Společenský ďábel

Společenský ďábel

Každé pořádné náboženství má svého ďábla. Antroposofie je v tomto ohledu na tom poněkud hůře. Je to pochopitelné: Pohled na svět a život, který je natolik komplikovaný a ukotvený ve "vícezdrojové" pradávné moudrosti, dokáže vysvětlit leccos, co se jiným náboženským pohledům jeví jako nevysvětlitelné, a pochopit a do svého obrazu světa a jeho řádu zařadit i mnohé, co jiná náboženství vnímají jako rušivé a špatné. Pro mudrce i esoterika je prostě ve světě vždy více moudrosti než zla. Nejblíže k oné klasické náboženské démonologii má asi v antroposofii učení o takzvaných dvojnících. To jsou dvě postavy, nebo polosamostatné bytosti, které provázejí každého lidského jedince, jsou jakoby dvěma polovinami jeho stínu – jeden stínem světlým a druhý temným. Toto učení je velmi nápadité – i když někomu možná přijde podivné, že by něčí světlá podoba měla být svému nositeli škodlivá. Toto učení bylo mnohokrát propracováno, takže nechci zde znovu vysvětlovat jeho principy. Jenom snad jako odpověď na onu prvoplánovou námitku mohu uvést, že bez zářivé počestnosti Dr.Jekylla by nemohlo být nemravnosti pana Hyda; vyloučíme-li ze své bytosti jeden extrém, nutně vyvstane druhý. O tom, jak tyto postavy rozpoznat, jak s nimi navázat dialog a nakonec integrovat a tak ovládnout, bylo již napsáno mnoho. Avšak naše hledání "ďábla" v antroposofii mohou tyto postavy uspokojit jen zčásti. Ne snad že by nebyly dostatečně duchovní: Steiner jim propůjčil jména anděla a boha – obě dvě perského původu: Temného dvojníka nazval Ahrimanem a onoho světlého pro evropský kontext srozumitelněji Luciferem. Problémem však je nejprve, že tyto postavy nejsou dost samostatné a dost "zlé", neboť vždy jsou nakonec jen částí lidské bytosti, a pak právě jejich vázanost na individuální osud. Tedy máme v antroposofii jenom jakési malé "soukromé ďáblíky" a žádného pořádného? To je velmi zajímavá otázka. A protože v Obci Křesťanů neexistuje žádná závazná věrouka, budou se asi i odpovědi na ni lišit. Zkusím jednu svoji hypotézu. Vyjdu z předpokladu, že skutečně jakési bytosti, které můžeme třeba nazvat Luciferem a Ahrimanem skutečně existují a působí na lidstvo jako celek a samozřejmě tudíž i na každého jednotlivce. Nebudu zacházet do religionistických podrobností, ale soudím, že působení dvou postav, jedné typu "svůdce" a druhé "protivníka", nebo "násilného odpůrce", je dobře zaznamenatelné v mnohých svatých textech, které nemají s Íránským náboženstvím nic společného. Jestliže však takové postavy existují a mají všeobecnou působnost a není jim odepřen přístup k žádnému jednotlivému člověku, neboť lidé jsou jejich působení jaksi náchylní podléhat, nevidím žádný důvod, aby nemohli působit také na lidské celky, aby se jejich působení nemohlo projevovat určitými společenskými jevy.

Zde se přeci jenom musím vrátit o krok zpět a krátce nastínit, jak se projevuje dle antroposofie působení těchto duchů (nebo individuálních dvojníků) na jednotlivce. Člověk, který je pod vlivem ahrimanského bludu, bude vidět svět černě. Bude předpokládat, že svět a poměry jsou zlé, že je proti němu nutno všemožně se bránit, zápasit se všemi o vše a urvat si svůj kus (slávy, živobytí, majetku apod.) pod nebem. Proto bude také tento svůj vztah ke světu zrcadlit svou osobností a bude lidem připadat uzavřený, nepříjemný, sobecký nebo vyloženě agresivní. Člověk, který je naproti tomu pod vlivem luciferských sil si bude připadat velmi dobrý a krásný. Zatímco první věří, že si na světě musí násilím uzmout svůj díl, tento bude předpokládat, že svět je mu pro jeho krásu a dobrotu dlužen obdiv. Všichni ostatní musí do tohoto "harmonického" obrazu světa nějak zapadnout, a pokud nezapadají, pokud jsou "problémoví", bude je ignorovat a zcela vymaže ze svého vědomí. Na všechny strany bude rozdávat úsměvy a vše bude "krásné".

Tolik jen velmi hrubé nastínění vlivu těchto sil na jednotlivce. Po něm již nebudeme mít problém rozpoznat u některých specifických společenských uskupení výrazné působení jednoho nebo druhého principu. Příklad: tvrdý rock a pravicový extremismus na jedné straně a řekněme newageová psychoterapie, nebo i mainstreamová moderní pedagogika na straně druhé. Nenalezneme však ještě obecnější projevy jejich působení na celou společnost? Kde bychom je měli hledat? – Klíč skýtající odpověď je přímo v otázce samé: "Společnost" je to, co lidé považují za společné, všeobecné (pozor – lidé určité doby, tedy je to něco, co závisí na celkovém vývoji lidského ducha a její formy jsou závislé na člověku a tedy proměnné). A jak si povětšinou v moderní době představujeme uspořádání společnosti? K tomu jsou různé politické teorie, nicméně dvě, které se podstatným způsobem prosadily, jsme měli možnost zažít v posledních desetiletích, což nám dává jedinečnou možnost srovnání (o kterou jsou třeba lidé na západě Evropy většinou ochuzeni).

To, co jsme tady měli před dvaceti a více lety, se nazývalo sice oficiálně "socialismus", ale všichni tomu říkali komunismus, a to nebylo samo sebou. Dobře to totiž vystihovalo tendenci onoho uspořádání – komunismus byl prezentován jako konečný žádoucí cíl, k němuž společnost má dospět. A takovýto morální ideál se samozřejmě v praktickém utváření společnosti nějak projevuje a ztělesňuje. Jak, jaké jsou jeho předpoklady? Tak předně "dějinný optimismus": Dokonalá společnost se dá vybudovat, ba k ní vývoj sám spěje (nemusíme tedy o ni ani moc usilovat?); všichni lidé jsou v podstatě dobří (když skoncujeme s těmi špatnými), jestliže se dopouštějí nečestných, "nespolečenských" činů, je to vlivem okolí a výchovy a čeho všeho možného; a když se všichni sjednotíme a nebude nám to nikdo kazit, budeme dokonale šťastni. Není tohle dokonalý obrázek luciferského bludu? Všechno je dobré a krásné, o nic není potřeba se nějak moc snažit, vývoj to sám přinese, a kdo se s námi necítí sjednocen, zde nemá místo, nebudeme ho živit ani tolerovat!

Starší než komunismus (i když ten má své počátky taky pěkně dávno, už okolo roku 1848) je teorie liberalismu. Adam Smith položil její základy již v osmnáctém století a od té doby se mocně šířila a stala se v různých zemích v různých dobách nejmocnější silou utvářející vývoj společnosti. Jeho teorie předpokládá, že všichni lidé jsou (více či méně) špatní a jednají výhradně podle sobeckých zájmů; jejich vlastní zisk je jim motivací, ba zákonem.(a podle toho zřizuje společenské instituce) Smith sám ve své knize píše:“Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.” (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47). Zdá se, že Smith sám, byť již viděl společnost takto černě, v duchu osvícenských zásad doufal, že tuto vrozenou lidskou špatnost je možno zřízením vhodných institucí, které zaručí její jistou "rovnováhu", využít k celospolečenskému prospěchu (tedy "zapřáhnout čerta do pluhu") a že tedy sám pro sebe neztrácel ze zřetele společnost jako celek. Praktická aplikace jeho teorie se však již na nic takového neohlíží. "Neviditelná ruka trhu" je oslavována málem jako božstvo. (A je to slepé božstvo!, podobně jako římská Fortuna byla slepá. A se slepými božstvy je problém: jak zaručit, aby se nějaká ta skvělá Fortuna neproměnila časem v rovněž slepou všepohlcující sílu obra Polyféma) Jestliže tedy něco, nějaký proud ve společnosti máme označit za ahrimanský, pak to bude bezpochyby tento.

Naše společnost se nyní těší svobodě a to je obrovská výhoda. Mimo jiné zaručuje, že ani jeden z obou proudů nemůže definitivně převládnout: Nakonec i společnost ve svém celku zuřivě liberální nemůže zabránit jednotlivcům, aby se nechovali podle zákona maximalizace zisků (byť na svůj vlastní úkor a často za velkou cenu) a řídili své jednání jinými principy. Můžeme tedy uzavřít, že nakolik společnost podléhá liberalistickému klamu a předpokládá, že je člověk zlý a je ho potřeba umravnit, že všichni lidé jsou sobečtí, natolik v ní vládne Ahriman, a nakolik přepokládá, že všechno je možné zařídit ke všeobecné spokojenosti -pokud možno bez vynaložení jakékoliv námahy, a že tudíž vlastně není ani třeba pracovat, a vše "za nás někdo zařídí" (To "někdo" může být různé: stát, boží vůle, Strana, nebo třeba i tatíček Stalin), natolik ji ovládá Lucifer.

Co je tváří tvář těmto bludům ohrožujícím zdravou podstatu společnosti třeba dělat? Snad jen jediné: zachovat si chladnou hlavu, uvážlivý a moudrý pohled na svět, který je sice krásným dílem božím, které člověk dále rozvíjí, ale má také spoustu bolavých míst. (Proč třeba nikdo nechce vidět bezdomovce, proč jakoby neexistovali?) Je ovšem děsivé, kolik lidí se bezhlavě vrhá do té či oné ideologie, až to dělá dojem, že je jich skoro většina. Média na tom jistě mají svůj díl, neboť lidé nyní věří spíše jim, nežli svým vlastním očím, které jim přece mohou poměrně přesně říci, co je skutečné. To je také svého druhu luciferský blud, že člověk chce jaksi "umocnit své možnosti", dohlédnout dále a "být u toho", vědět vše "přesně" a dokonale. Chceš to, člověče? Média ti to nabídnou. Pouze za tu cenu, že vyměníš své oči za jejich. Takoví lidé jsou pak společnosti přítěží, a je-li jich hodně, společnost tím trpí. A když se podíváme na to, že velká část lidí volí právě dvě velké strany, které mohou být s těmito principy dobře ztotožněny, a že politický život již tato "dvojideologie" zcela ovládla, je o důvod víc se o naši společnost bát. Možná poznání těchto našich "ďáblů" a jejich celospolečenského působení, může přispět k vystřízlivění a jasnějšímu pohledu na společenský život.

 

na popeleční středu 2010