kdo žijí v blízkosti krále nebo panovníka a těží
bezprostředně z jeho přízně. A především oni také získávali půdu a panství
v nejrůznějších válkách znovu a znovu konfiskované, prodávané a přidělované
oblíbencům. Tato třída šlechty na svých panstvích nežila a tak byly
vesnice do jisté míry ponechány samy sobě, pod dozorem panských
šafářů a správců, a pro pána byl důležitý jen důchod, jenž mu z panství
plynul.
Takové
poměry, společně se zjitřenou barokní vírou a zbožností, vypěstovaly
v mnohých zemích u zdeptaného venkovského lidu úplně nový vztah k zemi,
ke které rolník přes všechna omezení a šikany nakonec měl nejblíže, s níž
žil v nejužším sepětí a kterou nakonec považoval za svou. Svou v určitém
tajemném smyslu, neboť si byl vědom toho, že země nakonec patří sama sobě a jemu
se pouze propůjčuje. Pánům ovšem nikoli, ti hřeší, neboť na zemi –
svou matku – nedbají. Něco z tohoto postoje, totiž, že člověk skutečně
pracující, rozumí světu, v tomto případě zemi lépe, zaznívá ještě u Hegela
v jeho dialektice pána a raba.
A
výsledek?
Opsali
jsme veliký oblouk a jsme jakoby opět na začátku. Jaké poučení nám z toho
všeho plyne? Viděli jsme, že člověk, který vztáhl ruce po zemi, aby si ji
přivlastnil, zjistil, že o ni brzy přijde, neboť pokud je země něčím, co
se dá mocí přivlastnit, brzy přijde někdo silnější a odejme mu ji. Nakonec
ještě jeho samého přinutí na ní pracovat jako otroka nebo nevolníka. Toto
poučení bychom si měli dobře zapamatovat, neboť v současné době (století nebo
i dvě můžeme v rámci dějin lidstva, jak se zde před námi rozvinuly,
klidně považovat za současnost) se opět rozdávají karty.- Pozemkové
reformy, kolektivizace, restituce, privatizace, ty všechny mají v úmyslu
zemi rozdělit "všem spravedlivě". Ale co vidíme? Jednotliví zemědělci
jen stěží ustojí tlak agrokombinátů. Mlékárny, masokombináty atp. se zase
krčí před velkými obchodními řetězci. Jak dlouho obstojí? Kdokoli
si koupí půdu, může na ní postavit prakticky cokoli – obrovské
hangáry bez oken, které po deseti letech musí být opuštěny a hrozí
jim zřícení, nebo parkoviště, lunaparky, sjezdovky. Sám stát zabírá stále více
půdy pro stavbu dálnic. Nebylo by v této situaci dobré poohlédnout
se, zda bychom neměli přistupovat k půdě jinak?
Na závěr
bych se proto chtěl ještě trochu porozhlédnout po zemích mimo Evropu a všimnout si
některých zajímavých momentů tam, zdali nám snad právě tyto kultury, jež se na našem
horizontu objevily teprve nedávno, neukazují "třetí cestu" vedle
zděděných vlastnických vztahů (jaké panovaly od středověku) a kořistnického
přivlastňování (podle Locka).
Mimoevropské
kultury
Již
jsem řekl, že John Locke formuloval své teorie v době koloniální expanze,
kdy se "zabírání půdy" zdálo v Evropě opět možné a i
přirozené. A jistě měl především na mysli Ameriku, kontinent, který
se evropské kolonizaci otevřel jako první. Když se američtí kolonizátoři
stěhovali na západ, zdálo se, že při tom úplně zapomněli, nebo si
možná vůbec nepřipouštěli, že tato země patří někomu jinému. Domorodci osadníky
často přijali vlídně, ale osadníci, jakmile byli schopni se sami o sebe
postarat, Indiány vyhnali. Někteří z nich ustoupili pokojně, jiní svá
území hájili. Kmen Čerokíů tak musel v roce 1785 přistoupit na smlouvu
s vládou USA a přenechat jim veškerou půdu na jih od Blue Ridge
Mountains. Největší nedorozumění mezi Evropany a Indiány spočívalo právě v tom,
že Indiáni pohlíželi na půdu vždy jako na vlastnictví celého
společenství, určené k obdělávání ve prospěch všech. Nechápali, že
kus půdy by měl vlastnit jen jeden člověk. To dodnes působí problémy, když
jejich potomci v dnešním právním systému, jakkoli již nyní mnohem jim
příznivějším, pokouší vznášet nároky na tu kterou část území.
To,
co prožívali severoameričtí Indiáni průběžně od sedmnáctého po počátek
dvacátého století, potkalo většinu jiných domorodých kultur často až na konci
devatenáctého nebo na začátku dvacátého století. Na úvod si vezmeme
příklad poněkud odlehlý, ale velmi typický: souostroví Palau v Tichém
oceáně.
Palau
Souostroví
Palau nejprve kolonizovali Španělé. Španělé se však na ostrovech
setkali s odporem a tak po svojí porážce ve Španělsko-americké
válce o Filipíny, prodali Palau s většinou Karolín v červnu 1899
Německu. Poslední španělští vojáci opustili ostrovy v prosinci 1899.
Německo pak zde započalo s organizovaným využíváním zdejších přírodních
zdrojů. Němci zde mimo jiné zakládali kokosové plantáže, na nichž nutili
pracovat místní obyvatelstvo. Tehdy se zde rovněž rozšířily západní nemoci,
které měly na zdejší obyvatelstvo zničující vliv. Administrativně Německo
Palau v rámci Západních Karolín začlenilo k Německé Nové Guineji a ovládalo
je až do 8.října 1914, kdy je obsadilo Japonsko, které je pak po porážce
Německa na konci 1.světové války získalo roku 1919 na základě Versailleské
mírové smlouvy.
Od
17. prosince 1920 bylo Palau mandátním území Společnosti národů ve správě
Japonska. Během následujících 30 let japonské vlády prodělala palauská kultura
a společnost obrovské změny: došlo k založení veřejných škol,
obyvatelstvu byla vnucována japonština, došlo k zavedení tržní ekonomiky a soukromého
(místo dosavadního kmenového) vlastnictví půdy. Vesničtí náčelníci ztratili moc
ve prospěch japonské koloniální byrokracie. Na Palau se tehdy
přistěhovaly tisíce japonskych, korejskych a okinawskych dělníků. Palauané
rovněž přišli o svůj tradiční dědický systém, protože ztratili půdu ať už
prodejem či konfiskacemi. 1. dubna 1922 pak Japonsko začlenilo Palau do Jihomořské
agencie (japonsky Nan’jó Čó), zahrnující Marshallovy ostrovy, Palau, Karolíny a Severní
Mariany. Koror se tehdy stal správním centrem celého japonského tichomoří,
moderním stylovým městem s dlážděnými cestami, elektrickou a vodovodní
sítí, továrnami, obchody, lázněmi, restauracemi a lékárnami.
Toto
je tedy osud dost podobný tomu, co potkalo Americké indiány. Evropské poměry
jim byly prostě vnuceny. Půda, kterou obdělávali společně (a tudíž z evropského
pohledu jim nepatřila, nebyla "ničí") jim prostě odebrali nebo
skoupili a vznikl,typický koloniální svět, v němž si kolonizátoři
hrají na vlastníky a pány, stanovují si svá pravidla hry a ti,
kdo jsou zde vlastně doma, vše mohou jen nechápavě pozorovat.
Nikaragua[2]
Nikaragua
patří k zemí kolonizovaným už během prvního kolonizačního rozmachu v 16./17.století.
Převrat v životě země však způsobilo především pěstování kávy, což není
původně americká plodina, do Ameriky byla přivezena z Předního
východu. Rozmach její pěstování způsobil v sedmdesátých letech 19.století
sociální revoluci. Dříve byla totiž většina půdy společná. Avšak pěstování kávy
během padesáti let převedlo prakticky veškerou půdu v úrodných oblastech
vhodných pro pěstování kávy do soukromých rukou.
Rolníci
však tomuto tlaku zcela nepodlehli. Soudržnost vesnických komunit byla zřejmě
velká, takže, třebaže zbaveny většiny půdy, se prosazovaly i nadále a vyvinulo
se zde jakési klanové hospodářství, spočívající na vztazích typu
patron-klient, možná ne nepodobné tomu, co známe například z jižní Itálie.
Nikaraguajská
společnost tedy invazi kávy přežila, avšak společenské a politické poměry
jsou v této zemi, dodnes velmi spletité. Ještě jiný příklad nám skýtá
Vietnam.
Vietnam[3]
Dříve
než popíšeme vlastnické vztahy ve Vietnamu na sklonku 19.století,
musíme připomenout, že se kupodivu ubíraly jinými cestami, nežli v sousední
Číně, jejíž hospodářský život zde bohužel nemůžeme ani v krátkosti
nastínit. Ve Vietnamu totiž až do konce 19.století přetrvalo na vesnicích
společné vlastnění půdy a to i přestože francouzská koloniální správa
několikrát nařídila její parcelaci a přidělení jednotlivým vlastníkům.
Nakonec bylo tímto způsobem rozděleno asi jen 10% vesnické půdy a nikdy
nedošlo ke vzniku velkých hospodářství, dokonce ani ke kumulaci
majetku v dědické linii. Autorita ve vietnamské společnosti evidentně
spočívala na něčem jiném nežli na vlastnictví.
—————
Nemusí
být bez zajímavosti, že během dvacátého století obě dvě posledně jmenované
země, v nichž se v té či oné formě uchovalo společné vlastnictví a společný
přístup k půdě, prošly obdobím silné inklinace k socialismu, ale
zároveň nevybudovaly nikdy totalitní režim ve vlastním slova smyslu.
Na
závěr se ještě zastavíme v zemi, která leží jakoby na hranici
světa evropského a mimoevropského. Podíváme se totiž, jak je to se zemědělstvím
a obecně vlastnictvím půdy v Izraeli.
Izrael
Zemědělství
v Izraeli je vysoce rozvinuté a je na něm pozoruhodné, že v něm
pracuje celých 18,5 % obyvatel. Zemědělská půda se získává finančně
nákladným zúrodňováním pouště zavodňováním, odsolováním a pěstováním
odolných rostlin. Orná půda zabírá 15,45 %, pastviny 7 % a lesy
5,3 % rozlohy státu a z toho 54 % je zavlažováno. Zemědělci se tak
podílí zhruba 60 % na celkové izraelské spotřebě sladké vody. Většinu
zemědělské půdy obdělávají kibucy, což jsou osady pracující na základě
kolektivního vlastnictví (ovšem nikoli půdy – ta v Izraeli patří všechna
státu!). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou mošavy, což
je sdružení samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje
úrody nebo nákupu surovin.
Pěstuje
se obilí, citrusové plody, olivy, brambory, bavlna, cukrová řepa, tabák, vinná
réva a rajčata. Důležitý je také chov dobytka: skotu, velbloudů, koz, ovcí
a drůbeže.
Je
ovšem zajímavé, že i v této vysoce produktivní zemi, jejíž hospodářství
funguje nesmírně výkonně je na základě základního zákona (ústavy)
vlastníkem prakticky veškeré půdy (zhruba 93 %) Stát Izrael a její
prodej je možný pouze výjimečně. Půdu je si však možné pronajmout
prostřednictvím státní agentury Israel Land Administration (ILA), a to
zpravidla na 49 let.
To
je velmi pozoruhodné ustanovení, jímž byl vzkříšen v život pradávný
biblický příkaz (micva) tzv. jóbelu (lbewoy), česky
milostivého léta, při němž musí být veškerá půda, jakkoli byla mezitím
zastavena, zabrána nebo i prodána, po uplynutí sedmkrát sedmi let, tedy po 49
letech, navrácena původním dědičným vlastníkům. Zde vystupuje stát jako
zástupce všech bezejmenných dědičných vlastníků, kteří už nejsou zjistitelní,
pravděpodobně už jejich rody dávno nežijí, nebo jejich poslední představitele
zhltly plynové komory a plameny krematorií. Ustanovení však přesto zůstává
v platnosti.
Již
jsem řekl, že na takto propůjčené půdě nyní v Izraeli hospodaří
Kibucy a Mošavy Kibuc(cwbyq) je v Izraeli
označení pro zemědělskou, (ale také průmyslovou) osadu, která hospodaří formou
kolektivního vlastnictví. Zisky jsou investovány zpět do osady poté, co
jsou zajištěny základní životní potřeby členů kibucu a zdravotní a sociální
péče. První kibuc Degania (název pochází z hebrejského slova dagan (!g"d"), čes.
obilí) byl založen v Palestině jižně od Galilejského jezera v roce 1909
a jeho zakladatelé byli Židé z východní Evropy. Kibucy sehrály
významnou roli při vzniku státu Izrael. Kibuc je tedy něčím, co velmi
připomíná do praxe uvedený komunismus
Mošav(bf"wom) oproti
tomu je typ zemědělské osady, která je tvořená společně hospodařícími
soukromými farmami. Podobně jako v kibucech má i v mošavech velký
význam společné hospodaření. Na rozdíl od kibuců se zde však klade
větší důraz na soukromé vlastnictví. Dělníci nedostávají pouze kapesné
jako v kibucech, ale stálý plat. Farmy v mošavech jsou v soukromém
vlastnictví, současně se dbá na to, aby byly zhruba stejné velikosti
a charakteru. Úrodu sedláci sklízejí buď vlastními nebo také spojenými
silami. Stroje jsou většinou ve společném vlastnictví. Kolektivně je
zajišťován také nákup a prodej produktů. Mošav vybírá od svých obyvatel
zvláštní daň, kterou všechny farmy mošavu platí ve stejné výši. Tato
pravidla zvýhodňují dobré farmáře, kteří mají větší úrodu a tím i zisk.
Mošavy (stejně většina Kibuců) mají samosprávný charakter, jsou řízeny volenou
radou.
Značným
problémem v Izraeli je nedostatek vodních zdrojů. Jediným větším zdrojem
je Galilejské jezero a řeka Jordán, z nichž se přivádí voda do celé
země. Pro zavlažování technických plodin se používá i recyklovaná voda.
Voda se získává i pomocí odsolování. Používají se i biotechnologie,
tkáňové kultury či kapková závlahy. Proto veškeré vodní zdroje jsou rovněž
majetkem státu. Je zajímavé, že toto uspořádání je trnem v oku nejen
pro tradiční nepřátel Židů, ale také například pro NATO, které v současné
době vyvíjí velké tlaky na privatizaci vodních zdrojů v Izraeli, ač
si to jeho obyvatelé rozhodně nepřejí[4]
Tyto
poměry se v Izraeli mohly vyvinout z více důvodů. 1) Izrael je
zemí přistěhovalců a pro ně původně před druhou světovou válkou
skupovala pozemky tzv. Židovská agentura. Půda tedy od počátku patřila
svého druhu všežidovské organizaci. 2) Druhá světová válka znamenala ohromný
otřes – po ní vlastně nepatřilo nikomu nic, a těžko bylo možno upřít
morální právo žít v pokoji ve své zemi, těm, kteří přežili
nacistické vyhlazování. Zároveň však nikdo z příchozích nevlastnil nic než
holý život, a tak si byli prakticky rovni a nebylo pro ně
problémem začínat "s čistým stolem". 3) Mnozí Židé své právo na zemi
zakládali na náboženské víře, na onom biblickém otcovském dědictví, a tudíž
chápali tuto zemi jako něco víc nežli místo, kde si mohou postavit dům a případně
pole. To také z druhé strany umirňovalo případnou chamtivost po půdě,
neboť nárok na ni má v principu každý Žid a je přede nutno, aby se
dostalo na všechny. 4) Ta část Židů, která nebyla nábožensky založená,
smýšlela povětšinou socialisticky, a tudíž neměla nic proti společnému
vlastnictví.
Je
zajímavé, že i v současné době se vyskytují návrhy na to, aby
půda i v Evropě přestala být předmětem obchodních transakcí. Není mi
známo, nakolik se tímto příkladem soudobého Izraele inspirují. Těžko však budou
přijaty, pokud i Evropu nepostihne nějaká podobná katastrofa. To ale není
důvodem, abychom o nich neuvažovali a nepromýšleli je. Vždyť, kdo ví,
možná i současná hypotéční krize je jedním z kamenů, jaké mohou takovou
lavinu uvolnit.
[1] Podrobnosti viz Monson, Andrew Journal of the Economic and Social History of the Orient 50, str. 363-397
[2] viz Dore, E.: Land Privatization and the Differentiation of the Peasantry Nicaragua Coffee Revolution, 1850-1920, Journal of Historical Sociology, roč. 8, č. 3, str.: 303-326, 1995
[3] viz Papin P: Communal lands and village power in Viet-Nam at the end of the 19th century, Annales-histoire sciences sociales 6/1996 str.1303
[4] Dokladem takových snah je například studie Lipchin C, Pallant E; Saranga D; Amster A: Integrated Water Resources Management and Security in the Middle East Book Series: Nato Science for Peace and Security Series C, Environmental Security, 2007