Udělejme si nejprve krátkou rekapitulaci. Před rokem 1989 nezaměstnanost v českých zemích neexistovala: bylo žárlivě střeženou prioritou režimu, aby každý měl práci, a výjimky ― svobodní umělci, hipíci a jiní tuláci ― byly poměrně vzácné.
Pak přišla svoboda a bylo nutno volky nevolky uznat, že spolu s ní se u nás zahnízdí i jev běžný na Západě ― nezaměstnanost. A s nevelkou chutí byla přijata opatření podobná těm ve vyspělých západních demokraciích, i když značně zredukovaná. Honosně se tomu tehdy říkalo „záchranná sociální síť“ a pojímalo se to jako takový kvelb na košťata v luxusní vile: musí tam být, ale nikomu se neukazuje. Jako by se předpokládalo, že až budeme všichni bohatí, stejně se zruší. Tomuto pojetí „dočasnosti“ odpovídalo i to, že stát limitoval vyplácení podpory na dobu jednoho roku: a kupodivu si všichni tehdy myslili, že to stačí. O tom, že by se v dynamicky se rozvíjející ekonomice někdo mohl octnout bez práce na dobu delší, nebo že by se mimo možnost pracovat octly celé skupiny obyvatelstva, bylo snad i neslušné hovořit.
Běžel čas a vůle národa se podstatně změnila: Na počátku devadesátých let to byla ještě vůle ke svobodě, napravení poměrů ve smyslu spravedlivějšího řádu ve společnosti a materiálního vzestupu. Tedy jaksi pravda, láska, svoboda + tedy ta prosperita. O nějakých pět let později nebylo už po sociálních ideálech ani tuchu. Nějaký čas třímala ještě jejich prapor tlupa intelektuálů semknutých okolo Hradu a Václava Havla, leč po jeho odchodu z úřadu byla definitivně rozprášena. Symptomaticky zlověstnou v tomto smyslu byla prezidentská volba v roce 2002, při níž proti sobě stanuli Václav Klaus a představitel právě této filosoficky-intelektuální skupiny Jan Sokol. Moc a politický obchod zvítězily: Václav Klaus navštívil parlamentní klub KSČM a ― byl zvolen. To, že při další volbě zbytky této skupiny nedokázaly proti Václavu Klausovi postavit nikoho důstojnějšího než ekonoma a světoběžníka Jana Švejnara, svědčí dostatečně o krachu tohoto sociálního projektu.
Spravedlnost a sociální vnímavost ovšem zmizely z české společnosti mnohem dříve. Otázkami spravedlivého fungování společnosti si nikdo nelámal hlavu, nebo snad jen tehdy, když tu či onu normu po nás požadovala Evropská unie. Ministr Vodička na ministerstvu práce drasticky seškrtal systém sociálních podpor již v polovině devadesátých let. Podpora v nezaměstnanosti zůstala, ale i ta se zkrátila. „Reformy“ související s takzvaným „utahováním opasků“ přinesly její zkrácení na půl roku a nyní naše „sociální reformy“ zavádějí již jen pětiměsíční lhůtu pro výplatu podpory1 a mnohé pravicové strany mluví o jejím dalším zkrácení. Zároveň se snížilo státem uznané sociální existenční minimum (tj. částka, kterou stát uznává za potřebnou k přežití a kterou každému svému občanu musí zaručit). Zatímco koncem devadesátých let to bylo 2 400 Kč, nyní je to 2 020 Kč.2 Co se dá za tyto peníze koupit a jaké bydlení si za ně může člověk zaplatit?
Položme si otázku po smyslu sociálních podpor. Je vůbec správné vyplácet nějaké peníze lidem, kteří by si je stejně jako jiní mohli vydělat, a takto k nim přijdou bez práce? Podobná námitka je chybná z několika důvodů. Protože je jich více, pojďme na věc z druhé strany. Ukažme si, za jakých podmínek by platila: Správná by byla jenom tehdy, kdyby ve společnosti existovalo něco jako „zákon o zachování práce“, který by říkal, že práce potřebná k chodu společnosti je konstantní a navíc přiměřená celkové pracovní kapacitě jejích členů.3 Ani jeden z těchto předpokladů však v moderní společnosti neplatí. Dnešní společnost je velmi efektivní a dokáže své životní potřeby naplňovat za mnohem menšího vynaložení práce, než jak tomu bylo v předchozích generacích, a navíc se její fungování stále zefektivňuje. Snadno to poznáme, když putujeme krajinou v době žní: žádné davy halekajících mlatců a brigádníků jako v padesátých a šedesátých letech. Dnes to vypadá takto: Sem tam kombajn ztracený na poli, ke kterému jednou za dvě hodiny přijede náklaďák, aby od něho převzal, co požal. To je realita. V moderní společnosti velmi výrazně převažuje nabídka práce nad poptávkou po ní. Nezaměstnaní v klasickém smyslu v ní být musí, nelze jinak. Myšlenka, že ježto nezaměstnaní nejsou (momentálně) společnosti k potřebě a nejsou pracovně využiti, měla by se jich společnost zbavit, je zrůdná. I kdyby se našel bezezbytku „spravedlivý“ způsob, jak něco takového zařídit, znamenalo by to strašlivé rouhání vůči Tvůrci veškerenstva, jenž zná všechny lidi, každého poslal na svět s jeho posláním a má sečteny všechny vlasy na jejich hlavě. Navíc je takové „řešení“ pošetilé: což je pracovní potřeba společnosti konstantní? Ten, jehož práce není dnes potřeba, se může zítra ukázat nepostradatelným.
Na své místo ve společnosti mají tedy právo nejen ti, kteří pracují, ale stejnou měrou také ti, kteří (teď právě) nepracují; jedni se musí s druhými rozdělit.4 Ale jak? Tak jako dnes, že stát vybere od občanů skoro polovinu jejich výdělku a z ní pak asi třetinu rozdělí coby různé sociální dávky? 5 To by zaručilo těmto druhým mnohem menší příjem nežli prvním. Je to oprávněné, když víme, že to, zda někdo momentálně práci má a jiný ne, bývá dáno souběhem nejrůznějších náhodných faktorů spíše než skutečnými kvalitami dotyčných? Navíc, má-li jedna skupina lidí, ať jakkoli vymezená, k dispozici více peněz než jiná, vzniká tlak, který žene nahoru ceny, a rozdíl mezi těmito skupinami se tím dál prohlubuje. To není společensky zdravý vývoj.
Jako spravedlivější se v této situaci jeví nedělit výdělek, ale práci. To znamená stanovit přísné kvóty na délku pracovního týdne, která musí být kratší než nynějších čtyřicet dva hodin, a nedovolovat její překračování. Něco takového se samozřejmě zaměstnavatelům nelíbí. Je známou věcí, že nejnákladnější a „nejproblematičtější“ složkou výrobních nákladů jsou právě zaměstnanci. Je s nimi spojena nejrůznější administrativa a s rostoucím počtem zaměstnanců rostou zaměstnavateli právě tyto fixní, „na hlavu“ vázané výdaje spojené se zaměstnanci. Zaměstnavatelé proto volí strategii právě opačnou: Když už je nutno někoho zaměstnat, pak tedy nejlépe na šestnáct hodin denně, využít do mrtě jeho pracovní síly a ještě hřát jeho sebevědomí, že je výkonnější a potažmo také více placen než jeho soused. Pak bude zaměstnanec možná i ochotnější slevit ze svých nároků vůči zaměstnavateli: vytvořme konkurenci mezi zaměstnanci a můžeme si mnout ruce. Ejhle, jak v jednadvacátém století objevujeme metody století devatenáctého. Takovýmto tendencím by se stát měl rázně postavit, nejen v zájmu zachování „sociálního smíru“, ale i celkově zdravé společnosti.
Jinou možností by bylo podstatně rozšířit a možná i znovu společensky definovat, co to vlastně práce je. Je strašná spousta činností tím či oním způsobem užitečných, ba i nezbytných (péče o malé děti), které společnost neuznává jako za práci, za niž by měla náležet pracovníku mzda. To je samozřejmě cesta obtížná, ale mnohem progresivnější: Vydat se jí by totiž znamenalo nejen najít i nové způsoby hodnocení práce oproti dvěma stávajícím, totiž „od hodiny“ a „od kusu“, ale také celkový přesun důrazu z výkonových činností (které se dají takto hodnotit) k činnostem ostatním (u kterých to jde hůře nebo nejde vůbec). Je nepochybné, že by to zpočátku vzbudilo značný odpor především u těch doposud „výkonných“, zvyklých na stávající způsob hodnocení své práce, kteří by se museli smířit s tím, že je jejich výkon najednou hodnocen méně. To by bylo nutné už z toho důvodu, že by se stejné peníze rozdělovaly mezi více lidí.
Pole pro takové rozšíření pojmu práce a odpovědnosti je velmi široké. V první fázi by zřejmě šlo o nejrůznější „společensky prospěšné“ činnosti: třeba ony mateřské funkce a nejrůznější sféry toho, co dnes zahrnujeme do pojmu dobrovolnictví: ochranářství, sociální pomoc, zájmové kroužky a podobně. Později však, až by společnost k něčemu takovému vyspěla, soudím, že by bylo možné sem zahrnout i různé činnosti směřující k rozvoji člověka jako takového ― především nejrůznější formy vzdělávání a sebevzdělávání.
Všimněte si, prosím, že ve všech těchto návrzích doposud nic nešlo z kapsy zaměstnavatelů (snad kromě poněkud zvýšených administrativních nákladů), ba ani z kapsy státu. Naopak, pokud by se takto lidem dopřálo být nejrůznějším způsobem užitečnými, zákonitě by klesala potřeba peněz na různé sociální programy a dávky ― bylo by tedy možné i snížit daně. K posledně jmenované metodě se asi objeví námitky, že je to vytváření umělé zaměstnanosti. Nic nemůže být pravdě vzdálenější. Jaká umělá zaměstnanost, když jde o činnosti, které lidé beztak vykonávají, a jsou jim tedy přirozené: dokonce tak přirozené, že jsou je ochotni dělat i bez nároků na odměnu. A mnozí by je konali mnohem radši a věnovali by se jim mnohem intenzivněji, kdyby jim v tom nebránilo shánění „pracovních příležitostí“, tj. jiné, jim ne tolik vyhovující práce, za kterou nicméně dostanou peníze. Takový argument navíc připomíná řeč o provaze v domě oběšencově. Kolik je jen nyní zbytečných funkcí nejrůznějších „poradců“, manažerů, asistentek/asistentů, konzultantů a bůhví čeho ještě, které státní instituce a nakonec i firmy vytvářejí. Kolik je nesmyslných marketingových společností, reklamních agentur a „call center“, míst, kde se nic nevytváří, neprodukuje, jejichž jediným cílem je zajistit, abychom prodali my a ne konkurence.
Naposledy je nutno poukázat na to, jakým způsobem by podobná reforma pozvedla tvůrčí potenciál ve společnosti. Lidé by již nebyli nuceni se uniformně přizpůsobovat nabídce na pracovním trhu, ale mohli by být sami tvůrci svého osudu, sami by přicházeli s nabídkou svých jedinečných schopností a obdarování.
Až na konci dlouhé řady těchto možných opatření je třeba jmenovat ono „placení za nic“, ale ani ono nesmí být škrtnuto: Jsou totiž ve společnosti lidé i celé skupiny lidí, jimž jejich schopnosti dávají podstatně menší šanci na tvůrčí uplatnění ve společnosti než jiným. Především nejrůznější zdravotně postižení, ale i jiné skupiny obyvatel. Koneckonců na jedné velké skupině obyvatelstva to máme plasticky před očima: Jaká je dnes ve společnosti poptávka po hraní čardáše do ouška, nebo léčení koní? Jistěže jde u všech těchto skupin obyvatel o komplikovaný problém a členové žádné z těchto skupin nemohou být úplně zbaveni odpovědnosti za vlastní sociální postavení a vlastní vývoj. Sociální pomoc by však zde měla být samozřejmostí: Máme už programy chráněných dílen pro tělesně i duševně postižené a chráněného bydlení, v němž se duševně postižení učí samostatnosti, zodpovědnosti, a tedy i u těchto lidí, jimž jde učení často velice ztuha, podporujeme jejich samostatný vývoj. Měli bychom tak činit i u oné velké etnické skupiny obyvatel, která se dodnes řídí hlavně vlastními tradicemi: bylo by dobré stimulovat ji, aby k nim přijala tvůrčí postoj zahrnující sebevzdělání a sebevývoj. Také je v podstatě správné, že se snažíme spojovat podporu v nezaměstnanosti s takovou či onakou formou rekvalifikace. Jenom bych se přimlouval za to, aby byla šířeji pojata: V podstatě by za ni mohlo být uznáváno jakékoli sebevzdělávání, nejen to, které odpovídá nějakým tabulkám na příslušném úřadu. Z toho, co bylo uvedeno výše, také vyplývá, že se ani nedá uvažovat o tom, že by takováto podpora mohla být časově omezená: důchodcům také po deseti letech neříkáme: zacláněl jsi dost dlouho, koukej umřít. Omezování sociální podpory na určitou dobu není nic jiného než další převlek sociálního darwinismu.
Tím jsme se dostali k poslednímu bodu, který zde musím zmínit: ke vztahu nezaměstnanosti a důchodů. Zde je potřeba podotknout, že důchodový věk se asi opravdu musí zvyšovat: odpovídá to celkově se prodlužujícímu věku populace a pomalejšímu stárnutí, které mnohým lidem zajišťuje dobrou výkonnost i v relativně pokročilém věku. Zvýšení důchodového věku, tj. pozdější přiznání nároku na důchod, ovšem na druhé straně zvyšuje počet kandidátů na pracovním trhu, který je už tak zoufale úzký. Přesto si troufám tvrdit, že se důchodový věk zvyšovat má, byť opatrně. Soudím totiž, že razantní aplikace metod nastíněných výše, především a na prvním místě zkrácení pracovní doby, může snížit nezaměstnanost velmi významně, tak, že ani tlak oněch „ještě ne důchodců“ tento trend nepřeváží. To je v podstatě jednoduchá početní otázka: Máme nezaměstnanost x procent? Přesně o tolik procent ― možná pro jistotu o trochu více ― je nutno zkrátit pracovní dobu. Nutno ovšem počítat se skutečnou nezaměstnaností, ne s čísly, která jsou nám jako čísla o nezaměstnanosti předkládána. Ale i tak: Je-li oficiální nezaměstnanost něco okolo osmi procent, skutečná ― hlavně když se připočtou všichni ti, kdo pracují v tzv. „kolidujícím zaměstnání“ (vydělají si sice méně, než oficiální minimální mzdu okolo 8 tisíc, ale více než její polovinu, čímž nemají žádný nárok na další podporu od státu a nadále ve statistikách nezaměstnanosti nefigurují) ― řekněme patnáct. 6 Zkrácení pracovní doby o patnáct procent nám dá šestatřicetihodinový pracovní týden, což není zas tak drastická změna pro ty v současnosti zaměstnané.
Výmluvněji než veškeré argumenty nám osvětlí potřebu solidarity mezi lidmi následující graf (převzatý z webu ČSÚ):
Pro „dynamické“ (tj. ne pevné, ale dané věkovou strukturou obyvatelstva) stanovení hranice odchodu do důchodu, hovoří i to, že by jistě nebylo dobré příliš zvyšovat celkové reálné daňové zatížení občanů. To už se totiž v současnosti blíží ke 40%.7 Kdyby přesáhlo hranici 50% výdělku, znamenalo by to vlastně pro občana ekonomickou nesvobodu ― občan by odváděl z plodů své práce státu více, než by si směl ponechat, a měli bychom tu zpátky komunismus, jenom pod jinou fasádou.
Tím se dostáváme k poslední námitce, se kterou bych se zde měl vyrovnat. Určitě mnohé napadne, že pokud navrhuji takový rozsáhlý systém sociálních podpor, dokonce časově neomezených, společnost/ekonomika na ně nebude mít, a v důsledku to povede nejprve ke zvyšování schodku veřejných rozpočtů a ke státnímu dluhu, posléze k celkovému kolapsu státu. K tomu chci uvést dvojí: Za prvé připomínám, že opatření, která navrhuji prioritně, nejdou vůbec z kapsy státu, ba ani zaměstnavatelů: jde jen o jiné rozdělení prostředků, než jaké je dnes aplikováno, a že pokud by se chudým dostalo pomoci z této strany, naopak by to nároky na stát v této oblasti snížilo. Jiná je situace u třetí skupiny opatření, kterou jsme pracovně nazvali „podpora za nic“. Ta skutečně musí jít ze státních peněz, potažmo z daní. O tom, jak širokého segmentu populace by se při prioritní aplikaci výše zmíněných metod týkala, nelze bez jejich praktického ozkoušení vůbec hovořit, ale dá se předpokládat, že by šlo o segment podstatně užší, než jsou příjemci podpory v nezaměstnanosti, potažmo dávek státní sociální podpory dnes.8 Ovšem i tak je rozumné radit ke spořivosti a tento třetí typ podpory ― byť neomezovat časově ― omezit skutečně na poskytování životního minima (tedy ovšem skutečného životního minima, neboť k přežití v těchto zeměpisných šířkách patří i mít kde bydlet). To je spravedlivé, neboť všichni mají nárok na to, aby jejich existence a jejich život byly společenstvím respektovány. Pokud by se však ukázalo, že na něco takového společnost nemá, znamená to, že musíme některé lidi nechat umírat hladem. Jinými slovy by to znamenalo, že se naše společnost nachází na nižším stupni (ekonomického) rozvoje než v době předválečné, kdy k něčemu takovému docházelo už jen výjimečně. Odpovídá to dnešní sociální realitě? Odpovídá to běžné životní úrovni lidí tak, jak ji vidíme kolem sebe? Například polovina Čechů má auto.9 To je stálo minimálně sto padesát tisíc.10 Je v takové situaci ospravedlnitelné, aby byli mezi námi lidé, kteří nemají na střechu nad hlavou? Ne? Pak s tím něco dělejme. Mé návrhy nemusí být ty nejlepší, jaké se dají vymyslet, ale soudím, že alespoň některé z nich by k řešení těchto palčivých problémů přispěly.
1 Zákon č. 435/2004 Sb., O zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, § 42. V tomto zákoně je výjimka, jíž stát osobám starším 55 let přiznává „dokonce“ jedenáctiměsíční podporu v nezaměstnanosti.
2 Viz Přehled statistických údajů ukazujících vývoj jednotlivých institutů státní podpory zdravotně postižených a zdravotního postižení, Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených, Olomouc, 2010, str. 93–94. Tato částka je navíc nenároková. To znamená, že o jejím poskytnutí potřebnému může úředník vcelku libovolně rozhodnout, a také se vskutku stává, že mnohým potřebným tuto částku úředníci, kteří samozřejmě mají seshora směrnici „šetřit“, skutečně upřou. Dle nechvalně proslulého sociálního konceptu ministra Drábka, který se zatím nepodařilo prosadit, se tato částka zvyšuje na 3126 Kč, ale pouze těm, kteří se „dobrovolně“ uváží k takzvané „veřejné službě“, což je nekvalifikovaná práce v rozsahu 20 až 30 hodin týdně.
3 Platil by také v případě, že celková pracovní kapacita členů společnosti je menší než práce potřebná k jejímu udržení; pak by ovšem těžko mohl nastat případ, že by se někdo přesto práce zdržoval ― byl by sám proti sobě, neboť by zmenšoval šanci celého společenství, a tedy také sebe samého, na přežití.
4 Je ovšem tragickou skutečností, že tuto nutnost nechápou sami ti, kterých se to týká, to jest všichni „normální“ lidé. Stále přetrvává předsudek o tom, že kdokoli je jakýmkoli způsobem „nestandardní“, je vlastně méněcenný a rozhodně by neměl mít rovná práva s těmi „slušnými a pracujícími“. Web je plný hysterických výkřiků tohoto typu. Za všechny uvedu titul článku: Kam se poděla vaše pokora, vy, příjemci sociálních dávek a podpor? (Publikováno na webu jako http://eportal.parlamentnilisty.cz/Articles/4451-kam-se-podela-vase-pokora-vy-prijemci-socialnich-davek-a-podpor-.aspx) Proč by člověk pro to, že od někoho něco přijímá, navíc od státu a za přesně vymezených rovných podmínek, měl osvědčovat pokoru vůči jiným, kteří třeba přijímají od někoho jiného jiné výhody, a často rozdělované mnohem netransparentnějším a nerovnějším způsobem?
5 „Sociální transfery, logicky nejobjemnější ze zákonných mandatorních výdajů, … na celkových výdajích státního rozpočtu ČR participovaly z 39,2%“ viz Dubská, D.: Mandatorní výdaje státního rozpočtu: jaká je cena lidského kapitálu, ČSÚ, nedatováno, str. 23. Nutno mít ovšem na paměti, že do této kapitoly státního rozpočtu náležejí a zhruba její tři čtvrtiny tvoří vedle sociálních dávek (pro postižené, rodičovských příspěvků, pomoci v hmotné nouzi a námi sledované podpory v nezaměstnanosti) především veškeré důchody. Jinými slovy na důchody, tj. doživotní podporu těm, o kterých už stát uzná, že pracovat nejsou povinni, je směrováno zhruba 30% státního rozpočtu, zatímco na veškerou ostatní sociální pomoc dalším složkám obyvatelstva v nedůchodovém věku pouze 10% státního rozpočtu. Citovaná publikace obsahuje i jiné zajímavé údaje: Lze pozorovat, že oč stoupá podíl vyplácených penzí, o to klesá podíl sociálních dávek, takže v úhrnu podíl těchto dvou skupin transferů zůstává v čase zhruba stejný (za roky 1995–2008 v průměru 87,3% celkových sociálních transferů rozpočtu). Podpora v nezaměstnanosti, proporčně k sociálním transferům jen malá (dlouhodobě v průměru 1,8%), dosahovala nejvyšších nominálních hodnot v letech 2005–2007 (kolem 7,1 mld. korun) s poklesem na 5 mld. v návrhu rozpočtu na rok 2009. To je meziročně o téměř 30% méně, a to na sestupné trajektorii tempa růstu ekonomiky. Je zde tedy zřetelná ex post reakce hospodářské politiky, když nejvyšší podpory v zaměstnanosti byly vypláceny za konjunktury a pro sestupnou fázi je protichůdně uvažováno s jejich poklesem. Přitom do roku 2002 se objem podpor choval zcela paradoxně téměř jako hlavní indikátor, když jejich vývoj předbíhal vývoj HDP (str. 24). Jinými slovy na podporu armády nezaměstnaných, která nyní dosahuje zhruba výše osmi až devíti procent všech práceschopných, vynakládá stát pouze 1,8% svého rozpočtu. O celkové výši daňového zatížení pak viz níže v poznámce 7.
6 Výše nezaměstnanosti vypočtená ČSÚ na základě dlouhodobého průzkumu „v terénu“, tj. v domácnostech, se dlouhodobě liší od oficiálních údajů MPSV. „Osob splňujících striktní definici nezaměstnaného bylo 372,7 tis. osob, což odpovídá míře nezaměstnanosti 7,2%. Dále bylo v ČR 178,7 tis. osob, které tuto definici nesplnily, ale vyslovily se tak, že by chtěly pracovat.“ Viz Novák, A.: Nezaměstnanost jako součást trhu práce, in Chudoba a nezaměstnanost, Pražská škola alternativ, 2012. Údaje zde uvedené se vztahují k roku 2012.
7 Daňová kvóta, což je ovšem údaj počítaný jakožto procento z HDP, ne z reálných příjmů obyvatel, byla v roce 2009 v ČR 34,5%, v Evropské unii pak 39,7% HDP. Viz Sirovátka, Horáková, Jahoda, Kofroň: Ekonomická zátěž středních příjmových skupin obyvatelstva: vývoj v letech 2008–2011, VÚPSV, v.v.i. 2012.
8 Nemám ovšemže na mysli dávky státní sociální podpory, jež jsou plošné a náležejí každému bez ohledu na sociální statut, to jest rodičovský příspěvek, přídavek na dítě a porodné, ale ony spíše sporadicky vyplácené dávky v hmotné nouzi. Dle statistické ročenky MPSV bylo v roce 2009 v ČR 539 136 nezaměstnaných, což odpovídá míře nezaměstnanosti 9,2%; v roce 2010 pak 561551 nezaměstnaných (míra nezaměstnanosti 9,6%). Ročenka však neuvádí, kolik z celkového počtu nezaměstnaných skutečně pobíralo podporu v nezaměstnanosti. Finanční objem vyplacených podpor v nezaměstnanosti byl za rok 2011 13,4 mld. Kč, což je částka prakticky stejná, dokonce o něco nižší, nežli ve stejném období vyplacené dávky typu přídavků na děti ― ty dosáhly ve stejném období výše 14,0 mld. Kč (v obou případech zaokrouhleno na stamiliony korun, údaje pocházejí z webových stránek Ministerstva práce a sociálních věcí z Eurostatu). Náhled na to, o jak mizivé částky vůči státnímu rozpočtu se v současnosti jedná, získáme například z toho, že jedna miliarda se zhruba rovná běžnému provoznímu rozpočtu státního úřadu o zhruba 50 zaměstnancích, nebo třem až čtyřem kilometrům postavené dálnice, nebo kilometrovému dálničnímu tunelu.
9 K 30. 6. 2013 bylo v ČR registrováno celkem 4 755 644 ks
osobních automobilů (zdroj http://www.autosap.cz/sfiles/a1-9.htm ).
10 Viz např. webový článek z 2. 8. 2013 http://www.tyden.cz/rubriky/auta/aktuality/nejlevnejsi-osobni-auta-na-ceskem-trhu-vede-renault-thalia_248803.html