O svobodě a individualismu

motto: Dobře se nauč všem pravidlům, abys je uměl ve správný čas porušit. (údajně XIV. dalajláma)

 

Jedním ze statků, jehož si dnešní doba (počítáno asi tak na dvě poslední století) velice cení, je lidská svoboda. Zároveň se o současné době hovoří – někdy s pýchou, někdy spíše s obavou – jako o věku individualismu. Tušíme asi, že obé spolu nějak souvisí, ale zároveň nám už náš jazykový cit říká, že asi nejde úplně o totéž. Zatímco svobodu od dob romantismu vnímáme vždy jen pozitivně, jako něco, co člověku právem náleží, byť by mu to i bylo různými mocnostmi světa upíráno, individualitu náš jazyk na jedné straně vnímá jako něco, co působí respekt (například svou odlišností od okolí), ovšem může být dotčenému jednotlivci nebo jeho okolí i na škodu. Jak se to tedy se svobodou a individualismem vlastně má? Podívejme se nejprve na svobodu.

Co je svoboda? Nejjednodušší prvoplánová odpověď bude asi: "Svoboda je, když si mohu dělat, co chci.” Pak ovšem rychle zjistíme, že svobodný není vlastně nikdo: Neboť všichni lidé, ať žijí v jakýchkoli společenských podmínkách, se musí podřizovat určitým pravidlům, a pokud žijí na pustém ostrově, je pro ně pravidlem jeho břeh.

To je ovšem dávný problém, který liberální demokracie víceméně uspokojivě vyřešila tím, že stanovila pravidlo symetrie, podle něhož vlastně dochází ke koncentrickému omezení světa každého člověka – lidé se chápou jakožto určité monády, která každá s sebou nese svůj svět a je třeba dbát – podle pravidla symetrie – aby svět jednoho nezasahoval do světa jiného. V tomto svém monadickém světě jsou pak naprosto svobodni.

Jak vidíte, opsal jsem takto známé pravidlo "má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého", a pokud někomu připadá směšné, nebo nepatřičné, vyvozovat z tohoto liberálního pravidla, že máme každý svůj vlastní, osobní svět, chtěl bych upozornit, že to je zcela ve shodě s přírodou a přirozeností člověka: Nejen každý člověk, ale každý živočišný druh si vytváří svá teritoria, ve kterých se cítí on absolutním pánem a která jsou zcela vázána na jeho fyzickou osobu, takže s narůstající vzdáleností od tohoto "pupku světa" jímž jsem přirozeně "já" (já – kos, já – vydra, nebo já – člověk), klesá i určitost a zajímavost onoho "světa". Je to dobrý koncept, který příroda (možná už samotná geometrie) vymyslela, abychom se nepozabíjeli, ale pro organizaci lidské společnosti sám nepostačí. Myslím, že ve vyspělé společnosti máme dostatečnou možnost pozorovat, kam vede: k sociální izolaci soběstačných, leč vzájemně netečných jedinců.

Problém konfliktu svobodných jedinců je tedy v liberální společnosti krásně a hladce vyřešen, nicméně to je jenom první úroveň celého problému. Vždyť byly a jsou nesčetné davy lidí – ať už v minulých epochách, nebo i dnes v zemích mimo euroamerický liberální okruh, kteří nežijí ve světě, kde jsou karty rozdány podle liberálních pravidel. Oni nemohou být svobodni?

Velmi hloupá odpověď by byla, že mohou, pokud udělají revoluci a nastolí liberální demokracii. Jednak to vždycky a všude nejde, ale hlavně tato otázka má přeci jiný smysl: Je svoboda něco závislého na vnějších podmínkách, nebo je to vnitřní kvalita jednotlivce?

Ovšemže chceme odpovědět druhým způsobem. Odpověď typu 1 ovšem také existuje – říkají to marxisté a další varianty starého socialismu, ale ta by nás asi daleko nedovedla: asi jen zpět k té bezduché revoluci. Navíc, pokud bychom takto odpověděli, popřeli bychom tím vlastně, že člověk je svobodný podstatným způsobem – svoboda by mu zůstala vyhrazena jen jako jakési mimořádné privilegium.

Tvrdíme tedy, že člověk je určitým způsobem nezávislý na vnějších podmínkách. Jak? I to se dá chápat dvojím způsobem. Standardní odpověď by asi zněla, že i když je člověk vnějšně nesvoboden, jeho vnitřní svoboda – řekněme svoboda myšlení, zůstává nedotčena, a to je pak – podle některých – ta pravá svoboda. Než tuto "vnitřní svobodu" blíže prozkoumáme, chtěl bych se ale zmínit, že svobodu můžeme chápat mnohem důsledněji. Tvrdím, že psychicky zdravý člověk, který není pod vlivem otupujících a omamných látek, může být nakonec svobodný za všech okolností i ve svém jednání. Může se například, rozhodnout jít do Scaly na operu, když momentálně sedí na Alcatrazu. Pravda, je dost vysoká pravděpodobnost, že bude při tomto svém svobodném jednání zastřelen, sežrán žraloky, nebo vykázán z divadla pro nespolečenský oděv, a psychicky zdravý člověk jistě zahrne tyto možnosti do svých úvah před svým rozhodnutím, které však přesto zůstává naprosto svobodné.

Nějaký škarohlíd mi možná namítne, že pokud je volba pouze mezi svobodou a smrtí, není to žádná svoboda. No, nebudu se přít. Podívejme se tedy na tu druhou, "vnitřní" svobodu: Tak tu tedy máme člověka zotročeného politickým, náboženským nebo jiným nespravedlivým útlakem, který přesto nepřestává snít svůj veliký lidský sen, jehož myšlenky sahají ke hvězdám a s lehkostí setřásá všechna pouta každodennosti, neboť jeho duch je svoboden. Melodramatický obrázek, že – jedno oko nezůstane suché! A kdybych se zeptal v čem tedy spočívá ona "vnitřní svoboda", asi byste mi řekli, že je to přece jasné – myslet si můžeme, co chceme (i když nemůžeme dělat, co bychom tak rádi). Opravdu si můžeme myslet , co chceme?

Dobrá – tak zkusmo: myslím si, že Karlův most nestojí a nikdy nestál^[1], že dvě a dvě jsou osmnáct a Václav Klaus se příští týden připoutá řetězy k bagrům, aby zabránil stavbě jezů na Labi. – Báječně! Právě jsem podal konstruktivní důkaz, že si takové věci myslet mohu. (A i papír je unese!)

Abychom ale takové absurdity brali vážně, musíme být postmodernisté – čímž chci říci, že až v nejnovějších dobách dosáhla filosofie těchto výšin absolutní svobody. Dříve bylo zvykem domnívat se, že myšlení podléhá určitým zákonům – když ne jiným, tak aspoň logickým. Přesto ale – a to mají postmodernisté pravdu – mohu takové (a ještě mnohé jiné) opičárny tvrdit. Tedy bychom měli to, co jsme tady nazvali předběžně a v uvozovkách "vnitřní svoboda", asi nejspíše nazvat možností zastávat určité tvrzení, a ta je odevždy a neoddiskutovatelně neomezená.

Je však zastávání určitého postoje, určité "pravdy" výsledkem a projevem lidské svobody? Samozřejmě jím být může a nemusí. Kolik je těch, kdo zaslechnuvše nějaké heslo, se ho úporně drží, aniž by nakonec věděli, co vůbec znamená. A právě ti jsou nejhlasitější. Ale neukazujme prstem na druhé, obraťme se do sebe. Kolik soudů v nás vzniká naprosto automaticky, bez vnitřní reflexe toho, jak usuzujeme, mimoděčně. Jistěže – naučili jsme se zákonům logiky a můžeme se na ně do jisté míry spolehnout. Nemusíme už myslet na to, kolik je dvě a dvě. Také evidence světa naší každodenní zkušenosti je dostatečně jasná, abychom ji neustále podrobovali zkoumání a ověřování (a já tedy nebudu nyní vstávat od počítače a natahovat kabát, abych si ověřil, že Karlův most stále stojí). A konečně nám naše obeznámenost se světem a náš životní obzor dávají i určitou možnost predikce, takže bez velkého uvažování mohu vyhodnotit předpověď, že bude Václav Klaus osvícen zelenou svatozáří, jako nepravděpodobnou. – Svoboda v myšlení znamená být si vědom těchto postupů a zákonitostí a podle zdravého uvážení jich využívat nebo nevyužívat.

Máme tedy zde – na jiné úrovni – překvapivou paralelu s oním Alcatrazem: V situaci procházky po Kampě se velmi silně prosazuje hypotéza existence Karlova mostu, a za normálních okolností ji většinou přijmeme za pravdivou – opačnou možnost však přesto někdy možná zvolíme: třeba pokud máme s sebou roztomilé bejby milující racky, které musíme za všech okolností dostat do deseti minut domů.

V tomto směru bychom mohli nyní rozvíjet své myšlenky dále: Například bychom si mohli uvědomit, že se myšlení (většinou) opírá o určité smyslové vjemy, o vnímání a pozorování světa. V jakém smyslu je (může být) naše vnímání světa nepředsudečné? Máme vnímat to, co chceme vnímat, nebo si máme dát to, co bude naše smysly naplňovat, vnutit okolím? A nejedná se v prvním případě o nějakou nezdravou svévoli? Která cesta je správná? Anebo jak je tomu s cítěním a hodnocením, které nejde přes rozumové uvažování. (To je též velmi důležitá psychická veličina, i když si to třeba nejsme ochotni připustit.) Máme tady vůbec k dispozici něco jiného, než sadu obvyklých předsudků a něco, čemu nedefinovatelně říkáme "gusto", nebo vkus? První jsou často nesmyslné, druhé je nekontrolovatelné.

Nicméně myslím, že poté co jsme rozřešili, nebo alespoň naznačili řešení v případě svobody jednání a myšlení, bychom možná podobným postupem dospěli dříve nebo později k řešení i zde. Opusťme proto na chvíli otázku lidské svobody a jejích kvalit a projevů a zkusme se podívat na to, jak se projevuje lidská svoboda v celku společnosti. Abychom si uvědomili, jakou společenskou funkci svoboda má, dovolím si malý příklad z chemie. "Být volný" znamená v chemii, že daná částice (radikál, iont…) není spojena, "vázána" s další částicí (radikálem, iontem…), případně napojena na nějaký jejich větší komplex. To je ovšem poměrně řídký stav, který navíc často doprovází nějakou reakci, tedy je přechodný. Množství volných atomů a částic (snad kromě vzácných plynů) je oproti celkově mase pozemské hmoty mizivě nízké. Tento stav je tak řídký mimo jiné proto, že je energeticky náročný: vazbou s nějakou jinou částicí sníží částice většinou svůj energetický potenciál (markantní je to u iontů).

Tolik ten příklad a teď jak je tomu u lidské společnosti. Na první pohled vidíme, že přirovnání v mnohém sedí: Například samostatně žijící jedinec má mnohem vyšší životní náklady, nežli pokud žije v manželství (a je tedy takto "vázán"). Prosadit se samostatně na trhu jako živnostník, je mnohem těžší – a v některých oborech přímo nemožné – nežli pokud tak činíme v rámci podniku nebo korporace. V politickém světě jakbysmet: Nejsi-li ve straně (nyní naštěstí už jen s malým "s"), nemáš šanci. Tisící různými vazbami je společnost protkána, masivnějšími i jemnějšími, kterým podléháme. Můžeme sice směle tvrdit, že si jdeme svou vlastní cestou, ale obávám se, že u přemnohých to je jen zástěrka pro to, aby neviděli (v lepším případě ostatní, v horším případě oni sami), jak velice jsou závislí. S davem se jde prostě vždy lehčeji, marná sláva.

Být vázán je jednodušší, nežli být nezávislý.

Ve výše zvoleném přirovnání z oblasti chemie jsme také viděli, že významnější nárůst volnosti bývá přechodným jevem, souvisejícím například s chemickou reakcí nebo se změnou skupenství. Když se podíváme na lidskou společnost, vidíme, že po staletí a tisíciletí byli lidé vázáni v nejrůznějších společenských strukturách a často měli jen mizivou možnost se z nich vymanit. Společnost vždy měla (a do jisté míry stále má) své stavy, kasty, třídy, hodnosti a rovněž tak zákony a pravidla pro ně platná. To má ostatně svůj dobrý důvod: Aby společnost mohla přežít, musí pracovat (dělbu práce stanoví právě ona "kastovní" pravidla); a každý typ lidské aktivity vyžaduje své – to musí být každému jasné. V dnešní moderní společnosti, kde je ovšem mnohé jinak – ještě k tomu dojdeme – mluvíme namísto "cechovních pravidel" zhusta třeba o profesionalitě, nebo "odpovědnosti". (Responsibility – ta je oblíbená zejména v anglosaském prostředí!) Jen v "revolučních dobách" roste množství "neorganizovaných jedinců" nad obvyklou míru.

Přesto právě v moderní době a u moderní společnosti spatřujeme určitou odchylku od tohoto pravidla. Zhruba od roku 1800 hierarchická pravidla ve společnosti silně ustupují a společnost se zdá být mnohem méně organizovaná, než předtím. Domnívám se , že to nesouvisí ani tolik s Francouzskou revolucí (i když její ideje daly tomuto pochybu velmi specifickou dynamiku), jako spíše s revolucí průmyslovou. Díky ní se totiž velká část lidské organizovanosti přesunula na stroje a člověk se stal na jedné straně volnější, na druhé ovšem také manipulovatelnější a zranitelnější. Ostatně něco podobného v menší míře a nastalo už v antických dobách – ve vyspělé řecké a římské společnosti – a platilo to jen pro určitou vrstvu obyvatelstva. Řekové sice neměli stroje (Římané maličko), ale veškerou organizaci práce přenechali otrokům.

Po tomto poměrně dlouhém leč stále předběžném výkladu o místu svobody ve společnosti jsme si konečně vybudovali základ, abychom mohli říci, co je to individualismus. Je nám jasné, že individualismus se bude nějak týkat právě té námi tak opatrně mapované společenské svobody jednotlivce. Tvrdím, že individualismus je (někdy nevědomé, většinou však vědomé) nadřazení vlastních zájmů nad zájmy/potřeby skupiny. Individualismus tedy zasahuje primárně lidské jednání (protože myšlenkový nesouhlas ani estetický nesoulad nenabourává tak silně strukturu společnosti, byť zcela bez vlivu na ně také není). Tou skupinou může být rodina, třída, pracovní společenství, nebo společnost jako celek. Z jejího hlediska ovšemže neshledáváme na individualismu nic pěkného: Každý přece má respektovat své místo (v rodině, ve společnosti, v práci) a podle toho se chovat. Z hlediska skupiny je individualismus velice blízko pojmu sobectví.

Z pohledu jednotlivce už to tak jednoduché není. Jednak najít sobě odpovídající místo ve společnosti není dnes nikterak jednoduchý úkol a je svázán bezprostředně s individuálním osudem každého člověka; jeho hledání může být dlouhé, plné omylů a bolestné. Platí sice stále, že vůči vztahům, do nichž jsme vstoupili (i nedobrovolně!), vůči vazbám, které nás poutají, neseme odpovědnost. Čím menší je však společenství, vůči němuž jsme takto zavázáni, tím je však i sama naše odpovědnost živější a individuálnější a její naplňování může být rozmanitější, a to i takové, jaké třeba ostatní členové této komunity neočekávají a jsou jim překvapeni. Mohu si možná opět dovolit malý příklad:

Kdosi mi vyprávěl historku o světoznámém českém dirigentovi, který si při zkoušce s neméně prestižním orchestrem na večerní vystoupení v dalekém Japonsku vyloženě zasedl na jednoho hráče. Lítaly hromy a blesky, místo se několikrát opakovalo a atmosféra v celém orchestru nervózně zhoustla. Byl to jen špatný rozmar starého pána, jaký si individualita jeho formátu může dovolit, řekl by si mnohý. Chyba lávky. Večer po představení, na němž se umění dirigenta i orchestru zaskvělo v brilantní podobě, si zmíněný pan dirigent počkal v chodbičce právě na onoho ranního nešťastníka a velmi přátelsky a bujaře mu dal najevo svou spokojenost. Celá akce nebyla ničím jiným nežli promyšleným psychologickým tahem ze strany dirigenta a měla za cíl celý orchestr mobilizovat. Byla tudíž projevem dirigentovy solidární odpovědnosti vůči orchestru a vůči společnému dílu.

Doposud jsme se zabývali situací, v níž jednotlivec jedná sice svébytným způsobem, ale přesto v zájmu skupiny. Může nastat, ale i případ opačný, kdy se jednotlivec rozhodne nebrat ohled na zájmy skupiny a dát přednost zájmům vlastním. Je taková situace ospravedlnitelná?

Ano. Kdyby ne, nemohli bychom o svobodě jednotlivce přeci vůbec hovořit. Jen a jen na našem rozhodnutí závisí, kdy zvolíme zájmy vlastní a kdy zájmy skupiny – pak teprve se můžeme nazývat svobodnými lidmi. Měli bychom si ale uvědomit, že naši svobodu něco doplňuje a ovlivňuje. Něco, co bychom mohli nazvat moudrostí osudu. Ta se projevuje na různých úrovních. Například v tom, že každý čin má své důsledky, které nás zpětně ovlivňují. Udeříme li holou rukou do zdi, nezůstane to pro nás bez následků. Budeme-li dráždit tyčí hladového tygra zřejmě také ne. Musíme tedy počítat s důsledky i tehdy, když jednáme proti zájmům určité skupiny. Navíc společenské zákony nejsou většinou nějaká slepá pravidla, ale skrývá se za nimi právě ona neurčitá moudrost. Ta se netýká jen toho, že řekněme tolerovat krádeže by vedlo k rozkladu společnosti, ale třeba toho, že se nemá hajlovat (i když tento samotný čin fyzicky nemůže nikomu uškodit). Jednat proti zákonům a zvyklostem společnosti tedy nebývá většinou ani pro jednotlivce prospěšné. Ale neplatí to absolutně. Jsou situace, kdy se jedinec vědomý svého poslání musí postavit proti zákonům společnosti (příkladů takových hrdinských činů nám přináší historie poměrně dost), ale dokonce i proti jejím mravním normám. Zde je příkladů mnohem méně, byť tento problém řešili už staří Řekové – vzpomeňme na Sofoklovu Antigonu.

Ještě malá poznámka na závěr: V lidském životě existuje období, kdy má člověk zvýšenou potřebu individualismu. Individuální řešení, vlastní životní cesta, to jsou velká témata, která klepou na duši jednotlivce někdy v době odeznívající puberty a stávají se jeho dominantou na takových deset až dvacet let a není na tom vůbec nic špatného. Je to přirozený projev a potřeba duševního růstu, který se musí v určitém stádiu vyhranit proti vlivům zvenčí a preferovat vlastní, zcela individuální rozvoj, aby se dostalo ke slovu to cenné , co se právě v tomto člověku a v jeho duši skrývá. Zpravidla bývá toto období vystřídáno nejprve obdobím sociálního realismu (kdy jsou "sobectví" a společenské ohledy víceméně v rovnováze) a posléze obdobím všestranné rodičovské a sociální odpovědnosti. Pro tuto situaci bychom mohli adaptovat slavný Churchillův výrok tak, že kdo není v mládí individualistou, nemá životní oheň, a kdo jím je ještě ve čtyřiceti, postrádá moudrost.

 

1.2.2009