Ten večer se Helenka hanbou utopila. Tuto větu jsem opsal z akademické mluvnice češtiny. Byla tam uvedena jako příklad na příslovečné určení příčiny. A mně zatrnulo: Jak se dá veliký a tragický osud člověka shrnout do šesti slov, do půlřádkové věty! A co se všechno tou kratičkou větou říká!
Tak předně Helenka. Takové krásné, něžné jméno. Jistě šlo o mladou dívku, nebyla to „stará Halíková“, nebo „vdova Povolná“. A tato bytost na počátku života se utopila! Stává se, že lidé propadají zoufalství po prožitém životním krachu, nebo z dlouhodobé mizérie, když jejich život jde od desíti k pěti a od pěti k nule. To však potřebuje určitý čas, než tento jejich pocit životního selhání a další bezvýchodnosti jejich situace může najít své tragické vyvrcholení v sebevraždě. Ale ne tak zde: zde se k takovému činu uchyluje někdo zřejmě mladý. Dále – Helenka: Ten, kdo napsal tato slova byl ke zmíněné Helence citově vázán, nebo to aspoň (literárně) předstíral (o tom ještě níže), jinak by ji nenazýval takovým mazlivým jménem.
… se utopila. Prosté sloveso dokonavého vidu v minulém čase. Tedy ne „šla se utopit“ ani „skočila do vody“ ani „pokusila se utopit“, ale jednoduše „utopila“. Vykonala a dokonala svůj čin. A ten čin znamenal jednoznačné a neodvolatelné ukončení jejího života, uzavření všech dalších životních perspektiv, konec žití, negaci vší naděje a důvěry. Nad tím vším se zavřela voda. A toto vše z náhlého vnějšího popudu, jen proto, že byla tak zasažena událostí, o níž se už z této větičky nic nedozvíme, že přítomná hanba, pocit znevážení zasahující hlubiny křehké mladé bytosti, přemohly rozum, vůli k životu i všechny další pozitivní vlastnosti, které Helenka jistě měla. A voda nad ní se zavřela nejen pro ni samu, ale i pro ostatní – bude mít snad nepatrný pomníček někde na hřbitově, ale za pár let se i na ten zapomene. Možná, že ten kdo napsal onu větu, tak učinil právě proto, aby Helenka a její příběh zapomnění nepropadly. Ale i pokud měl takový světlý úmysl, nedokázal více než podat zprávu, napsat povídku nebo román. Nedokázal to, co by, pokud by duše lidu žila a vnímala zdravě, dokázalo kolektivní nevědomí – nedokázal jej přetvořit v baladu (třeba jako moravskou „Co se stalo v nově“, nebo „Voděnka studená jako led“), v níž by nyní Helenka splynula s dalšími hrdinkami naší psýché v jednu velikou a přitom zvláštním kouzlem obdařenou bytost, symbol určitého osudu osobního a přitom nadosobního.
Tak to byla věta holá – a do jak hrůzné hloubky nás zavedla. A teď tam jsou ještě ta příslovečná určení.
Ten večer…. To je prosté určení času a na první pohled alespoň ono nevypadá nijak strašlivě: prostě věci – i strašné – se musí někdy odehrát, v nějakém okamžiku k nim dojde. Ale přeci jenom: to, že v té větičce časové určení vůbec je, ukazuje, že se Helenka nešla utopit okamžitě, když k nějakým těm osudovým událostem došlo, nebo když o nich obdržela zprávu. Prožila ještě několik hodin zoufalé a mučivé trýzně, kdy byla její bytost stále znovu a znovu rozkotávána onou – nám neznámou – palčivou ranou. A ty hodiny jí nepřinesly porozumění, útěchu a zklidnění, ale pravý opak. Možná, že se Helenka nešla utopit okamžitě, bylo jen tím, že by to jen bylo zvýšilo její hanbu; a že tedy byla dodatkem k té zoufalé hanbě a trýzni ji nucena ještě snášet až do té doby, kdy mohla svůj čin vykonat skrytě, nikoli všem na očích, tedy večer.
A nakonec tedy to fatální určení
přířiny – …hanbou….. Co je to
hanba? Tedy za prvé hanba není vina: Hanba může vyvstat v důsledku prožívané viny, ale to by
byl autor oné výpovědi o ní něco napsal, neboť vina je silnější motiv než
hanba. Ne, kdepak, Helenka nebyla
vinna,ale přesto na ní ulpěla hanba… Hanba
totiž na nás mnohem častěji spadne zvenčí; bez našeho vlastního
přičinění na nás uvalí hanbu někdo jiný a jeho skutek pak svojí hanbou – ovšemže nespravedlivě – odpykáváme.
Tedy někdo něco udělal, někdo s Helenkou vnitřně nebo vnějšně spjatý
se dopustil něčeho, co mravní řád nebo společnost odsuzuje, nebo to možná Helenka
jen tak vnímá, a to na ní vrhá neskonalou hanbu; anebo – je tu i možnost – že to dokonce udělal jí…
~~~
Příklady v jazykovědných publikacích bývají brány z literatury. Někdy také z novin, tedy jazykovědnou hantýrkou „z publicistických textů“, ale to tahle větička není. Kdyby pocházela z novinové zprávy, třeba z černé kroniky, bylo by v ní více faktických údajů – bylo by v ní přinejmenším uvedeno, kde k tomu došlo a určitě by v ní nechyběly – pro tento pochybný žánr typické – iniciály plného Helenčina jména. A tak se tedy na celou tu děsivou tragédii v šesti slovech musíme dívat jako na součást literatury. A samozřejmě se musíme zeptat jaké literatury? Samozřejmě je – vzhledem k relativnímu rozsahu obojího – mnohem pravděpodobnější, že pochází z literatury špatné, z nějakého šestákového románu pro služky, nežli z literatury učebnicemi a literárními znalci ceněné. Ale na tom koneckonců tolik nezáleží – i kdyby ji byl napsal nějaký ten J.K.Šlejhar nebo Karolína Světlá, mnohem více nás asi bude zajím at otázka: „Je to podle skutečnosti? Stalo se doopravdy něco takového? Ta Helenka je – třebas pod změněným jménem, skutečná bytost?“
Nevím, vskutku nevím, jak
přicházejí literáti ke svým výtvorům, já sám jsem nikdy literaturu nepsal a v životě by mě nenapadlo vymyslet si
nějakou postavu a něco o ní nalhat. Ano, literatura je vlastně lhaní,
a to nejlepší, co se o ní dá říci, je ono úsměvné italské: Se non è vero, è bien
trovato. Přesto
v některých případech jsme ochotni (nebo možná jsem ochoten) takové lhaní
připustit, a to i lhaní zcela očividné: někdo si vymyslí úplně
jinou, neexistující zemi (Křesadlova Urogálie), nebo celý svět (Středozem)
anebo paralelní společnost existující vedle naprosto reálné současné
(Rowlingová). A v těch zemích se pak dějí věci krásné i kruté,
jako ve skutečném životě, avšak jinost těchto zemí nám pomáhá jakoby
zprůzračnit náš pohled a projít s hrdinou, nebo hrdiny jejich cestou
až do jejího slavného, nebo tragického cíle.
A pak je zde ještě to, co vyznává literatura
realistická, i když si třeba tak sama neříká. (Různé humorné pohledy
na skutečnost jsou vlastně často také realistické, jen mírně
přibarvené jakoby křivým zrcadlem.) Ta popisuje svět takový, jak ho známe, jak
jej vidí autor nebo autorka, jen do něho něco maličko přidají – hrdinu,
hrdinku a jejich třeba trochu zvláštní příběh. Často to bývá (domnívám se)
od autora cosi na způsob myšlenkové etudy: „Co bych dělal(a),
kdybych byl(a) postaven(a) před řešení takové a takové situace, kdyby
se mi přihodilo to a to?” – tedy něco na způsob rozšířeného
denního snění. A v takovéto funkci to mírné vymýšlení si vlastně také
není špatné; dalo by se říci, že je to autorova/autorčina myšlenková
příprava na něco, co nemusí, ale také může přijít; že se tím
autor(ka) nějakým způsobem zdokonaluje a dává na tomto svém
zdokonalování podíl také čtenářům, pro něž to ovšem už má smysl menší, neboť
příběh přijímají pasívně a nemohou do něj interaktivně zasáhnout a „přijít
se svou troškou do mlýna”, čili vymyslet vlastní řešení.
V tom, co bylo popsáno v předchozích dvou
odstavcích, je jedno společné: Svět, anebo autor/autorka sám/sama se v něm
vylepšují. Samozřejmě to vylepšování má různou míru – od absolutně
fantastické a materiálně nerealizovatelné, až po víceméně reálně možnou
alternativu k syrové realitě. Pak jsou však ještě pohříchu mnozí autoři,
autorky a díla, která tak nečiní. Někdy i pod záminkou toho, že
líčí svět „pravdivě a bez příkras” se soustředí na popis
temných ba nejtemnějších momentů života na světě. A s tím
nemohu souhlasit, i kdyby to nakrásně byl opravdu výňatek z
policejních svodek. Ovšem tak tomu v drtivé většině případů vůbec není:
autoři (i autorky, ač je to skoro k nevíře) samozřejmě nemohli(y) na vlastní
kůži zažít ty strašlivosti, které nám líčí; a protože opisovat policejní
hlášení je přece jenom i v této „literatuře” pod úroveň, pustě
si je vymýšlejí. Český jazyk si už dávno pro takovýto brak vymyslel název:
krvák. V novější době pak Marek Eben mluvil geniálně o „zabijačkovém
guláši”. Ale iluzi černého světa podlehli i leckteří autoři, kteří nepsali
na efekt a s literaturou to mysleli poctivě, zvláště
v 19.stolení – především celý proud tzv. naturalismu, ale i mnozí
těžkomyslní duchové zvl. v literatuře francouzské, a ve 20.století
proud černého hnusu pokračoval a pokračuje dodnes. Není to dobře. Moje
metaliterární utopie tedy zní takto: „Bylo jednou jedno nakladatelství a tam
nikdy nepublikovali román, ve kterém se Helenka hanbou utopila.“ Nechci, aby se Helenky topily
– ve skutečnosti ani v románech, a proto si – na literaturu
nedbaje – hledím světa, v němž se nic takového neděje: Nemusí tam sice
všechny Helenky dostat svého vytouženého prince, ale jedna zasvětí život
občanskému povolání a v něm dosáhne značné odbornosti a respektu,
jiná pokojně zestárne a dosáhne zralé moudrosti, jiná se krásně zblázní a odejde
do Nepálu pomáhat bídným; žádná není úplně šťastná, poněvadž toho nám
většinou svět nedopřává, ale žádná také není bytostně nešťastná, neřkuli,
že by se hanbou utopila.