V poslední době existují signály, že by se mohla přiblížit doba velkých sociálních nepokojů, a to nejen v Česku, ale minimálně ve větší části Evropy. Nikdo nevidíme za roh, dokonce ani "mediální analytici" ne. Nevíme tedy, jestli k něčemu takovému skutečně dojde. Je zde však i možnost, že k nim dojde právě tehdy, když je sami vyvoláme. Mnohem lepší smysl má tedy otázka: "Máme si něco takového přát?"
Z pohledu mnoha chudých, zoufalých a ubohých (a že jich naše bohatá Evropa nemá málo!) je to nad slunce jasné: Proboha, hlavně něco udělat, aby se už něco stalo; abych nemusela/nemusel každý měsíc trnout vyhodí-li mne z bytu či z práce, abych neřešil(a) stále opět, jestli dětem můžu dopřát školní výlet atd. atd. To je touha chudých po záchraně z jejich bídy. Ovšem je si třeba uvědomit, že revoluce, to jest náhlý (ne nutně vždy násilný) zvrat sociálních poměrů, nemusí vždy prospět právě těm nejchudším – a když, tak většinou jen selektivně, některým, kteří se "chopí příležitosti". Pohříchu mnoho revolucí bývá jen vystřídáním jedné mocenské garnitury druhou.
Na druhé straně je třeba pohlédnout pravdě do očí a říci, že politický systém České republiky nefunguje, je jen zástěrkou pro prospěchářské zájmy profesionálních politiků. Systém politických stran, nechvalně nazývaný "partokracie", který takřka všichni demokraté po roce 1989 a nadšením zaváděli, nedbajíce ojedinělého varovného hlasu Václava Havla, se v Česku neosvědčil: Přinesl nám jen málo svobody a takřka žádnou demokracii (poslanecká sněmovna volená s pětiprocentní klauzulí je zárukou toho, že se tam žádné poctivé uskupení nemůže propracovat), způsobil nám mnohým velké bolení hlavy a obrovské finanční ztráty způsobené stranám imanentní korupcí. Bylo by tedy více než potřeba radikálně jiné nastavení politických pravidel – zvýšení úlohy a odpovědnosti jednotlivce i v politice. (Jak rádi po ní volají liberálové! Ale jen na hospodářském poli – když se takový jednotlivec odváží do politiky, pohoří – viz Jiří Dienstbier ml.) A právě současná vláda a politické strany jí sekundující dělá všechno pro to, aby k oněm sociálním bouřím došlo. První se ovšem pozvednou (a již pozvedli) Romové – pochopitelně, vždyť ani do plynu nešli s ovčí občanskou spořádaností jejich nešťastných židovských druhů. Mělo by tedy být v zájmu stran samotných, pokud vůbec chtějí přežít změnu společenského paradigmatu, aby se co nejvíce vnitřně proměnily: otevřely se doširoka občanům, zprůhlednily hospodářství, zvaly nové členy, zavedly maximální vnitrostranickou demokracii a zřekly se dobrovolně podpory ze stran pochybného kapitálu. Ale to asi předbíhám nejen vývoj, ale i výklad. V zájmu spravedlnosti je nutno totiž říci, že přeci jen je mezi stranami určitý rozdíl:
Tak za prvé tu máme strany "archaického typu": strany opírající se o členskou základnu a organizované způsobem odpovídajícím první polovině dvacátého století, kdy většinou vznikaly. U nás jsou to dvě strany KSČM a KDU-ČSL; sociální demokracie, která ovšemže pochází také z onoho období, byla u nás po revoluci prakticky vytvořena znova "politickým" způsobem. (Pro ty, kdo to pamatují, šlo o přestup čtyřech poslanců tehdejšího Federálního shromáždění zvolených za Občanské Fórum v čele s Milošem Zemanem k z exilu se navrátivší sociální demokracii, načež uspořádali ve straně puč a chopili se moci a staré poctivé sociální demokraty v této straně už navždy odsoudili k bezvýznamnosti. – Podobnost se současným postupem pana Paroubka u národních socialistů je až zarážející!)
Na druhém místě je třeba uvést právě tyto strany "politického" typu: tedy strany prakticky bezcharakterních manipulátorů a technologů moci, jejichž heslem je moc a z ní vyplývající požitky udržet za každou cenu: Tyto strany vznikly pohříchu právě v revoluci a díky jejím důsledkům; o členskou základnu se nestarají, nemají o ni zájem; jejich zájmem je pouze volební matematika – optimalizace vztahů se sponzory a co nejefektivnější mediální manipulace voličů. V současné době jde hlavně o tři velké strany ODS, ČSSD a TOP09, ovšem byly i jiné – stačí připomenout Sládkovu SPR-RSČ.
Další typ stran je nyní bohužel už jen historickou reminiscencí, totiž strany připomínající poněkud intelektuální debatní klub. Těmi byly jistě svého času ODA a i Bendova KDS; a po svém poněkud násilném zmenšeni o ODS i původní Občanské Fórum, přejmenované na Občanské Hnutí. Takovéto politické subjekty by byly jistě – už pro intelektuální kapacitu, jakou představovaly – přínosnější nežli mnohé dnešní.
Co však nové strany? Mnohým obyvatelům České Republiky se až zatmělo před očima díky raketovému nástupu strany Věcí Veřejných. Soudím, že máme před sebou nový fenomén, který bych nazval stranou "manažerského typu". Vlastně se ani tolik neliší od stran druhého typu, spíše sou pružností a moderností oproti dinosauřím poměrům oněch mocenských rezervoárů zatuchlé vody. Určitý rozdíl však vidím v tom, že zatímco ony velké strany jsou spíše účelová souručenství jedinců s vlastní kariérou a tudíž je korupční iniciativa v nich na straně korporací, které se musí snažit naklonit si jednotlivé politiky nebo stranu jako celek, strana "manažerského typu" procuje mnohem koordinovaněji, jakožto funkční celek vedený svými vlastními zájmy a mnohem více si sama určuje do jakých vztahů a s kým vstoupí a za jakou cenu. Je to fenomén ještě dosti neznámý a není moc jasné co se z této, zatím jediné relevantní, reprezentantky tohoto typu politických těles, vyklube. Že dělá zavedeným dinosaurům velké starosti jakožto "štika v rybníce", je viděl z masivních diskreditačních kampaní vůči ní.
Nevím, jak se osvědčí strany tohoto typu, ale i když budou úspěšné, velkou naději pro budoucnost to neskýtá. Jsou to totiž strany neprůhledné, které se nakonec vždy řídí přáním svého "manažera" a slepě věřit v jeho dobré úmysly by bylo asi velmi naivní.
Zbývá jediný typ "strany", který snad může být perspektivní pro budoucnost, alespoň do té doby, nežli společnost nahradí stranický systém systémem osobní odpovědnosti, a to je strana, která bude spíše koalicí názorových proudů vedených určitou společnou ideou. I to jsme už zde zažili – ano, Občanské fórum. To mělo navíc ideu hodně obecnou, i když všeobecně nosnou – ideu svobody. A teď se dostáváme k tomu podstatnému: aby mohla takováto koalice vzniknout, je nutná právě přítomnost takovéto ideje nebo ideálu, a jedině strana, nebo svazek společenských uskupení, které je bude mít, může obstát a vytvořit politickou sílu tohoto typu. A v tomto strany všech dosavad uvedených typů, snad s výjimkou těch nejstarších, kde ještě jakási stopa ideje – ovšem často poněkud out of date – ještě je. Jistě je tomu tak u KDU-ČSL. Česká porevoluční sociální demokracie ji nikdy neměla a v tomto ohledu na tom byla hůře nežli ODS, která až do konce 90. let měla stoupence, kteří ji podporovali s vírou v liberalistický étos; ale i ty doby jsou již tatam. A tak se zde v současnosti jeví jediné silné volání, schopné vytvořit progresivní, nedogmatickou a tvůrčí politickou sílu, a to je idea udržitelného života reprezentovaná stranou zelených. (Doufejme jenom, že už překonali dětské nemoci v podobě mocichtivých a svéhlavých předsedů a poslanců; omámení mocí, jak je vidět, může postihnout i stranu tohoto typu.)
A také to ovšem neznamená, že by nemohly vzniknout podobná uskupení, hnaná ideou jinou. Například idea a potřeba "resocializace" společnosti, překonání individuální ostrakizace, zmírnění škodlivé soutěživosti a konkurence uvnitř společnosti a zároveň potřeba obrany proti globalizačním tlakům nadnárodního byznysu by takové uskupení mohla vytvořit
Soudím totiž, že je nejvyšší čas, aby se lidé "mimo mocenské struktury" začali tím či oním způsobem sdružovat – vytvářet jakýsi nový disent a nenechat se ostrakizovat. Mimo jiné také proto, aby až nazraje čas, byli i oni zralí a schopni převzít vedení země a posunout ji zase o kousek dál; čili provést onu sociální revoluci z titulu. Asi se i tato "revoluce" zase dopustí určitých chyb, protože za roh opravdu nikdo nevidí a o úkladech budoucnosti se nám dnes ani nezdá, ale aby udělali aspoň něco, alespoň další krok na klopotné cestě vývoje národa a společnosti.
A tam na té druhé straně nechť si zůstane to zrůdné dvojhlavé občanskosociálnědemokratické tele se všemi svými klony typu TOP, manipulované jako maňásek ČEZem, Skanskou, Metrostavem, Škodovkou Mosteckou uhelnou a ještě pár dalšími průmyslníky a betonáři. Nemusíme se jich bát.
5.2.2012