Již před několika lety jsem napsal a publikoval na svém blogu článek nazvaný "Pomsta intelektuálům", který rozebíral nezáviděníhodnou situaci mnohých vzdělaných lidí, kteří jen velice těžce shánějí uplatnění. Tehdy ještě vládla slepá víra v to, že vzdělání rovná se kvalifikace a její zvyšování nemůže adeptovi než zlepšovat jeho pozici na trhu práce. Byl jsem tedy velmi rád, když jsem v pořadu Ivana Šterna Lidé pera vysílaném na ČRo6 18.3.2014 poprvé zaslechl tuto „svatou pravdu" zpochybněnu. Nyní tedy už se to konečně může říci nahlas: Vzdělání není klíčem k úspěchu – tím jsou dnes úplně jiné věci – ba, bohužel, často ani k slušné existenci. Lidi se skutečně obsáhlým vzděláním prakticky nikde nechtějí. Proč, pokusil se Jan Štern ve zmíněné relaci poměrně úspěšně vysvětlit.
Ve svém článku, na nějž odkazuji, jsem onehdy, pravda, argumentoval velmi zaujatě a jízlivě, neboť se ovšem sám čítám do oné postižené skupiny intelektuálů. Sternův pořad mě ale podnítil k tomu, abych se na věc pokusil podívat i z druhé strany. To může být nakonec mé vlastní kauze jen ku prospěchu, neboť intelektuálům není potřeba podobné myšlenky prodávat – většina z nich snuje – přiznaně nebo nepřiznaně – své vlastní zlobné sny a variace na podobné téma. Ale máme-li my, intelektuálové "prodat" tento postoj dále, nemůžeme setrvat pouze u svého, ať jakkoli oprávněného náhledu, protože ten ostatní nezajímá. Stále ještě platí – a bohužel asi co svět světem bude i platit bude – že sytý hladovému nevěří a jakoukoli křivdu ve společnosti si uvědomí většinou jen ten, kdo je jí aspoň minimálně zasažen. Rád bych se tedy na problém nyní podíval jinak, nikoli z pozice nás, kteří své schopnosti nabízíme, ale těch, kteří by jich případně mohli využít, a zkusím pro začátek o takovém představovaném protějšku předpokládat jen to nejlepší:
Představuji si tedy takového svého hypotetického manažera jako velmi angažovaného šéfa, který se své práci věnuje se zájmem a energií a byť ne zcela nezištně (to je pochopitelné, protože koneckonců i já chci pracovat v této pomyslné firmě za peníze), přesto však tak, že zájem o svůj vlastní zisk u něj nepotlačuje práci ve prospěch této "firmy". Zkusím se tedy na chvíli posadit do kůže takového "šéfa" a jeho očima si vybírat ostatní "podřízené" pracovníky. Při jejich výběru se mi otevírá určitá škála možných strategií, mezi nimiž na sebe výrazně upozorňují dvě:
Protože manažeři jaksi z povinnosti věří ve volný trh bez přívlastků, podívejme se, jaká strategie vyplývá z ekonomické teorie zcela volného trhu. Tržní chování má velmi jednoduchou maximu: velí nakoupit za minimální cenu maximální kvalitu, resp. s minimálními náklady realizovat maximální zisk. Jestliže mi tedy na určitou práci, například čistění kanálů, nabízejí svoje služby za stejnou cenu (a cena je stejná, neboť se odvíjí od vykonávané práce a ne od kandidáta) univerzitní profesor a Pepek Vyskoč, není nejen logické, ale nenutí mne přímo pravidla trhu, vybrat si toho prvního? Pravda, jsou tu jisté externality, o nichž se ve svém pořadu zmiňoval Jan Štern – překvalifikovaní pracovníci mají občas tendenci věci komplikovat, vymýšlet novoty, být invenční a navrhovat nové postupy a nová řešení, což může, ale také nemusí být věci k užitku. Když ale nestranně uvážíme, co všechno za prací takového nadkvalifikovaného člověka je a co vše může do své práce vložit, co ostatním asi není k dispozici, když uvážíme dále to, že každý, kdo dosáhl vysoké nebo dokonce mimořádné úrovně vzdělání, musel prokázat celou řadu schopností, v prvé řadě schopnost se učit a zvládat neustále nové problémy, těžko si můžeme představit, že by i se všemi možnými – vážně branými – externalitami a handicapy, nebyl vklad takového člověka do práce jím vykonávané větší, nežli u toho, kdo takové předpoklady nemá, a že by tedy jeho "tržní bilance" nebyla v tomto ohledu pozitivní.
Pak je zde ovšem zcela jiná cesta, skoro by se mi chtělo říci, že specificky česká: Klidně kupme aušus, jen ať je to se slevou! Má svoji logiku. Na kvalitu výstupů se totiž v době masové exploze konzumu mnohem méně hledí; v tom množství je totiž mnohem hůře sledovatelná a navíc, dnes už víceméně všichni produkují aušus a zákazníci nemají tudíž ani moc šanci nám přeběhnout ke kvalitnější konkurenci. Musíme tedy ušetřit na vstupech a kupovat ještě aušusovatější aušus než naši konkurenti. Na pracovním trhu to platí více než kde jinde: Hlavně proboha žádné kvalifikované pracovníky! Ke strojům stejně nejsou potřeba; ještě tak v potravinářství třeba pizzaře a cukrářku, ale k rotačkám již netřeba tiskařů a na strojové šití bot je ševcovská kvalifikace venkoncem zbytečná. A tak nám tiskaři jezdí u pošty a ševci obsluhují tiskařské stroje, zatímco je v obuvních závodech zdatně zastoupí zahradníci atd. Všichni samozřejmě za minimální mzdu. Pokud ovšem už vůbec nevyhodíme všechny dělníky a nezajistíme si je smluvně přes outsourcingovou firmu, kde dostanou poloviční mzdu, než předtím, nebo jejich místo mohou zaplácnout novodobí otroci dovezení třeba z Mongolska, Moldávie, Ukrajiny, nebo i z Rumunska.
Můj hypotetický idealizovaný manažerský superman asi bude moci bez potíží uvažovat prvním způsobem. V druhém modu sice neporušuje pravidla tržní logiky, pouze je přizpůsobuje momentálním okolnostem, ale těžko můžeme předpokládat, že by si nebyl vědom té levoty, která se v takovém typu provozu ukrývá: Levoty na zákaznících, jimž se snažíme podstrčit co nejméně kvalitní zboží, levoty na pracovnících, kterým se snažíme zkrouhnout jejich spravedlivou odměnu na minimum a v posledku levoty na nás všech, protože takové chování, jakmile se jednou rozjede, má tendenci se lavinovitě šířit. Takový manažer si musí být vědom, že zisky své a své firmy dosahuje ne tím, že jiným lidem slouží, ale na jejich úkor. Tím se ovšem vzdalujeme od ideálu zdravého ekonomického chování společnosti. Má-li ve společnosti totiž proudit směna, musí být založena na nějaké win‑win strategy: Za svou službu dostávám protihodnotu; já uspokojím tvoji potřebu a ty zas moji a oba jsme tím bohatší. Při zmíněné strategii B však žádná taková radost z transakce nenastává: lidé nakupují neradi a jen pod tlakem nutnosti, poněvadž jim trh přeplněný nekvalitním zbožím neposkytuje dostatečnou protihodnotu za jejich peníze. To je jeden faktor, který snižuje obrat, a tedy může časem vést k recesi, k "zástavě" ekonomického chodu společnosti, ale ještě je zde druhý faktor, a to ten, že lidé takto nekvalitou "okrádaní", to jest zkracovaní na svých ziscích z transakce, mají prostě méně peněz. Když se mi nové boty rozpadnou po třech měsících, musím koupit nové dříve, nežli jsem předpokládal a mám tudíž méně prostředků na koupi jiných věcí. Obchodník, u něhož nový, nejspíše také nekvalitní výrobek, zakoupím, sice dosáhl zisku, ale dosáhl ho ne vzájemným obohacením se svým zákazníkem, ale právě na úkor jeho a těch, se kterými by mohl zákazník vstoupit do transakce, ale kvůli chybějícím prostředkům nevstoupí; třeba zmrzlináře, u kterého si po celý rok nebude moci koupit zmrzlinu.
Máme tedy svého manažera padoucha a manažera hrdinu, obě dvě to ale doposud byly "charakterní role". Realita je ale jiná. Čeští "podnikatelé" nejsou hrdinové. Většinou jsou to zamindrákovaní antihrdinové, kteří svou vnitřní nejistotu maskují nesčetnými vnějšími atributy od silných aut až po líčenou dobročinnost. K tomu jistě přispívá i relativní mládí naší podnikatelské sféry. Kdo je katapultován do vysoké funkce v příliš mladém věku, není na ni vnitřně zralý, nedokáže se postavit po bok skutečných autorit a reaguje na ně často řevnivě nebo přezíravě. A je jasné, že zamindrákovaní šéfové si budou vybírat opět pouze zamindrákované podřízené. Nesnesli by vedle sebe skutečnou osobnost. Tak dospíváme – nyní už v podmínkách naprosté svobody a dobrovolnosti – k modelu, který byl dobře znám z reálného socialismu, a kterému již v oné době psychologové malebně přezděli "postoj jezdce na kole": nahoru se hrbím, dole šlapu. Takováto strategie, byť se halí do líbivého roucha typu "mládí vpřed", je pro společnost sebevražedná. A dovolím si upozornit ještě na jeden detail. Východoasijský ekonomický a sociální model, který ve svém mohutném rozjezdu nyní hrozí zválcovat celou Evropu, je dosud založen na paternalismu a relativně přísném respektování autority, která je mnohdy dána pouze věkem. A výborně jim to funguje. Nám ne. Nebylo by na čase poslat všechny ty ochmýřené manažírky louskat lusky a na jejich místa povolat pány profesory z univerzit? To myslím vážně.
1.6.2014