Jednou z oblastí, ve které se v období svobody bohužel sociální služby radikálně zhoršily, je oblast nájemního bydlení. Jistě můžeme uvažovat o důvodech. V pravicovém myšlení nemá nájemní bydlení nijak favorizované místo. Do přesvědčení, že každý člen společnosti se má primárně postarat sám o sebe, příliš nezapadá. Navíc v regionech, odkud k nám pravicová ideologie po revoluci devadesátých let proudila (mám na mysli především Spojené státy a Velkou Británii), nájemní bydlení existuje jen ve velmi omezené míře a bylo zcela potlačeno systémem hypoték, to jest půjček na bydlení. Ovšem ve velkých středoevropských městech existují celé rozsáhlé čtvrti, které byly v devatenáctém a zčásti i dvacátém století budovány výlučně za účelem takového bydlení. Mnohé z těchto převážně velkoměstských oblastí jsou pak dnes vyloženě ohroženými lokalitami, kde životní úroveň obyvatel rapidně klesá a šíří se rozličné sociálně negativní jevy. V řadě těchto míst je k dispozici velké množství volných bytů, ba celé prázdné domy, které však jejich majitelé nepronajímají a často je záměrně nechávají pustnout.
Pokud jde o celé domy, je jasné, že je ve hře jistý spekulativní záměr – nejčastěji zaměřený na cenu pozemku. Ale často své volné byty nechávají nevyužité i drobnější pronajímatelé, kteří vlastní jen několik bytů nebo jeden dům. A nad tím je se třeba pozastavit. Vlastníci uvádějí na ospravedlnění svého postoje různé argumenty a slyšel jsem i opravdu kuriózní. Kromě onoho klasického, který byl donekonečna omílaný během devadesátých let, že regulace nájemného pronajímatele dusí a oni nejsou schopni z takto "nízkého" nájemného ani hradit opravy a údržbu domu (ještě se k němu vrátím), jsem slyšel i argumenty typu, že nájemníci stejně byty jen ničí, tak je lepší mít je prázdné. Nad tím opravdu zůstává rozum stát: Proč by měli nájemníci – nejsou-li psychopaty – ničit byt, v němž bydlí a tak si sami sobě zhoršovat své prostředí, vyloženě "podřezávat si pod sebou větev"? Někdo tedy má nějaký statek, který nemůže sloužit jemu, ale jeho poskytnutím jinému může – rozumně – vydělat, ale přesto to neudělá! Těžko se zbavit dojmu, že tím pravým motivem je něco jiného, totiž nechuť jít "pod cenu" a snižovat nájemné pod (ve velkých městech ovšemže značně vyšroubovanou) "tržní" úroveň, tedy lakota a keťasení, jak se tomu říkalo po první světové válce. Byty a domy jsou totiž statek, který se nepoužíváním příliš neznehodnocuje, a nepotřebuje žádné dodatečné a víceméně ani udržovací investice – jak kdysi prohlásil můj tchán o jiném statku "Chleba to nejie."
Ale aby nestálo tvrzení proti tvrzení, vezměme pomyslnou tužku a začněme počítat. Ve velkém činžovním domě, v němž jsem až donedávna bydlel, bylo pět pater a každé rozparcelované do mnoha malých bytů; byl to rohový dům (zaoblený) a na jeho uliční délku připadalo celkem sedm oken (jak často bývala večer všechna okna kromě mého slepá!) a na patře se tísnilo šest bytů – to jest tedy prakticky 1 okno – 1 byt. Cena za metr čtvereční v mé miniaturní "bytové jednotce" se ovšem blížila sto sedmdesáti korunám za měsíc; prakticky čtyři tisíce za tento prostor. Nájem, který domácí pán takto z těchto bytů vybral za měsíc, mohl tedy být 4x7x5x4000 = 560 000; topení i ostatní služby si platili nájemníci sami. K této částce ovšem muselo ještě výrazně přispívat pronajímání nebytových prostor celého přízemí (obchod, směnárna, herna) a části suterénu. Domácí pán měl v domě jednoho stálého údržbáře, netuším s jakým platem, počítejme 30 tisíc. Dále v domě pracovali dva postarší Ukrajinci na dlouhodobé zakázce natírání oken: řekněme 40 tisíc na platu a možná jednou tolik na nátěrových hmotách. Kromě toho jsem se však za celé dva roky nedočkal od domácího žádných dalších oprav, i když by je byl byt velmi potřeboval: pouze instalace malého a nevyhovujícího přímotopného kotle, čímž se ovšem domácí zbavil povinnosti poskytovat nájemníkům teplou vodu . nadále si ji hradí nájemník sám. Ale to při tom příjmu, který po odečtení údržby dělá určitě přes 400.000 měsíčně (a nezapočítali jsme tam ty nebytovky!), určitě nebyl problém, i kdyby se vyměňovaly čtyři kotle po 20.000 za měsíc. Ať to počítám, jak to počítám, kde je jen náznak ztráty?
Jestliže tedy snad majitele restituovaných činžovních domů po roce 1990 mohla bolet hlava z nutnosti rekonstruovat zdevastovaný majetek z prostředků omezeného vybraného nájemného, dnes už je tomu zcela jinak. Ale ono to asi ani tenkrát nebylo takové zlé, jak se snažili prezentovat – proč takřka neznáme případ, že by se někdo restituce zřekl? Dnes je pronajímání bytů a nebytových prostor (zatím stále) velice výnosnou činností. Dobrá, ale je to také sociální služba a na tom nic nemění, že ji neposkytuje stát ani nějaké velké státní nebo polostátní agentury. Ono by to vlastně bylo hezké a mnohem lepší, aby sociální služby nemusel poskytovat stát, ale poskytovali si je lidé navzájem, každý podle daru a schopnosti, jakou může přispívat k budování, vzdělávání a blahu společnosti. Jenže takové altruistické cíle v dnešní společnosti prakticky nikdo nesleduje; zájmem dnešních lidí není v prvé řadě, aby se podle svých možností osvědčovali ve společnosti službou druhým, ale mnohem spíše aby jim co nejvíce lidé a věci sloužili k jejich blahu a pohodlí. Pevně věřím, ž jednou nastane ve společnosti čas, kdy se tento poměr obrátí a lidé si budou považovat za čest být takto platným členem společnosti. Než se však tak stane, musí však zasáhnout obec nebo stát a stanovit pevná pravidla pro takovéto i jiné druhy sociálních služeb.
Není ovšem pravda, že by stát pro to, aby jeho obyvatelé měli kde důstojně bydlet nebyl nic udělal. Zvláště v první polovině devadesátých let stát poměrně úspěšně vyřešil situaci mnoha rodin tím, že jim poskytl možnost privatizace, "rozkoupení" nájemních domů; následně ustavená družstva vlastníků fungují až překvapivě dobře, domy jimi spravované se blyští čistotou a nutnost komunikovat v rámci takového družstva mezi více "vlastníky" sehrává též nezanedbatelnou sociálně-výchovnou funkci.
Jakkoli měla zmíněná akce svůj jednoznačně pozitivní dopad, nevyřešila vše. A hlavně nemohla vyřešit situaci těch, kdo se do ne příliš záviděníhodné pozice lidí závislých na poskytnutém bydlení dostali až později – mladí, nově narození, přistěhovalci a mnozí další. A také je nutno připomenout, že ani na takovou celkem velkoryse koncipovanou akci, jaká proběhla v devadesátých letech, nemuseli dosáhnout ti skutečně nejchudší, o něž by měl mít stát péči na prvém místě (neboť žádná země není bohatá, pokud má své chudé). Zmíněnou akce měla tedy již tehdy doprovázet výstavba dalších bytů v majetku státu nebo obce, které by měly sloužit právě těmto lidem.
Kdyby – chyby. Jak je to dnes? A tu musíme s překvapením říci, že se staví, takřka hekticky. Velká města se měsíc od měsíce rozšiřují o hektary zastavěné plochy, pohlcují obce na svém okraji a vznikají nezvladatelné, nepřehledné sídelní aglomerace. Stát ani obce však nestavějí; jen soukromí stavebníci, nyní ovšem spíše řádně velká konsorcia firem, developeři. Pro koho? Pro sociálně slabě? Absurdní! A to je v naší společnosti tolik "sociálně silných"? A zrovna oni budou toužit po nájemním bydlení? A kolik bytů ba i celých domů v centru, ale i v těchto nově postavených sídlech a předměstích zeje prázdnotou! Tady něco nehraje. Že by to bylo opět jen spekulování s cenou hypoték?
Jak by tedy měl stát vstoupit do této situace DNES, když v devadesátých letech propásl šanci na vybudování sítě sociálního bydlení. Podle mého názoru jsou v zásadě dvě možnosti:
Tou radikálnější je sprosté slovo VYVLASTNĚNÍ. Stát by mohl sáhnout k selektivnímu vyvlastnění alespoň těch ubytovacích kapacit, které jsou velmi málo využívány a následně v nich vybudovat své sociální služby. A možná by se i mnohým vlastníkům těchto komplexů ulevilo, že za svou hazardní investici aspoň něco od státu dostanou. A řádně spravovaná, pod mnohostrannou veřejnou kontrolu postavená státní agentura by mohla být lepším vlastníkem než mnozí dnešní spekulanti.
Pokud toto řešení připadá někomu příliš radikální, navrhují druhé, jež by mohlo být ještě účinnější. Nechť stát plošně zvýší, anebo aspoň umožní obcím výrazně zvýšit daň z nemovitostí, a to od plochy nemovitosti, která převyšuje potřeby bydlení jedné rodiny, řekněme tedy nad 200m obytné plochy – a to klidně na dvojnásobnou sazbu; zároveň však nechť příslušný zákon obsahuje ustanovení o slevě z této daně (na původní výši) pro ty, kteří prokáží, že poskytují (za úplatu nebo bezplatně) dlouhodobě bydlení jiným subjektům – po lidsku řečeno mají nájemníka, a to by se hned byty jinak obracely a pronajímatelé by byli nuceni přistoupit na lidskou cenu. Ovšemže bychom asi měli najednou spoustu fiktivních nájemníků, ale od toho už je tu berňák, aby si s tím poradil
Víc nemám (prozatím) k tomuto tématu co říci.
Praha, srpen ’12