Nyní již poměrně dávná smrt Václava Havla postavila nám před oči něco, nač
se snad někteří odvážili kradí pomyslet, ale o čem se nemluvilo. Myslím tím
krach společensko-politické koncepce, s níž býval Václav Havel především
spojován, takzvaného projektu občanské společnosti, a naprosté vítězství
koncepce opačné, symbolizované současným prezidentem České republiky, to jest
koncepce (výlučně) ekonomického fungování společnosti. Proto také tolik těch
zoufalých lidí v ulicích, kterým došlo, že už nebude, nevrátí se čas,
kdy oni jako občané mohli ovlivňovat politický život společnosti. Je tomu
skutečně tak, a neříká se mi to dobře, ale společenské
organizace nemají již takřka žádný vliv, snad kromě církví, které se přeci jen
nepodařilo postavit do jedné řady se zahrádkáři, jak tomu Václav Klaus
kdysi chtěl. Pohřeb Václava Havla byl ostatně i v tomto ohledu velice
výmluvně symbolický: To nebyl Masarykův prvorepublikový pohřební průvod
se skauty, Armádou spásy, sestrami Červeného kříže, dětmi, krojovanými
spolky, baráčníky etc. etc.. Václava Havla u nás – kromě obyčejných lidí
a přátel-umělců – pohřbívali politici a armáda: pohřeb věru hodný
diktátora nejhrubšího zrna.
Post factum
se s tím nedá nic dělat, avšak vždy je si možné položit otázku, proč
k tomu došlo. Když jí správně a zevrubně zodpovíme, možná budeme
příště moudřejší.
Nakonec si myslím, že odpověď na tuto dílčí otázku není až tak
složitá, avšak vede nás dál k dalším otázkám. Lidé, po dlouhou dobu
masírovaní politickou volební ideologií, zaznívající současně z médií (neboť všechna
relevantní česká média jsou, nebo alespoň po určitý čas byla – ať si sáhnou do
svědomí -jednoznačně pravicová: noviny přece někdo vlastní a kdo vlastní
noviny, není chudý člověk – je zaměstnavatel, kapitalista; televizi pak vlastní
stát, tedy politici, kteří si stát dokázali hbitě přivlastnit)
a konfrontováni s neradostnou společenskou situací (možná také
záměrně vytvářené v politických řadách), nakonec usoudili, že bližší je
košile než kabát a že je tedy myslet v první řadě na sebe
a společnost oni že stejně nevytrhnou, když se na to tak mocně kasají
ti politici a ani ti to neumí. Zpátky Izraeli, ke svým stanům! (1Kr
12,16) Ve sféře společenských aktivit, spolků a společenských
institucí je tato deziluze cítit velmi markantně, ale bohužel sahá dále,
a to je právě ta druhá, skrytá část otázky, po jejíž stopě se nyní
pustíme.
Zastánci teorie společenského liberalismu by ovšem mohli namítnout, že
zmíněné heslo "bližší košile nežli kabát" je všeobecnou součástí
lidské morální výbavy, že je záležitostí pradávnou a všelidskou, a že
ostatně díky ní, tedy díky přirozenému sobectví lidského jedince, může vůbec
fungovat kapitalistický soutěživý model společnosti, tedy to, co nás během
posledních dvou století jako celek velmi obohatilo a stimulovalo všelijaký
společenský rozvoj. Může být. Ale i to, co v minulosti fungovalo
a přineslo leccos dobrého, se může v pozdějších fázích vývoje
stát problémem: každá věc totiž tak trochu "hází svůj stín" a největší
stín házejí kolosy přerůstající lidský rozměr. Ostatně by si toho měl být
liberalismus sám vědom, vždyť ke stěžejním poučkám politického liberalismu
patří ta o rozdělení moci. A stane-li se určitá ideologie ideologií absolutní,
nepřipouštějící svou omezenost jen třeba na určitou sféru lidského života,
nebo specifický účel a potlačuje-li veškeré další mody fungování
a sebeorganizace společnosti, stává se, chtíc nechtíc, ideologií
totalitní.
Sobectví je skutečně tendencí, kterou v sobě všichni máme, a je
dobré si to uvědomit. Zároveň je také dobré se oprostit od bezhlavě
moralistního hlediska a připustit, že i díky sobectví máme ledacos
dobrého. Tak bude náš zrak čistý a nezatížený a teprve tehdy budeme
moci bez předsudků poukázat na ty jevy, které má sobectví
na svědomí, a které již nejsou společnosti prospěšné, ale právě
naopak. Z takového hlediska nakonec není nejpodstatnější, zdali je to náš
pradávný lidský sebestředný a sebezáchovný pud, demonstrující se
sobectvím, nebo zdali jsou to ideologické, mediální a jiné sociální tlaky,
co způsobilo krach projektu občanské společnosti a co má i další
povážlivé důsledky, jež hned vylíčím. Všechny mají jakéhosi společenského
jmenovatele, a tím by mohlo být "Proč to – či ono –
nefunguje".
Vnitřní tření neboli viskozita je pojem, který používají fyzici
a chemikové onen známý jev, který způsobuje, že zatímco voda proudí
a tryská, mléko nebo koktejl jenom líně teče, med pouze kape a kaše
nebo lepidlo se jen tak táhne. Je pozorováním dostupným každodenní zkušenosti,
že mnohé "poruchy", které způsobují nefunkčnost běžně používaných
procesů, mají právě charakter určitého zadrhnutí, zástavy, ucpání: mák ucpe
mlýnek, papír kopírku, příliš mnoho aut zacpe ulice a ochromí pohyb
ve městě; příliš mnoho myšlenek nebo starostí v naší hlavě způsobí,
že se jakoby zastavíme a nejsme schopni pohnout se myšlenkově z
místa ani v jednom směru. Triviálním, ale důležitým pozorováním při tom
je, že drhnutí nebo ucpání nastává především tam, kde se s hmotou nakládá
jako s něčím pasivním: roj včel vám vysavač neucpe, i když omylem
vysajete vosí nebo včelí hnízdo; stejně velký chumáč peří ovšem ano.
Zpět k našemu problému: Tvrdím, a je to hlavní teze tohoto
článku, že za nefunkčnost mnohých prvků, ba celých sfér veřejného života a
za celkové zpomalení, takřka zastavení vývoje společnosti může jakési
"vnitřní tření", nebo – chcete-li – rostoucí "transakční náklady",
tedy vlastně jakýsi odpor a pasivita, jež se rozlézají jako metastázy po
celé naší společnosti a prakticky po všech sférách jejího života. U spolků
a dobrovolných sdružení je to nabíledni: tam, kde vše závisí
na dobrovolné aktivitě, zmizí-li tato, společnost nebo spolek
se rozpadne. A to se také stalo a děje. Ale postupme o krůček
dále k takzvaným nevládním organizacím.
Nejsem zdaleka odborníkem na oblast NGO, co zde uvádím, je pouze
vypozorované, přesto však považuji vývoj v této oblasti v devadesátých
letech minulého a prvních letech současného století za zaznamenání
hodný. Nevládní organizace (NGOs) jsou velmi různorodým spektrem
a prolíná se v nich dobrovolnictví s profesionální
(placenou) prací, nejrůznější formy financování – sbírkové, asignační,
sponzorské, grantové spolu s přímou vládní nebo veřejnou dotací. Rovněž
spektrum činností je tak různorodé, že vůbec nemá smysl se pokoušet ho
rozčlenit. Ve správně fungující NGO by pak měly být všechny zmíněné
složky, aktivity a finanční toky vyladěny tak, aby jí to umožňovalo
maximální výkon, a přitom nerušilo vztahy mezi jejími pracovníky
a dobrovolníky, to je velice těžká úloha. A není nikde lépe vidět,
jak rostoucí "transakční náklady", zde tedy vnitřní provozní náklady
organizace, mohou narušit ba ohrozit její celkovou funkčnost. Mnohým, zvláště
"profesionálně orientovaným" NGO se něco takového jednoznačně právě
v uvedených letech stalo: nevládní společnost, jejíž vnitřní provozní
náklady pohltí padesát nebo dokonce osmdesát procent shromážděných finančních
prostředků, víceméně již postrádá smysl a začasto je už jen výkladní
skříní dobročinnosti a dobrým džobem pro své pracovníky. Tato
"nemoc" přitom postihuje malé, relativně neznámé nevládky, zrovna tak
jako leckteré velké.
Jestliže je špatné, dojde-li u nějaké nevládní organizace k takovému
nešťastnému vývoji jaksi "samovolně", o to horší je, když se nevládní
organizace za podobným účelem přímo zakládají. A i to je jev,
který vstoupil na světovou scénu právě v uvedených letech. QUANGO se
takovým organizacím nelichotivě říká (= rozuměj QUAsi Non Governmental
Onranisation) a někdy je zakládají vlády, aby některé své aktivity
nemusely konat samy, aby měly třeba "černocha na špinavou práci"
(například diskreditační nebo lobbystickou kampaň), jindy dokonce komerční
společnosti včetně nadnárodních koncernů. Účelem takového QUANGA může být buď
nějaká specifická aktivita ve výše naznačeném směru, nebo jen získání
"trojského koně" uvnitř určitého typu společenských organizací
a někdy také záměr čistě zištný: shromáždit prostředky od důvěřivců, které
se potom použijí jinde, nebo prostě "ztratí".
Zatímco skrze nevládní organizace ať už skutečné nebo fiktivní
se prolévá ve všech zemích jen velmi malá část národního produktu,
mnohem větší objem společenských prostředků protéká skrze státní úřady
a veřejné instituce a z velké části v nich také končí. Vše, co
bylo řečeno o transakčních nákladech u NGO, platí mutatis mutandis
i o státních institucích, tam ovšem s tím, že ty nemají žádné
dobrovolníky ať placené či neplacené, pouze profesionály. (Rarity typu soudců z
lidu, nebo amerických civic corps jsou výjimky potvrzující pravidlo.)
Navíc však k tomu přistupují další významné rysy specifické právě pro
veřejné úřady a instituce. Státní instituce nemusí nikdy žebrat o peníze,
protože má pevný ROZPOČET.
Vůbec pevnost a stabilita jsou dosti charakteristickým rysem veškerých
úřadů a jiných státních institucí: i kdyby byl den před zrušením (i
to se někdy stává!), bude v úřadě vše probíhat podle zavedených způsobů.
Už z toho je vidět, že státní instituce a úřady budou
k "vnitřnímu tření" mnohem více disponované, nežli jiné
společenské útvary: Pevné potrubí, nebo šoupátko se vám mnohem snáze ucpou
nežli, řekněme, ohebná hadice. Státní úřad je instituce s pevným rozpočtem,
pevným počtem zaměstnanců a pevně vymezenými úkoly. Pokud je součástí
tohoto úkolu i komunikace s veřejností má i pevné úřední hodiny
( v Česku dokonce jednotně stanovené pro většinu úřadů!) A zde se nám rýsuje jeden velký rozdíl
oproti typu nevládních organizací a institucí: Jakkoli
"zkorumpovaný" a na svůj vlastní zájem hledící může zaměstnanec
NGO být, přesto není nikdy jeho zájmen jakýmkoli způsobem zdržovat chod jeho
organizace: Koneckonců finance do organizace spíše přijdou, když se bude –
minimálně naoko – moci vykázat výsledky (za jakou cenu, čili s jakou
"účinností" dosahovanými, to už je druhá otázka). Tedy i ti
činovníci NGO, kteří vidí ve své práci především zdroj vlastní obživy
a prospěchu, budou všemožně aktivní a věci nápomocní. Jinak je tomu u
státní instituce. Její zaměstnanci jsou si velmi dobře vědomi toho, že zvýšení
aktivity by jim nic dobrého nepřineslo: v nejlepším případě by znamenalo
pouze rychlejší vyřízení agendy a následné nicnedělání. Ovšem zaměstnanci
úřadu, který by výrazně zvýšil svou efektivitu by byli pochopitelně existenčně
ohroženi, proč to tedy dělat? Občas se (a to zase spíše u pravicových vlád)
objeví jakési záblesky snahy zefektivnit státní správu (proslulý je tím předně
ministr Pospíšil, svého času též tuším Ivan Pilip), ale protože to není v ničím
zájmu (rozuměj ničím ze zúčastněných insiderů, pouze v zájmu
společnosti jako celku), rychle zase zapadnou. A vlády si také nechtějí
s úředníky příliš pálit prsty: Jednak je to vrstva, o niž se jejich
vládnutí přirozeně opírá, jednak by se efektivizací a rušením úřadů
nebo jejich částí masivně zvýšila nezaměstnanost, a proč to dělat, když
na úředníky se v rozpočtu ty kolonky už jednou našly?
Vnitřní tření, tedy umělé zpomalování procesů je ve státních
institucích, takřka systémovým opatřením.
V obou případech, tedy u vládních i nevládních organizací jsme tedy
měli možnost vidět a konstatovat velké napětí mezi zaměřením na smysl
a cíl (mission) dané organizace nebo procesu, které v obou
případech, u úředníků dokonce dramaticky, podrývá osobní a existenční
zájmy daného jednotlivce, tedy napětí mezi prací v těchto strukturách
pojatou jako služba (dobrovolná nebo stání) a prací pojatou jako
vlastní úživa (termín Jana Patočky). Přesněji řečeno to, že dobrá práce
v zájmu společnosti nebo organizace, není dobrou prací v zájmu
jednotlivce a právě tak naopak, práce maximalizující vlastní prospěch
nakonec vede k zástavě, "zacpání" příslušného společenského
organismu.
Ještě dramatičtěji tento protiklad vystupuje v třetí velké společenské
oblasti, v oblasti výroby a komerčních aktivit. Mám na mysli
onen povšechně známý fakt, že producent kvalitního zboží, tedy ten, jenž podle
svých sil slouží blahu druhých výrobou takového a takového zboží, pracuje
sám proti sobě a je v dnešním konkurenčním prostředí, kde se všichni ostatní
budou řídit úplně jinými principy, tak trochu sebevrahem. Standard vyrábění
nekvalitního spotřebního zboží nepřišel až v posledních letech z
Číny, byl vymyšlen dávno předtím, jen se, pravda neaplikoval v tak
ohromném měřítku. Již v osmdesátých letech se do mnohých výrobků
produkovaných ve vyspělých státech montovaly takzvané "umělé
smrti"[1],
tedy součástky s limitovanou životností, jejichž defekt však spolehlivě
znefunkční celé zařízení. Organizace na ochranu spotřebitelů jsou proti
této praxi bezmocné, hlavně proto, že to dělají prakticky všichni výrobci. Ani
státní instituce, kdyby proti těmto praktikám skutečně chtěly vystoupit, by
neměly lehkou pozici. Zeptejme se však, jaký společenský efekt tato
praxe bude po určité době mít. Výrobci si to představují jednoduše: My vám
budeme stále dodávat naše nekvalitní výrobky, a vy si budete vždy po
určitém čase nuceni pořizovat nové. Naše průmyslové odvětví se tak udrží
a naši pracovníci budou mít i nadále práci. No ano, ale co když někdo
tyhle "závody ve spotřebě"[2]
nevydrží? Co se stane pak? Lidé budou hledat náhradní řešení –
ve svépomoci, možná i v omezení určité spotřeby, nakonec možná i
v rezignaci na sledování technologického rozvoje; je toto žádoucí
efekt? Opět zpomalení, drhnutí chodu společnosti – tím narušování
spotřebitelských vztahů a důvěry mezi výrobcem a zákazníkem jistě je.
Načrtli jsme tu poměrně neradostný obrázek společnosti – podotýkám, že ne
specificky české společnosti, ale prakticky se naše analýza týká veškerých
vyspělých, minimálně pak evropských zemí. Ovšemže ne všude je ona společenská
hniloba ve stejně pokročilém stádiu, ne všude jsou "stejně zanesené
trubky". Jsou jistě společnosti, i mezi evropskými národy, kde se uchovala
značně větší míra altruismu a společenské angažovanosti nežli u nás. Jako popis trendu však to platí, bohužel, po
celé Evropě. Mohli bychom ovšemže zmínit ještě jiné příklady a oblasti
života. Vynechali jsme například intelektuální sféru, kdy bychom mohli zmínit
například honbu za patenty, citátománii a oblast autorských
a reprodukčních práv. Hon na "plagiátory" by sem také
patřil. A i zde nakonec spatřujeme princip, který jsme viděli všude
v uvedených oblastech výše: Ten nejlepší učitel, který předá žákům všechno
své umění, je zároveň činí svými potenciálními konkurenty a může
na své počínání i doplatit. Ale to by nemělo konce…
Pokusme se však na závěr alespoň naznačit, kudy by se mohlo
ubírat řešení onoho kardinálního rozporu mezi zájmy vlastními a zájmy
společnosti, mezi orientací na sebe a orientací na věc, nebo
na službu druhému. Není to vůbec lehká rada: Poradíme-li totiž,
aby se každý staral o sebe a nechal vše koňovi- nebo neviditelné ruce trhu, vyjde to
na stejno – nic se nevyřeší: ony společenské choroby se budou jen
dále šířit a problémy budou narůstat- Poradit jedinci, aby se tomuto
trendu jednoznačně postavil a aby třeba začal podnikat poctivě, vyráběl
kvalitní zboží, když všichni ostatní vyrábějí nekvalitní, předváděl
v úřadě aktivitu a altruismus, když všichni hledí, aby měli hromádku
aktů na svém stole stále stejně vysokou, znamená nabádat tyto lidi
k sebelikvidaci; jedinec proti celku nezmůže nic. (Může si ovšem
ojedinělým činem dokázat sílu vlastní vůle a mravní integritu a to
také není k zahození – pro něho; společnosti jako celku to však pramálo
pomůže.) A ve společenské inženýrství, které by změněné chování lidem
nařídilo, věřil naposledy Marx a jeho následovníci. Zdá se tedy, že
na čistě společenské úrovni je tento problém neřešitelný: žijeme
ve společenském pekle a našim údělem je způsobovat si navzájem muka
ne snad do skonání věků, ale dokud se tento typ společnosti zcela nerozpadne;
dokud nepřijde nějaká válka nebo revoluce a nesmete tento "starý
podlý svět".
Existuje jeden starý rabínský aforismus, připisován bývá tuším už rabbimu
Akibovi z 2. století n.l. Jde v něm o vysvětlení rozdílu mezi nebem
a peklem. Adept kladoucí otázku po tomto rozdílu je v tomto příběhu
dvakrát přiveden před takřka totožnou scénu: Scénu veliké záhrobní hostiny
s oplývající množstvím nejlepších lahůdek, na níž se obyvatelé
zásvětí společně sejdou. A v obou případech rovněž postřehne
zvláštnost, která je odlišuje od lidí tohoto světa: nemají ruce jako běžní
lidé, ale jejich ruce jsou vytočeny lokty k tělu, takže se nemohou
sami sebe dotknout, natož si podat cokoli k ústům. A tato vpravdě
tristní situace se naplno projevuje v prvním z obrazů, v němž
adept zří obraz pekla: bohatost hostiny je zásvětníkům k ničemu, jsou vyhladovělí,
vládne mezi nimi pláč a kvílení. Druhý obraz má, jak jsem již řekl,
všechny atributy shodné s prvním. Úplně jiné je však chování zúčastěných.
Jejich fyzický handicap jim vůbec nevadí, neboť přišli na to, že i
s takto kuriózně znetvořenýma rukama, mohou pečovat jeden o druhého
a sytit sice nikoli sebe, ale jeho. Nikdo proto nehladoví, vládne tam
pokoj, ba veselí: Je to obraz ráje.
Podmínky jsou tedy dány a vnější rámec společnosti může zůstat stejný.
Velkou její proměnu však můžeme způsobit svým chováním. Jak konkrétně? Nejspíše
asi vytvářením malých center, skupinek, spolků, "ostrůvků pozitivní
deviace" – ano těch zavrhovaných elementů občanské společnosti, kde si
lidé budou natolik vzájemně blízcí, že se nebudou obávat chovat se vůči
sobě vzájemně altruisticky. Se sílením a šířením takovýchto
krystalizačních center se pak nový způsob chování, vskutku nový éthos,
může rozšiřovat do stále širších segmentů společnosti. Nepůjde to rychle, jen
poznenáhlu.
Nesmíme zapomenout ještě na jeden aspekt problému. Řekli jsme, že z
čistě společenského hlediska je tato situace neřešitelná, neboť není odkud
zatít: jednotlivec sám nic nezmůže a všichni sami od sebe své chování
nezmění – právě proto, že se cítí jako jednotlivci ve společnosti
ohroženi, proto že musí myslet především na zadní kolečka, že si nemohou
dovolit vyjít ze sebe, poněvadž by je to mohlo stát kůži. Také proto, že
jakýkoliv vstřícný idealistický krok ze strany jednotlivce může být naprosto
bezohledně zneužit proti němu. V (naší) společnosti přece nikdo nikomu nic
zadarmo nedá, a kdybych tak činil já, budu jen za blázna
a nakonec bude zdeptán, potřen, zničen. Ovšem – tak to může vypadat pokud
vnímáme a reflektujeme pouze řád světský. Naštěstí ale existují ještě jiné
řády skutečnosti a v nich nejrůznější rezervoáry a "banky",
kde se střádají pohnutky lidské vůle a lidské činy vůbec. A takováto
ne smysly vnímatelná banka nám také může "ručit za náš vklad".
Nebojme se proto: co jsme vložili, se někde objeví a také si
zcela určitě budeme moci jednou (možná za hodně zvláštních okolností) svůj
vklad vybrat. I s úroky, neboť:
… tak se díti bude,
jako když člověk jeden, jda na cestu, povolal služebníků svých
a poručil jim statek svůj. I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě,
a jinému jednu, každému podle možnosti jeho, i odšel hned. Odšed pak
ten, kterýž vzal pět hřiven, těžel jimi, i vydělal jiných pět hřiven. Též
i ten, kterýž vzal dvě, získal jiné dvě. Ale ten, kterýž vzal jednu,
odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého. Po mnohém pak
času přišel pán služebníků těch, i činil počet s nimi.
A přistoupiv ten, kterýž byl pět hřiven vzal, podal jiných pěti hřiven,
řka: Pane, pět hřiven dal jsi mi, aj, jiných pět hřiven získal jsem jimi. I
řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi
věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého. Přistoupiv
pak ten, kterýž byl dvě hřivně vzal, dí: Pane, dvě hřivně jsi mi dal, aj, jiné
dvě jimi získal jsem. Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý
a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž
v radost pána svého. Přistoupiv pak i ten, kterýž vzal jednu hřivnu,
řekl: Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozsíval,
a sbíraje, kde jsi nerozsypal, I boje se, odšel jsem a skryl hřivnu
tvou v zemi. Aj, teď máš, což tvého jest. A odpovídaje pán jeho, řekl
mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozsíval,
a sbírám, kdež jsem nerozsypal, Protož měl jsi ty peníze mé dáti
penězoměncům, a já přijda, vzal byl bych, což jest mého, s požitkem.
Matouš 25,14-27