Strach z odlišnosti

Strach z odlišnosti

Snad ještě nikdy dříve jsme nebyli ze všech stran zahlcováni co nejhlasitějšími a nejkřiklavějšími výzvami k svébytnosti a individualismu. Buď svůj, ukaž všem, že na něm máš, kašli na svět; nevaž se – odvaž se, buď cool, sexy, ale také in nebo trendy. A co vidíme? Armády lidí zmasírovaných touto propagandou usilující o co největší uniformitu, která se týká nejen oblečení, účesu, ale i povinných modelů vystupování, typu úsměvu, předstíraného zájmu/nezájmu o to či ono (přesně podle toho co společenský kánon ukládá) až po takové detaily jako například mobil, což by samozřejmě neměl být předmět jiný než zcela účelový. A všichni v rámci dohodnuté hry předstírají, že to dělají naprosto ze své vůle, že to je právě to jejich pravé ořechové, že se v tom našli a docházejí maximální seberealizace. Proč to dělají, zeptal by se Marťan? Ovšem na to může dát zmateným návštěvníkům, smolícím své Srdečné pozdravy ze zeměkoule II, odpověď každý pozemšťan: Kdyby to nedělali, je s nimi konec: neudrží tempo ve společnosti a všichni je předběhnou, octnou se osamělí, bez sociálních vazeb a opory, na okraji společnosti. "Kdosi" ve společnosti vytýčil cíl – můžeme si ho pro názornost představovat třeba jako horu lízátek – a protože je nepraktické zřizovat ještě nějaké další orientační body, na stejném místě vybudoval i všeobecnou přídělovnu chleba a ostatních – vlastně skoro nepodstatných – protože docela obyčejně potřebných věcí. Kdo by se tímto "společenským cílem" neřídil a neuznával lízátkovou hru za cíl snažení lidstva, je vlastně kazisvět a rozvratník a společnost ho nehodlá živit. (Všichni přece vědí, že lidé žijí z lízátek a ten chleba je tam jen jako taková historická kuriozita, ne?)

Těch, kdo k takové lízátkové hoře běží, je mnoho, byť ne všichni. A když nastane nějaký velký společenský pohyb, strhává to s sebou další a další: Když se dav rozběhne jedním směrem a člověk se nachází zrovna v jeho cestě, těžko je mu neběžet také. Přesto soudím (doufám!) že tento pohyb zasahuje pouhou – byť významnou a každým okamžikem rostoucí – subkulturu. Dříve se takovým lidem říkalo lapidárně štrébři. Hujerové jsou z podobného rodu, podtřídy podlézavců. Ovšem aby člověk získal pečeť společenské spolehlivosti, být švejkem nebo hujerem dnes již nestačí; člověk musí prokázat, že si vzal hodnoty společnosti dostatečně za své a je ochoten pro to něco obětovat. To jsou pak ti komičtí manažeři s mobilem u ucha, kteří většinu ze svých čtrnácti hodin strávených v práce ("Kdepak já bych byl s prací hotov za osm hodin, to tak nějaký dělník.") tráví okusováním tužky nebo přepisováním tabulek z jednoho formátu do jiného, případně sjednáváním schůzí, na nichž se bude diskutovat, zdali se má tabulka A přepsat z formátu C zpět do formátu B nebo naopak. Co ovšem je všem těmto rádibychům šmahem společné, je strach a zoufalá nenávist k jakékoli skutečné individualitě. Je to do jisté míry pochopitelné: Jestliže já tady v potu tváře usiluji "být svůj/svá", jak mi to všude vtloukají do hlavy a dělám pro to první poslední, kupuju si ty nejnemožnější věci, abych se v rámci dovoleného standardu odlišil(a), jak k tomu přijdu, aby mi někdo tvrdil, že tohle všechno má úplně zadarmo a navíc – že o to ani tak moc nestojí, že je to jaksi samo, že on-ona (ten provokatér/ta provokatérka) prostě takový-taková JE. Navíc ještě často dotyčný narušitel vůbec neodpovídá modelu "pravé společenské osobnosti". Reakcí na zpochybnění vlastních hodnot bývá pak často strach a strach se transformuje buď ve vytěsňování (ta osoba prostě NENÍ), nebo v přímou agresi. Proto i dnes platí Platónovo jasnozřivé dictum o tom, že pravý filosof skončí na kříži. Tyto lidi nemusí ovšem potkat hned osud Sókratův, mnohem častěji hnijí a dožijí někde v zapomnění. Utkvělo mi v paměti, jak si asi pět let před smrtí Egon Bondy, jeden z největších znalců dějin filosofie, mj. i středověké filosofie arabské, stěžoval ze svého Bratislavského exilu, že nemá ani na mléko…

Nicméně nám zbývá zvážit ještě jedno: Někdo by mohl namítnout: Osudy jednotlivců mohou být i krušné, důležitější ale je, jaký je ten společenský cíl, k jehož uskutečnění spějeme a o nějž usilujeme. Je-li dostatečně hodnotný, můžeme jím ospravedlnit třeba i dočasné ústrky a nelaskavé zacházení s jeho kritiky. Tedy u marxistů oblíbená zásada "Když se kácí les, létají třísky.” Budeme tedy muset prozkoumat onen společenský ideál a jeho působení a říci, jak vlastně vypadá, nebo má vypadat společnost založená na individualismu, abychom zjistili, zdali se sluší mu cokoli a kohokoli obětovat. A tady se ocitáme na tenkém ledě, neboť právě toto slovo má celou řadu významových odstínů a mnozí si pod ním představují velmi rozdílné věci. Pokusme se je velmi obezřetně zmapovat.

Asi neuděláme chybu, když řekneme, že individualismus je takový životní postoj, který staví na první místo sebe sama a o zařazení osobnosti v širším kontextu mu buď nejde vůbec, nebo jde až v druhé řadě. Ale tím jsme stále ještě mnoho neřekli. Vyloučili jsme jen modely společnosti stavovské, hierarchicky organizované a totalitní, kde je jedinec určen primárně zvenčí a na jeho názory a postoje se ho nikdo neptá. A dále se asi ani nedostaneme, pokud nedáme té námi zkoumané individualitě nějaké zabarvení. Takových může být, jak jsem řekl, celá řada, ale my se zde pro začátek zaměříme na dvě: Na individualitu ve smyslu bytí a individualitu ve smyslu vlastnictví, jež souvisí s kontrolou, ovládáním a odpovědností. Na první pohled je jasné, že obě dvě individuality budou při své implementaci ve společnosti vytvářet úplně jiné společenské uspořádání. Druhé bude blízké klasickému liberalismu, tedy víceméně tomu, co tu máme teď. Jeho pozitivem je, že individualita takto pojatá má tendenci postarat se o všechno, co leží v jejím potenciálním dosahu, ale ovšem také – vše pro sebe využít. Jejím velkým problémem je, že každá takováto individualita si pro sebe vyčleňuje určitou část světa (kterou považuje za vlastní) a tyto jednotlivé části světa se v tomto modelu (třeba na rozdíl od individuality založené na vědomí určitých kořenů a místní/časové sounáležitosti, jaká bývala běžná ve starších rodových společenstvích a dodnes se vyskytuje například u beduínských nomádů) nemohou navzájem pronikat: Ta slepice buď je moje, nebo není moje (a tudíž je "tvoje" – patří do sféry jiného individua), třetí možnost neexistuje.[1] Společnost se tak izoluje a parceluje. V nejlepším případě může nakonec přejít do stádia, kdy se zájmy jednotlivců víceméně nekříží a každý se stará o své. Pak však i život uvnitř společnosti vyhasíná a vlastně jedinou možnou formou komunikace je porovnávání, čí nashromážděný majetek je větší.

Jak by vypadalo a jak by společensky působilo prohloubení individualismu ve smyslu individuality bytí (což je ovšem spíše sběrný pojem pro několik jiných typů individuality – to třeba mít na paměti) není tak zcela lehké říci, poněvadž společenských pokusů v této oblasti bylo zatím pomálu. Určitě však můžeme říci, že v takto založené společnosti by například mnozí nebo všichni usilovali o co nejlepší vzdělání, protože to je mnohem více "statkem" souvisejícím s osobností nežli nějaké movité či nemovité vlastnictví. Možná by opět došlo vážnosti umění a kultura vůbec, i když by se asi o obé vedly věčné spory (neboť vkus je také individuální), a i různé další životní parametry, které někteří zeleně orientovaní myslitelé označují souhrnně za "kvalitu života" (nezatíženost životního prostředí, přirozené mezilidské vztahy, harmonické uspořádání krajiny a staveb apod.) Ovšem podstatné pro všechny tyto typy individuálního rozvoje je, že šmahem nejsou exkluzivní, tedy že pokud mne obohatila znalost Brouwerovy věty, nebo Beethovenovy Pastorální, nemusím stejnou radost upírat nikomu druhému. Teď už je snad jasnější, kam spěji.

Náš prvý typ individualismu, založený na vlastnictví, je individualismus konsumní. Zaměřuje se na shromáždění (potřebných?) zdrojů a jejich využití/spotřebu. Do obého nemá jednotlivci, tak praví zásada liberálního individualismu, nikdo mluvit. Podobný postoj ale byl na světě odedávna, jen se mu nedostávalo tak lichotivých jmen: Lidé ho většinou označovali za obyčejné sobectví a jako takové odsuzovali, neboť – jak odedávna platilo ve všech starodávných společnostech s jejich třeba i prapodivnými řády – člověk na světě zodpovídá čemusi vyššímu – i kdyby to měl být jen duch rodiny či rodu, její totem – a co svou prací shromáždí, nemá sloužit jenom jemu, ale je nesmírně důležité, aby z toho část byla poskytnuta – například formou oběti – i jiným, nadosobním účelům. I když nyní, poučeni společenským vývojem v 18. a 19. století víme, že i toto "sobectví" bylo k něčemu dobré a lidstvo se díky němu leccos naučilo, že génius lidského vývoje dokázal i tohoto démona zapřáhnout do svého vozu, nemáme důvod na něj pohlížet podstatně jinak, nežli jak se na něj pohlíželo tehdy, neboť svou podstatou také ničím jiným není. Ano, díky chtivosti po konzumním zboží se dospělo i k zajímavým vynálezům, vybudovaly se továrny, rozproudila se výroba, ale to nejde neustále stupňovat, jinak nám Země přestane stačit. Už nyní připomíná tento konzumní rozvoj u průmyslové výroby (a mnohem ještě více u služeb) princip "letadla", na němž vydělají jen ti, kteří se včas zorientují – dostatečně včas naskočí a zároveň toho včas nechají – a naopak pozdě příchozí zaplatí veškeré náklady. Na zdůraznění "démoničnosti" tohoto principu je možno ještě navíc uvést i onu známou skutečnost, že nejmocnějším motorem technologického rozvoje a inovací vždy byly války, tedy moment, kdy konzumní diptych pořiď-vyhoď je zdokonalen o třetí článek, který mu dodává na dynamice: pořiď – znič – vyhoď.

Individualismus zaměřený na rozvoj osobnosti nemá tento charakter. Snad jenom vágně bychom o něm mohli uvažovat u některých kosmetických a psychologických služeb. Jinak ale, protože každá lidská bytost je přirozeně tvořivá, má charakter zcela opačný – produktivní. Samozřejmě i to časem může způsobit určité problémy – s prvním z nich se setkáváme nyní ve fenoménu internetu, kde je zřejmo, že lidé, zcela dobrovolně a nikým nenuceni, snesli dohromady takovou snůšku informací, že je pro jednoho jednotlivce naprosto nezvladatelná a budou-li se navíc lidé v budoucnu orientovat spíše nežli na konzum na takové či onaké tvůrčí vyžití, můžeme se dočkat ještě nejednoho překvapení. Přesto se mi však zdá právě tento model a nikoli ten v současnosti převládající za hodný následování. Neznamená to, že za jeho pomoci vyřešíme veškeré problémy lidstva. A dokonce připouštím možnost, že někdy v daleké budoucnosti, až nás natolik zahltí intelektuální a umělecká nadprodukce, bude třeba dokonce sáhnout ke starému dobrému individuálnímu sobectví, aby se o ony nashromážděné duchovní statky vůbec někdo postaral.

Možná rozdíl mezi oběma typy individualismu nakonec není až tak podstatný. Pokud totiž vezmeme jakýkoli individualismus vážně (i ten ekonomický), je nemožno v jeho jménu cokoli komukoli rozkazovat a určovat jakákoli závazná pravidla chování. A tady je ovšem čertovo kopýtko: Lidská společnost pravidla potřebuje. Má-li jich nedostatek, resp. nedostačují-li stávající pravidla, aby dostatečně jednoznačně určovala, co se smí a nesmí mezi lidmi dělat, začne si je vytvářet jaksi ad hoc a libovolně. To je veliká nemoc všech liberálních systémů: tváří se, že všechno lze, a přitom musí skrytě přijímat tolik různých konvencí a „nepsaných pravidel“, která nakonec svou nejednoznačností člověku znepříjemňují život mnohem více nežli jakákoli tvrdá pravidla explicitní. Tato pravidla také mnozí z nejrůznějších důvodů nejsou schopni dodržet. Navíc tím, že neexistuje žádný soudce, který by rozhodoval o jejich dodržení respektive porušení, je jejich výklad ponechán na jednotlivcích a ti reagují spíše protektivně a profylakticky. Tak se množina těch, kteří jsou z toho neb onoho důvodu neformálně ze společnosti vyloučeni, stále rozšiřuje. Zkuste se právoplatně zařadit do společnosti, když jste třeba postižený na vozíku, nebo máte záznam v trestním rejstříku! Nebo jste Ukrajinec, Vietnamec, nebo Rom! A tak bychom mohli pokračovat. Z těla společnosti odpadávají stále větší a větší segmenty sociálně vyloučených. Evropský liberalismus, hrdý na své liberté, egalité, fraternité, se tak stále více blíží stylu kastovní společnosti známé třeba z koloniální Indie. Co však je ještě horší, zdá se, že by podobné mechanismy působily v oné hypotetické společnosti, vybudované na onom druhém typu individuality: není důvodu, proč by i zde neměly působit mechanismy předpojatosti a přílišné ochrany. Bohužel.

Vidíme tedy, že společnost vybudovaná výhradně na ideálu individuality, nemůže dostatečně efektivně fungovat. Toto její zaměření je potřeba doplnit nějakým jiným, které by je vyvažovalo. Domnívám se, že se zde naskýtá více cest. Jednou z nich, asi nejjednodušší, je dodání větší autority státu a zpřísnění celkového právního rámce. Samozřejmě ne do té míry, že by se nová pravidla stala rozvoji společnosti svěrací kazajkou. Mnohem spíše by měla být jakýmsi opěrným systémem, jenž vystupuje na povrch a ohraničuje jen ve specifických případech – podobně jako lidská kostra vytváří vnější schránu prakticky jen na hlavě – aby chránila to nejcennější. Jiným způsobem by bylo posílení vztahů, které k sobě jednotlivce váží: Tady by se asi na prvním místě mělo mluvit o upevnění a posílení rodin. Dalším způsobem by bylo posílení sousedských vztahů v rámci komunity, například poskytnutím možnosti rozvíjení vedle kulturních i lokálních ekonomických vztahů. Nakonec je možno uvažovat i o celkovém korporativnějším modelu společnosti, kde v rámci celé národní společnosti dochází ke vzájemnému vnímání různých skupin obyvatelstva a stálému jednání mezi nimi. (To je, co bych představil pod oním otřepaným sloganem sociálně-tržního hospodářství.) Je to samozřejmě otázka ožehavá, poněvadž to nejhorší, co by se  mohlo stát, by bylo, kdyby tyto skupiny vytvořily politické strany tak, jak je známe dnes, a pomocí nich začaly usilovat o moc v zemi.

Posledně nastíněný způsob – to jest snaha o lepší porozumění mezi jednotlivci a skupinami – má pak tu výhodu, že značně snižuje riziko, že by se někteří lidé pro své řekněme kritické postoje stali pro většinovou společnost nežádoucími. Společnost prostě nějak ví, že i jejich hlasu je dobré naslouchat.

Je nakonec stejné, jak to známe z psychologie. Osobnost je jen tehdy zralá vstupovat do vztahů, když dokáže jednat autonomně, a to je tehdy, kdy má vytvořen dostatečně silný systém individuálních hodnot a motivací. A naopak: to že tak činí, je osvědčením této její zralosti. Ceňme si proto individualismu a rozvíjejme jej, ale u vědomí toho, že má dospět ke svému vlastnímu překonání, k vyšší syntéze. Kdo si svou individualitu musí sichrovat nejnovějším mobilem od Ericssona, pro jistotu s 3D displejem, k žádné společenské zralosti nedospěl. Na tom nic nemění, jak důležitě před námi právě tito lidé vystupují. To je totiž rovněž součástí jejich složitě budované osobnostní schrány, pomocí níž přesvědčují nejprve sebe a pak i ostatní o své významnosti. Nevěřme jim – jsou prázdní, a čím dříve svou prázdnotu nahlédnou, tím lépe. Jak nám jen je potřeba dětí, jež se nebojí nahlas prohlásit, že král je nahý!

In festo Stephani (i. e. Coronae) MMX