motto: Es kommt
ein Schwuler zur Tankstelle und stießt sich die Pistole in den Arsch. Wenn die
Bedienung sieht es, ruft mit Befremden auf: „Das ist aber nicht normal!”
„Nein”, entgegnet glückstrahlend der Schwule, „Das ist super!”
Úvodní anekdotu jsem
vypsal raději tak, jak jsem ji původně slyšel, německy, i když překladem
do češtiny vtip neztrácí – není
přece jen pro slabší povahy. Přesto se od ní bude má úvaha odvíjet –
úvaha o jedné (stále doufám, že JEN jedné) hluboce závislé generaci. Na čem závislé?
A jak?
Začnu odjinud.
Tohle už není absurdní anekdota, ale docela obyčejný popis cesty. Někomu možná
ani nepřijde ničím zvláštní. To se tak domluvila skupinka lidí mého věku, do níž
jsem tehdy patřil, že pocestují za účelem zde v této stati pro nás
nepodstatným kamsi do jižních Čech, skoro až na rakouské hranice. Znám tu
cestu a vím, že vlakem trvá asi dvě a půl, maximálně tři hodiny i s přesedáním
(kde někdy bývá trochu pauza). Já téměř jinak než vlakem necestuji – autobusem
jenom tehdy, když to vlakem opravdu nejde anebo je to dvakrát delší
a autem prakticky nejezdím vůbec. Ale skupina se rozhodla, že to bude
tak praktičtější, když pojedeme pohromadě. A bude to taky rychlejší
a jednodušší; navíc auto bude plně využité – takže autem. Odjezd byl stanoven
na devátou hodinu. Podotýkám, že dopoledne odjíždějí tím směrem dva vlaky,
jeden v půl desáté a druhý v půl jedenácté. Byly stanoveny body k
vyzvedávání jednotlivých účastníků a vše bylo jasné. Na stanoveném bodě
jsem byl včas, ale auta a spolucestujících jsem se jen tak nedočkal.
Po asi půlhodinovém čekání jsem se vydal zavolat na předchozí vyzvedávací místo, co se děje. „Nic se neděje, teď právě
dorazili od N. a ještě musíme nandat kola, za chvilku jsme tam."
Po další více jak půlhodině jsem ztratil nervy a vletěl do první
tramvaje, abych ještě stihnul aspoň ten druhý vlak. A právě v ten okamžik
se kolem mě prohnalo auto s přáteli a nastalo domlouvání přes
mobily z (jedoucího) auta do (jedoucí) tramvaje. Navrhoval jsem, ať
tedy jedou, já že ten vlak snad stíhám. Ale hrdinní přátelé nelitovali námahy,
zajeli pro mě až na nádraží a vyrvali mě ze železných spárů
dráhy (pardon, ze spárů železné dráhy), abychom se mohli těšit společné
cestě za milým cílem. Nebyl jsem v nejlepší náladě, ale oni nebyli narušením
časového plánu vůbec vzrušeni. To bylo pro mě první poučení – auto
znamená, že se člověk nemusí řídit časem; je jeho pánem a volně
s ním nakládá.
A samozřejmě
podobné je to i s prostorem: ještě jsme snad ani neměli za sebou
poslední pražská sídliště a už začala diskuse, že by bylo dobré se někde
stavit a "něco si dát". To "někde" byla pochopitelně
benzínová pumpa a tam strávila společnost další utěšenou půlhodinku (aniž
by to stav vozidla výrazně vyžadoval); já jsem odmítl vylézt z vozu. Pak
se to opakovalo ještě jednou, no a nakonec – jsme začali bloudit. Když
odhlédnu od toho, že samotná cesta po dálnici na Brno, když chcete
prakticky přímo na jih, je cestování po odvěsně trojúhelníka (to snad
ještě může mít nějaký smysl, a možná je lépe zatěžovat zplodinami raději
tu část krajiny, která je už beztak zničená), najeli jsme nějakých čtyřicet,
padesát kilometrů zcela zbůhdarma. Náš řidič prostě vzal směr tak nějak
"od oka" a už jsme si to šinuli asi tak o šedesát stupňů jinam.
Svobodu v nakládání s časem jsme tak vhodně doplnili o extrémní
libovůli v nakládání s místem, směrem prostorem a cestou.
Výsledek: do místa určení jsme vjížděli, když stahovali závory pro můj
nestihnutý vlak.
Právě
dovyprávěný příběh odpovídá na otázku JAK jsem závislí: Totiž přes zadnici.
Celou onu žalostnou cestovní komedii dirigovala touha po pohodlí, "přilepenost" k sedadlu. A také k tomu všemu,co
nám naše "civilizace" nabízí a čím nás svádí – k těm kafíčkům,
koláčkům a brambůrkům. Moc se v tom nevyznám, ale když jsem
v mládí četl Freuda, zapamatoval jsem si
z něj, že mluví o čemsi, co nazývá anální fixací/závislostí. Jejími
projevy mají tuším být rigidita, fixovanost na majetek
a na pohodlí, rovněž určité požitkářství a především neochota cokoli
na svých životních návycích – neřkuli ve svém okolí -měnit. Inu, to také
není od věci. Že by nám byl pan profesor, ještě ve věku automobilně
embryonálním, odhalil spády lidstva téměř století mladšího?
Zbývá zodpovědět
tu zdánlivě jednodušší část otázky – na ČEM že jsem to tak hrozivě závislí.
Jakže zněl ten vtip? – Přijde teplouš na benzínku a strčí si pistoli do…
„ Ale ne – nebudu urážet útlocitné. Kdo je moc zvědavý, ať si to dá přeložit
anebo ať se naučí německy. Takže je to ten Normál, nebo ten druhý, na němž jsme
SUPERzávislí? Ovšemže, ale věc není tak jednoduchá.
Závislost našeho civilizovaného světa na ropě je strašlivá. Zkusme jen
pomyslet, co by s naší společností udělal jeden jediný den bez přísunu
této tekutiny (myslím aktuálního, protože Státní hmotné rezervy jsou tuším
schopny vykrýt i několikadenní, možná i týdenní výpadek v dodávce).
Viděli jsme to lehké zaševelení západních politiků, když udeřily v Rusku
nebývalé mrazy a ruská vláda logicky a zodpovědně rozhodla, že si
nechá ropu pro svoje vlastní lidi a nebude západu prodávat umrzlé chudáky,
a to druhé okolo ukrajinské krize. Zkusme si jen představit, co by
znamenal aktuální nedostatek ropy pro celou západoevropskou společnost.
Kdysi jsme se ve škole učili, že voda je život. Je to poetický obraz
a pravdivý. Nic není více spojeno s životem, jeho podmínkou
a médiem, jež umožňuje životu rozehrávat svou věčnou hru, nežli voda. Ale
jaký je to život, jenž povstává z vody? Život biologický, řekli bychom,
a ještě spíše bychom měli říci rostlinný – rostliny skutečně principiálně
nepotřebují k tomu aby rozvinuly plnost svých životních možností, veškerou
svou nádheru, nic než vzduch a vodu. Pro člověka byl život, už
od počátečních civilizačních fází, mnohem více spojen s ohněm: Oheň
mu umožňoval vymanit se z přírody, držet si ji od těla, bojovat
s ní a postupně ji proměňovat a využívat ke svým cílům.
Přirozeným palivem byly až do osmnáctého století součásti přírody – dřevo
především. A ač to vlastně bylo zdvojením rány, kterou člověk přírodě
zasazoval, neboť jejího těla sám využíval k tomu aby jí dále
"škodil", nevedlo to k hrubé ekologické nerovnováze. Jistě, víme
o rozsáhlých oblastech, které byly už ve středověku odlesněny (přední
východ, Pádská nížina), ale tak se dálo většinou
z jiných příčin: v důsledku dlouhodobých válek, nebo pro stavbu lodí.
Od počátku
devatenáctého století, ale člověku přestala stačit síla, kterou si bral
z živé přírody. Obrátil se k silám – Země. Začal těžit kamenné
uhlí a – později – ropu. A vidíme, že změna paliva, jímž živil svůj
oheň, změnila výrazně i parametry jeho chování, ba mohli bychom říci,
i jeho cíle. Tady už nejde jenom o kvantitu. Dříví je na světě
stále poměrně dost, i když se v poslední době zdá, že člověk si dal za
úkol dokázat nestačit ani s ním. A také výhřevnost uhlí není nijak
větší nežli dobře vyschlého palivového dříví. Kdo nevěří, ať si to vyzkouší
třeba v kamnech. Spojení s hlubinným elementem země, jenž dřímá
v těchto substancích, dalo však lidskému usilování mnohem větší impulzivní
sílu, mnohem větší průbojnost a vzmach. Tak mohly vskutku "ze
země" v devatenáctém a dvacátém století vyrůst ty ohromné
infrastruktury moderní civilizace – moderní velkoměsta, komunikační prostředky,
vlaky, dráhy, letadla, stroje. To všechno je dílo uhlí a ropy.
Tím jsem se
dostal k háklivé otázce duchovních kvalit, jež prostupují určitou sférou –
často na mnoha úrovních a ovlivňují jejich vývoj určitým, sobě
charakteristickým směrem. Takové kvality asi nebude každý hned hotov přijmout
za skutečně jsoucí. V absolutně měřitelném světě pro ně není mnoho
místa. Jsou starší – pocházejí z platonicko-hermetického světa renesance,
jež je nazývala signaturami, archaey a ještě
mnoha jinými jmény, aniž by ovšem dokázala uspokojivě sdělit, čím vlastně jsou.
Někdy se nám však mohou ukázat v podobě bohů ( a ovšem opět záleží na tom
jaké bohy máme, respektive jsme si ochotni zobrazit). Mám za to, že
s nástupem věku páry a ovšem ještě mnohem více "věku ropy"
přichází ke slovu určité božstvo, které si dokonce dovolím nazvat jménem.
Prosím jen o chvilinku strpení.
Již jsme řekli,
že za pomoci obou substancí dosáhla naše kultura nesmírného rozvoje, vytvořila
množství nebývalých věcí a také nemalé bohatství. Tyto rysy, totiž
vytváření nových,umně zhotovených věcí a hromadění velkého bohatství považuji
za významné. Ještě si dovolím rozlišení, jež snad není na první
pohled zcela zřejmé: První rys se mi jeví významnější pro století
devatenácté a věk páry, druhý pak pro století dvacáté.
V řeckém pantheónu bylo mnoho chthonických
(se zemí spojených a skrze zemi působících) božstev – Déméter,
Persefoné, Hekaté, abychom
jmenovali jen ta nejznámější, na prvním místě však sám pán pod- a zásvětí Hádés. Chthonické
rysy má ovšem i jeden z bohů olympských, tedy těch, kteří by měli být
bohy světlými, neboť jsou pokolením Diovým, pokolením vládce dne. A právě
tento bůh – božský kovář Héfaistos má velikou
schopnost umně zhotovovat ty nejdůmyslnější věci. Héfaistos
je Bůh ohně a veškeré techné, tedy všech řemesel (ne pouze kovářství). Technika
tedy už v archaickém Řecku pronikla mezi bohy. V římském smíšeném pantheónu (původní starořímská božstva většinou byla slabší
a nevýraznější a většinou podlehla importu rozvinuté mytologie řecké)
se podsvětní bůh jmenoval Pluto. Integroval v sobě jak rysy řeckého Háda,
tak Hefaista (ač pravým protějškem Héfaistovým byl římský Vulcanus). Ještě zajímavější však
pro nás je, že i v řeckém pantheonu existoval méně významný bůh téhož
jména, Ploutoj.
A to byl bůh – bohatství; bůh pozemského bohatství, darů, které jsou darem
pomíjivosti a tedy vlastně propůjčeny Hádem. A to je to pravé jméno
pro božstvo tohoto věku – jméno pro božstvo ze země dobytého
a pomíjivostí signovaného podsvětního bohatství, jehož hlavní funkcí je
rozkládat, v pravém smyslu korumpovat slabé smrtelníky a tak je vystavovat
zkoušce specifické pro toto pokolení. Zatímco bohem uhlí mohl do jisté
míry být ještě tvořivý Héfaistos/ Vulcanus,
nyní jednoznačně vládne Pluto / Plútos, bůh tohoto
věku, bůh ropy.
26. duben 2006