Pomsta i ntelektuálům

Pomsta i ntelektuálům

 

"Při vašich kvalifikacích, jistě seženete uplatnění jinde.” Tuto nebo podobné věty slyší dnes a denně každý uchazeč o práci s vysokoškolským diplomem. Je otázka, zdali je míněna upřímně, ale pokud ji daný nešťastník slyší podvacáté, má minimálně subjektivní právo o její upřímnosti pochybovat. Jaké je vlastně dnes postavení oněch idealistů, kteří šli studovat nejrůznější obory podle svého srdce- tedy ne ty, které jsou přímým nástupištěm k penězům a moci jako ekonomie a právo – doufajíce, že svým vzděláním přispějí k celkovému poznání lidstva a jednou třeba budou mít společnosti co říci. Nevalně. Společnost jim nechce naslouchat. Nemá o ně zájem. Pro bezchybný chod společnosti nejsou potřeba. Na to stále se zmenšující penzum prací, které ještě nevykonávají stroje, stačí lidé spolehliví, ale prakticky bez vzdělání. Neočekává se od nich také nic víc, než že budou kolečkem v soustrojí, které dosud není nahraditelné nějakým kolečkem mechanickým nebo elektronickým.

Jsou lidé, kterým to vyhovuje a kteří si nekladou žádné velké otázky. Samozřejmě jen do té doby, dokud to nejsou právě oni, kdo mají být nějakým takovým automatem nahrazeni a vytěsněni (a pak už bývá ovšem pozdě). Jsou velmi dobře "zajeti" v daném systému a diví se, jak si někdo může na něj stěžovat – vždyť přece vše "tak dobře funguje"! Přemýšlející intelektuálové jsou pro ně nedůvěryhodní a pokud mohou, raději s nimi nemají nic společného. Proč přijímat člověka, který umí pět jazyků, když nám stačí jakás takás lámaná angličtina. "Při vašich kvalifikacích, jistě seženete uplatnění jinde, hlavně ať tu nemáme někoho výjimečného, kdy by mohl dělat problémy. Tihle vysokoškoláci si beztak myslí, že jsou něco zvláštního, ať jsi jdou někam na svůj píseček." – To je vyslovená i nevyslovená část typické úvahy takového člověka, "na odpovědném místě", tedy odpovídajícího především za to, aby se chod stroje nezadrhl. „Chtěli jste být něco lepšího, tak si to nyní užijte, my se o vás starat nebudeme.’ – může být ještě myšlenkou vedlejší.

Intelektuálové jsou na odstrkování ovšem zvyklí. Za minulého režimu tomu nebylo jinak. Jenže tehdy se tak dálo pod proklamovaným praporem vlády dělnické třídy a tak bylo každému jasné, co může čekat. Když se dotyčný adept věd a umění konečně přes veškeré politické a byrokratické překážky dostal ke studiu vytouženého oboru, byl smířen s tím, že stráví zbytek života na nějakém podprůměrně placeném místě a příjmu instalatéra nebo vedoucího zeleniny nikdy nedosáhne. Dnes však mají politici na čelných místech plná ústa frází o potřebě zvyšování kvalifikace, o "společnosti vzdělání". Nebylo by tedy lepší přiznat barvu, že celá vzdělávací soustava mele ze tří čtvrtin naprázdno a že ji stát (skrovně) podporuje hlavně proto, že se bojí té další ohromné záplavy nezaměstnaných, která by se vyrojila při jejím zredukování.

Dobře, bude se nutno smířit s tím, že pro základní chod společnosti, pro produkci potravin, pro základní služby (s výjimkou zdravotnictví) a pro mobilitu obyvatel se společnost bez vysokoškolských odborníků dobře obejde. Cožpak je to, ale všechno, čím dnešní společnost žije? Lidé mají přece dnes mnohem více volného času nežli třeba před sto lety, kdy museli pro své živobytí skutečně dřít do úpadu. Tady by přeci mělo být místo pro všechny ty vzdělanější a dovednější – lidé mohou chodit na jejich přednášky, koncerty, kupovat jejich knížky, nechat se inspirovat jejich duchem. Ale i zde dává společnost intelektuálům ostrým loktem stop. Volný čas lidí je dnes asi oblastí nejbezohledněji podřízenou kšeftu. Lidé jsou na všech stranách vybízeni, aby svůj čas zabíjeli; nejlépe nakupováním a spotřebou – protože to přináší největší zisky. A co zbývá, vyplní masová zábava – televize, multikina, popkultura. Zde se skrývají praví nepřátelé intelektuálů – v reklamě a popkultuře. To jsou oni ďáblíci, kteří zabraňují lidem pozvednout zrak k čemukoli hodnotnému a duchovnímu.

Společnosti tím vzniká veliká škoda. Především je vždy tragické, když jakýkoli člověk nemůže využít svých sil, svých původních a originálních myšlenek, své iniciativy. To je pro každého, kdo je tím zasažen, velice bolestné. Ale což i společnost není ochuzena, když se takto obrací zády k tomu, co jí tito iniciativní a kreativní jedinci nabízejí? Nejsou snad jejich myšlenky a podněty (i kdyby mělo zůstat jen u nich) mnohem cennější, nežli všechny ty šminky a pozlátko, za něž lidé vydávají ohromné sumy, nežli všechna ta zábava, která jim proplyne okolo očí a uší a z níž v nich nic nezbude?

 

8.5.2009