OBČANSKÁ POSLUŠNOST,
aneb
Proč by se měly poslouchat zákony –
motto: Dobře se nauč všem pravidlům, abys je uměl ve správný čas porušit. (údajně XIV. dalajláma).
Účastnit se života Obce Křesťanů v České republice má tu zvláštnost, že člověk při tom zažije silný vliv německé kultury a německého způsobu uvažování – známý fakt totiž je, že zakladatelé Obce i její duchovní inspirátor Rudolf Steiner byli Němci; tam Obec vznikla a teprve postupně se šířila a šíří do jiných částí světa. (Sbor v Praze byl prvním v neněmecké jazykové oblasti!) A samozřejmě fungují vzájemné kontakty, takže s Němci a němectvím je člověk na půdě Obce Křesťanů konfrontován prakticky napořád. Další stupeň takové zkušenosti člověk získá, když se na čas usadí někde kousek za našimi hranicemi, neboť Německo s Rakouskem naši malou zemi prakticky obklopují; a tehdy dojde už také na kulturní rozdíly. Ač ty nejsou mezi Čechy a Němci nijak závratné, jeden je velice markantní: Na německé straně vždy vnímáme mnohem větší smysl pro pořádek a úctu k zákonům. Pro Čecha zvyklého přecházet na červenou, kde a kdy se to jen dá, je zvláštní zážitek vidět Němce spořádaně čekající "vor dem Ampel", i když široko daleko se v ulici nehne ani kolo.
Má zkušenost je, že jakmile si na takový stav člověk zvykne, stane se mu velmi příjemným, poněvadž dodává životu řád a stabilitu, možná i určité v dnešní době tolik žádoucí zpomalení. A pak je tam také mnohem větší TICHO!
Tenhle, možná až příliš dlouhý úvod, nás měl přivést k zamyšlení, jež vnímám jako nutnou protiváhu tématu tohoto čísla: Jaký smysl má OBČANSKÁ POSLUŠNOST a RESPEKT K ZÁKONŮM A PRAVIDLŮM? – Jeden důvod je nabíledni: pořádek je dobrá věc: Když vím, kam jsem si co dal, snadno (a rychleji) se doma orientuji, naopak nepořádek mě stojí spoustu neefektivního hledání, často ve spěchu a stresu. Podobně mezi lidmi: vím-li, jak se mám v dané situaci zachovat, a mohu-li se spolehnout, že i druzí se zachovají stanoveným způsobem, probíhá společenská komunikace hladce. Pro daný účel je navíc vcelku jedno, zdali jsem si tato pravidla stanovil sám svobodným rozhodnutím (jak velice leží na srdci Thoreauovi – při tom je navíc ten problém, že nemusím získat pro ně souhlas ostatních), nebo jsme si je odhlasovali na nějakém výboru, nebo mi to tak dokonce nařídil policajt s velkým klackem. Toto pozorování vyjadřuje stará právní maxima Dura lex sed lex.– tedy i (pro mne momentálně) nepříjemné pravidlo je lepší nežli žádné.
Tento pocit byl mimořádně silně zakořeněn v občanech starého Řecka i Říma. Jestliže filosof Thoreau spatřuje svůj hlavní úkol prakticky na všech frontách protestovat proti státu a jakékoli formě poslušnosti vůči němu, praobraz a ideál dávných filosofů, Sókratés, neváhá ani na okamžik, když se má podrobit zjevně nesmyslnému a nespravedlivému rozsudku, který ho stojí život!
Dnešní český člověk (a možná ne úplně ani ten německý) se ovšem neřídí takovou morální maximou: sám se cítí oprávněn posuzovat, zdali jsou daný zákon či pravidlo správné a má-li se jimi řídit. I když to třeba neříká, staví se fakticky nad zákon. Je to pochopitelné: Jen za minulá desetiletí jsme viděli tolik zákonů a pravidel zjevně nesmyslných, nebo vyloženě nespravedlivých! Leží tedy před námi otázka, co si obecně počít s pravidly, která se nám nelíbí. Nerespektovat je?
Můžeme si snadno představit, že majiteli silného vozu se asi nelíbí pravidlo omezující rychlost v obci na 50 km/h. (Koneckonců je co chvíli odněkud napadáno – například z poslaneckých lavic.) A jiným motoristům se třeba nebudou líbit pravidla o vzájemné přednosti nebo o přednosti chodců na přechodu. Tak nechť je tedy poruší? Máme to schvalovat? Nebo je máme k tomu dokonce povzbuzovat, prohlašujíce, že je to chvályhodná občanská neposlušnost? Hrůza pomyslet!
Zákony a pravidla nejsou totiž jen něco, co si vytváříme pro svůj osobní prospěch (a to je pro mnohé z nás dnes šokující, neboť prakticky vše děláme pro své pohodlí a svůj prospěch), ale mají širší a dalekosáhlejší význam. Odrážejí určitou složku společenského života, kterou Rudolf Steiner ve svém sociálním učení označil za střední článek sociální trojčlennosti a NEJSOU TUDÍŽ LIBOVOLNÉ. I když se to tak může jevit, protože v našem současném demokratickém uspořádání vznikají ve veřejné debatě, nebo jsou jí alespoň podrobeny, jejich "tvůrcem" nejsme jen my sami, ale i bytosti, které skutečně řídí chod společnosti – bytosti ze sféry archandělů a archai. To je jeden moment k zamyšlení.
Druhým je právě ona veřejná debata: Do jisté míry se dá říci (i když samozřejmě známe slabosti demokratického zřízení a neděláme si o něm žádné iluze), že jsme jako celek, jako společnost tvůrci (ve světle předchozího odstavce ovšem spíše spolutvůrci) našich zákonů. A je úplně jiná zkušenost podřizovat se něčemu z nutnosti, nebo díky uznané autoritě – a činit tak, protože je to pravidlo, které jsem si sám, nebo ve spolupráci s jinými vytyčil.
Vraťme se k občanské neposlušnosti. Po tom, co jsme zde uvedli je jasné, že důvodem odmítnutí poslušnosti zákonům, nemůže být osobní prospěch nebo vlastní pohodlí, ani prospěch nebo pohodlí určité úzké skupiny lidí. Pokud něco takového učiníme, vléváme jed do žil společnosti a otravujeme její život, neboť jednáme proti smyslu bodu dvě, proti celospolečenské sankci, které se zákony těší. Vzepřít zákonům se tedy můžeme ne za sebe, ale pouze ve jménu velké skupiny lidí. Ale to ještě není všechno. Společenský řád má svůj duchovní předobraz (viz bod jedna). Pokud hodláme změnit společenský řád, musí naše úsilí vycházet také z této sféry, jinak nemůžeme uspět. Tedy i v případě, že můžeme poslušnost zákonům odmítnout ve jménu dostatečně široké skupiny lidí, nemůžeme tak přesto učinit, nemáme-li dostatečnou "duchovní sankci", není-li naše jednání motivováno určitým ideálem, jenž se nám zjevil v duchovním světě, a který nyní chceme uskutečnit na zemi.
Tolik by snad na téma " proč se mají poslouchat zákony" mohlo stačit, ale přičiním ještě malou poznámku. Právě v naší české situaci vidíme, že je mnoho zákonů a pravidel, která se fakticky nedodržují. Co s tím? Pragmatici většinou vidí problém v těch zákonech a pravidlech: Jestliže se zákony, nebo pravidla nerespektují, jsou špatně napsány, scházejí jim sankce, nedají se prosadit a podobně. Jiní zase řeknou, že pravidla, která se obecně nerespektují, by se měla zrušit. Jestliže však nějaký zákon nefunguje a lidé ho nerespektují, je jen tím horším – někdy ovšem nutným – řešením, prosadit ho silou. Zrušit ho sice lze, ale pak je potřeba se zeptat, proč byl takový zákon, proč bylo takové pravidlo vůbec přijímáno; co vedlo k jejich přijetí? Nebylo to náhodou něco cenného, nějaký zajímavý a užitečný ideál, který nepadl na úrodnou půdu? Příkladem si můžeme vzít zákonné ustanovení o projektování veřejného osvětlení, tak aby svítilo pouze pod sebe.
Osobně se domnívám, že poukaz k ideálu má svou sílu i tam, kde lidé nějaké pravidlo houfně překračují. Společně s Chestertonem (viz The Man who Was Thursday, česky přeloženo jako Anarchista čtvrtek) totiž soudím, že lidé jsou lepší, než si to sami o sobě myslí; jenom někdy nemají odvahu být skutečně takoví, jací ve své podstatě jsou, třeba "protože by vypadali blbě". Náš první úkol (osobní, ale i Obce křesťanů) tedy vidím v tom, bez přestání poukazovat k ideálům, které jsme nahlédli, stavět je lidem před oči a ukazovat jim, že jim tyto ideály nemusí být cizí, že oni sami jsou s těmito ideály sourodí.
30.4.2010