O „dobru a zlu“ mytologicky

Zkusme se ještĕ na problém „dobra a zla“ podívat mytologickýma očima, a to prostřednictvím mýtu zakládajícího evropskou kulturu – příbĕhu o stvoření.

První zmínkou o „dobru a zlu“ v knize Genesis je verš 2:9: A vyvedl Hospodin Bůh z zemĕ všeliký strom na pohledĕní libý, a ovoce k jídlu chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vĕdĕní dobrého a zlého, tedy verš, jenž oznamuje stvoření „stromu poznání dobrého a zlého“. A je to také vůbec první verš, v nĕmž se zmiňuje zlo – do té doby je všechno jen „dobré“, případnĕ „velmi dobré“. Navíc je človĕk chránĕn boží zápovĕdí před konfrontací s tímto podivuhodným „vĕdĕním“ a aktuálního „poznání dobra a zla“ dosahuje až ve třetí kapitole – zásahem hadovým.

Takový stav vĕcí skýtá mnohé možnosti interpretace.

Tak za prvé si můžeme myslet, že se zde představuje jakýsi prvotní stav lidí/lidstva, v nĕmž lidem ještĕ zcela schází schopnost rozhodování, v nĕmž je vše určeno a človĕk je k setrvávání ve svém standardním/ideálním stavu jaksi přímo nucen svou přirozeností, tedy jakýsi polozvířecí stav. Nĕco podobného vskutku pozorujeme u zvířat: u nich nejsou odchylky od normy dost dobře možné; každá závažná odchylka znamená segregaci od stáda, společenství jedinců daného druhu a jejím následkem také brzy smrt. – To dobře souzní s varováním z Genesis 2:17: Ale z stromu vĕdĕní dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z nĕho jedl, smrtí umřeš. Interpretovat onen prastav lidstva právĕ takto je tedy celkem nasnadĕ a možná by se podobnou interpretací mohlo podařit i smířit Bibli s materialistickým evolucionismem. Znamenalo by to ovšem také, že implicite dáváme za pravdu tĕm revoltujícím smĕrům (převážné gnóstickým), které právĕ ve vzpouře človĕka proti tohoto archaickému řádu vidí jeho hlavní duchovní výkon otevírající mu cestu k naplnĕní svého poslání v duchu.

Možná tedy bude lépe pokušení této cesty nepodlehnout a zkusit vytvořit výklad jiný. Předešlý výklad nakonec nemůže přijmout ani křesťanská theologie. Proč? Vidí totiž v onom „prvotním“ stavu naopak cosi velmi dokonalého, v nĕmž človĕku nescházela žádná z jeho skutečných duchovních i duševních mohutností. Snadno bychom mohli víceménĕ scholasticky argumentovat takto: Jestliže človĕku nyní, v jeho nynĕjším nám dobře známém stavu neschází svoboda rozhodování a jednání, není možné, aby mu tato svoboda scházela v jeho předchozím dokonalejším stavu. „Avšak jaké svoboda“, namítnete, „když není alternativ, není volby“. Človĕk mohl třeba být habituálnĕ svobodný, ale nebylo nač by tuto svobodu aplikoval.“ Ano? A kde berete tu jistotu, že pokud není dobra a zla , není ani volby? Cožpak každá volba musí být mezi dobrým a špatným? Samozřejmĕ  že ne. Ale toto pochybení, tato tendence, každou volbu interpretovat v souřadnicích „dobré – zlé“, cosi velmi významného vypovídá o tom, jak jsme se naučili vidĕt svĕt. Ve skutečnosti je tomu totiž právĕ naopak: Človĕku, ale koneckonců každé bytosti – ovšem na její rovinĕ realizace, jsou neustále otevřeny tisíce možností, jak vstupovat do interakcí se svĕtem, jak ho plodnĕ a tvořivĕ promĕňovat, jak se z nĕj tĕšit a jak jej využívat. A svoboda mizí právĕ tehdy, kdy je určeno, co je dobré a zlé, kdy je zavedeno a definováno „dobro a zlo“. Pokud totiž přijmeme „dobro a zlo“ do svého systému, nemáme již vlastnĕ možnost volby; je nutno „volit dobře“, vyvolit si dobro – druhá možnost by byla sebezničující a šílená. Jestliže zůstáváme na mytologické, symbolické úrovni, můžeme si všimnout i drobné asymetrie při popisu obou „prastromů“ – zřejmĕ zastupujících určité principy. Strom života je uprostřed  ráje – v centrálním postavení, odkud je všude víceménĕ stejnĕ daleko a odkud se otvírá možnost výhledu na všechny strany – tedy i všestranného poznání. O druhém stromĕ se to nepíše, zato je jasnĕ vymezen jeho účel – „strom vĕdĕní dobrého i zlého“.

Zní skoro jako tautologie, řekneme-li, že zlo je ďábelské. Ale není to tautologie. Když odhlédneme nyní od mýtického rámce a pohlédneme na skutečnost, již tento mýtický rámec uvádí, na rovinĕ naší autentické zkušenosti, nemůžeme nevidĕt, že tomu tak opravdu je: Kolik dobrých zámĕrů a vitálních iniciativ už vzalo za své, kdy lidé začali zkoumat, co by se asi mĕlo „správnĕ“ udĕlat, a je-li to, co hodlám(e) učinit „dobré či zlé“. Opravdu neváhám tvrdit, že tuto „morálku“ vložil do lidských myslí nejvĕtší a globální Odpůrce lidského pokolení. Svĕt „dobra a zla“ je svĕtem ďábla a tĕch, které svou „logikou“ uvedl v područí. Svĕtem človĕka je Stvoření, ona mytologická Zahrada Eden, v níž na každém kroku může žasnout nad dalšími a dalšími možnostmi tohoto úžasného svĕta a může jich užívat, slyše přitom neustále v pozadí veliké božské přitakání: „A bylo to velmi dobré“. Musíme se ovšem vyrovnat ještĕ s jednou drobností: v našem mytologickém obraze je tomu totiž zdánlivĕ jinak – i onen strom vĕdĕní dobrého a zlého vytvořil, zasadil Bůh. Ale ve skutečnosti v tom problém není. Pro Boha totiž nic nemůže být problém. V Bohu je plnost bytí a jsou v nĕm sloučeny veškeré protiklady. Kdyby chtĕl, mohly by je ve stvořeném svĕtĕ od sebe oddĕlit a stvořit dva svĕty – svĕt „dobrý“ a svĕt „zlý“, ale neučinil tak. Poskytl však jiným možnost, aby si svĕt takto rozdĕlili. Dal duchovním bytostem a lidem možnost polarizovat svĕt na dobrý a zlý a připravit se tak o část své svobody. Je však zrádné se takovému polarizování přespříliš oddávat a zcela zhoubné učinit z nĕho princip veškerenstva – pokoj buď s veškerými scholastiky. Boží svĕt tedy lidský (pozemský, stvořený) svĕt přesahuje, abych tak řekl, dimenzí: není omezen na Stvoření, ale vůči konkrétnímu stvořenému má vždy alternativu nestvořenou. A zatímco ve všech partikularitách svĕta (tj. v libovolné z nich) si duchovní bytosti a človĕk mohou stanovit své orientační hodnoty, které potom nazvou „nejvyšším dobrem“, je jasné, že v Bohu existuje i alternativa opačná, nestvořená – tj. možnost nebytí právĕ této partikularity, této kvality – jež by pro onu konkrétní bytost by byla „nejvyšším zlem“

Podmínkou toho, aby človĕk mohl jednat „zle“, tedy je, aby mĕl onu kategorii, aby si jí byl vĕdom. Zároveň však, jestliže si takovouto kategorii osvojí, bude jistĕ možností „vyzkoušet její funkčnost“ přitahován. Vím, jak jsem za mladých let pociťoval vždy zvláštní smĕsici pocitů při chůzi po mostĕ – možnost vrhnout se dolů do hlubiny mĕ přitahovala a dĕsila zároveň. Do jisté míry tedy můžeme dát za pravdu i oné části tradičního mýtu, jež nemá bezprostřední oporu ve svatých spisech, totiž, že ještĕ před človĕkovým pádem se podobného a snad horšího přestoupení dopustila jiná duchovní bytost, která se pak stala človĕku  zároveň nepřítelem a svůdcem. V biblickém příbĕhu je tomu trochu jinak: tam had vystupuje sice jako svůdce, ale za nepřítele si vystačí bohatĕ človĕk sám: Stal se tak „dobrým žákem“ svého učitele a našeptavače, že je v sobĕ zcela rozpolcen – v dávnovĕku jako kolektivní lidské společenství, jež už neudrží mezi sebou mír, v novĕjší dobĕ dokonce i jako jedinec.

Na rozpolcenost lidského společenství byl nakonec vymyšlen lék – zákon. Ten stanoví, kam až mohou jednotliví aktéři společenského dĕní zajít, a kam už ne. Není rajským stavem, ale do jisté míry vrací človĕku bezpečí; bezpečí toho, že v rámci vymezených hranic je dovolena svoboda. Zákon (ani zákon náboženský) ovšem nemá vůbec žádnou mravní funkci, kdo by ho tak chtĕl chápat, je velmi politováníhodný. Dodržování zákona se ještĕ nikomu nestalo cestou ke zdokonalení, ale mnohým odňalo část jejich břemena mravní nesvobody a ponĕkud je uvolnilo od diktatury „dobra a zla“

Dnes však máme nĕco ještĕ lepšího než zákon, co nás od této diktatury může osvobodit – sluneční sílu Kristovu, jež jakoby opĕt vrací na zemi ráj. A mimochodem – Kristus nechtĕl, aby jej lidé nazývali dobrým (Mk 10,18; Lk 18,18; Mt 19,16.n. – u Matouše se ovšem toto místo čte v různých pramenech různĕ, ve vĕtší části pramenů nezaznívá označení Ježíše za dobrého, ale Ježíšova podráždĕná reakce „jedinĕ Bůh je dobrý“ je odpovĕdí na otázku po „dobru vůbec“!) Jí požívajíce, a na ni především spoléhajíce, můžeme dostát vybídnutí

16. dubna 2015 V.O.