Vzdĕlání bývá lidem v drtivé vĕtšinĕ případů ku prospĕchu. Velmi málo je případů, kdy je tomu naopak, ale právĕ na jeden takový bych chtĕl upozornit. Mluví-li se třeba o „justičním paláci“ nebo o „pomĕrech v české justici“ i průmĕrný občas nedotčený jakýmkoli klasickým vzdĕláním a možná jen s povrchní znalostí angličtiny si uvĕdomí, že to vlastnĕ znamená spravedlnost a – nolens, volens ve svém podvĕdomí nĕjak předpokládá, že zmínĕné instituce tu zde jsou od toho, aby právĕ spravedlnost v naší společnosti zajistily Při konkrétnĕjším seznámení s činností tĕchto institucí pak bývají hořce zklamáni, neboť o spravedlnost (to píšu při plném vĕdomí toho, jak individuálnĕ deformovanĕ může být takový požadavek vnímán), tĕmto institucím (ztĕlesnĕným jejich představiteli) prakticky vůbec nejde. S čím se človĕk fakticky setká, je houšť předpisů a formalismus nejhoršího druhu, jimiž si ovšem na druhé stranĕ pomĕrnĕ snadno razí cestu rutinéři sledující bezohlednĕ svůj nebo – pokud jsou najati a řádnĕ zaplaceni – také nĕčí jiný zájem. Občánek tímto shledáním zcela frustrovaný pak podle nátury hledá útočištĕ v silných řečech, hospodském revolucionářství, podlézání, anarchismu, podrazech (když vy na mĕ … tak já na vás zas jinak…), apelech na jiné, údajnĕ ještĕ vyvýšenĕjší a spasitelské instituce (prezidentská kancelář, mezinárodní soudy ap.), organizování nátlakových skupin atd. atd. Neuvĕdumoje si však při tom, že na to jde z úplnĕ špatného konce.
Když jsme tak před tĕmi pĕtadvaceti lety udĕlali v naší zemi revoluci (já vím, že jsou mnozí, co to vykládají úplnĕ jinak, ale prosím, nehádejte se se mnou, o to teď vůbec nejde a nikam by nás to nedovedlo), jedním z jejích důvodů bylo, že lidé cítili, že vĕci jsou nĕjak „nesprávnĕ, špatnĕ“ a leccos není tak, jak by mĕlo být a skoro každý cítil, že je nĕjak utlačován, že mu režim nepopřává dost prostoru, na nĕjž by snad mĕl mít právo. A tak jsme se v naší zemi chtĕli zařídit lépe, „spravedlivĕji“. Byly vytyčeny určité ideály (svoboda, demokracie..) a prakticky nebylo o nĕ sporu. A také jsme si zvolili (do parlamentu a do vlády) lidi, kteří to podle nás mĕli zařídit. Jak? No to je přede jasné – musíme mít spravedlivé ZÁKONY. (Mimochodem jsme se v tom vůbec nelišili od athéňanů diskutujících o účelném zřízení státu nĕkdy za Platóna okolo roku 400 před.) Ale zanedlouho se ukázalo, že krásné zákony zas tak výraznou zmĕnu nepřinesly, ráj na zemi nenastal. A tak se tak v polovinĕ devadesátých let začalo mudrovat, že spravedlnost je nutno vynutit a začala se ohromnĕ posilovat policie a bezpečnostní složky. Mĕlo to jistĕ nĕco do sebe, ponĕvadž v té dobĕ se naše zemĕ stávala nebezpečnĕ bezpečným útočištĕm pro nejrůznĕjší mafie – od Solncevské, přes albánské až po venezuelské a jiné. Velmi populární byla tehdy hesla typu „podporujte svého šerifa“. Policie ohromnĕ zbytnĕla a policisté dostali královské platy. Ale po pár letech se ukázalo, že postavit policajta na každý roh a za každého občana taky moc nemá efekt. To už ale bylo v dobĕ, kdy se ideály občanské společnosti, jimiž byla společnost prodchnutá na začátku devadesátých let začaly hroutit, společnost nezakrytĕ propadala prospĕchářství a marasmu, v nĕmž se nalézá doposud, takže v otázce „spravedlnosti“ došlo k tiché rezignaci; nikdo se ani nepokusil hledat další instituci, která by nám ji mĕla zajistit – takže – paradoxnĕ – na soudy, které by nyní logicky mĕly přijít na řadu, už prakticky nedošlo; nikoho nenapadlo, že by spravedlnost mohla požadovat po soudech. Ale i kdyby to nĕkoho bylo napadlo, výsledek by byl asi stejný, to jest mizivý. Spravedlnost totiž nemůžeme po nikom POŽADOVAT, spravedlnost musíme ČINIT. Přitom je to velice prosté: Budou-li všichni, nebo vĕtšina občanů sami spravedliví, tedy budou-li se všech okolností snažit chovat především spravedlivĕ, společnost nebude možná ještĕ stoprocentnĕ spravedlivá, ale jistĕ se bude tomuto ideálu blížit. Kdo však z občanů si tehdy, v devadesátých letech, takový ideál vytyčil? Nĕkteří mĕli jisté ideály, například související s lidskými právy, se „zelenou politikou“ anebo s tolerancí, ale vĕtšinĕ šlo spíše o vlastní prosperitu. (Ano ta také byla mezi listopadovými hesly. Bohužel.) A dnes? Nebuďme smĕšní. Spravedlnost vůbec NEFIGURUJE mezi hodnotami, o které je třeba usilovat, nikdo nepožaduje spravedlnost – pro druhé; pro bezdomovce (šikanujeme je, vyhazujeme z tramvají a nejradĕji bychom je vyvezli za mĕsto nebo vůbec za hranice, nebo nĕkam do koncentráku), pro Romy (kdy by se staral, aby mĕli příležitost k práci aspoň stejnĕ často jako „vĕtšinoví“ obyvatelé), pro přistĕhovalce a utečence (tady vůbec jsou veškeré ohledy stranou, to je prostĕ NECHCEME a konec), pro staré a tento výčet bychom mohli nekonečnĕ prodlužovat, protože fakticky uznáváme pouze nárok svůj a své skupiny , s níž se identifikujeme a spojujeme ve skupinovém sobeckém prosazování zájmů. CO se tedy k nám z úřadů a institucí jakoby ozvĕnou vrací, není nic jiného než naše vlastní neschopnost, neangažovanost pro pravdu a nespravedlnost. Takže i zde platí: Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu.
Dá se s tím nĕco dĕlat? Je zde třeba nĕkdo, nĕjaká mravní autorita, která by lidi vybízela ke spravedlnosti?
S kazatelen různých církví se občas o spravednosti mluví, ale – jednak nĕkteré z tĕchto církví mají samy máslo na hlavĕ, ale hlavnĕ se pod tĕmi kazatelnami schází čím dále ménĕ lidí. Ale i tak za to musíme být vdĕčni. Kdyby se uchovala v národĕ aspoň nĕjaká malá zdravá menšina, mohla by se stát jádrem obnovy po nevyhnutelné společenské katastrofĕ, k níž při nastoupeném kurzu musí nutnĕ dojít. Jen si nemyslete, na Sodomu také trhlo.
A co školy? I při všeobecném úpadku školství a propadající se prestiži škol a učitelů ve společnosti, mají školy přece stále vĕtší společenský zábĕr a možnost oslovit širší vrstvy – hlavnĕ mladého – obyvatelstva. jak je to se spravedlností na školách? Bledĕ. Pisatel tĕchto řádků působil pomĕrnĕ dlouho na školách, a to různých typů. A za celou dobu své učitelské praxe jsem neslyšel (snad s jedinou výjimkou, na škole hodnĕ nestandardního typu), aby se mezi žáky, ba ani mezi učiteli, řešil nĕjaký problém z pozice, zda to bylo spravedlivé, nebo v jazyku žáků „férové“. Na školních konferencích se vše odehrává mutatis mutandis v kategoriích „podle školního řádu“ vs. „proti školnímu řádu“. Mezi žáky pak spíše: „já mám právo“ a „přeci nemůžou/můžou…“ Musím říci, že je to smutný obrázek – když křivárnu šikovnĕ schováš, nic se ti nestane. A nĕjaké jiné autority? Prezident? Ó ano – kdysi. Masaryk popisoval v hovorech s TGM situaci na Kyjevském prospektu za časů bolševické revoluce: Začalo se tam střílet a on se chtĕl honem schovat do hotelu. Vrátný se ale ptal, zda je tam ubytován. A Masaryk pokračuje: „Lhát jsem nechtĕl…“ Kdo to ale proslul výrokem o „nevidĕné“ Maradonnovĕ ruce. Nebyl to náhodou jiný český prezident? Radĕji skončím.
Kutná Hora ,