Nejsem ekonomickým odborníkem, ale pouhý pohled a pozorování toho, jak fungují tržní vztahy v supermarketové globalizované éře, mě přesvědčuje, že klasická pravidla trhu v ní nefungují.[1] Tím nejzákladnějším, každému známým je zákon nabídky a poptávky, tedy, abychom ho formulovali co nejkompaktněji: (tržní) cena a poptávka jsou přímo úměrné, (tržní) cena a nabídka jsou nepřímo úměrné.
Z obou polovin tohoto tvrzení si snad uchovala určitou platnost ta první – při zvýšené poptávce si obchodník může dovolit zvýšit ceny; ovšem jen tehdy má-li dostatečný monopol, aby si zajistil, že mu výrobek „pod rukou” nezačne dodávat někdo jiný. Od této větve se pak odvíjí celá problematika záruk, patentů, výhradních práv, servisních smluv atd. atd., kterými si výrobce/obchodník pokouší zaručit, aby mu jiný nefoukal do kaše. (A aby tedy pravidla trhu nezafungovala a negativní zpětnou vazbou nesměřovala k původnímu stavu.) Drastickým příkladem toho, jak se dostatečně zmonopolizovaným subjektům může podařit fungování trhu zabránit, bylo chování dodavatelů energie za krize zhruba před dvěma léty.
Bohatší materiál k pozorování však nám nabízí půle druhá, a zde platí, že skoro NIKDY nevede snížený zájem o výrobek – snížená poptávka ke snížení ceny výrobku. Naopak, často vede k jeho zvýšení. Jak to? Nuže předpokládejme, že o výrobek A ztrácí společnost postupně zájem – To může být způsobeno třeba přechodem na jinou technologickou bázi, tedy inovací, nebo prostě jen módou. V případně skutečného trhu malovýrobců, je pro ně takový stav velmi nepříjemný – donutí je skutečně ke změně ceny, ale také k pokusům výrobek vylepšovat a nabízet v lepší kvalitě. V mnoha případech ovšem jsou takové pokusy marné, a výrobce se musí buď totálně přeorientovat, nebo odejít z trhu. Velkovýrobce, nebo lépe velkododavatele to nepostihne ani v nejmenším – prostě výrobek A vyřadí ze svého sortimentu a místo něj začne nabízet něco jiného, anebo taky vůbec nic; on není přece na dodávání tohoto jediného výrobku závislý, má obrovský sortiment toho, co svým potenciálním zákazníkům nabízí. JEMU nebude nikdo diktovat, co má vyrábět – to on naopak si určí, co je pro něj vhodné a co bude lidem nabízet – a různými prostředky: příhodným rozprostřením nabídky a sortimentu a v neposlední řadě pomocí reklamy dokáže lidi přimět, aby se jeho nabídce přizpůsobili. A jestliže se stane, že o některý jeho výrobek upadá zájem, bude ho vlastně jenom doprodávat – výrobek bude k mání na stále menším počtu poboček/obchodů a i jeho cena se zvýší: produkce anebo třeba jenom přeprava „v menších šaržích“ je nákladnější. A také za tím může být vychytralost; pokud je to výrobek, na kterém jsou stále někteří lidé – jakkoli jich ubývá – závislí (ti, co neinovovali: nechtěli inovovat nebo prostě na inovaci neměli), může je dodavatel – teď už prakticky monopolní – řádně zmáčknout!
Co z této malé analýzy plyne? Jsou možné dva závěry. První, optimističtější (snad), je, že je to uplatnění diktátu většiny nad menšinou (tedy něčeho, čemu se v demokratickém politickém životě snažíme vždy vyhnout). Většina se rozhodla, že bude kupovat B a těch pár, co by chtěli (stále) A, nemá šanci. Výrobce/dodavatel je reflektuje chtění většiny a reaguje na ně.
Může to být ale ještě horší scénář. Jen letmo jsme zatím zmínili, že onen (velko-)výrobce/dodavatel má k dispozici reklamu, a ta je přesilnou zbraní. Změna chování nakupujících vůbec nemusí být vyvolána jimi samými, ale může být prostřednictvím reklamy a jiných triků zmanipulována samotným výrobcem/dodavatelem a sledovat jen a výlučně jeho cíle. A to je scénář, v němž národem dle libosti manipuluje a zmítá právě a jedině velkokapitál, dnes většinou navíc nadnárodní, který o potřeby lidí a jejich komunit vůbec nedbá.
[1] Již dávno bylo ukázáno, že platí vlastně jen v „laboratorních“ podmínkách: v podmínkách lokálně omezeného trhu svobodných a stejně silných subjektů; jak mile na trh vstoupí dominantní hráč – a to i na straně poptávky! – nějaký velký zadavatel zakázek, nebo státní agentura – trh se deformuje.