Člověk a země

Dnes už se to stalo suchou položkou v historických knihách, ale před pouhými devadesáti lety hýbala českou společností otázka pozemkové reformy. Tisk i poslanecká sněmovna bouřily, národem zmítaly vášně. Vše navíc spojeno s korupcí – týkající se především takzvaných zbytkových velkostatků – a proslulým "urvi, co můžeš". Nebylo to však naposled, co docházelo v našich zemích k rozsáhlým změnám ve vlastnictví půdy. Kolektivizace vší zemědělské půdy po stalinském vzoru v padesátých letech zasáhla hluboce do struktury společnosti a přivodila venkovu rány, z nichž se dosud nezotavil. Méně je však známo, že zábory půdy prováděla na říší dobytých územích ve střední a východní Evropě i německá okupační moc během druhé světové války. V českých zemích byly tyto zábory omezeného rozsahu a děly se za jistou finanční náhradu (byť velmi malou). Méně je rovněž známo, že vyvlastňování a státní zábory půdy, doprovázené většinou jejím částečným nebo úplným rozparcelováním drobným rolníkům, proběhlo po první světové válce v 21 (tedy většině) evropských zemí! Na prvním místě ovšem v revolučním Rusku, kde ovšem byli rolníci své půdy opět brzy zbaveni při drastické a bestiálně prováděné stalinské kolektivizaci. Stranou tohoto proudu zůstalo pouze pět evropských zemí – Francie, Švýcarsko a země Beneluxu.

Naposledy pak došlo k větším přesunům ve vlastnictví půdy v devadesátých letech, kdy docházelo k restitucím komunisty zabavené rolnické půdy. Tento proces však už na společnost tolik nezapůsobil. Společnost se za oněch čtyřicet let silně industrializovala, lidé se mezitím půdě odcizili a odstěhovali se do měst. Vlastnictví pozemku na venkově (ať už lesní chaty v "romantickém" údolí, nebo původně zemědělského statku, jehož polnosti byly z větší části odprodány, z menší se poměnily na louky a zahrady) se stalo pro většinou pouze nostalgickou záležitostí nesouvisející nijak s jejich obživou. Cena zemědělské půdy poklesla na reálné třísetleté minimum.

Jak a čím bylo tedy způsobeno to, že v minulosti byla pro člověka půda něčím natolik významným, že o ni – o její vlastnictví – bojoval ze všech sil a jak to, že tomu nyní tak není? Na to bychom se v tomto článku rádi pokusili odpovědět.

Na takové otázky by bylo mnohem jednodušší odpovědět, právě kdybychom neznali vývoj posledních desetiletí. Po staletí, ba tisíciletí byla totiž půda hlavním zdrojem obživy lidí, většina lidí byla na ní a na cyklech přírody bezprostředně závislá a proto byla také statkem nejžádanějším a nejpřivlastňovanějším. Půda byla mocným zdrojem obživy a možným zdrojem bohatství, a bohatství vždy probouzí touhu ho vlastnit. Tak mohlo dojít k tomu, že určité části země začali lidé označovat za své vlastnictví, ač země samozřejmě není žádný předmět, jaký by si dotyčný mohl odnést a právo s věcí nakládat (ius disponendi), což je dle římského práva jedna z charakteristik vlastnictví, nemůže tedy být vlastně zcela uplatněno. Uplatňuje se spíše jen druhá složka zmíněného římského pojmu vlastnictví, totiž právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi). Úplná volnost vlastníka nakládat s věcí až do jejího úplného zničení se v římském právo označovala jako ius abutendi. Je však jen logické, že v moderních právních systémech bývá takový absolutní rozsah vlastnictví omezen. Občanský zákoník ve Spolkové republice Německo například omezuje vlastnictví pozemku (Grundeigentum) na samotnou půdu (Boden) a stavby na ní postavené; nezahrnuje nic, co se nachází nad ním ani pod ním. (To je staré, středověké ustanovení, jímž si panovníci vyhradili pro sebe právo na veškeré nerostné bohatství v zemi, ať se nachází na pozemku kohokoli.) Dokonce nemá vlastník pozemku dle tohoto zákoníku (takzvaný BGB) nárok ani na spodní vodu na tomto pozemku se nacházející. Dále mohou správní orgány uvalit na užívání pozemku další omezení, například stran toho, co na něm smí a nesmí být postaveno, v České Republice se zase velmi striktně dbá na dodržování charakteru pozemku: lesní půda nesmí být změněna v zemědělskou nebo v pozemek stavební atp.

Novověká teorie o neomezených zdrojích a svobodném člověku

Kombinace těchto dvou prvků, totiž představy, že je možno zemi si přivlastnit a oné základní zkušenosti lidstva, že na zemi závisí jeho obživa, vedla v počátcích novověku k vytvoření vztahu k zemi, jaký víceméně panuje dodnes a jehož projevem byly nakonec i všechny ony násilné změny, které jsme zmínili na začátku.

Hospodářské teorie raného novověku pohlížejí na půdu jako na nejdůležitější zdroj národního bohatství. To tvrdí především Fyziokratismus

Ten vznikl v polovině 18. století ve Francii, ovšem nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Důsledkem této teorie byla na jedné straně koloniální expanze, ovšem také výbojné války, které absolutní monarchie v osmnáctém století tak rády sváděly. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Ale i mladší teorie merkantilismu (ve střední Evropě známá spíše pod názvem kameralismus), která bývá spojována s počátky průmyslové revoluce a která tvrdí, že tím nejdůležitějším pro chod hospodářství státu je pozitivní obchodní bilance, tedy vývoz produktů lidské práce, a má tak zásluhu na tom, že poznenáhlu hospodářská expanze vytlačila vojenskou, považuje zemědělství za nejdůležitější, protože se domnívá, že veškerý průmysl, řemesla a obchod mohou vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Proto bylo přední starostí států v tomto období zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Díky tomu byli také velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Nakonec zakročili alespoň proti některým nejtíživějším důsledkům panské zvůle – ve Francii Colbertových časů už například nebylo možné zkonfiskovat rolníkům dobytek. Zde vidíme kořeny onoho silného volání po pozemkové reformě, která se nakonec převalila Evropou po první světové válce.

Přístup společný všem těmto ranně novověkým teoriím by se však dal nazvat "teorie neomezených zdrojů a svobodného člověka". Jejími průkopníky byli myslitelé jako Proudhon a Locke. Podle ní náleží jakákoli věc- tedy i půda – tomu, kdo si ji první přivlastní. Jistěže takový pohled souvisí s ohromnou expanzí, kterou v té době Evropané započali – vždyť v Evropě rozparcelované až na ta nejmenší knížectví, kde každý kousek země měl svého (absolutního!) pána, by těžko mohli s takovou teorií uspět. Tito myslitelé ovšem projikují současnou koloniální expanzi do minulosti a vysvětlují tak vznik vlastnictví vůbec. Tak vzniká přirozenou cestou mezi lidmi nerovnost, která je tudíž nezbytná a nemá se nijak omezovat, snad jen v těch nejflagrantnějších případech. Ti, kteří žádný majetek (tedy především půdu) nevlastní, mohou pracovat pro své úspěšnější bližní. "Charita" je na místě, teprve až ohroženému člověku nebo skupině hrozí skutečně smrt hladem! "Moderní" myslitelé tak velmi paradoxně, s velkou vehemencí obhajují vlastně staré středověké pořádky. Toto, prosím, není jen nějaký nezávazný teoretický postoj. Právě v osmnáctém a první polovině devatenáctého století vzniká ohromná řada "institucí" v podstatě kasárenského charakteru, do nichž jsou nemajetní soustřeďováni a zaměstnáváni tam nějakou nucenou prací.

Vidíme, že to, co jsme nazvali teorií "neomezených zdrojů a svobodného člověka" má dost podivné důsledky (a to jsme vůbec nemluvili o jejím vlivu na zemi samotnou, na životní prostředí člověka – vlivu, který začal být vidět až koncem století dvacátého), ale i její předpoklady skrývají různé nesrovnalosti. Teorie se nepřímo obrací proti staršímu křesťanskému pojetí. Podle něho je sice člověku svěřena vláda nad Zemí (tento prvek byl v sedmnáctém století velice silně zdůrazňován), ale člověk se při její realizaci dopustil závažného pochybení a jeho vlastní přebývání na Zemi, stav, kdy se Země stala jeho osudem a on osudem jejím, je způsoben jeho pádem. Církevní otcové tak zhusta vidí ve vlastnictví právě důsledek hříchu, zatímco v rajském stavu lidem bylo a opět bude vše společné. Ti, kdo chtějí být dokonalí, nechť proto nic nevlastní a žijí pospolitě v bratrském společenství.

Mají tedy pravdu oni, nebo osvícenci, kteří nakonec onen rajský stav lokalizují někam do neurčita před počátek dějin lidstva, nebo jako Rousseau (a do jisté míry i my dnes) k národům dosud nedotčeným civilizací? Bylo na počátku všechno, a především země všem společné, nebo uplatňoval člověk svá vlastnická práva od úsvitu dějin, a kam vstoupil člověk, tam s ním vstoupilo i jeho vlastnictví a právo? Zkusme se tedy na několika příkladech podívat jaké poměry vládly v počátcích nám známých civilizací.

Staré civilizace

Ve starém Řecku, s určitou výjimkou Sparty (viz níže) nenacházíme prakticky větší známky kolektivního vlastnictví. Souvisí to jistě také s charakterem řecké krajiny, země, která je sevřena mezi horami a mořem, krajiny velmi rozmanité, kde se střídají kamenité pláže, holiny, lesíky, horské svahy, potůčky a malé plochy obdělávatelné úrodné země. Kdybychom se ale řeckého rolníka zeptali, zdali mu země, na níž pracuje, patří, možná bychom se dočkali různých odpovědí. Země totiž do značné míry patřila tehdy ještě sama sobě, vyjádřeno jazykem epochy – svým bohům. Nejen příroda jako celek, podřízená mocným bohů Artemidě, Panovi, Persefoně a dalším. Každé lesní zákoutí, každá studánka mohly mít svou vílu, stromy měly své dryády a člověk musel být ve svém zacházení se zemí opatrný, neboť kontakt s těmito božstvy se mohl vyvinout dobře, ale také špatně.

Území, jeho okrsek (vzhledem k hornatosti země nevelký) jistě náleželo obci, polis, tedy pospolitosti svobodných občanů, ale obec zase byla "dědičným údělem" bohů, takže se jednotlivé občané chápali spíše jako správci, kteří obhospodařují bohům jejich vlastnictví. Francouzský historik Numa Denis Fustel de Coulanges dovozoval již v 19.století ve své publikaci Antická obec, že institut soukromého vlastnictví vznikl na základě rodového náboženství, tedy vztahu k bohům (což lze doložit nejen v Evropě), a jež se teprve později proměnilo svůj původně náboženský charakter na pouhé vlastnictví. Náboženský původ mají i pravidla pro dědictví. Veškeré uspořádání antické obce navazuje na uspořádání starověkého hospodářství či "domu" (oikos). Ovšem na druhé straně Fustel ukázal, že kolektivní vlastnictví půdy není v antických zemědělských společnostech nikde doloženo, a že i Germáni měli svá panství s otroky a nevolníky, že každé dobyté území co nejrychleji dělili na rodové a později i soukromé majetky. Podívejme se však ještě na speciální případ Sparty.

Sparta

Ve Spartě se dělil stát v osady a kmeny, kterým předsedaly takzvaná gerúsia (rady starších), jejichž členové měli spolu s oběma králi spravovat stát. Rozhodování o zákonech ovšem příslušelo všem občanům. Polobájnému králi Lykúrgovi se připisuje zásluha na rozdělení pozemkového vlastnictví, čímž se odstranily rozdíly mezi bohatými a chudými Sparťany. Veškerá půda v okolí Sparty byla přidělena 6000 občanům, později se jejich počet zvýšil na 9000. Podle Plútarcha obdrželi všichni stejně veliký díl (kléros). Lykúrgos dále zakázal užívání zlatých a stříbrných mincí, jež nahradil méně hodnotnou železnou měnou. Účinným způsobem tak brzy vymýtil veškerý přepych a rozmařilost.

Všichni svobodní obyvatelé Sparty se nazývali Lakedaimoňané, avšak plnoprávným občanstvím disponovali pouze Spartiaté, přičemž nezbytnými podmínkami k tomuto nabytí občanství bylo vlastnictví jednoho z podílů půdy, podstoupení Lykúrgem ustavené vojenské výchovy (agogé) a dosažení věku třiceti let. Svého společenského statutu mohli spartiaté pozbýt, pokud nebyli schopni ze svých polností získat prostředky k zajištění společných hostin. Pakliže se tak stalo, ztratili Sparťané svoje politická práva. Stejným následkem bylo stiženo rovněž projevení zbabělosti v boji. Zde máme pozoruhodný doklad toho, jak v této archaické společnosti, bylo postavení ve společnosti vázáno na sociální spoluodpovědnost. Nejvyššího respektu požívaly mezi Spartiaty aristokratické rody, které odvozovaly svůj původ od Hérakla a jiných héroů homérských eposů. Počet Spartiatů nebyl nijak vysoký a v průběhu staletí neustále klesal, což lze do značné míry přičíst ztrátám utrpěným v četných válkách.

Sparitiaté žili z výnosů svých polností, jež pro ně však obdělávali – heilóti. Sami Spartiaté trávili všechen svůj čas výcvikem a přípravou na válku, neboť provozování řemesel či zemědělství jim bylo dokonce zapovězeno! Zde vidíme ovšem rub spartské společnosti, v níž sice vládla v principu rovnost a odpovědnost, ale ne pro všechny. Heilóti byli příslušníci podrobeného domorodého obyvatelstva, kteří ztratili osobní svobodu, tudíž jim náleželo podřadné postavení státem vlastněných otroků. Oproti klasickým otrokům však heilóti směli zakládat rodiny a vytvářet vlastní osady. Mohli si rovněž osvojovat odmítnuté děti Spartiatů (které by jinak skončily špatně – pokud starší totiž shledali dítě příliš slabým nebo jinak nedokonalým, odmítli je, načež je vrhali do Apothet, jakési propasti v pohoří Taygétos). Obvykle působili jako rolníci na přidělených pozemcích Spartiatů, přičemž stanovenou část výnosu museli vydat svému pánovi.

V zájmu úplnosti se musíme zmínit ještě o třetí vrstvě spartské společnosti, která stála mezi oběma, a tou byli Perioikové. Podle některých názorů se jednalo o část někdejšího achajského obyvatelstva, podle jiných byli perioikové dórského původu, na rozdíl od Spartiatů ale žili mimo Spartu. Samo jméno je označením pro usedlíka, tedy potažmo cizince. Ovšem těchto "cizinců" boly v 5. století př. n. l. přibližně 60 000 osob! Vedle zemědělství se perioikové jako jediní ve Spartě věnovali rovněž řemeslu a vynikali i v námořním obchodě. Především spartská keramika s působivými mýtickými výjevy i scénami z každodenního života v 6. století př. n. l. nacházela kupce v celém Středomoří.

To, co jsme se zde o Spartě dozvěděli, potvrzuje, výše uvedené teze: Půda jako celek sice patří občanům (státu), avšak každý její díl má svého vlastníka – správce, který nemůže být svého vlastnictví zbaven, ale který také nesmí nikomu prodat a jeho vlastnictví je spojeno s povinnostmi vůči ostatním (povinností je živit a v případě Sparty – ale nejen ní – také je bránit před možným napadením). To, že by občané neměli být zbavováni své půdy, bylo vnímáno i v "pokročilejších" řeckých obcích. V Athénách vedlo po roce 600 př.n.l. Solóna k zásahu a oddlužení drobných rolníků, když hrozilo, že pro jejich dluhy připadnou jejich dědičné podíly velkým vlastníkům půdy. Sparta je krásným příkladem pokusu starověkého člověka, který se ještě zcela nevymanil z rodových a kmenových vztahů, o sociální odpovědnost, která však právě proto zůstává omezená a jen poznenáhlu je ochotna svou sféru rozšiřovat a přijímat do ní právě ty "přistěhovalce". V tomto smyslu byly dále velké civilizace starověkého orientu, protože tam si byli občané říše, poddaní jednomu králi a tudíž i jednomu bohu, v principu rovni, nezávisle na svém původu. Biblické zákonodárství starého Izraele přikazuje chránit cizince stejně, jako by byl příslušníkem jednoho z Izraelských kmenů, ale k tomu se ještě dostaneme. Dříve si ještě všimněme některých kultur na velmi archaickém stupni vývoje.

Staří Slované

I přesto, že Fustel de Coulanges konstatoval prvky "antického" hospodářství i u Germánů, zdá se, že v severní Evropě, především u Slovanů, panovaly jiné poměry. V rozsáhlých bažinatých rovinách slovanské země nic nenutilo kmen k separaci jednotlivých rodin, tím by jen tříštil své síly. Tradiční společenskou organizační formou typickou pro předfeudální rodovou společnost, ale často se udržující ještě dlouho do středověku především ve východní Evropě, ale i mimo ní byla obščina (rusky: община). Slovo obščina je ruského původu a užívá se jako terminus technicus pro formu zemědělského hospodaření a společenské organizace ruského venkova fungující v podstatě i po zrušení nevolnictví v roce 1861 až do konce carského režimu v roce 1917. Členy obščiny nebyli navíc většinou jednotlivci, ale rozvětvené rodiny resp. hospodářství obvykle zastupované nejstarším mužem (hospodářem). Společenství obščiny se též – pokud šlo o společensko-správní otázky – nazývalo "mir", což poukazuje na nutnou jednotu mezi členy takového společenství, už dopředu zcela vylučující jakékoli konflikty. Po roce 1861 se pak tyto celky staly základem určitého protodemokratického uspořádání ruského venkova – volili se v nich delegáti do vyšších správních celků tzv. volostí. Pro nás je však důležité, že obščina resp. mir distribuoval společnou půdu a lesy mezi členy obščiny, dále měl na starosti platbu některých daní, po roce 1874 také vojenské odvody a konečně i trestání některých menších zločinů. Redistribuce půdy a lesů byla spíše nepravidelná než pravidelná. Prvním, kdo se s touto pradávnou formou společného hospodářství a především společné odpovědnosti rozhodl definitivně skoncovat, byl carský ministr Stolypin v l. 1906-1911. (A bolševici a poválečná pozemková reforma, jak jsme již viděli, pokračovaly v jeho díle.)

Otázka by tedy nyní mohla znít: Co je člověku přirozenější? Hospodařit na určitém dílu půdy sám se svou (malou) rodinou a případně považovat svůj díl půdy za vlastní, případně dokonce za rodové dědictví, nebo naopak považovat půdu a práci na ní za záležitost celé pospolitosti – obce, nebo "národa"? Abychom ji mohli alespoň částečně zodpovědět, musíme se posunout ještě hlouběji do minulosti, ale zůstaneme v našich oblastech, kde – pravda – po Slovanech nebylo ještě ani stopy.

Počátky zemědělství

Je všeobecně přijímaným faktem, že obdělávání půdy člověk začalo v době, kterou archeologové označují za mladší dobu kamennou, čili neolit. Datace takovýchto pradávných událostí mají samozřejmě svá úskalí, ale my se můžeme spokojit s tím, že se tak stalo tak dva až tři tisíce let před vznikem prvních velkých říší a pochopitelně tam, kde posléze tyto velké říše vznikly – především na Předním východě v tzv. "úrodném půlměsíci".

Zemědělství se rychle šířilo všude tam, kde to přírodní podmínky dovolovaly. Protože zemědělské techniky nebyly ještě příliš dokonalé, velmi záleželo na kvalitě půdy a blízkosti zdrojů vláhy: proto zůstalo zemědělství v této pradávné době omezeno na nížiny a údolí řek. Takové podmínky byly zčásti i u nás a tak máme i v naší zemi jedno význačné sídliště z této dávné doby: Bylo vykopáno v Bylanech u Kutné Hory. Lidé té doby žili pohromadě ve velmi velkých rodinách, nebo snad rodech v takzvaných "dlouhých domech". Kolik lidí se do takového "dlouhého domu" ve skutečnosti směstnalo, se dá těžko říci, ale domy mívaly délku od 25 až po 70 m (!) a – nyní pozor – měly vždy jen jednu "sýpku". To znamená bezpodmínečně, že minimálně celé osazenstvo jednoho takového domu (stávalo jich pohromadě ve vesnici více) hospodařilo společně.

Život pravěkých zemědělců navíc nebyl ještě zcela usedlý. I při volbě té nejlepší půdy totiž kvůli skrovným agrotechnickým dovednostem bývá nutno po čtrnácti až osmnácti letech půdu opustit a přestěhovat se o kus dál. Je ovšem možné, až se i nová půda "vyžije", opět se (tedy nejspíše už v další generaci) na původní místo vrátit, vybudovat si nové příbytky nebo opravit staré, spálit porost na původních polích (popel jim jen prospěje) a začít další periodu života společenství. Archeologové napočítali ve zmíněných Bylanech, že byly během doby svého osídlení opuštěny a znovu osídleny snad pětadvacetkrát!

Vidíme tedy, že v této době ještě nemůže být o "vlastnictví" půdy ještě řeči. A to ani ne tak z důvodů nějak souvisejících se samotnou půdou, ale protože samotné myšlení lidí tomu není uzpůsobené. Celý kmen vystupuje, myslí a jedná jako jednotka. Samostatný hospodářský život jednotlivce je v této době nemožný, ale zrovna tak je lidem této doby téměř nedostupné individuální myšlení a pocit já. Ovšem pokud bychom řekli, že půda byla "vlastnictvím" kmene, také bychom neměli pravdu. Mít dostatečný životní prostor bylo jistě pro kmen nesmírně důležité, ale ten se stále chápal více jako "loviště", tedy jako příležitost k získávání obživy různým způsobem, lovem, rybářstvím i obděláváním půdy. Vztahy "národa" a "země" jsou zde zatím jen velice lehce naznačeny.

Jako eneolit se na českém území archeologicky vymezuje doba přibližně mezi roky 4400 a 2000 př.n.l. Oproti neolitu je eneolit na českém území kulturně mnohem rozmanitější, vystřídalo se zde větší množství archeologických kultur a jejich projevy jsou navzájem rozmanitější. Především se však oproti předcházejícímu neolitu se projevují kvalitativní změny zásadního charakteru ve způsobu obdělávání půdy, totiž především používání rádla (původně dřevěného – proto ho také někteří autoři raději nazývají "oradlem") a využití tažné síly dobytka. Předpokládá se rovněž, ale zatím není potvrzeno nálezy na českém území, že byl užíván vůz (nálezy kol pocházejí z Polska a Švýcarska, hliněné modely vozů z Maďarska). Poprvé, i když spíše jako prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel, se užívala i měď a z ní vyrobené luxusní zbraně a šperky.

Převratnou změnou bylo využití dobytka. Ten totiž už nemohl tak snadno být majetkem celého kmene – každé zvíře potřebuje mít jednoho nebo několik konkrétních lidí, kdo se o něj starají. A vlastnictví dobytka to bylo nejspíše, co asi vedlo k přesunutí zemědělských aktivit, původně činnosti, na které se podílela celá komunita, k činnosti vykonávané spíše menší skupinou, snad jen rodinnou jednotkou (a to muži). Dřevěné rádlo nebylo možné užívat na plochách, které jako v neolitu prošly pouze žďářením a kde zůstávaly zachovávány kořenové systémy odstraněných stromů. Půda lépe obdělávaná začala lépe rodit. Je možné, že v těchto dobách byly výnosy až osminásobné. (Pro srovnání: germánské zemědělství v době okolo přelomu letopočtu poskytovalo výnosy dvou- maximálně čtyřnásobné.) Zároveň lidé už nebyli ochotni tak snadno opouštět svá pole, z nichž vykopali všechny kořeny a do nichž investovali tolik práce. Lidé se začali cítit s půdou spjati.

Velké říše

Staré Slovany jsme opustili v okamžiku, kdy ještě hospodařili pospolitě. S touto svou tradiční kulturní výbavou také vstoupili do středověku, kde byli rázem konfrontováni s výsledky tisíciletého vývoje, jimž prošly kulturní národy středomoří, a proto se o tomto vývoji musíme, alespoň několika větami, také zmínit. Dalším obrovským přeryvem v dějinách lidstva, který ovšem nenastal všude, bylo zakládání měst (a s ním související rozvoj řemesel) a vznik velkých říší. Vlastně to bylo všude podobné: Vzniklo město a to nevzniklo jen tak – vzniklo z příkazu a jako vlastnictví/dědičný úděl určitého boha a mělo svého krále, který byl často také knězem toho boha. A teď záleželo na tom, zdali moc tohoto městského boha, potažmo města, potažmo jeho krále, projevující se nejen silou a vítězstvím ve válce, ale též uměním zvelebovat město a zemi k němu přináležející, bude dostatečně velká, aby ji uznali o další lidé v okolí. Taková moc se mohla projevit například tím, že na vnuknutí boží začali lidé toho města budovat kanály, aby zachytili vodu, které byla v jednom ročním období přemíra, jindy však značný nedostatek. Bůh takto pečující o svůj lid a král tohoto boha zastupující a představující si jistě zaslouží být uznáván i v širokém okolí, které se pak může těšit stejným výhodám. A takto vzniká z města království a říše. Ta je celá vlastnictvím jednoho boha a jednoho krále. Všichni lidé jsou jeho služebníky, ať už stojí na společenském žebříčku kdekoli, neboť všichni slouží jediné ideji, jedinému bohu.

Viděli jsme již, že v Řecku to dopadlo jinak, ale i v řeckých městech byli původně králové, kteří byli zároveň kněžími městského boha. Pro řecký svět byla rozmanitost zřejmě něčím tak základním, že se nemohla vyhnout ani světu bohů; řeckému myšlení se příčí představa, že by jeden bůh měl být vládcem nade vším. Těžko tak mohlo vzniknout jednotné "království Řeků". To učinil skutkem až Alexandr svými výboji. Tak vznikly velké helénistické říše, které ovšem, co se státní správy, hospodářství a ostatních otázek týče, stály mnohem blíže velkým východním říším , například Perské, nežli uspořádání, jaké vládlo v řeckých obcích. Tak i v helénistických říších patřila v principu veškerá půda králi. Občas však vedl například v Ptolemaiovkém Egyptě tlak obyvatelstva k určitému uvolnění tohoto režimu a k zavedení "řečtějších" poměrů[1].

Pokud bychom někde v minulosti hledali poměry, jaké považoval pro lidský rod za základní a přirozené zmíněný John Locke, možná bychom je nalezli ve starém Římě: Legitimním způsobem nabytí půdy byla od pol.5.stol př.n.l. takzvaná occupatio, což neznamená nic jiného nežli zabrání, osídlení půdy. Často však nešlo o divokou nekultivovanou půdu, ale původně společné pastviny. Tak došlo v Římě záhy ke vzniku ohromných latifundií. Na rozdíl od Řecka však pokusy o vrácení půdy drobným rolníkům skončily nezdarem a tyto římské poměry se brzy přelily i do jeho kolonií. Ty měly na rozdíl od řeckých kolonií, které byly v podstatě nezávislými městy, převážně zemědělský charakter, byly v nich usidlovány římské rodiny a po přelomu letopočtu byly především zdrojem půdy přidělované veteránům římského vojska. Později, až se zakoření, bude mít tato představa, totiž že nárok na vlastnictví půdy vzniká tomu, kdo si ho vybojoval (a ne tedy tomu, kdo ji nejlépe obdělal, nebo kdo ji dostal přízní boha apod.), nedozírné následky. Zatím však tak daleko nejsme. Kontrola ohromných velkostatků s tisícovkami otroků, řízených opět jinými otroky, se Římanům vymyká z ruky (o tom, jaká může být efektivita nesvobodné práce, si mohou starší, kdo zažili socialistické hospodářství, učinit dobrou představu); zároveň se v městech tísní davy nemajetných občanů odkázaných na státní výživu (ono slavné panem et circenses). Tak dochází v době okolo přelomu letopočtu k rozsáhlému pronajímání půdy. Na první pohled výborné řešení ale záhy začalo vykazovat vady. Rolníci, kteří zřejmě nedokázali své výrobky stejně dobře prodávat, jako velké specializované velkostatky (opět jev nám z přítomnosti velice dobře známý), přestali disponovat dostatečnou hotovostí na splácení nájmu. Byli tedy nuceni splácet své dluhy nevýhodně v naturáliích. Když už i ty přestaly stačit, museli splácet vlastní prací a dalšími službami (stavbou silnic, pomocí při žních apod.) Tito colones se tak prakticky dostali do postavení osobně formálně svobodných, leč přesto otroků. Toto jejich bezprávné postavení bylo nakonec stvrzeno dekretem císaře Konstantina, který jim (ediktem roku 306) zakázal opouštět přidělenou půdu a to dokonce dědičně. Stali se tzv. glebae adscripti (připoutáni k roli), čímsi jako živým inventářem, který k půdě patří. Tak se vztah, který navázal člověk v důvěře se zemí, poprvé v dějinách proměnil v otrocké jařmo.

Středověk

Tím jsme se dostali na práh středověku, tedy doby, v níž naše země vystupují z historického šera. Konstantinovo ustanovení o připoutání kolónů k půdě, mělo za důsledek postupné snižování úlohy otroků a postupně zmizení otroctví vůbec. (Na tom se podílelo rovněž v té době mocně nastupující křesťanství.) V raném středověku (počítáme ho zhruba do doby Karlovy) vládly na celém západě zmatené poměry Zvyklosti a ustanovení vytvořené ještě za časů Říma se prolínaly s životními a hospodářskými zvyklostmi Germánů a jiných dobyvatelů. Časté války a nájezdy ničily a rozvracely hospodářský život. V pátém a šestém století některé římské provincie na okraji říše zcela zmizely – jejich obyvatelstvo vymřelo a zbytek se vystěhoval do krajin blíže centra. V této souvislosti je zajímavá otázka, jaký byl vztah k půdě u starých Germánů. Ač moderní výzkumy naznačují, že motivem, který Germánské kmeny a s ním i celé "stěhování národů" uvedl do pohybu, byl skutečně nedostatečné zemědělství a s ním související hlad, je jasné, že germánským válečníkům šlo nejdříve spíše o podíl na celkovém bohatství říše; u nájezdných armád se také těžko dá předpokládat nějaký užší vztah k půdě. V královstvích, která nakonec na troskách římské říše založili (snad s výjimkou vizigótského Španělska), představovali také vždy především složku válečnickou, která se o obdělávání půdy nestará a přenechává ji původnímu obyvatelstvu. A tyto poměry a zvyklosti vyrůstající z celkové dvoj- nebo i vícekolejnosti ranně středověké společnosti daly základ nesmírně složitému systému vztahů lidí k půdě a lidí k sobě navzájem, které obvykle nazýváme feudálními. Zkusme si tyto souvislosti ilustrovat na příkladu poměrně pozdním, totiž na převratech a změnách v počátcích středověké Anglie.

Snad nejhlubším zářezem v dějinách Anglie, jenž po právu snese srovnání s naší Bílou Horou, bylo její dobytí Normany v roce 1066. Historické souvislosti nejsou podstatné: Došlo k němu, když po dlouhé a požehnané vládě Edwarda Vyznavače (Edward III Confessor; vládl 1042-1066) se díky příbuzenským vztahům různého stupně objevili hned tři pretendenti na trůn. "Domácí" a tedy přirozený kandidát Harold sice stačil porazit svého jmenovce z Norska, ale jeho oslabené a unavené vojsko již nedokázalo vybojovat vítězně boj proti dalšímu pretendentovi, vévodovi Normanů, tedy původně severských nájezdníků, nyní však již po dvě generace usazených v severní Francii, Vilémovi. Poté co dobyli Anglii a potlačili odpor, zavedli Normané mnoho změn, aby svou vládu udrželi. Počet Normanů byl daleko menší než počet původních obyvatel. Historici odhadují počet Normanských rytířů na 5 000 až 8 000. Tento nepoměr překonali Normané inovací prostředků kontroly moci.

Na rozdíl od Dánů, kteří ovládli zemi podobným způsobem jen o půlstoletí dříve (období tzv. Danelaw; celou Anglii ovládali v letech 1014-1042), kteří po ovládnutí země vyhlásili daně, ale ponechali vlastnictví půdy původním majitelům, Normané očekávali od Viléma za svou podporu půdu a tituly. Proto, asi poprvé v historii, Vilém vyvlastnil téměř veškerou půdu v Anglii a přivlastnil si právo disponovat s ní podle své vůle. Nejdříve zabavil půdu šlechtickým rodům, jejichž členové bojovali na Haroldově straně a většinu přidělil svým soukmenovcům (ačkoli některým rodům umožnil odkoupit svou půdu a tituly zpět). Tyto konfiskace vedly ke vzpourám a pro jejich potlačení a také jako obranu proti vpádům Dánů nechal Vilém postavit po celé zemi řadu opevněných hradů s trvalou vojenskou posádkou.

I po překonání první vlny odporu upevňovali Normané svou moc například tím, že pokud zemřel vlastník půdy bez dědiců, mohl král určit dědice podle své vůle. Tímto způsobem Vilém nahradil původní aristokracii a převzal kontrolu vyšší vrstvy společnosti. V roce 1085, byl pak vytvořen jedinečný doklad o veškerých těchto přesunech ve vlastnictví půdy, který máme zachován dodnes: pozemková kniha, zvaná Domesday book (česky"Kniha posledního soudu") V ní jména francouzských vlastníků jednoznačně dominují.

Postup, jaký použil v Anglii Vilém dobyvatel, se však možná jen stupněm své transparentní brutálnosti lišil od poměrů v té době obecně zavedených a slouží nám dobrým příkladem jednak typickými způsoby jednání mocných v oné době, jednak však také svým výsledkem. Tím je to, že "pánem" země už dávno není žádný bůh ba ani člověk, který ji obdělává, ale kdosi, kdo k ní nemá prakticky žádný vztah, kdo ji chápe jen jako dobytou kořist. Komplikovaným se celý systém stává především tím, že tento model se opakuje na nejrůznějších úrovních. Tím mám na mysli model chování "dobudu a přenechám" Tedy, co jsem si silou dobyl, nakonec za určitých podmínek přenechám původním vlastníkům, ovšem pod podmínkou, že mě uznají za svého pána (budou mi poddáni) a budou nadále plnit mé potřeby. Jak, bylo normanskému i jinému šlechtici lhostejné: klidně i týmž způsobem – že stejným způsobem přinutí ke službám a dávkám někoho dalšího. Tak se stala země jevištěm lidské zvůle. Králové sice vládli (a dobývali nové země) "z boží milosti", ale země již dávno nebyla chápána jako "boží". Nesmíme zapomínat, že křesťanský Bůh je transcendentní, má k dispozici své nebe. Země je proklatá a propadlá ďáblu. Takové nálady okolo roku 1000 skutečně vládly. Bude třeba ještě velkých zvratů vrcholného středověku, aby se člověku vrátila důvěra v přátelství země. Velký podíl na tom bude mít jeden drobný italský měšťan v 13.století, který otevřel lidem úplně novou duchovní cestu a jehož následovníci dodnes chodí oděni do barvy země.

My však zatím nesmíme patřit tak daleko, ale pokusíme se vylíčit, jak se tyto kořistnické vztahy projevovaly v životě lidí skutečně půdu obdělávajících. Postavení rolníků se po celý středověk prakticky nezměnilo. Byli stále (už od Konstantinových dob) připoutáni k půdě, která nakonec vždy měla nějakého pána a byl-li lepší nebo horší, nebylo mezi tím prakticky rozdílu. Svobodní rolníci, jimž jejich půda skutečně patřila, byli ve středověku okrajovým jevem. Určitý pozitivní posun ve vztahu k půdě a zemi obecně znamenalo mnišské reformní hnutí v polovině 11.století, z něhož vzešel řád cisterciáků. Tito, tzv. šedí mniši se sice ve spiritualitě nelišili příliš od dřívějších mnišských hnutí, která šmahem vyznávala přísný odklon od světa, ale v praxi projevovala o vše, co souvisí se zemí, mnohem větší starost. Cisterciáci se vydávali do nehostinných krajin Evropy, aby tam zakládali své kláštery, mýtili les, zakládali pole a vinice. Brzy se stali mj. nejvýznačnějšími stavebníky v Evropě a stanuli na špičce technického vývoje. První přišli se zakládáním rybníků a vodní mlýny, byť původem starší, vděčí za své rozšíření rovněž tomuto řádu. Stali se tak jakoby ztělesněním onoho biblického „v potu tváře budeš dobývat svůj chléb”.

Technologie a organizace práce, kterou cisterciáci přinesli, se samozřejmě šířila mezi běžné rolníky. Například místo staršího dřevěného postroje byl zaveden kožený chomout, což umožnilo využívat v hospodářství mnohem účinněji tažnou sílu koní. Ale tato kolonizace Evropy započatá cisterciáky se stala jen předvojem druhé, mnohem mohutnější vlny kolonizace ve 13.století. U nás, ale stejně tak ve všech zemích střední a východní Evropy máme toto období spojeno se zakládáním měst. A vskutku oživení venkova bylo úzce provázáno se zakládáním měst. Město totiž, které si neprodukuje vlastní potraviny, nebo jen v nepatném množství, potřebuje okolní vesnice pro své zásobování. Rolníkům se zase v blízkém městě otevírá možnost prodat své zboží za peníze a ne je jen jako dříve relativně nevýhodně směňovat v úzkém rámci vesnice. V neposlední řadě skýtalo město alespoň pro některé, kterým se to podařilo, možnost odpoutat se od svázanosti půdou a dojít podle svých možností hospodářského vzestupu.

Ve 13.století se ale zakládaly také vesnice. Zeměpán nebo jiný "vlastník" půdy si za tím účelem většinou zjednal odborníka, "lokátora", jemuž přidělil část dosud nekultivované půdy, aby na ní založil – "osadil" tolik a tolik nových vsí. Ty se nyní (podobě jako města) zakládaly podle určitého předem daného plánu, podíly půdy , tzv. lány pro jednotlivé rolníky se vyměřovaly všem stejně velké. 13.století bylo tedy obdobím velké mobility – na jedné straně směřovali lidé do nových měst za výdělkem a vzděláním (tato doba je rovněž dobou zakládání a šíření univerzit), na druhé straně z již přelidněných starých měst, nebo oblastí na kolonizované území. Tam bývali často po určitou dobu osvobozeni od dávek. (To jsou ony známé Lhoty, Lehoty apod.).

Toto kolonizátorské nadšení však netrvalo příliš dlouho. Nově kolonizovaná půda se bohužel rychle vyčerpávala a ani systém tzv. trojpolního hospodářství (na pole se selo jeden rok obilí, druhý rok pícniny a třetí rok bylo necháváno ladem) nedokázal zastavit její degeneraci. K ničivým efektům můžeme připočíst války, které ve čtrnáctém století sužovaly především západní Evropu (o století později pak Evropu střední a průběžně Balkán, kde nezadržitelně postupovala turecká moc). V polovině čtrnáctého století pak zasáhla Evropu děsivá, do té doby rozsahem nevídaná morová rána. Po ní zůstala část půdy bez majitele, neboť celé vesnice vymřely, nebo uprchly před morem. Většinou to mělo za následek opětné soustředění půdy do rukou mocných šlechtických a církevních vlastníků, poněvadž mnohé rody dědičných nájemců vymřely, jiní pak v očekávání konce světa vstupovali do klášterů, především žebravých řádů a jim přinášeli svou půdu "věnem". Lidé, které následně vrchnost na takto opuštěné půdě usazovala, už neměli prakticky žádná privilegia a stali se na své vrchnosti úplně závislými.

Tento stav pak trval nezměněně víceméně až do francouzské revoluce: Z půdy měl prospěch a za jejího "pána" a vlastníka se považoval ten, kdo k ní neměl ve skutečnosti ani ten nejmenší vztah. Nic na tom nezměnila ani německá selská válka (jejíž cíle byly ostatně jiné) ani relativní blahobyt, jemuž se selský stav nakrátko těšil v druhé polovině šestnáctého století. Až okolo roku 1700, pod vlivem nastupujícího osvícenství, začali šlechtici a národohospodáři o půdě smýšlet jinak. Jejich myšlenky jsme již naznačili v úvodě článku.

Přesto však k jistým posunům došlo. Za prvé musíme zmínit postavení šlechty, oněch "vlastníků, kteří své vlastnictví nikdy neviděli". Zatímco po celý středověk (vlastně už od římských dob, jak jsme viděli) byla nejlukrativnějším způsobem, jak dosíci majetku, moci a prestiže válka a boj, toto se začalo už v patnáctém století rychle měnit. Válčení (nebo častěji loupežení) na vlastní pěst se stávalo nevýnosným, ba nebezpečným řemeslem. Šlechtici měli na vybranou: buď začít sami hospodařit (pokud měli na čem) nebo se dát k dispozici králi jako vojáci nebo úředníci. Ti nejúspěšnější se pak směli počítat k dvořanům, totiž těm, kdo žijí v blízkosti krále nebo panovníka a těží bezprostředně z jeho přízně. A především oni také získávali půdu a panství v nejrůznějších válkách znovu a znovu konfiskované, prodávané a přidělované oblíbencům. Tato třída šlechty na svých panstvích nežila a tak byly vesnice do jisté míry ponechány samy sobě, pod dozorem panských šafářů a správců, a pro pána byl důležitý jen důchod, jenž mu z panství plynul.

Takové poměry, společně se zjitřenou barokní vírou a zbožností, vypěstovaly v mnohých zemích u zdeptaného venkovského lidu úplně nový vztah k zemi, ke které rolník přes všechna omezení a šikany nakonec měl nejblíže, s níž žil v nejužším sepětí a kterou nakonec považoval za svou. Svou v určitém tajemném smyslu, neboť si byl vědom toho, že země nakonec patří sama sobě a jemu se pouze propůjčuje. Pánům ovšem nikoli, ti hřeší, neboť na zemi – svou matku – nedbají. Něco z tohoto postoje, totiž, že člověk skutečně pracující, rozumí světu, v tomto případě zemi lépe, zaznívá ještě u Hegela v jeho dialektice pána a raba.

A výsledek?

Opsali jsme veliký oblouk a jsme jakoby opět na začátku. Jaké poučení nám z toho všeho plyne? Viděli jsme, že člověk, který vztáhl ruce po zemi, aby si ji přivlastnil, zjistil, že o ni brzy přijde, neboť pokud je země něčím, co se dá mocí přivlastnit, brzy přijde někdo silnější a odejme mu ji. Nakonec ještě jeho samého přinutí na ní pracovat jako otroka nebo nevolníka. Toto poučení bychom si měli dobře zapamatovat, neboť v současné době (století nebo i dvě můžeme v rámci dějin lidstva, jak se zde před námi rozvinuly, klidně považovat za současnost) se opět rozdávají karty.- Pozemkové reformy, kolektivizace, restituce, privatizace, ty všechny mají v úmyslu zemi rozdělit "všem spravedlivě". Ale co vidíme? Jednotliví zemědělci jen stěží ustojí tlak agrokombinátů. Mlékárny, masokombináty atp. se zase krčí před velkými obchodními řetězci. Jak dlouho obstojí? Kdokoli si koupí půdu, může na ní postavit prakticky cokoli – obrovské hangáry bez oken, které po deseti letech musí být opuštěny a hrozí jim zřícení, nebo parkoviště, lunaparky, sjezdovky. Sám stát zabírá stále více půdy pro stavbu dálnic. Nebylo by v této situaci dobré poohlédnout se, zda bychom neměli přistupovat k půdě jinak?

Na závěr bych se proto chtěl ještě trochu porozhlédnout po zemích mimo Evropu a všimnout si některých zajímavých momentů tam, zdali nám snad právě tyto kultury, jež se na našem horizontu objevily teprve nedávno, neukazují "třetí cestu" vedle zděděných vlastnických vztahů (jaké panovaly od středověku) a kořistnického přivlastňování (podle Locka).

Mimoevropské kultury

Již jsem řekl, že John Locke formuloval své teorie v době koloniální expanze, kdy se "zabírání půdy" zdálo v Evropě opět možné a i přirozené. A jistě měl především na mysli Ameriku, kontinent, který se evropské kolonizaci otevřel jako první. Když se američtí kolonizátoři stěhovali na západ, zdálo se, že při tom úplně zapomněli, nebo si možná vůbec nepřipouštěli, že tato země patří někomu jinému. Domorodci osadníky často přijali vlídně, ale osadníci, jakmile byli schopni se sami o sebe postarat, Indiány vyhnali. Někteří z nich ustoupili pokojně, jiní svá území hájili. Kmen Čerokíů tak musel v roce 1785 přistoupit na smlouvu s vládou USA a přenechat jim veškerou půdu na jih od Blue Ridge Mountains. Největší nedorozumění mezi Evropany a Indiány spočívalo právě v tom, že Indiáni pohlíželi na půdu vždy jako na vlastnictví celého společenství, určené k obdělávání ve prospěch všech. Nechápali, že kus půdy by měl vlastnit jen jeden člověk. To dodnes působí problémy, když jejich potomci v dnešním právním systému, jakkoli již nyní mnohem jim příznivějším, pokouší vznášet nároky na tu kterou část území.

To, co prožívali severoameričtí Indiáni průběžně od sedmnáctého po počátek dvacátého století, potkalo většinu jiných domorodých kultur často až na konci devatenáctého nebo na začátku dvacátého století. Na úvod si vezmeme příklad poněkud odlehlý, ale velmi typický: souostroví Palau v Tichém oceáně.

Palau

Souostroví Palau nejprve kolonizovali Španělé. Španělé se však na ostrovech setkali s odporem a tak po svojí porážce ve Španělsko-americké válce o Filipíny, prodali Palau s většinou Karolín v červnu 1899 Německu. Poslední španělští vojáci opustili ostrovy v prosinci 1899. Německo pak zde započalo s organizovaným využíváním zdejších přírodních zdrojů. Němci zde mimo jiné zakládali kokosové plantáže, na nichž nutili pracovat místní obyvatelstvo. Tehdy se zde rovněž rozšířily západní nemoci, které měly na zdejší obyvatelstvo zničující vliv. Administrativně Německo Palau v rámci Západních Karolín začlenilo k Německé Nové Guineji a ovládalo je až do 8.října 1914, kdy je obsadilo Japonsko, které je pak po porážce Německa na konci 1.světové války získalo roku 1919 na základě Versailleské mírové smlouvy.

Od 17. prosince 1920 bylo Palau mandátním území Společnosti národů ve správě Japonska. Během následujících 30 let japonské vlády prodělala palauská kultura a společnost obrovské změny: došlo k založení veřejných škol, obyvatelstvu byla vnucována japonština, došlo k zavedení tržní ekonomiky a soukromého (místo dosavadního kmenového) vlastnictví půdy. Vesničtí náčelníci ztratili moc ve prospěch japonské koloniální byrokracie. Na Palau se tehdy přistěhovaly tisíce japonskych, korejskych a okinawskych dělníků. Palauané rovněž přišli o svůj tradiční dědický systém, protože ztratili půdu ať už prodejem či konfiskacemi. 1. dubna 1922 pak Japonsko začlenilo Palau do Jihomořské agencie (japonsky Nan’jó Čó), zahrnující Marshallovy ostrovy, Palau, Karolíny a Severní Mariany. Koror se tehdy stal správním centrem celého japonského tichomoří, moderním stylovým městem s dlážděnými cestami, elektrickou a vodovodní sítí, továrnami, obchody, lázněmi, restauracemi a lékárnami.

Toto je tedy osud dost podobný tomu, co potkalo Americké indiány. Evropské poměry jim byly prostě vnuceny. Půda, kterou obdělávali společně (a tudíž z evropského pohledu jim nepatřila, nebyla "ničí") jim prostě odebrali nebo skoupili a vznikl,typický koloniální svět, v němž si kolonizátoři hrají na vlastníky a pány, stanovují si svá pravidla hry a ti, kdo jsou zde vlastně doma, vše mohou jen nechápavě pozorovat.

Nikaragua[2]

Nikaragua patří k zemí kolonizovaným už během prvního kolonizačního rozmachu v 16./17.století. Převrat v životě země však způsobilo především pěstování kávy, což není původně americká plodina, do Ameriky byla přivezena z Předního východu. Rozmach její pěstování způsobil v sedmdesátých letech 19.století sociální revoluci. Dříve byla totiž většina půdy společná. Avšak pěstování kávy během padesáti let převedlo prakticky veškerou půdu v úrodných oblastech vhodných pro pěstování kávy do soukromých rukou.

Rolníci však tomuto tlaku zcela nepodlehli. Soudržnost vesnických komunit byla zřejmě velká, takže, třebaže zbaveny většiny půdy, se prosazovaly i nadále a vyvinulo se zde jakési klanové hospodářství, spočívající na vztazích typu patron-klient, možná ne nepodobné tomu, co známe například z jižní Itálie.

Nikaraguajská společnost tedy invazi kávy přežila, avšak společenské a politické poměry jsou v této zemi, dodnes velmi spletité. Ještě jiný příklad nám skýtá Vietnam.

Vietnam[3]

Dříve než popíšeme vlastnické vztahy ve Vietnamu na sklonku 19.století, musíme připomenout, že se kupodivu ubíraly jinými cestami, nežli v sousední Číně, jejíž hospodářský život zde bohužel nemůžeme ani v krátkosti nastínit. Ve Vietnamu totiž až do konce 19.století přetrvalo na vesnicích společné vlastnění půdy a to i přestože francouzská koloniální správa několikrát nařídila její parcelaci a přidělení jednotlivým vlastníkům. Nakonec bylo tímto způsobem rozděleno asi jen 10% vesnické půdy a nikdy nedošlo ke vzniku velkých hospodářství, dokonce ani ke kumulaci majetku v dědické linii. Autorita ve vietnamské společnosti evidentně spočívala na něčem jiném nežli na vlastnictví.

—————

Nemusí být bez zajímavosti, že během dvacátého století obě dvě posledně jmenované země, v nichž se v té či oné formě uchovalo společné vlastnictví a společný přístup k půdě, prošly obdobím silné inklinace k socialismu, ale zároveň nevybudovaly nikdy totalitní režim ve vlastním slova smyslu.

Na závěr se ještě zastavíme v zemi, která leží jakoby na hranici světa evropského a mimoevropského. Podíváme se totiž, jak je to se zemědělstvím a obecně vlastnictvím půdy v Izraeli.

Izrael

Zemědělství v Izraeli je vysoce rozvinuté a je na něm pozoruhodné, že v něm pracuje celých 18,5 % obyvatel. Zemědělská půda se získává finančně nákladným zúrodňováním pouště zavodňováním, odsolováním a pěstováním odolných rostlin. Orná půda zabírá 15,45 %, pastviny 7 % a lesy 5,3 % rozlohy státu a z toho 54 % je zavlažováno. Zemědělci se tak podílí zhruba 60 % na celkové izraelské spotřebě sladké vody. Většinu zemědělské půdy obdělávají kibucy, což jsou osady pracující na základě kolektivního vlastnictví (ovšem nikoli půdy – ta v Izraeli patří všechna státu!). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou mošavy, což je sdružení samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje úrody nebo nákupu surovin.

Pěstuje se obilí, citrusové plody, olivy, brambory, bavlna, cukrová řepa, tabák, vinná réva a rajčata. Důležitý je také chov dobytka: skotu, velbloudů, koz, ovcí a drůbeže.

Je ovšem zajímavé, že i v této vysoce produktivní zemi, jejíž hospodářství funguje nesmírně výkonně je na základě základního zákona (ústavy) vlastníkem prakticky veškeré půdy (zhruba 93 %) Stát Izrael a její prodej je možný pouze výjimečně. Půdu je si však možné pronajmout prostřednictvím státní agentury Israel Land Administration (ILA), a to zpravidla na 49 let.

To je velmi pozoruhodné ustanovení, jímž byl vzkříšen v život pradávný biblický příkaz (micva) tzv. jóbelu (lbewoy), česky milostivého léta, při němž musí být veškerá půda, jakkoli byla mezitím zastavena, zabrána nebo i prodána, po uplynutí sedmkrát sedmi let, tedy po 49 letech, navrácena původním dědičným vlastníkům. Zde vystupuje stát jako zástupce všech bezejmenných dědičných vlastníků, kteří už nejsou zjistitelní, pravděpodobně už jejich rody dávno nežijí, nebo jejich poslední představitele zhltly plynové komory a plameny krematorií. Ustanovení však přesto zůstává v platnosti.

Již jsem řekl, že na takto propůjčené půdě nyní v Izraeli hospodaří Kibucy a Mošavy Kibuc(cwbyq) je v Izraeli označení pro zemědělskou, (ale také průmyslovou) osadu, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Zisky jsou investovány zpět do osady poté, co jsou zajištěny základní životní potřeby členů kibucu a zdravotní a sociální péče. První kibuc Degania (název pochází z hebrejského slova dagan (!g"d"), čes. obilí) byl založen v Palestině jižně od Galilejského jezera v roce 1909 a jeho zakladatelé byli Židé z východní Evropy. Kibucy sehrály významnou roli při vzniku státu Izrael. Kibuc je tedy něčím, co velmi připomíná do praxe uvedený komunismus

Mošav(bf"wom) oproti tomu je typ zemědělské osady, která je tvořená společně hospodařícími soukromými farmami. Podobně jako v kibucech má i v mošavech velký význam společné hospodaření. Na rozdíl od kibuců se zde však klade větší důraz na soukromé vlastnictví. Dělníci nedostávají pouze kapesné jako v kibucech, ale stálý plat. Farmy v mošavech jsou v soukromém vlastnictví, současně se dbá na to, aby byly zhruba stejné velikosti a charakteru. Úrodu sedláci sklízejí buď vlastními nebo také spojenými silami. Stroje jsou většinou ve společném vlastnictví. Kolektivně je zajišťován také nákup a prodej produktů. Mošav vybírá od svých obyvatel zvláštní daň, kterou všechny farmy mošavu platí ve stejné výši. Tato pravidla zvýhodňují dobré farmáře, kteří mají větší úrodu a tím i zisk. Mošavy (stejně většina Kibuců) mají samosprávný charakter, jsou řízeny volenou radou.

Značným problémem v Izraeli je nedostatek vodních zdrojů. Jediným větším zdrojem je Galilejské jezero a řeka Jordán, z nichž se přivádí voda do celé země. Pro zavlažování technických plodin se používá i recyklovaná voda. Voda se získává i pomocí odsolování. Používají se i biotechnologie, tkáňové kultury či kapková závlahy. Proto veškeré vodní zdroje jsou rovněž majetkem státu. Je zajímavé, že toto uspořádání je trnem v oku nejen pro tradiční nepřátel Židů, ale také například pro NATO, které v současné době vyvíjí velké tlaky na privatizaci vodních zdrojů v Izraeli, ač si to jeho obyvatelé rozhodně nepřejí[4]

Tyto poměry se v Izraeli mohly vyvinout z více důvodů. 1) Izrael je zemí přistěhovalců a pro ně původně před druhou světovou válkou skupovala pozemky tzv. Židovská agentura. Půda tedy od počátku patřila svého druhu všežidovské organizaci. 2) Druhá světová válka znamenala ohromný otřes – po ní vlastně nepatřilo nikomu nic, a těžko bylo možno upřít morální právo žít v pokoji ve své zemi, těm, kteří přežili nacistické vyhlazování. Zároveň však nikdo z příchozích nevlastnil nic než holý život, a tak si byli prakticky rovni a nebylo pro ně problémem začínat "s čistým stolem". 3) Mnozí Židé své právo na zemi zakládali na náboženské víře, na onom biblickém otcovském dědictví, a tudíž chápali tuto zemi jako něco víc nežli místo, kde si mohou postavit dům a případně pole. To také z druhé strany umirňovalo případnou chamtivost po půdě, neboť nárok na ni má v principu každý Žid a je přede nutno, aby se dostalo na všechny. 4) Ta část Židů, která nebyla nábožensky založená, smýšlela povětšinou socialisticky, a tudíž neměla nic proti společnému vlastnictví.

Je zajímavé, že i v současné době se vyskytují návrhy na to, aby půda i v Evropě přestala být předmětem obchodních transakcí. Není mi známo, nakolik se tímto příkladem soudobého Izraele inspirují. Těžko však budou přijaty, pokud i Evropu nepostihne nějaká podobná katastrofa. To ale není důvodem, abychom o nich neuvažovali a nepromýšleli je. Vždyť, kdo ví, možná i současná hypotéční krize je jedním z kamenů, jaké mohou takovou lavinu uvolnit.