Každé pořádné náboženství má svého
ďábla. Antroposofie je v tomto ohledu na tom poněkud hůře. Je to
pochopitelné: Pohled na svět a život, který je natolik komplikovaný a
ukotvený ve "vícezdrojové" pradávné
moudrosti, dokáže vysvětlit leccos, co se jiným náboženským pohledům jeví jako nevysvětlitelné,
a pochopit a do svého obrazu světa a jeho řádu zařadit i mnohé,
co jiná náboženství vnímají jako rušivé a špatné. Pro mudrce i esoterika
je prostě ve světě vždy více moudrosti než zla. Nejblíže k oné
klasické náboženské démonologii má asi v antroposofii učení o takzvaných
dvojnících. To jsou dvě postavy, nebo polosamostatné bytosti, které provázejí
každého lidského jedince, jsou jakoby dvěma polovinami jeho stínu – jeden
stínem světlým a druhý temným. Toto učení je velmi nápadité – i když
někomu možná přijde podivné, že by něčí světlá podoba měla být svému nositeli
škodlivá. Toto učení bylo mnohokrát propracováno, takže nechci zde znovu
vysvětlovat jeho principy. Jenom snad jako odpověď na onu prvoplánovou
námitku mohu uvést, že bez zářivé počestnosti Dr.Jekylla by nemohlo být nemravnosti pana Hyda; vyloučíme-li ze své bytosti jeden extrém, nutně
vyvstane druhý. O tom, jak tyto postavy rozpoznat, jak s nimi navázat
dialog a nakonec integrovat a tak ovládnout, bylo již napsáno mnoho.
Avšak naše hledání "ďábla" v antroposofii mohou tyto postavy
uspokojit jen zčásti. Ne snad že by nebyly dostatečně duchovní: Steiner jim
propůjčil jména anděla a boha – obě dvě perského původu: Temného dvojníka
nazval Ahrimanem a onoho světlého pro evropský
kontext srozumitelněji Luciferem. Problémem však je
nejprve, že tyto postavy nejsou dost samostatné a dost "zlé", neboť
vždy jsou nakonec jen částí lidské bytosti, a pak právě jejich vázanost na individuální
osud. Tedy máme v antroposofii jenom jakési malé "soukromé ďáblíky" a žádného pořádného? To je velmi zajímavá
otázka. A protože v Obci Křesťanů neexistuje žádná závazná věrouka,
budou se asi i odpovědi na ni lišit. Zkusím jednu svoji
hypotézu. Vyjdu z předpokladu, že skutečně jakési bytosti, které můžeme třeba
nazvat Luciferem a Ahrimanem skutečně existují a
působí na lidstvo jako celek a samozřejmě tudíž i na každého
jednotlivce. Nebudu zacházet do religionistických
podrobností, ale soudím, že působení dvou postav, jedné typu "svůdce"
a druhé "protivníka", nebo "násilného odpůrce", je dobře
zaznamenatelné v mnohých svatých textech, které nemají s Íránským
náboženstvím nic společného. Jestliže však takové postavy existují a mají
všeobecnou působnost a není jim odepřen přístup k žádnému jednotlivému
člověku, neboť lidé jsou jejich působení jaksi náchylní podléhat, nevidím žádný
důvod, aby nemohli působit také na lidské celky, aby se jejich
působení nemohlo projevovat určitými společenskými jevy.
Zde se přeci jenom musím vrátit o krok
zpět a krátce nastínit, jak se projevuje dle antroposofie působení těchto duchů
(nebo individuálních dvojníků) na jednotlivce. Člověk, který je pod vlivem
ahrimanského bludu, bude vidět svět černě. Bude
předpokládat, že svět a poměry jsou zlé, že je proti němu nutno všemožně se
bránit, zápasit se všemi o vše a urvat si svůj kus (slávy, živobytí,
majetku apod.) pod nebem. Proto bude také tento svůj vztah ke světu
zrcadlit svou osobností a bude lidem připadat uzavřený, nepříjemný,
sobecký nebo vyloženě agresivní. Člověk, který je naproti tomu pod vlivem
luciferských sil si bude připadat velmi dobrý a krásný. Zatímco první věří, že
si na světě musí násilím uzmout svůj díl, tento bude předpokládat, že svět
je mu pro jeho krásu a dobrotu dlužen obdiv. Všichni ostatní musí do
tohoto "harmonického" obrazu světa nějak zapadnout, a pokud
nezapadají, pokud jsou "problémoví", bude je ignorovat a zcela
vymaže ze svého vědomí. Na všechny strany bude rozdávat úsměvy a vše
bude "krásné".
Tolik jen velmi hrubé nastínění vlivu
těchto sil na jednotlivce. Po něm již nebudeme mít problém rozpoznat u některých
specifických společenských uskupení výrazné působení jednoho nebo druhého
principu. Příklad: tvrdý rock a pravicový extremismus na jedné straně a řekněme
newageová psychoterapie, nebo i mainstreamová
moderní pedagogika na straně druhé. Nenalezneme však ještě obecnější
projevy jejich působení na celou společnost? Kde bychom je měli
hledat? – Klíč skýtající odpověď je přímo v otázce samé:
"Společnost" je to, co lidé považují za společné, všeobecné
(pozor – lidé určité doby, tedy je to něco, co závisí na celkovém
vývoji lidského ducha a její formy jsou závislé na člověku a tedy
proměnné). A jak si povětšinou v moderní době představujeme uspořádání
společnosti? K tomu jsou různé politické teorie, nicméně dvě, které
se podstatným způsobem prosadily, jsme měli možnost zažít v posledních
desetiletích, což nám dává jedinečnou možnost srovnání (o kterou jsou třeba
lidé na západě Evropy většinou ochuzeni).
To, co jsme tady měli před dvaceti a více
lety, se nazývalo sice oficiálně "socialismus", ale všichni tomu
říkali komunismus, a to nebylo samo sebou. Dobře to totiž
vystihovalo tendenci onoho uspořádání – komunismus byl prezentován jako
konečný žádoucí cíl, k němuž společnost má dospět. A takovýto morální
ideál se samozřejmě v praktickém utváření společnosti nějak
projevuje a ztělesňuje. Jak, jaké jsou jeho předpoklady? Tak předně
"dějinný optimismus": Dokonalá společnost se dá vybudovat, ba k ní
vývoj sám spěje (nemusíme tedy o ni ani moc usilovat?); všichni lidé jsou v podstatě
dobří (když skoncujeme s těmi špatnými), jestliže se dopouštějí nečestných,
"nespolečenských" činů, je to vlivem okolí a výchovy a čeho
všeho možného; a když se všichni sjednotíme a nebude nám to
nikdo kazit, budeme dokonale šťastni. Není tohle dokonalý obrázek luciferského
bludu? Všechno je dobré a krásné, o nic není potřeba se nějak
moc snažit, vývoj to sám přinese, a kdo se s námi necítí sjednocen, zde
nemá místo, nebudeme ho živit ani tolerovat!
Starší než komunismus (i když ten má své
počátky taky pěkně dávno, už okolo roku 1848) je teorie liberalismu.
Adam Smith položil její základy již v osmnáctém
století a od té doby se mocně šířila a stala se v různých
zemích v různých dobách nejmocnější silou utvářející vývoj společnosti.
Jeho teorie předpokládá, že všichni lidé jsou (více či méně) špatní
a jednají výhradně podle sobeckých zájmů; jejich vlastní zisk je jim
motivací, ba zákonem.(a podle toho zřizuje společenské instituce) Smith sám ve své knize píše:“Není to laskavost
řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž
jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale
na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody,
které jim plynou.” (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47). Zdá
se, že Smith sám, byť již viděl společnost takto
černě, v duchu osvícenských zásad doufal, že tuto vrozenou lidskou
špatnost je možno zřízením vhodných institucí, které zaručí její jistou
"rovnováhu", využít k celospolečenskému prospěchu (tedy
"zapřáhnout čerta do pluhu") a že tedy sám pro sebe
neztrácel ze zřetele společnost jako celek. Praktická aplikace jeho teorie se však
již na nic takového neohlíží. "Neviditelná ruka trhu" je
oslavována málem jako božstvo. (A je to slepé božstvo!, podobně jako
římská Fortuna byla slepá. A se slepými božstvy je problém: jak
zaručit, aby se nějaká ta skvělá Fortuna neproměnila časem v rovněž
slepou všepohlcující sílu obra Polyféma)
Jestliže tedy něco, nějaký proud ve společnosti máme označit za ahrimanský, pak to bude bezpochyby tento.
Naše společnost se nyní těší
svobodě a to je obrovská výhoda. Mimo jiné zaručuje, že ani jeden z obou
proudů nemůže definitivně převládnout: Nakonec i společnost ve svém
celku zuřivě liberální nemůže zabránit jednotlivcům, aby se nechovali
podle zákona maximalizace zisků (byť na svůj vlastní úkor a často za velkou
cenu) a řídili své jednání jinými principy. Můžeme tedy uzavřít, že
nakolik společnost podléhá liberalistickému klamu a předpokládá, že je
člověk zlý a je ho potřeba umravnit, že všichni lidé jsou sobečtí, natolik
v ní vládne Ahriman, a nakolik přepokládá,
že všechno je možné zařídit ke všeobecné spokojenosti -pokud možno bez vynaložení
jakékoliv námahy, a že tudíž vlastně není ani třeba pracovat, a vše
"za nás někdo zařídí" (To "někdo" může být různé: stát,
boží vůle, Strana, nebo třeba i tatíček Stalin), natolik ji ovládá Lucifer.
Co je tváří tvář těmto bludům
ohrožujícím zdravou podstatu společnosti třeba dělat? Snad jen jediné: zachovat
si chladnou hlavu, uvážlivý a moudrý pohled na svět, který je sice krásným
dílem božím, které člověk dále rozvíjí, ale má také spoustu bolavých míst.
(Proč třeba nikdo nechce vidět bezdomovce, proč jakoby neexistovali?) Je ovšem
děsivé, kolik lidí se bezhlavě vrhá do té či oné ideologie, až to dělá
dojem, že je jich skoro většina. Média na tom jistě mají svůj díl, neboť
lidé nyní věří spíše jim, nežli svým vlastním očím, které jim přece mohou
poměrně přesně říci, co je skutečné. To je také svého druhu luciferský blud, že
člověk chce jaksi "umocnit své možnosti", dohlédnout dále a "být
u toho", vědět vše "přesně" a dokonale. Chceš to, člověče?
Média ti to nabídnou. Pouze za tu cenu, že vyměníš své oči za jejich.
Takoví lidé jsou pak společnosti přítěží, a je-li jich hodně, společnost
tím trpí. A když se podíváme na to, že velká část lidí volí právě dvě
velké strany, které mohou být s těmito principy dobře ztotožněny, a že
politický život již tato "dvojideologie"
zcela ovládla, je o důvod víc se o naši společnost bát. Možná poznání
těchto našich "ďáblů" a jejich celospolečenského působení, může
přispět k vystřízlivění a jasnějšímu pohledu na společenský
život.
na popeleční středu 2010