Toto bude krátký příspĕvek. Oč kratší, o to rozhořčenĕjší. Týká se chování církví, především té nejvĕtší, katolické, za současné paranoidní dystopické hysterie. To, co totiž tato církev (a zčásti i jiné) udĕlala, není nic než že se na lidi (na „své“ i cizí bez rozdílu) – vykašlala. Bez sebemenší známky odporu srazila podpatky a dala si státem vnutit totální interdikt. Dobrá – nebývalo nikdy v tradici katolické církve odporovat státu – bývala konformní se státem rakouským, našla modus vivendi s novou republikou a nakonec i se státem komunistickým. Nicménĕ kdyby kterýkoli i z tĕch nejtotalitnĕjších režimů zavřel její kostely a zabránil vĕřícím přicházet, určitĕ by to z úst církevního vedení vyvolalo ostrá slova (možná i následovaná činy) o pronásledování církve. Nakolik vím, nebyly kostely zavřeny ani za heydrichiády (což ostatnĕ dosvĕdčuje osud parašutistů, kteří se ukryli právĕ v kostele). Opravdu nebylo možné se státu opřít a vyjednat pro církevní obřady výjimky? Bylo nutné zrušit i nedĕlní bohoslužby? Jak je možné, že církve se vzdaly i slavení velikonoc? Jak je možné, že biskup nesvĕtil o Zeleném čtvrtku křížmo ve své katedrále? Jak je možné, že se nerozhořely velikonoční ohnĕ, symbol Kristova vítĕzství, ohnĕ, pomocí nichž například svatý Patrik přemohl pohanské druidy? A když už si toto vše církev nechala líbit, co tedy nabídla lidem jako náhradu? Bohoslužby v rádiu (zkrácené!) a po internetu (ze studia). A když už si to nĕkdo vydržkuje, tedy zpovĕď a příjmání nĕkde v koutku.
Za poslední morové epidemie na začátku 18.století, knĕží, především Jezuité, opustili své bezpečné fary a koleje a vydali se k nemocným, i když třeba nebyli ošetřovatelé. Vymřela tehdy skoro celá česká jezuitská provincie; udĕlali to i velicí duchové jako Bohuslav Balbín a Bedřich Bridel. Přinesli více obĕtí, než jich má nyní „pandémie“ v celé české republice. (A to malé č není překlep.) Nyní se knĕží skrývají ve svých nedobytných farách a s lidmi nekomunikují. Přitom právĕ teď , kdy je spousta lidí sevřena úzkostí (jakkoli vĕtšinou iracionální a získanou tlakem okolí a médií) by přece živé slovo a společenství církve bylo tolika lidem potřebné! Jestliže tedy již bylo nutno podvolit se státnímu násilí, proč tedy knĕží a představení církve neudĕlali to, co je nasnadĕ – a zcela v duchu koncilu: Proč nevybídli lidi ke scházení v rámci domácí církve, proč nenabídli svoji účast na takovýchto bohoslužbách (pro 2 či 3 rodiny), proč už nemají všichni kalendář plný takovýchto schůzek?
Kolikrát jsme jen slýchali z úst představitelů katolické církve, od tĕch nejvyšších hierarchů až po obyčejné faráře, jak jsou důležité pro život křesťanů svátosti – a mnozí katolíci jsou na nich (lépe řečeno na jejich tradiční podobĕ) až nezdravĕ závislí. A hle, nyní je jakoby mávnutím proutku vše pryč; katolická nomenklatura bohorovnĕ zapomnĕla na to, co říkala včera, a doporučuje „duchovní svaté přijímání“. Promiňte, tohle je ale obrovská habaďůra: je-li nĕco zásadnĕ důležité pro lidský život – na úrovni tĕlesné nebo duchovní – je to důležité VŽDY a ne jen tehdy, kdy se to hodí. Byla jednou jedna veliká socha: hlavu mĕla ze zlata, hruď ze stříbra, a tak dále – však to znáte ( a kdo by si nevzpomnĕl, ať si to přečte v knize Danielovĕ). Ale nohy mĕla hlinĕné. Pak přiletĕl kámen, ani to nemusel být velký šutr – vždyť celá ta „pandémie“ je jen trochu ostřejší chřipka a devĕt desetin toho na ní je mediální (a bohužel nyní už také politická) kampaň – a bác, socha je na madĕru.
Nechci sahat do svĕdomí menším církvím, ale ty z evangelického křídla jsou na tom lépe alespoň o to, že nikdy netvrdily, že jsou svátosti a fyzická přítomnost na bohoslužbách tím pro křesťanství nejzásadnĕjším (jakkoli si myslím, že v tomto nemají úplnĕ pravdu); a i kázání se dá po internetu pomĕrnĕ dobře zprostředkovat, nebo třeba i napsat.
Slyšel jsem, že je v nemocnici Ladislav Heryán, velký svĕdek Kristův a odpůrce nabobské blazeovanosti církve. Bůh ví, co je pro nĕj nejlepší. Pokud se uzdraví, nezpůsobí nám, co ho milujeme, zármutek. Pokud zemře, snad tím aspoň pomůže církvi, jíž je členem a horlivým služebníkem, zachovat si tvář.
Kutná Hora, úterý, 14. dubna 2020