O čase v různých kulturách

I

 

“Nemám čas." Jedna z nejčastějších frází, jaké můžeme slyšet. Takřka všechny lidi moderního světa souží představa, že nemají čas. Přitom striktně fyzikálně vzato je to nesmysl: čas je veličina na nás nezávislá, nemůžeme ji v sebemenším ovlivnit. V čase žijeme, času a změnám, které přináší, jsme zcela podřízeni, tvoří součást našeho přirozeného prostředí. Nemůžeme způsobit, aby den neměl ráno, nebo aby měl dva večery.

Co tedy stojí za touto potřebou po "více času", která množství lidí trápí zcela reálně? Tuto otázku budeme muset prozkoumat zevrubněji. První opěrný bod nám poskytne, představíme-li si, jak by asi na naši námitku o fyzikální nesmyslnosti uvedeného tvrzení zareagoval běžný člověk: Samozřejmě, že nějaký čas "mám", ale já nemám čas na to nebo na ono, co bych rád udělal/měl udělat, nemám čas, abych se věnoval tomu či onomu, nemám čas na toho či onoho člověka nebo věc. To nechápete? – Stížnost na nedostatek času tedy nemíří k tomu, že bychom nedokonale prožívali jeho plynutí, nebo že bychom byli úplně zbaveni rytmů, jež ho konstituují (což se může stát třeba lidem v polárních krajinách, nebo drženým v nepřirozených podmínkách – ve vězení v podzemní kobce, na kosmické stanici apod.), ale směřuje mnohem výše. Totiž k našim ambicím s časem nakládat, s časem disponovat.

Člověk našich věků vyrostl hodně nad přirozeného člověka dávných historických a prehistorických období. Chce ovládat mnohé, co by člověk předešlých věků pokorně přijal jako danost. Není tedy divu, že chce disponovat i s časem, tedy se svým soukromým časem, s časem svého života; že ho chce využít k účelům, které si stanoví jen on sám. Říká se tomu plánování, avšak je to aktivita, která stojí na poněkud vratkých nohou. I když přijmeme představu, že čas plyne objektivně, rovnoměrně a zaručeně, tedy, že se můžeme spolehnout, že od 15 do 15:30 uběhne přesně půl hodiny a že takový okamžik skutečně nastane, je naše plánování omezeno dvojí skutečností. Za prvé mu nepřístupná veškerá sféra minulosti. Do minulosti žádné naše "schůzky" umístit nemůžeme: Ať jsme daný čas strávili jakkoli, příjemně či nepříjemně, dobře jsme ho využili či promarnili, ať bychom si stokrát přáli, aby byl uběhl jinak, nic na něm nezměníme. A jak je to s budoucností, s tou přeci disponovat můžeme? Inu, částečně. O budoucnosti si vytváříme svou představu, kterou naplňujeme různými věcmi, a tu se pak snažíme realizovat. Naše vůle a úsilí vykonat věci, které jsme si předsevzali, jistě konkrétní podobu budoucnosti spoluurčuje. Ne však zcela a dokonale.

Co tedy znamená tvrzení "nemám čas", podíváme-li se na ně pohledem, který jsme právě nastínili. Neznamená nic více a nic méně nežli to, že ve své představě "nemám" dostatek volnosti k disponování s časem, že nemohu se "svým" časem manipulovat tak, jak bych chtěl. Jistě chápete, proč jsem dvě slova v této větě dal do silných uvozovek. On totiž ten nárok manipulovat s časem, disponovat s ním je právě tím problémem. Jsem nespokojen, protože si proti času nedokáži prosadit svou vůli. Ale co kdybych to zkusil naopak? Co kdybych se naopak zkusil naladit na to a vycítit, co čas ode mne žádá? A možná bych pak s ním usmlouval i nějaký ten handl, aby mi povolil pro změnu zase on v některých z mých záměrů.

 

II

 

Podnětem k celé předchozí úvaze byla zkušenost jazykovědce. Napadlo mě jednou, jakpak by seasi přeložila naše neustále omílaná věta "Nemám čas." do starověkých jazyků. A přišel jsem na to, že třeba do latiny by to šlo velmi ztuha. Říman by tuto (lexikálně a gramaticky možnou) větu nejspíš nikdy neřekl. Možná snad kdyby byl tísněn naléhavou potřebou spěchu, například v bitvě; ale i tehdy by spíše mluvil o "krátkosti" času. Rozhodně by setím neomlouval příteli z hostiny: Prohlásil by nejspíš negotium příp. officium mihi est, tj. mám povinnost, "business" a tím by rozuměl vykonávání povinností svého stavu nebo postavení, funkce; jinou "povinnost" by totiž sotva měl, protože teprve mnohem později přijdou ty doby, v nichž člověk hraje ve společnosti různé úlohy, vystupuje jakoby v různých a mnohočetných rolích, tu hraje pána, tu chudáka, tu moudrého, tu žáka (například paní učitelka na třídních schůzkách své ratolesti). Tak tomu v této době ještě není: člověk něčím je a tím je zcela a plně – ráno jako večer. A jako takový má v podstatě jen dvojí volbu při nakládání s časem: buď dát přednost povinnosti před zábavou nebo naopak; složitější volba pro něj stěží přichází v úvahu.

Ve svobodné společnosti řecké, třebaže časově římskou předcházející, by byl obrázek asi poněkud pestřejší. Svobodný a majetný řecký občan nemusí v podstatě nic; dokonce i službě ve vojsku se dá většinou – sice s hanbou, ale přece jen – vyhnout. Může se zabývat buď veřejnou službou, nebo jedním či více uměními, což je široké spektrum činností od mořeplavby po básnictví a od hudby po lékařství. Konflikt rolí a tudíž časových nároků ale také těžko nastane, neboť veškeré tyto "role" jsou čistě a jenom funkcemi svého nositele, který se vůči nim (často i vůči veřejným funkcím!) cítí naprosto svobodný je konat nebo jich zanechat. Nesvobodný nebo nemajetný Řek je ovšemže svým stavem poután zrovna tak jako římský aristokrat a jako jakýkoli chudý člověk od nepaměti až do dnešních dob.

Co se týče budoucnosti Řek ani Říman příliš neplánují; mají možná nějaké záměry a úmysly, ale vědí, že jim zdaleka nemusí být dáno je uskutečnit. Pokud je někomu vyjeví, třeba v dopise, neopomenou poznamenat si deis placuerit, "dají-li bohové". Budoucnost je povšechně nejistá. Uvědomme si, že jsme v době, kdy i třeba jen obyčejnou obchodní cestu může spolehlivě zhatit, nebo o celé měsíce oddálit nepříznivý vítr nebo mořská bouře. Činorodý Říman se tedy řídí spíše příslovím carpe diem: využij toho, co ti den nabízí.

 

III

 

Tento řeckořímský (společný) obraz světa jako jednoho velikého "dnes" je kulturně velice významný a souvisí hluboce i s vnímáním božského světa. Nejvyššího, nebo možná lépe řečeno aktuálně nejmocnějšího boha mají totiž Římané i Řekové společného: Je to Djēus/Zeus, jenž není nikým jiným nežli bohem Dnem, čili oblohou prostírající se nad celým světem a sjednocujícím ho v jediný smysluplný, světlem ozářený celek, den, latinsky diēs.[1] Jeho nárok být sjednocujícím principem pro veškerou obydlenou zemi( řec. oikúmené) je natolik prostý a všeobecně srozumitelný, že umožnil (ve svůj čas!) nebývale rychlé a jednoznačné rozšíření řecké kultury a římské vlády po celé subtropické části severní polokoule až po Indii.

Byly však i v antickém starověku kultury, které se s tímto pojetím zcela neztotožňovaly. Zčásti to platí o kultuře egyptské, která však do antiky "přečnívá" z předchozí kulturní epochy a tudíž by bylo i nelogické očekávat u ní úplné ztotožnění s ideálním obrazem epochy následující, navýsost pak o další kultuře, jež spoluutvářela pozdější evropskou kulturu, kultuře židovské. V obou těchto kulturách hraje čas a jeho uplývání mnohem větší roli nežli v kultuře řeckořímské.[2] I ten nejprostší Egypťan projevuje velkou starost o to, co se stane s jeho duší po smrti, ve společenských strukturách však žádnou změnu neočekává – tam má vše běžet podle zákona cyklické obnovy. Jinak je tomu u Židů. Tam se očekávání změn, očekávání budoucnosti stává motivem celého života Izraele. Samozřejmě, že existuje výchozí bod: povolání Abraháma, odchod z Egypta. – On už sám charakter těchto počátečních impulzů je velice zajímavý:Velice: "Vyjití", tedy odchod do neznáma, do pustiny, je něco úplně jiného než třeba založení města, což může být naopak výchozím bodem, od něhož se odvíjejí mnohé jiné kultury! A i když putování židovského národa po určité době skončí a i jemu je dopřána vlastní země – vlastně jen uzoučký pás země mezi pouští a mořem, Palestina má na šířku asi tolik co třetina, maximálně polovina Čech – v níž může sídlit, vývoj nekončí. Část zaslíbení daného mytickému praotci Abrahámovi ("udělám z tebe mocný národ") sice došla naplnění, ale přesto Židé nějak vědí, že tím jejich poslání nekončí. Přicházejí proroci, aby neustále aktualizovali Izraeli boží zvěst. Pak dokonce tento národ přijde o svou maličkou zemi – nejprve na čas, posléze úplně. A prorocký hlas se zhušťuje, konkretizuje do podoby očekávání kohosi, Pomazaného páně, který vykoná s Izraelem veliké věci. Ba nikoli jen s Izraelem: všechny národy přijdou na Sión a budou poslouchat jeho slova…

 

IV
kultury rozprostřené do prostoru a kultury rozprostřené do času

 

Toto srovnání Říma a Izraele pro nás může být poučné, neboť se zde setkávají dva extrémy. Řím, snad vedle Číny vůbec nejrozsáhlejší impérium jaké kdy svět viděl (španělská koloniální říše se nedá za impérium, tedy proorganizovaný stát označit), avšak říše, která žije jen svou přítomností, jen pro dnešní den, z jeho přízně – z přízně bohů: Dnes, ano dnes může císař z Kapitolu vládnout vzdáleným provinciím a vnášet do nich římské právo a římskou sluneční kulturu; avšak římské slunce jednoho dne zajde a pak, co bude pak? Bude vůbec něco?

To, prosím, není vůbec jen nějaká teoretická otázka, je to intenzivní existenciální starost, jež sužovala mnohé občany Říma řítícího se okolo roku 400 do zkázy. Augustin napsal trápen viditelnou zkázou Říma své nejrozsáhlejší dílo O obci boží. Antický Řím, žijící z milosti bohů, nebyl v této zkoušce schopen obstát. Musel své kulturní poslání uzavřít a předat je tomu dalšímu, co přicházelo, totiž křesťanství.

Izrael oproti tomu po většinu své existence neměl vůbec žádný stát, a pokud ano, byl to onen uzoučký, spíše symbolický kousek středomořského pobřeží. Své poslání si však rozvrhl na tisíce let. Jeho úkolem nebylo vtiskovat svou podobu časnému světu, ale utvářet sám čas.

Křesťany, kteří byli dědici obou dvou kultur, to děsilo, a proto stvořili postavu věčného Žida, který nemůže zemřít, protože se rouhal vtělenému, do času zhmotnělému Mesiáši. To je asi nepochopení. Úkol být strážcem času je požehnáním zrovna tak jako prokletím.

Nemohou být však úkoly a obdarování rozličnější, nežli jakými duchové světového vývoje obdařili právě Izrael a Řím. Mohou nám proto sloužit jako prototyp dvou podob kultury: první, jež se orientuje na přítomnost a vyúsťuje v budování veliké říše; často v takové kultuře bývají uctívána sluneční božstva nebo obecně "nebesa" (Čína!). Příklady? Třeba říše Perská, Alexandrova, říše Inků a koneckonců i moderní Spojené Státy. Druhým, nečetnějším případem jsou národy a kultury, které říše prakticky nevytvářejí (pradávný Egypt je určitou výjimkou – i když jeho "říše" byla hodně kuriózní – prakticky se omezující na údolí jediné, byť veliké řeky), zato však vytvářejí mohutnou kulturu prorůstající různými epochami. To jsou ony "esoterní národy", k nimž vedle Židů třeba počítat minimálně Kelty a Armény, v Evropě určitě Švýcary, a dále možná některé z kultur amerických a oceánských.

 

V

 

Jak však tyto nesporně zajímavé úvahy však mohou pomoci uspořádat vztah moderního člověka k času, což bylo výchozím motivem našeho zamyšlení? Bezprostředně jistě ne, protože nás od dob, o kterých jsme nyní uvažovali dělí celá kulturní epocha středověku. A právě o té se proto zde ještě musíme zmínit.

Křesťané nesdíleli v plnosti ani jednu z obou velkých intuicí, jež jsme zde nastínili: neměli ani představu neohraničeného, nebo alespoň celozemského prostoru sjednocovaného jediným zářícím božstvem, ani představu neohraničeného času v podstatě stále skýtající možnost změny, překvapení, náhlého rozhodnutí božího, a tak garantujícího možnost neomezeného vývoje, jakkoli jim tato druhá byla nesporně bližší. Ale křesťanství bylo od prvních století své existence determinováno svou inkarnační theologií, tj. přesvědčením o jedinečné a neopakovatelné události vtělení/inkarnace samotného božství, jež znamenala bezprostřední zásah boží do lidských dějin. Prvotní impuls nového náboženství byl tak silný, že jeho nositelům připadalo, že tím svět a jeho dějiny vlastně dospěly ke svému konci a že již jen málo zbývá, aby se završily úplně. A i když později toto své očekávání poopravili, stále zůstávali pamětlivi slov Skutků apoštolských: "Muži galilejští, co stojíte a hledíte do nebe? Tento Ježíš, který byl od vás vzat vzhůru do nebe, přijde stejným způsobem, jak jste ho viděli odcházet do nebe." (Sk 1,11). Křesťanství tedy byla vymezena doba. Od jednoho příchodu Mesiášova k druhému. Jaká přesně nebylo známo, ale určitě nebude dlouhá.:"Hle, přijdu brzy a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle toho, jaké bude jeho dílo."(Zj 22:12)

Za takovýchto vymezených podmínek jistě nemá valný smysl budovat nějakou světskou říši. Veškeré říše světa stejně existují jen z božího dopuštění a na jim vymezený čas – viz Danielovo proroctví, které křesťané s oblibou četli. (Dan 2,29nn.) Pád římské říše pak se stal křesťanům hmatatelným důkazem pravdivosti proroctví. Co tedy má smysl dělat za onoho krátkého vymezeného času? Jen jediné – dbát o zušlechtění (spásu) své duše. "Bůh a má duše" volá Augustin, nechtěje znát nic jiného. Tak se tento v podstatě zužující pohled na svět stává podporovatelem individuální zodpovědnosti.

Jakmile však stane duše před Bohem ve své individualitě, znamená to pro ni obrovitý nárok k sebepřekonání: Absolutní Bůh nemůže než požadovat absolutní dokonalost. Dříve bohové vládli národům, za něž před nimi odpovídali jejich vládcové. Nyní má jediný Bůh vládnout lidské duši a ta palčivě shledává svou nedostatečnost. Kolik času jen ještě mám, abych dokázal svou duši zvelebit? Tak se dostává – zde poprvé – do popředí otázka individuálního času a jeho nedostatku. Tempus fugit a tento nejrychlejší ze všech nehybných poslů věčnosti na sebe bere podobu nejprve Saturna, pak smrti s kosou. Člověk zde poprvé zažívá pocit krátkosti času, svého individuálního času; jeho vymezený čas mu – možná -. nebude stačit, aby splnil úkol, před nějž je Bohem postaven a jehož splnění Bůh požaduje.

 

VI

Velkou zásluhou reformace je, že poukázala na mylnost této představy o absolutním Bohu: Není třeba se třást, že nesplníme svůj úkol a Bůh nás zavrhne; Bůh sám se o to stará, abychom byli spaseni. Velkou zásluhou renesance je, že vrátila Evropě ono bezmezné slunce antického dne. Ale vrátila je již jinému člověku. Novověkému člověku se zásluhou různých duchovních proudů, většinou svázaných s křesťanstvím, otevřely oči pro šíři možností, jež před ním stojí. Zároveň však to byl již člověk mnohem více si vědomý sebe, své odpovědnosti a svého osobního úkolu před Bohem. Člověk, který do jisté míry převzal odpovědnost za vlastní vývoj do svých rukou. Bůh již nestojí bezprostředně před člověkem a neříká: "Toto čiň a toho zanechej.". Vzdálil se, ustoupil do pozadí a nyní je na člověku aby s odpovědností naplnil svůj život. Protože však člověk nepřestal být Jeho obrazem má tendenci si klást úkoly a cíle poněkud vyšší, nežli je schopen zvládnout. Jaká těžká úloha a jak palčivě při ní prožíváme svou nedostatečnost. Jak nepříjemné je být soudcem a manažerem sám sobě! Není tu žádný advokát, žádný přímluvce, který by se postavil mezi obviňující svědomí a naše vlastní já v roli soudce. Toto vše jsi měl stihnout, toto jsi měl vykonat ve svůj stanovený čas a nevykonals. A Bůh stojí tiše opodál a nezasahuje, neboť člověk je povolán a zmocněn spravovat si své věci sám.

Nebude to tedy již nikdy lepší? Zajdeme pod přísným soudem svého já, klesneme ve svém shonu sužováni migrénou s pěnou na jazyku a pocitem blížícího se infarktu? Ale rozhlédněme se přece lépe okolo sebe. Dalším darem, který dal člověku novověk je mnohem lepší a bedlivější vnímavost pro tento svět kolem nás, pro prostor a tudíž také čas. Třeba měřit čas dokážeme nyní mnohem dokonaleji nežli ve středověku. A můžeme ho i ovlivnit: když potřebujeme pozměnit přirozené schéma dne ráno – poledne – večer – noc, můžeme to do jisté míry učinit, můžeme si třeba posvítit. Lidé se také dokázali vycvičit na nejrůznější životní rytmy, často i velmi složité (například turnusové služby na dráze nebo u dopravních podniků). Je v tom však čertovo kopýtko: příliš jsme si zvykli zacházet s časem jako s materiálem. A přitom to je právě čas, který byl nám Bohem ponechán jako němý strážce našeho konání. Necháme-li jej promluvit, možná docela zřetelně uslyšíme od něj to, co tak potřebujeme slyšet: toto čiň a tohoto nyní zanechej, však jeho čas ještě přijde. Mějme tedy k času důvěru a zkusme naslouchat jeho šepotu. "Více času" proto mít nebudeme, ale třeba pro nás ten výkřik "Nemám čas!" ztratí význam, neboť se naučíme dávat času právě tak jako od něj brát.

 

9.5.2011

 

Z knihy Kazatel:

3:1 Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

2 Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;

3 je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

4 je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;

5 je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;

6 je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

7 je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

8 je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

9 Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?

10 Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí.

11 On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.