O číslech, rytmech, kvadratuře kruhu a jiných samozřejmostech

V tomto článku bych se chtěl zabývat přirozeným počítáním času; chtěl bych ukázat, jak i tak složité útvary jako zvěrokruh, nebo dokonce liturgický rok – a to i v extrémně složitém podání Obce Křesťanů – vycházejí z velice přirozené skutečnosti.

Nejpřirozenější jednotkou času je den. Od otevření očí k jejich zavření, od východu slunce k západu. Brzy ovšem doplněný i o jeho "temnou" část, neboť právě skrze ni dochází k uzavření cyklu: příroda i naše astralita se obnovují, dostávají tak nějak víceméně do výchozího stavu. Očividnou vyšší jednotkou vůči dnu je rok, v mírném a subpolárním pásmu pak ještě navíc jednoznačně vztažený k vegetačnímu cyklu, takže o jeho základní platnosti nemůže být mýlky. Ale s rokem je to těžké – je strašně dlouhý: mnoho dní… To nikdo nedokáže spočítat.[I] Ne nadarmo volá žalmista: Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.[II] To nemusí být jen květnatá metafora. Spočítat dny v roce je skutečně v archaické době ještě problém, který relativně spolehlivě vyřeší až helénistická věda. Máme však v přírodě jiný cyklus, který sice nejde pozorovat ve dne, ale v noci, ale zase není tak obtížně pozorovatelný a zvídavý badatel tajemných jevů, který je ochoten aspoň kousek noci bdít, nebo i lovec, jenž vychází na noční lov zvěře, si ho nemohl nevšimnout – jistěže, měsíc.

Ale i měsíc má poměrně dlouhou periodu: 28 a půl dne. Že je k tomu navíc dost kolísavá v archaických dobách asi tak moc nevadilo, přesnost na den stačila. Horší je to, že těch dvacet osm není vůbec hezké číslo: nedá se spočítat na prstech, ani to není několik "plných dlaní"… Ovšem Luna, matka přírodní moudrosti, s tím lidem sama pomohla a zároveň tím dala lidem takřka návod, jak si počínat s dělením cyklů na menší části. Luna se totiž od svého "nebytí" v novu, k dalšímu "zmizení" velmi proměňuje a nabývá velmi výrazných tvarů, takže rozlišení jejího cyklu na čtyři fáze se pozorovatelům odehrává přímo před očima. Chtělo to jen trošku málo abstrakce, aby bylo možno přenést zkušenost, kterou měsíc zjevuje svým tvarem na jiné typy cyklů.

Teď malá vsuvka, která možná bude někomu připadat příliš skrupulózní: My, lidé moderního věku (moderní tady znamená tak asi zhruba od pozdního středověku) si, když se mluví o cyklu, představíme automaticky kruh. (Keplerova genialita spočívala mimo jiné v tom, že se dokázal od této představy částečně oprostit.) Vede nás k tomu staletími zažitá představa o geometrické podobě světa, jež vpravdě stvořila vědecký novověk. Nakonec ani pro jev cykličnosti nemáme jiné slovo nežli právě onen řecký KYKLOS, kruh. Člověk starých dob ale prožíval cykličnost mnohem více jako RYTMUS, pravidelný, opakující se tep, ne nepodobný cyklické systole a diastole srdce. U vědomí toho budeme nyní nadále používat pro znázornění a popis různých cyklů obraz kruhu, uvědomujíce si tak, že se tím vzdalujeme od doby archaické minimálně do dob starých civilizací: egyptské a antické.

Archimédes ze Syrakús potřeboval podle známého dicta k tomu, aby dokázal pohyb země, to, co mu paradoxně země dát nemohla, pevný bod. Jeho geniální mechanická intuice je pro nás ale jen příměrem, neboť nám stačí o něco jednodušší intuice geometrická. Kruh je považován za dokonalý tvar proto, že je všude a ze všech stran stejný, hladký, nedělitelný, bez počátku a konce. Jak rozdělit nerozdělitelné? Stačí nám k tomu jediný "nástroj", jímž tuto jeho dokonalost narušíme, a tím je přímka, lépe řečeno směr. Máme-li jej, můžeme poukázat na jedno místo na kruhu, jež bude pro nás od této chvíle "vrcholem". Na druhé straně ovšem leží přímo proti tomuto vrcholu, "zenitu", bod "nejhlubší" – infimum, nadir. A stejně jako u luny a jejího cyklu nyní můžeme konstatovat další oblasti, a sice tu bližší jednomu "pólu" a tu bližší druhému. Takto nám jediný směr, ba jediný bod udávající směr okamžitě rozdělil kruh/kružnici na čtyři díly. Není tedy nic přirozenějšího, nežli dělit i rok na čtyři díly – fáze a svým způsobem tomu i odpovídá přírodní dění: roční doby nejsou lidským výmyslem.

Teď ale budeme potřebovat zkušenost zásadně lidskou a to je zkušenost cesty: budeme ji potřebovat, abychom mohli dospět k nesamozřejmému a proto posvátnému dělení nikoli na dvě, čtyři, nebo jiné sudé číslo, ale na tři.[1] Číslo tři totiž znamená střed. Může jít o střed mezi dvěma protiklady, tedy jakýsi bod rovnováhy, který tak nad oběma póly/extrémy vládne, pokud zůstává nepohnut a nepřiklání se ani na jednu stranu. Nám však více pomůže představa středu jako fáze cesty: fáze, která nastává mezi jejím počátkem a jejím završením/cílem. Je to ona nutná (někdy i nudná!) střední fáze, kterou je nutno absolvovat, neboť počátek není konec a na počátku nejsme ještě v cíli; je to tedy způsob, jakým se dobíráme cíle, jakým zprostředkujeme přechod od počátku k cíli. Bez tohoto zprostředkování a bez oné vytrvalosti, jež náleží střední fázi každé cesty, by cíle nemohlo být nikdy dosaženo.[2] Je nabíledni, že takovýmto způsobem můžeme rozdělit i kruh: na šest a ovšemže také na dvanáct dílů – pokud použijeme právě předvedený fenomenální archetyp nikoli na poloviny kruhu (na celý to ovšemže nejde) ale na jeho čtvrtinové "fáze". Výsledkem je zvěrokruh promítaný lidstvem na nebesa a znázorňovaný tam uskupeními hvězd – souhvězdími. Přitom je ovšem také zřetelné, že nejde o pouhé geometrické rozdělení: tím, že počátek, střed i konec mají každý své specifické kvality a že rovněž tak je odlišná kvalita vzestupu od kvality sestupu (sestupné fáze) a že máme polaritu vrcholu a dna, je dán specifický charakter, specifická kvalita, každé z těchto dvanácti částí kruhu.

Vraťme se však k naší dárkyni archaické moudrosti. Ona nás naučila dělit kruh na fáze a tím nám darovala i další archetypální počet, číslo sedm – to je právě počet dní lunární fáze, a tím nám dala také nejpraktičtější prostředek k počítání dní, pomocí něhož nakonec budeme moci zvládnout i ten jinak "nespočitatelný" okruh dní roku. Sedm dní je totiž délka lunární fáze a již dále nedělitelná jednotka (sedm je prvočíslo), s jejíž pomocí můžeme zvládat "velké" cykly. A kupodivu nám tento dar od matky bohů, Moudrosti, umožní, alespoň v prvním přiblížení zvládnout i ten ohromný, nespočetný cyklus sluneční. Potřebujeme k tomu jenom jedno: musíme být schopni toho intelektuálního výkonu, při němž začneme malé cykly vršit na sebe po způsobu pyramidy a dělat z nich "cykly cyklů" To je vlastně dost odvážná a svévolná myšlenka: Jestliže jsme nahlédli, že dny mají tendenci sdružovat se do sedmic, nic nás přece neopravňuje k názoru, že se stejně budou chovat tyto námi vytvořené sedmice. Člověk ale našel magickou formuli, našel "Číslo" a z tohoto Čísla nyní vybuduje celou soustavu – v našem případě sedmičkovou. V praxi se nikdy neprosadila – prosadily se oproti tomu soustavy šedesátková, desítková a dvojková, což jsou (kromě dvojky, která své využití nalezla až v nejnovější době) čísla dělitelná a mnohem lépe se v takových soustavách počítá. Zárodky sedmičkového počítání máme vlastně jenom v hebrejské bibli a jenom vztažené k času[3], ale i ten pokus je zajímavý. Především je si třeba uvědomit, že číslo 1000 v sedmičkové soustavě (tj. to, které následuje po číslu 666 a v naší obvyklé desítkové je rovno 7³ = 343) je velmi blízké délce roku ve dnech. Přesněji řečeno se od skutečné délky roku liší právě od 12Ľ dne (bez několika minut; ale ty minuty bývaly velmi dlouho zanedbávány, aniž by to příliš vadilo). Kdybychom tedy roku ubrali dvanáct dní, dokázali bychom jej krásně rozdělit na sedm "veletýdnů".

K čemu je to dobré? Víme, že kromě "přirozeného" dělení na čtyři roční doby a astrologicko/zkusmého dělení na dvanáct měsíců se v počítání času uplatňují – například v křesťanských církvích – jiné periody, z nichž minimálně jedna má přesně charakter "veletýdnu": to jsou velikonoce. Od velikonoc do svatodušních svátků, resp. ve starém Izraeli od Pesachu po Šavuot, uběhne přesně sedm týdnů. Pokusím se v následujícím ukázat, že křesťanské dělení na liturgické doby, je zárodkem něčeho takového, respektive se dá přirozeně rozšířit na sedmičetné dělení celého ročního cyklu. A i na těch 12 přebytečných dní se dostane.

Udělejme si nejprve malou inventuru těchto období. Křesťané povšechně dodržují nejprve advent, který trvá 3-4 týdny, pak jsou krátké Vánoce. Další liturgickou dobou – v různých tradicích o různé délce je období půstu před velikonocemi. Má trvat čtyřicet dnů, ale trvá ve skutečnosti déle – nepočítají se do ní neděle. Pak již zmíněných sedm týdnů velikonoc a to je tak zhruba vše. I kdybychom natáhli postní dobu a vánoce, podaří se nám z tohoto torza udělat, co chceme?

Zde je za prvé zapotřebí připomenout, že Obec křesťanů zná i jiná liturgická období, nežli právě uvedená a jejich umístění leccos napoví. Jsou to v zásadě dvě další období: doba svatojánská počínající se o letním slunovratu a doba michaelská, jež počíná na svátek zmíněného archanděla, tedy nedlouho po podzimní rovnodennosti, v čas, kdy se celková nálada roku skutečně výrazně mění. To máme hned další dva opěrné body pro naše proponované sedmičetné dělení. A jak že jsou oba svátky (24.6. a 29.9.) od sebe vzdáleny? Počítejme: 2 x 31 + 6 + 29 = 97 dní. To je jen o jeden den méně nežli dva "veletýdny"! Bylo by tedy nasnadě vyjít od letního slunovratu a "veletýdny" počítat od něj. Po dvou "veletýdnech" se tedy dostáváme k dni Michaelovu a obecně "andělské době" říjnové, na kterou navazuje po 1. listopadu s ní víceméně souznící doba "dušičková" – doba konce všeho smrtelného, zániku a devoluce přírodního světa. Sedm týdnů od 29.září se dovršuje dnem 18. listopadu, to je zhruba datum poslední neděle před adventem.[4]

Když budeme nyní pokračovat, je jasné, že se nám zimní slunovrat, onen pro křesťany a už předtím Římany a nejrůznější pohany převýznamný osový den nemůže nežli octnout uprostřed "veletýdnu", což vypadá na první pohled divně.[5] Když si však uvědomíme, jakou atmosféru mají advent a Vánoce, musíme říci, že přes samozřejmou rozdílnost je to přeci jen atmosféra do jisté míry podobná. Vánoce pak se ve starém pojetí (a též v Obci Křesťanů) rozšiřují ještě o dobu po Epifánii, která končí podle staré tradice čtyřicátý den po Vánocích (opět ta čtyřicítka!), 2. února, na zvláštní svátek – svátek Hromnic, dalo by se říci svátek světla. Od 6.ledna do 2. února je to pak 31 – 6 + 2 = 27 dní, skoro přesně 4 týdny, to znamená 3 neděle; sečteme-li je s oněmi čtyřmi adventními – dostáváme sedm.

Pak následuje období určité vágní nejistoty, neboť datum velikonoc je dost silně pohyblivé. Sedm týdnů před velikonoci se počítá od masopustní neděle – tedy skoro přesně náš "půst", tak jak jsme na něj zvyklí. Ovšem půst nikdy nezačíná na začátku února. proto před něj dříve církevní kalendář předřazoval ještě takzvaný devítník (septuagesimu), dvouapůltýdenní předpostní období. To působí (dobrými důvody podložená)[6] touha církve světit velikonoce nikoli přímo na jarní rovnodennost (jak zamýšlely například ve třetím století některé maloasijské obce), ale až po prvním jarním úplňku. Samozřejmě se to také musí projevit na délce, resp. někdy i velmi výrazném zkrácení poslední "roční doby" – období Svatodušního. Ale i v tom můžeme číst určitý smysl: Svatodušní období je vlastně jediným obdobím (takto pojatého) církevního roku, kdy se neobracíme k žádné epoše minulosti, ano současnosti (jako o velikonocích), ale zcela a jednoznačně k budoucnosti. A budoucnost je cosi velmi nejasného, co se teprve v útržcích lidské vůle rodí a přichází na svět, co je sice velmi důležité, avšak též velmi obtížně uchopitelné, vždy jaksi necelé; z budoucnosti si vždy smíme ukousnout jen kousek.

Tedy doba Svatojanská; Michaelská (+ po Všech svatých/dušičková); Adventní a Vánoční s Epifánií; Postní předvelikonoční; Velikonoční a Svatodušní. Zbývají dvě věci. První je určit onen den/svátek, jenž by měl být vrcholem/bodem od nějž by se odvíjela zbývající zatím neurčená doba, takto druhá v pořadí po Svatojanské. Jestliže nám na začátku pomohl výpočet, použijme ho i nyní. Chceme určit, jaký je 49, resp 50. den po čtyřiadvacátém červnu. Tedy 49 – 6 dní v červnu – 31 dní července = 12 srpen. (A protože rozteč mezi svátky sv. Jana a sv. Michala je podle našeho výpočtu nahoře o den kratší, můžeme rovnocenně počítat i s datem 11.srpna.) Jaká je to doba a jaké svátky se v ní nabízejí? Poměrně významným svátkem poblíž tohoto data je Nanebevzetí Panny Marie – tradičně nejvýznamnější mariánský svátek a také třeba titulární zasvěcení veškerých cisterciáckých klášterních bazilik. Navíc je období od tohoto svátku až do poloviny září jakoby poseto většími či menšími mariánskými svátky, že se v některých zemích našemu "babímu létu" říká "mariánské léto". To není špatné, podržme tuto charakteristiku doby v paměti a pátrejme dále.

Blíže datu 11./12. srpna je ovšem z druhé strany svátek svatého Vavřince 10.srpna. Dnes nám to nějaký velevýznamný svátek nepřijde, avšak v minulosti, zvláště za raného středověku byl. Svatému Vavřinci totiž bývaly zasvěcovány nejrůznější výšiny, na nichž dříve bývala pohanská božiště s posvátným ohněm. Proč to? Tady máme vysvětlení hned dvojí: První, hagiografické, praví, že svatý Vavřinec (Laurentius) byl v době Valeriánova pronásledování umučen uškvařením na rozpáleném roštu. Druhé je z úplně jiného soudku: Okolo data 10.srpna totiž každoročně země prolétá takzvaným rojem Perseid, což asi nejsilnější je meteoritický roj během celého roku pozorovatelný; o svatém Vavřinci je prostě "nebe ohnivé". Je rovněž zajímavé, že v našich klimatickým podmínkách tento průlet s sebou většinou nese změnu počasí, letní vedra ustupují a jsou vystřídána mírnějším "mariánským létem". To je celá řádka důvodů, pro něž se domnívám, že je den svatého Vavřince významnějším přelomem, nežli s mnohem větší okázalostí svěcený následný mariánský svátek. Jako jednu z možností bych tedy navrhoval "dobu Vavřineckou".

Ale teď prosím čtenáře o strpení, neboť stále ještě nejsme u konce. Svému příteli B.H. děkuji za upozornění, že mnohé "události" mají během roku jakousi a to pravidlem třídenní dobu inkubace nebo latence: Platí to bezezbytku pro obojí slunovratové svátky, které slavíme tři dni po skutečném slunovratu, i pro některé svátky další. Jakoby ke "zveřejnění" oné tajemné události docházelo vždy s určitým zpožděním. U svátku svatého Vavřince je tomu také tak. Zde musíme přeci něco z oněch starocírkevních mučednických akt uvést: Laurentius/Vavřinec byl jáhnem římské církve, tj. jedním z vyšších funkcionářů římské církevní obce a tato funkce měla zřejmě především ekonomický charakter; Římská křesťanská obec byla už v této době rozdělena na sedm "správních obvodů" spravovaných právě diákony/jáhny. Všichni tito jáhnové byly ale římskou mocí pochytáni při zátahu, který proběhl o tři dny dříve, 6.srpna 258, při bohoslužbě, a spolu s biskupem Sixtem (II.) bez okolků popraveni. Vavřinec byl ale považován za nejdůležitějšího správce církevního majetku a proto byl ještě několik dní mučen. Ta bohoslužba 6.srpna byla však bohoslužbou sváteční, neboť na ten den připadá jeden z nejstarších církevních svátků, slavený bez rozdílu na východě i na západě, den Proměnění Páně, tedy den, kdy se připomíná ona podivuhodná událost na hoře tábor, která se udála před Ježíšovým utrpení jako svého druhu podivuhodná jeho předzvěst a jež se rovněž spojuje se slavným Petrovým vyznáním: Ty jsi Mesiáš. Je to svátek nejen velmi starobylý, ale dodnes jaksi tajemný. A na tajemnosti mu přidal ještě jedna moderní událost.

Tento svátek světila zcela určitě i malá komunita křesťanských řeholnic – karmelitánek žijící v polovině minulého století v japonském městě Nagasaki. Podle později tradovaného podání upadly dvě z mladých mnišek po ranní mši dne 6.8.1945 do hlubokého usebrání hraničícího s extází. V tu hodinu se však blížila strašlivá událost, jež zpřevracela celý tep našeho věku. O několik chvil později na město Nagasaki dopadla americká atomová puma a dvě stě tisíc lidí, obrovské množství budov, stromů, zvířat, živých i neživých věcí, přestalo během sekundy na této zemi existovat. Tyto dvě sestry však katastrofu přežily a dožily se vysokého věku přes osmdesát let. Jaké to zvláštní a děsivě tajemné předznamenání onoho svátku a zároveň lidsky hrůzné napodobení onoho "ohně padajícího z nebe"! Myslím, že je to sdostatek důvodů, abychom zde někde hledaly počátek doby, jež nám bude symbolem nové, zatím ještě neznámé epochy.

Určením počátku druhého "veletýdne" na 6. resp. 10. srpna tedy máme uzavřený roční kruh. Avšak zbývá ještě jedna maličkost – ukázat jak se to má s oním "děleným" Vánočně – Adventním obdobím. Řešení jsem vlastně už naznačil: Sedm týdnů dostaneme, když počítáme dohromady tři (a půl) týdne Adventu s (necelými) čtyřmi týdny doby po Epifánii. Co ale s Vánoci? Ale Vánoce jsou přesně oněch 12 dnů, o něž je tropický rok delší nežli našich sedm "veletýdnů" a zde je máme patřičně a na svém místě, a dokonce také astronomicky podložené! Oněch dvanáct vánočních dní (které si pro mne za mne můžeme třeba představovat i v jisté sympatetické korelaci ke dvanácti měsícům/znamením zvěrokruhu a mít tak Vánoce jako základní kámen celého roku) není jen tak vymyšlených. 12 dní je totiž období, jež uplyne od Slunovratu (cca 21. prosince) k perihéliu (3.ledna), dne, kdy je země na své eliptické dráze nejblíže Slunci. s patřičným trojdenním posunem dostáváme právě Vánoce – 24.prosince až 6. ledna.

Pokus rozdělit rok na sedm fází jsme tedy dovedli zdárně do konce. Bylo to poněkud těžší, nežli nám již běžné a navyklé dělení na čtyři roční doby nebo 12 měsíců, ale soudím, že takováto analýza nám ukázala množství zajímavých a hlubokých souvislostí. Uvažujme o nich dále.