Proč nemohli Američané vyhrát válku v Afghánistánu? A proč tam dvacet let před nimi pohořeli Rusové? V obou případech šlo o střet dvěstěmiliónového státu s malým, sotva miliónovým národem horalů. Navíc státu moderního a (v případě Ruska pouze relativně) dobře organizovaného oproti organizaci nepřekračující rámec kmenových struktur. Odpověď sice v plnosti neznáme, ale jedna je nasnadě a přijde na ni každý školák: partyzánská válka. Ta se totiž řídí úplně jinými pravidly a má jinou logiku, na kterou velké organizace těžko reagují, nejsou na ni připraveny. Množství roztroušených malých úderů zasadí nakonec protivníkovi ránu citelnější, nežli jakou by mu kdy mohly způsobit tytéž síly nepřítele, kdyby se mu třeba i všechny společně postavily na jednom místě v otevřeném boji.
Náš státeček je chválabohu vzdálen těchto konfliktů a žije v míru. Sužují nás jiné věci a jednou z nich jsou opakující se povodně. Původně jsem chtěl napsat tuto úvahu loni v létě. V zimě se nezdálo téma povodní natolik aktuální, ovšem ne zase tak vzdálené – pomysleme jen, kdyby přišla náhlá prudká obleva a všechno nashromážděné množství sněhu naráz roztálo…. Ale letošního léta byly Troubky zase pod vodou, takže možná ani nyní není nevčasné pohlédnout zpět na povodně roku 1998, 2002 a – 2009.
Povodně roku 1998 nás zasáhly nečekaně (a v dobu, kdy by je nikdo neočekával – v létě; na „témě pravidelné“ letní povodně jsme si měli teprve zvyknout). Nedalo se prakticky nic dělat. Jedna ves zmizela prakticky celá pod vodou, povodeň poškodila moravská města velká i malá a byly i lidské oběti (nemýlím-li se čtyři). O čtyři roky později se situace opakovala. Povodeň snad ještě mohutnější se přehnala tentokrát západní částí státu. Do boje proti ní byla nasazena zbraň odedávna k tomu určená, vltavská kaskáda a – selhala. Škody byly obrovské, pražský Karlín bylo nutno skoro z poloviny strnout a znovu vybudovat, v severních Čechách se vytvořilo obrovské jezero, jež zalilo několik vsí a městeček, „zpětný chod“ povodně Labem vyplavil jedy ze Spolany Neratovice. Lidská oběť však byla jediná – a to ještě vinou vlastní neopatrnosti: Jeden člověk zahynul při odstřelování člunů ohrožujících děčínský most.
Prostředky vynaložené na protipovodňovou ochranu po této katastrofální povodni byly enormní – především však byly směrovány na ochranu velkých měst. Ale přinesly relativní úspěch. Lidské životy jsme víceméně ochránili. Škody byly sice nemalé, ale ty se vždy dají zacelit; navíc bohatý stát, jakým naše republika bezesporu je umí takových příležitostí využít k modernizaci a vylepšení na mnoha místech. Jen se podívejte na dnešní Karlín!
Pak se nějaký čas nic nedělo. Jen environmentální škarohlídové hudrali, že to je všechno málo a špatně, že je třeba stavět suché poldry a hlavně změnit charakter krajiny; přestat osívat ohromné lány na kopci tabákem a řepkou, dbát na směr brázd, nemýtit remízky a nevypouštět malé rybníčky.
A pak to přišlo: Blesková povodeň v roce 2009, rozsahem nesrovnatelně menší, než obě předchozí, nás stála deset životů. Udeřila na místě, kde to nikdo nečekal, zabíjely toky, které byly tak malé, že stavět proti nim nějaké hráze by bylo směšné.
Co to má společného s Afghánistánem? To, že se povodně rovněž „poučily“ a změnily taktiku. Žádné ohromné vodní masy útočící na hráze našich největších vodních děl. Lokální přívalové srážky a člověk – pán tvorstva – je na kolenou. Nechci všem čtenářům tohoto fejetonku tu myšlenku vnucovat, ale mně osobně se to jeví zcela tak, jako by za těmi všemi povodněmi byla nějaká, možná zlomyslná, ale spíš jen už hodně (a právem) naštvaná bytost. Prostě spojené české vodnictvo už má lidí dost, a přiznejme si, má proč. Lidé jsou ovšem mocní a leccos z přírody už ovládli a tak ani vodníků se jejich první údery příliš nezdařily Jenom nevím, jak budou na Ministerstvu vnitra a BIS tyhle ekoteroristy honit a jestli na ně bude fungovat mezinárodní zatykač.
24.6.2010