Myšlenkou této Petice chudých je, aby byla do Ústavy ČR vložena jedna věta: Výdělečná činnost provozovaná bezprostředně na zabezpečení základních životních funkcí jednotlivce a jeho rodiny/domácnosti JE NEZDANITELNÁ.
Proč právě tato věta a proč do ústavy? Začnu od toho druhého. Právní řád ČR (a každého moderního státu) je nesmírně komplikovaný: skládá se ze stovek zákonů, mnohé z nichž jsou kolosy o mnoha stech stránkách; k tomu přistupuje ještě asi desetkrát větší objem podzákonných norem (vyhlášek). Vyznat se v něm není v silách neodborníka, a mám dojem, že i právní odborníci dokonale ovládají jen tu jeho část, na niž se právě specializují. Příhodným místem, kde může veřejnost vyjádřit svoji vůli, je proto mnohem spíše ústava, která formuluje obecné principy práva, jež jednotlivé právní normy potom konkretizují. Zákony musí být v souladu s ústavou. Chce-li tedy veřejnost prosadit nějakou změnu, jíž se má řídit právní řád, je nasnadě ji prosadit do ústavy – a nechat již odborníky na ministerstvech, aby ji vtělili do jednotlivých zákonů.
K první otázce musí být obsáhlejší vysvětlení. Tak za prvé považuji vůbec za nevhodné, ba nemravné zdaňovat lidskou AKTIVITU. Vždyť jenom jí vděčíme za veškerý rozvoj lidstva, za jeho pokročilou kulturu a civilizaci. Kdykoli stát cokoli daní, říká tím jakoby v druhém plánu: „toto nedělejte“, odrazuje od toho. Učinit předmětem daně tedy to, že lidé něco vytvářejí a prodávají, a tím si získávají živobytí, považuji tedy za velmi nevhodné. A většina moderních států se také od přímých daní, tedy daní, které platí člověk bezprostředně za to, že je („daň z hlavy“), že něco má (daň z nemovitostí ap.), nebo že něco dělá, nějak podniká (daň z výdělečné činnosti), postupně odvrací – snad s výjimkou daně z nemovitostí, která však by měla a také většinou být čistě místní daní, z jejíhož výtěžku pak obec zařizuje služby prospěšné všem, kdo na daném místě bydlí. Ještě by chybělo, abychom platili daň z vědomostí (ostatně studijní poplatky a jejich splácení v některých zemích takovou daní vlastně jsou), a byla by naše bytost zcela zpoplatněna státem.
Na místě jsou, a zcela správné však daně nepřímé, spotřební (DPH), jež jsou naopak velmi spravedlivé – čím více si dopřáváš statků, čím více utrácíš a čím větší komfort si dopřeješ, tím více na daních zaplatíš. Pak není potřeba žádného selektování lidí na příjmové kategorie, na bohaté a chudé – sami svým chováním rozhodneme, do jaké „kategorie“ patříme. (A ovšemže by i DPH mělo být rozrůzněno aspoň na dvě skupiny – stát by neměl tolik danit základní potraviny, ale – domnívám se – ani za kulturní statky a předměty a služby sloužící ke vzdělání – hlavně knihy.) V pořádku je také danění dividend a kapitálových výnosů, protože to není daň z práce ale v podstatě bezpracného zisku. A též veškeré korporátní daně (protože korporace nejsou lidé; zisky, pokud je mají, nepotřebují ke své úživě, ale naopak je „svrbí v dlani“ a pokud je nepromrhají za nepotřebný luxus, nebo neskonči na soukromých účtech manažerů, použijí je jenom k upevnění své funkce na trhu a vytěsnění menších a slabších).
A proč stát stále daň z příjmu vybírá? Protože je to nejjednodušší. Zaměstnavatelé ji zaměstnancům přímo strnou z výplaty. A u těch, kteří se živí sami, kteří nemají zaměstnavatele… – inu, tam je právě problém. Zdanitelná je ze zákona každá soukromá činnost. I když se jedná o mizivý výdělek, který ani zdaleka nepostačuje na pokrytí potřeb rodiny. I když jde ve skutečnosti o brigádu, závislou činnost u nějaké agentury, do které však člověka vehnala bída. (A že vydělávat si na chleba sám, je vždy tvrdší, než pobírat plat u nějaké firmy či organizace, je už dnes skoro všem jasné.) Občan musí přiznat každou korunu, a až potom se to sečte a stát mu dovolí od daňového základu odečíst určité položky – na sebe, na své děti apod. Kdo má takto vskutku malý příjem, nakonec stejně skoro žádné daně neplatí. Tedy státu ne. Avšak je tu další nenasytná hydra, která žádné „odečitatelné položky“ neuznává, neboť formálně, podle jména není daňovým úřadem, ale „pojišťovnou“; ve skutečnosti je však mnohem tvrdší a nelítostnější, nežli stát. Pochopitelně, vždyť je v soukromých rukou a odřít své „klienty“ na maximum je jejím zájmem. Je to vcelku chytře zařízené, že tuto daň nevybírají sami lékaři, ze kterých by možná ještě někteří, ze staré školy, mohli mít morální zábrany, ale udělá to za ně soukromá firma, která samozřejmě bude nejprve pamatovat na sebe, a pak až na ně- ovšem i jim se dostane pěkné sumy.
Kdyby však bylo ústavním právem, že základní příjem, který si občan vydělá je jeho a jen jeho, nemohla by mu jej pohltit ani nějaká zdravotní pojišťovna.
Je zde určitý problém, co by mělo být tím základním příjmem. Již jsem výše uvedl, že míním, že stát by neměl danit vůbec žádnou práci/aktivitu. Ovšem jsou lidé a není jich málo, kteří vydávají za práci nejrůznější spekulace a jiné všivárny. A tak si pak „vydělají“ třeba miliardové částky. Kvůli nim je zřejmé tedy onen příjem nějak ohraničit a vymezit. Myslím si, že pokud příjem občana nepřevyšuje základní minimum, nebo ho převyšuje jen minimálně – v rámci desítek procent, měl by zůstat občanovi celý a nezatížený daní. Pokud ho převyšuje výrazně – je jeho několikanásobkem, nechť tedy se z něj daně platí; v takovém případě ani není nutno zkoumat nějaké odečitatelné položky, protože občana s takto výrazným příjmem zaplatit daň (jakkoli je u nás celkové daňové zatížení vysoké, nad 40%) nezruinuje. Ale toto všechno jsou právě otázky, které mohou a také mají do definitivní podoby dovést politici (které si platíme). Důležitý je princip – zásada, že lidská práce a aktivita se nemá danit.
Tak co – půjdete do toho se mnou? Ozvěte se…