Východiskem této mé úvahy je pasáž – Exkurz, který Jan Sokol uvedl ve své knize Člověk a Náboženství, (Portál 2004, str. 217 nn.) Je velmi hutný a významný, proto ho zde uvedu celý, jen s minimálními poznámkami:
Exkurz: problém zla a teodicea
"Zlo" jako souhrnný pojem pro všechno, co se staví
proti, co člověka sužuje a trápí a co maří jeho úsilí, bylo a je
na světě přinejmenším od té doby, co se je člověk naučil pojmenovat. Už dávno si lidé také kladli
otázku, odkud se na světě bere. Staré kultury váhaly mezi dvojí cestou:
buď "zlo" jaksi vyřadit z celku dobrého světa a přisoudit
"zlému demiurgovi", nepřátelskému démonickému božstvu, anebo naopak
ukázat, že "zlo" nemá samostatnou existenci a je vlastně jen
nedostatkem dobra. Obě řešení ovšem mají svá úskalí, a tak se lidské
myšlení stále pohybuje mezi jedním a druhým.
K prvnímu odstavci se nemohu zdržet poznámky: Sokolova vystižení podstaty zla, jeho "definice", je totiž velmi chytrá, vpravdě fenomenologická, neboť váže "zlo" k člověku a podmiňuje ho lidským vnímáním! Zároveň už vlastně činí otázku po původu zla – tematické východisko dalších Sokolových úvah – zbytečnou: Kdyby si ovšem lidé byli připustili tuto nebo podobnou definici zla, museli by říci, že zlo se na světě bere z nich samých!… Nicméně nechme ještě chvíli Jana Sokola, bez přerušení, rozvíjet jeho myšlenky
V prvním případě
(manicheismus) je svět bytostně rozpolcen jako místo
sváru dvou rovnomocných sil či božstev, která jsou pak ovšem také omezená,
kdežto ve druhém vrhá "zlo" svůj stín na celý svět a tím
i na jeho (případného) původce. V prvním se zdá, jako by se
"zlu" dostávala až příliš velké pozornosti, kdežto ve druhém
jako by se zastíralo a bagatelizovalo, což je možná typické pro doby
se sebou spokojené, úspěšné a optimistické. Tím drsnější bývá pak
jejich prozření.
Kultury a náboženství,
kterým jsme se zde věnovali, volily vesměs tu druhou cestu a dualistické,
"manichejské" představy do nich jen tu a tam vpadaly jako
cizorodý prvek. U monoteistických náboženství to ani jinak být nemůže. Tím jim
ovšem skutečný problém zlého zůstal jaksi "na krku". V prostředí
silného náboženského prožívání jej mohla ještě odbývat poukazem na autoritu
Boží a nepatřičnost otázky vůbec: „Běda tomu, kdo se chce přít se svým
tvůrcem, střep z hliněných střepů!” (Iz 45,9);
„Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome Izraelský?” (Jr 18,6); „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš svému
Bohu?” (Ř 9,20).
Takové autoritativní
odmítnutí otázky se však špatně snáší s představou Boží blízkosti, a dokonce
přátelství, kterou právě biblická náboženství přinášejí a naopak stále stupňují:
”Vy jste moji přátelé…” říká Ježíš před smrtí svým žákům (J 15,14). A tak se
stesky nešťastných lidí obracejí k Bohu s jistou výčitkou a v novověku
se z ní stává teoretický problém: má–li Bůh
lidi a svět tak rád, proč je vystavuje utrpení, ponížení a smrti?
Proč dopouští takové hrůzy a neštěstí, a to i na nevinné lidi?
Na tyto otázky nemáme pochopitelně odpověď a každý lidský pokus o nějaké
"řešení" se nutně zaplétá do vlastních argumentů:člověk, který
by chtěl hájit Boha? To je paradox teodiceje,
filosofických pokusů o obhajobu našeho světa a jeho Stvořitele.
Tyto nesnáze tedy vyplývají
přímo z povahy monoteistického náboženství, pokud trvá na jednom
všemohoucím Bohu, který pak ovšem také "za všechno může". Proto se v současné
teologii naopak někdy mluví o Boží "bezmocnosti", což je ovšem
představa hodně paradoxní, neurčitá a těžko pojmově uchopitelná: v jakém
smyslu může být Stvořitel a vykupitel světa "bezmocný"? Proto
také hrozí, že by se z této představy mohlo stát jen
sentimentální klišé („Já za nic nemohu, ty za nic nemůžeš…"), za nímž už
není vůbec nic. Zdá se mi však, že tu je ještě jiná možnost:
podívat se blíž na sám pojem "zla" a pokusit se
jej rozebrat, případně "dekonstruovat".
Hlavní nesnáz možná tkví v samotném
pojmu "zla", přesněji řečeno v jeho zdánlivé samozřejmosti a emotivní
síle hrůzných příkladů -třeba z nedávné doby .- které
člověku jaksi brání, aby sám pojem podrobil kritice. Dokud se to však
nestane, nemá zřejmě žádný smysl ptát se například, odkud se zlo bere.
Abychom se ale vyhnuli obecným abstraktním diskusím tohoto druhu, které se už
pár set let točí v kruhu, zkusme se zeptat jinak: kde vidíme
skutečné, nepochybné zlo?
1. Předně
jsou tu věci objektivní: hlad, bolest, nemoc, smrt. S těmi člověk bojuje,
jak dovede. Lékař tiší bolest a odsouvá smrt, ale zároveň chápe, že k životu
asi patří: živé se od neživého liší právě tím, že může mít hlad, cítit bolest a téměř
kdykoli zahynout, zemřít. To je ovšem pohled hodně abstraktní, všeobecný,
kdežto smrt je vždycky jedinečná a často tragická: smrt blízké osoby
vždycky něco zničí, a to i když se s ní zemřelý sám dokázal smířit.
Na tom je dobře vidět, jak jedinečnost lidské osoby neznamená izolaci, ale
právě naopak vzájemné vztahy, přátelství, lásku.
2. Od
"přirozené" smrti, kterou se už nepodařilo odložit, musíme ovšem – za
druhé – odlišit zabití, bolest nebo smrt způsobenou druhým člověkem: vraždy,
války, vyhlazovací tábory. To je jistě "zlo" ještě v jiném
smyslu než smrt sama. Má něco společného s krutostí a terorizováním,
se závistí a mstivostí, s pohrdáním a ponižováním, s ničením
a vandalstvím. Snad by se dalo říci, že je to chtěné zlo, cílená
nenávist. Na tu se vztahuje přikázání „nezabiješ”, jak je Ježíš věcně
správně rozšiřuje i na urážku a pohanu (Mt
5,22).
3. Třetí
typ "zla" se vyznačuje tím, že je chladný a neadresný:
sobectví, bezohlednost, hrabivost, lhostejnost, zbabělost. Co je spojuje, není
skutečná zloba, nýbrž fakt, že neberou vážně druhého člověka; ten zde nic
neznamená a nic neplatí. Oběť má prostě smůlu, že poslouží jen jako
prostředek jeho cílů (nebo že jim naopak překážela), jinak proti ní nic nemá.
Ostatně i koncentrační tábory a "psychušky"
nedávné doby jako chladné a organizované, téměř mechanické odstraňování
lidí by asi patřily do této skupiny.
4. Konečně
poslední výrazný typ zla, které sice není násilné, ale poškozuje vždy určité
lidi, by mohl zahrnovat porušení daného slova, nevěrnost, podvod a lež.
Tento druh poškozuje právě lidské vztahy a podrývá důvěru ve společnosti.
Na rozdíl od předchozího může postihnout pouze toho, kdo na takové
jednání "naletěl", tj. spolehl se na něco, něčemu uvěřil.
Možná právě proto se mravně citlivým a čestným lidem zdál vždycky zvláště
odporný.
Už toto velmi neurčité a neostré
rozdělení ukazuje, že nereflektovaný pojem "zla" je příliš
obecný a příliš "autocentrický",
tj. založený na mém vlastním pohledu. Zahrnuje všechno, čeho se obávám, co
se mi nelíbí, co mně nebo nám vadí a překáží. To ale ještě nemusí být zlo:
člověk, s nímž jsem se dostal do konfliktu, mi jistě překáží, bylo by ale
absurdní, kdybych jej jen proto pokládal za "zlo". Moderní doba nás
naučila užívat opatrně obecné pojmy třeba pravdy nebo dobra: tím větší
opatrnost je ale zřejmě třeba u představy zla.
Náš velmi předběžný rozbor
totiž také ukazuje, že ze čtyř typů "zla" jen tři poslední jsou bez výjimky
zlé, a to patrně právě proto, že vycházejí z lidských duší a z lidské
společnosti. V boji proti prvnímu typu "objektivního zla", proti
nouzi, bolesti a smrti, dosáhly bohaté moderní společnosti pozoruhodných úspěchů,
a to zejména technikou a organizací společnosti. Zato tím víc nás
dnes ohrožují ty ostatní kategorie čistě "lidského zla" zejména
organizovaného.
Jan Sokol tedy, u vědomí toho, že jednotný pohled na "zlo" je obtížný a při každém z jím uvedených modelů upadne dříve nebo později v aporie, se při pohledu na "zlo" pokouší konstruovat kategorie, do nichž můžeme s jistou dávkou obecné shody zážitky chápané subjektivně jakožto "zlé" rozčlenit. Hlavním vodítkem je mu záměr, intencionalita, která se v činu a dění, označeném za "zlé" skrývá. A vskutku "zlým" se mu nakonec jeví jen zlo intencionální, někým záměrně konané – tedy jeho kategorie 2-4. Při něm je jistě ještě důležitý rozdíl, zdali jsme se stali záměrným cílem něčí nenávistné agrese, nebo, zdali jsme se stali pouze prostředkem nebo překážkou . (Kat 2-3) Drobné nesrovnalosti můžeme konstatovat snad jen u poslední Sokolovy kategorie. Přiznám se, že ač chápu, jaké věci si autor představuje pod kategorií 4, nejsem ji, co do její intencionality schopen příliš odlišit od kategorie 3. Vždyť přece nikdo nelže jen pro potěšení ze lhaní (to by potom mohla být spíše nějaká hravá mystifikace, většinou venkoncem ne zlá). Sem tam se snad někdo najde, kdo tahá své bližní úmyslně za nos, aby se předváděl, nějaký ten baron Prášil, ale i to většinou bývají činnosti neškodné a sami napálení se jim posléze rádi zasmějí… Lži a zrady však prakticky bezezbytku slouží temným osobním účelům: ziskuchtivosti, touze po moci, mstě…. Čtvrtá Sokolova kategorie tedy není odlišná tím, o nakolik záměrné jde jednání, ale svou kvalitou. (Autor ji charakterizuje jako zlo nenásilné, ale to nestačí – i mnohé ze zločinů spadajících do kategorie předešlé se určitě dají provádět – alespoň v počáteční fázi zcela bezhlučně a "nenásilně". V tomto bodě tedy vyjevuje rozdělení určité slabiny.
Vrátíme-li se k charakteristice zla, jež zazněla na samém začátku článku (a je to charakteristika výborná!), vidíme, že v našem prvotní porozumění pro to, co je "zlo" žádný takový rozdíl nebyl: "zlo" je vždy "zlo" a bolest je vždy bolest, ať nám ji působí zhoubný nádor v našem těle, nebo zbraň v cizí ruce. Jistě, posouzení záměrnosti je důležité z hlediska mravního, ale tak daleko zatím ještě nejsme. Zkusme se tedy na Sokolovy "kategorie" podívat z trošičku jiného úhlu – totiž pod zorným úhlem typu zkušenosti, co konkrétně zakoušíme ( jak konkrétně v dané situaci "trpíme") – a zároveň je maličko přetvořit. Zde nabízím své neumělé rozčlenění:
1. Na prvním místě budiž jmenováno to, co míří přímo proti naší existenci, co se nás snaží zničit, odstranit, zabít. Tedy smrt a přímá agrese vedená proti nám ve smyslu Sokolových kategorií 1 a 2. Život je jistě to nejcennější, co na zemi máme, a proto útok, proti našemu životu jistě všichni oprávněně vnímají jako "zlo"; to Jan Sokol dostatečně popsal.
2. Na druhém místě budiž jmenováno to, co míří proti našim životním podmínkám, které k životu potřebujeme. Sem jistě patří hlad, ekonomické zločiny, ožebračování, vyhánění a tudíž mnohé z toho, co má Jan Sokol ve své třetí kategorii. Budiž podotknuto, že tyto činy skutečně nejsou namířeny proti nám samým, "jen" proti našemu majetku, domovu, zajímají ho naše peníze, naše pracovní nástroje, náš nábytek, nakonec třeba i naše zlaté zuby. A protože jako lidé, jsme na těchto věcech závislí, nakonec mohou vést i ke smrti. Je to zlo mnohem brutálnější, masivnější a – samozřejmě, jak Sokol správně uvedl, většinou zcela neadresné. V našich očích bývá proto odpornější nežli otevřená nenávist a přímá agrese. Zároveň však do této kategorie patří i záležitosti "neintencionální" povahy. O životní podmínky můžeme přijít i výbuchem sopky nebo jinou přírodní katastrofou.
3. Avšak to, co hodlám uvést na třetím, místě už Sokol ve svých kategoriích nemá. Pracovní označení budiž "nevědomost". Sem patří vše, co nám brání v pravém poznání světa a orientaci v něm. To bývají zhusta subjektivní podmínky: psychický handicap, snížená inteligence, ale třeba i lenost, nebo nedostatečná vůle dobrat se poznání. Na druhém místě sem třeba zahrnout vše, co nás mate a obrací se proti našemu poznání: nedostupnost vzdělání, uměle jednotně udržovaná ideologie – i ta Sokolova individuální lež a klam. Sokolova poznámka, že v takovém případě musíme "naletět", z níž nepřímo vyplývá, že jsme v tomto případě jakoby částečně"sami vinni, mi nepřijde příliš vhodná: Jednak jsou situace, v nichž opravdu nemáme jinou možnost, nežli spolehnout se na ten jediný zdroj informací, který je právě v té chvíli dostupný (Kolik lidí "dobré vůle" například věřilo komunistické ideologii!), jednak soudím, že bychom ani neměli mít ke skutečnosti a obzvláště k lidem apriorně nedůvěřivý přístup. Metodická skepse může být dobrá pro určitý typ vědy, ale v lidských vztazích působí ničivě.
Jestliže jsme doposud na člověka jeho utrpení pohlíželi z hlediska jeho imanentní bytosti, která nemá žádný časový rozměr (utrpení je vždy aktuální), nyní je načase uvědomit si, že člověk je bytost žijící v čase a že z toho plynou další typická ohrožení Jedno můžeme nazvat (pracovně)
4. "odervanost od kořenů". Jde o všechno, co bere člověku "půdu pod nohama": Umělé ničení kulturní tradice, zatajování pravdy o skutečném původu, vyhánění z domova atp., ale také třeba ničení našeho přírodního prostředí; všechno to, co z nás dělá "sirotky na tváři země", co nám bere minulost a tím nám bere i orientaci. Je jasné, že tento typ zla postihuje tíže děti a mladého člověka – člověk, který má již větší část života za sebou a má již také určitou osobní zkušenost si svou "kulturní paměť" nedá tak lehce vzít – v tom tkví mimo jiné i ohromná kulturní hodnota "nábožných babiček" – nebo také "babiček pohádkářek". O nich koneckonců pojednává stěžejní dílo naší národní literatury.
5. Jestliže je zločinem, který právem prožíváme jako utrpení a zlo,
vzít člověku jeho minulost, o to větším zločinem – troufl bych si říci
hříchem proti Duchu svatému – je vzít člověku jeho budoucnost a naději na ni.
To jsou dvě věci: Naděje se týká spíše duše, toho, co nás vnitřně
uschopňuje vykročit v tvář budoucnosti a ovlivňuje tedy spíše naše
současné naladění na budoucnost, naše představy o ní, naši vůli něco
vykonat; metaforou "vzít budoucnost" ovšem označujeme nejenom zničení
naděje, ale ve druhém smyslu i zničení podmínek pro možný
vývoj směrem k budoucnosti. Učitel, který vyhodí studenta ze školy
(což je příklad, který Jan Sokol rád uvádí:), jistě změní objektivní možnosti
jeho dalšího vývoje – že to nemusí být jen ke zlému, je v tomto
případě nabíledni. Pro tento typ zla si vypůjčím termín z psychoanalýzy
a nazvu ho kastrací. "Kastrace"
tedy pro mě znamená – zamezení ve vývoji, zničení možností – subjektivních
nebo objektivních – aby se člověk dále vyvíjel a dospěl ke své
zralosti, případně překonal sám sebe. Tento typ zla také nejvíce postihuje
mladé lidi, protože to mají před sebou ještě "dlouhou
budoucnost" u nich se ještě "hraje o hodně". Ovšem oni zase
mu většinou houževnatěji kladou odpor a lépe vzdorují.
Ještě poznámka – od zamezení vývoje, je nutno odlišit překážky ve vývoji. Ty jsou do jisté míry přirozené; klade nám
je život sám a je dobře, že je klade, neboť se tím učíme je překonávat.
Dokonce, klade-li nám jich málo, musí nastoupit učitelé a vychovatelé a nějaké
pro nás uměle vytvořit. To, o čem jsem se zde snažil promluvit,
nejsou překážky, na nichž si zkoušíme svou sílu, virilitu onoho plamene,
jenž v nás je a žene nás kupředu, ale něco, co se obrací proti
podstatě této naší schopnosti, proti onomu našemu životnímu ohni, zháší ho a tím
znehodnocuje to, co je v nás skutečně lidské, "vyhání Ducha z jeho
chrámu". – Proto jsem se nerozpakoval nazvat něco takového hříchem
proti Duchu svatému.
6. Všech předchozích pět typů zla a bolesti, které jsem zde uvedl, může být ve své vyhraněné podobě velmi bolestných, i když může být způsobeno neintencionálními příčinami. (I o domov nebo o možnost dalšího rozvoje můžeme být připraveni nepředvídatelným neštěstím mimo jakýkoli dosah lidské činnosti.) Poslední dva typy, které zde uvedu, nemají tuto akutnost bolesti, přesto mohou být dosti ničivé. Výsledkem a plodem toho, že člověk žije na této zemi, má ke svému životu potřebné podmínky a znalosti, stojí v určité kulturní tradici a zároveň má výhled a ambice směrem k budoucnosti, je jeho práce. Každý člověk má svůj specifický druh práce a práce jednoho každého jednotlivce, pokud je upřímně míněná, je cenná. Zabránit tedy někomu v práci, nebo v tom, aby předložil její výsledky druhým, aby z nich oni mohli mít užitek, je jistě zlé a poškozuje "celkovou bilanci" světa. Samozřejmě je jasné, že v tomto případě může být ve hře obrovská řada faktorů, které nemají co do činění s ničí vůlí – různé společenské toky a mechanismy, v neposlední řadě ty "tržní". Přesto musí-li někdo sedět s rukama v klíně, nebo "psát do šuplíku", je to špatné. Samozřejmě, nežijeme v ideální společnosti a nemůžeme jen tak bez dalšího zajistit, aby každý došel v ní uplatnění, jakého by si představoval, ale mělo by nám ležet na srdci, abychom využívali potenciálu, kteří jednotliví lidé přinášejí na tento svět. Nic cennějšího a užitečnějšího pro budoucí vývoj země totiž nemáme.
7. Poslední typ zla, který zde chci uvést, se poněkud podobá
předchozímu. Člověk je tak nějak odedávna vybaven potřebou svobody. Snad je to
způsobeno tím, že naši pra-pra-pra-předci ponejvíce kočovali, nebo něčím jiným,
nevím, ale zvláště v moderní době člověk pociťuje velmi silnou potřebu
svobody; tedy toho, aby jeho jednání vycházelo z něho samého, z jeho
vnitřních pohnutek a rozhodnutí a nebylo mu vnucováno zvenčí. Žádný
člověk nemůže být plně šťastný, není-li svobodný. Vše, co směřuje proti naší
svobodě, směřuje i proti našemu lidství a je tudíž zlé. Příkladů bych
mohl uvést spoustu, ale – což je zajímavé – zde by byly všechny
"intencionální" povahy: Svobodu nám neberou přírodní síly a přírodní
zákony: na ty jsme zvyklí a nemohli bychom bez nich – například bez náležité
míry gravitace – vůbec existovat. Vzpomeňme si, jak komicky poskakují
kosmonauti na Měsíci. Rovněž žádný pionýr v té nejpustší divočině,
který musí dennodenně bojovat o holý život s podnebím i dravými šelmami,
by asi o sobě neprohlásil, že je nesvobodný. Naši svobodu mohou bolestným
způsobem omezit pouze druzí lidé, nebo společnost jako celek. My však ty druhé
lidi, společnost potřebujeme. I když to technicky třeba umíme nějakými způsobem
zařídit, abychom už vůbec nikoho nepotřebovali, není to v naší
přirozenosti. Naše potřeba svobody je v přirozeném napětí s jinou
naší potřebou, potřebou kontaktu s druhými lidmi. Je tedy nasnadě, že
mnohé "zlo" v této oblasti si můžeme přivodit sami svou
neuvážeností. O tom však mé zamyšlení není. Kromě toho, že se své
svobody, nebo naopak svých lidských kontaktů sami neuváženě zbavíme nějakým
nepředloženým činem (nepředloženě se můžeme
zbavit i vlastního života), zde existují síly, jež záměrně proti nim působí:
zotročují nás, nebo vhánějí do izolace
od ostatních lidí. A toto je poslední typ zla, který zde – již bez pořadí
– uvádím. Ale přeci jen bych se u něj ještě na chvíli zastavil:
Do izolace nás může jistě vehnat i fyzický nebo duševní handicap, autismus
například. Ale takovéto síly a "vlny" uvádějí do pohybu i lidé.
Dobře je to vidět u holčičích přátelství: "Dáša je divná, s tou se
nebavíme." A zmiňovaná Dáša tím jistě trpí. Ještě horší je to, když
takovýto ostrakismus nabude celospolečenské nebo organizované podoby. Pro (hrůzné)
příklady z nedávné minulosti – anebo dokonce současnosti nemusíme chodit
daleko. Po celém světě se dosud točí filmy, lepší či horší, v nichž
židovská hvězda "hraje hlavní roli". A mít snědější,
štíhlou tvář, hnědé oči, velký nos a třeba trochu kučeravé vlasy, také
není sociální charakteristika, která by vám všude otvírala dveře. A –
poznámka poněkud akademická – takový ostrakismus je zrůdný, i když – i kdyby
zůstalo pouze při něm. I kdyby se Židům za války nic jiného nestalo, nežli
ty hvězdy!
Nakonec jsem při své typologizaci dospěl k číslu sedm, i když by to vlastně mělo být osm. Ale líbilo se mi na sedmi přestat. Je to jiných "sedm hlavních hříchů"(a o hřích zde vždycky jde tehdy, když je libovolné ze zde uvedených "zel" záměrně způsobeno) nežli těch tradičně uváděných. Jiných proto, že ony tradiční byly stanoveny s ohledem na jediného člověka a jeho vlastní sebepoškozování, zde však nás vedlo hledisko bolesti, kterou způsobujeme, nebo můžeme způsobit jiným lidem. Ve smyslu Ježíšova slova o největším přikázání nejsou tedy nikterak méně důležité.
Že zlo nějak podstatně souvisí se hříchem,
ví lidstvo už dávno, křesťanská theologie reflektuje tuto zkušenost velmi
silně. Obloukem se tak vracíme k začátku, je-li samo zlo vázáno na člověka
a vzniká vlastně až jeho vnímáním skutečnosti, vzniká obdobným způsobem
jeho (nešťastným) zásahem do
skutečnosti jako hřích. Nemusíme přitom na to pohlížet nijak metafyzicky:
právě nastíněná Sokolova dekonstrukce, kterou jsem se pokusil zde ještě
dovést o krůček dále, nám poskytuje sdostatek materiálu, abychom viděli,
jakým konkrétním způsobem můžeme způsobovat bolest jedni druhým, bolest, kterou
pak oni oprávněně vnímají jako zlo.
21. března 2010