Chci se v tomto krátkém textu vĕnovat zvláštní podobĕ v jaké vystupují ideje u Zd.Neubauera, konkrétnĕ v jeho eseji O přírodĕ a přirozenosti vĕcí1. Zhruba řečeno, Zd.Neubauer se shoduje s platónskou (i pozdĕjší scholastickou) tradicí v tom co ideje jsou, podstatnĕ se s ní však rozchází v tom k čemu jsou. Avšak nepřeskakujme.
Idejím se Z.N. vĕnuje až v krátké pasáži témĕř před koncem eseje, když se byl předtím vĕnoval rehabilitaci starých „živlů“ včetnĕ aithéru. Ideje jsou dle Z.N. jakýmsi vztahem, korelací v řádu podobnosti. Vnĕjšnĕ se projevují jako vzhled. Tedy nic, co by se příčilo ať už původnímu platónskému určení ideje, ať už Plotínovu eidos2 (Z.N. zde nerozlišuje mezi idea a eidos), ať už Aristotelské formĕ. (I když při povrchním čtení by se mohlo zdát, že se tomu Z.N. brání. To, čemu se Z.N. vyhýbá je jen představa idejí jako rigidních, předem daných forem, jejichž pouhou nápodobou, reprodukcí vznikají vĕci.) Jsou také tím, co bytí vĕci jí příslušející, zakládá, tedy určuje. Tomu tak musí být, protože ideje jsou – s jednoznačným odvoláním na Platóna a celou tradici – jediným skutečnĕ jsoucím, to ontós on. Až potud vše zcela platónské.
Nyní ale, abychom porozumĕli, se musí podívat, proč vlastnĕ Z.N. celý tento exkurs do platónského svĕta ve své „staronové“ (novostaré?), renesanční (nebo snad regenerační?) fysice tropí. Na začátku stojí otázka: „Co je hodno naší důvĕry?“ Celá antická tradice odpovídá jedním dechem s Platónem: „Co jiného než ono vpravdĕ, skutečnĕ jsoucí? Ne tak Z.N.: Smĕrodatná pro náš život není skutečnost, ale zkušenost.*** Naše poznání, včetnĕ například schopnosti představit si „borovici“, koření ve zkušenosti. Můžeme si to živĕ představit na utváření pojmů u dítĕte. Každý z nás zná rozhovor typu: „Tati, co to je?“
„Borovice.“
…
„Tati, tohle je taky borovice?“
Nyní může samozřejmĕ nastat dvojí situace. Buď se ukáže, že představa, kterou si dítĕ vytvořilo, na základĕ setkání s borovicí, odpovídá, „je kompatibilní“ s naší alespoň na jistém oboru a my můžeme na otázku odpovĕdĕt kladnĕ a to znamená, že se dítĕ na základĕ své zkušenosti naučilo „co je borovice“ – jakkoli se může pozdĕji ve svých dalších určováních předmĕtů jako borovic mýlit. Představa podléhá dalšímu tvarování, pojem už je vytvořen.
Když je ale shoda představ nedostatečná , což se ukazuje právĕ na daném předmĕtĕ, může nastat dvojí scénář. Buď se situace bude opakovat tak dlouho, až dojde ke shodĕ. Od předchozího případu se bude lišit jenom nepatrnĕ tím, že v okamžiku pochopení pojmu, bude jemu příslušná představa už silnĕ negativnĕ vymezena zkušeností. Nebo ale také padne otázka „intelektuální“ (vlastnĕ bez uvozovek): „Podle čeho poznám borovici?“ Otevírá se cesta vymezování, konstruování pojmu, jeho dalším úpravám a korekcím. Tato otázka ale předpokládá, že buď a/ tazatel už vlastní nadřazený pojem, jenž je ke zkoumanému v postavení rodu, nebo b/ i přes jistou představu stále ještĕ „nechápe“ a je si toho vĕdom; je si vĕdom toho, že mu chybí pojem , který by odpovídal představĕ spojované se jménem.
Takto nĕjak bychom si mohli představovat poznání „ze zkušenosti“, jaké dostojí našim požadavkům na spolehlivost. Podle Platóna je poznání mnohem jednodušší, spočívá v kontemplaci ideí, k nĕmuž dospíváme anamnézou, rozpomínáním. Tato jedno-duchost je v pozdĕjší platónské filosofii zcela zámĕrná. U Plotína3 je eidos projevem, jakoby spektrální frakcí, duše, a duše je jedna. Duše je sama principem jednoty a v této své funkci stojí coby prostředník mezi vnímatelným svĕtem a duchem. Slabinou tohoto jinak úchvatného přístupu k problému poznání je, že nikde nepraví, jak konkrétnĕ poznání probíhá. Dává se pouze mýtická odpovĕď: Stačí se rozpomenout…
Se zkušenostním poznáním je tomu zcela jinak. Tam je nám dobře („ze zkušenosti“, přesnĕji řečeno z její reflexe) znám jeho postup. Avšak k čemu tímto postupem takto docházíme? Na tomto místĕ nás Z.N. překvapí, neboť tvrdí, že takto docházíme právĕ k ideji. Tvrdí: „Jestliže vĕdĕní (EPISTÉMÉ) spočívá v patření (hledĕní) na ideje, pak>>mít zkušenost<< znamená patřit (náležet) do řádu této patrnosti4, vstoupit do odpovídajícího eidetického prostoru podobností, poskytnout ve své duši tomuto prostoru místo.“ (zvýraznĕní Z.N.). Tam, kde by človĕk očekával nejvýše nĕjaký pozdnĕ scholastický „conceptus“, nastupují ideje ve vší parádĕ. Jak to, z čeho se to dá vykázat?
Vraťme se ještĕ o nĕkolik řádků výše a vzpomeňme si, že Z.N. chápe ideu jako eidetickou souvztažnost. Jestliže tedy nyní při našem postupu zkušenostního poznávání nejsme – zámĕrnĕ nebo nezámĕrnĕ – mylnĕ informováni, konstatujeme souvztažnost tam, kde je, a nekonstatujeme ji tam, kde není. Námitka, že přece právĕ zdání a klam shledává podobným to, co ve skutečosti podobné není, není správná. Každá podobnost jakéhokoli řádu, jednou objevená/projevená je gnoseologicky platná, ukazuje k určitému eidos. Dojdu-li patrnosti toho, že jistí lidé mají na pravém rameni kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru, mám zcela legitimnĕ pojem „kakaovomexickodolarové pravoramenné poznamenanosti“. Omylem by bylo až, kdybych tento pojem zamĕnil za jiný, například pojem příbuznosti, popřípadĕ tvrdil, že jeden je druhému nadřazen. Kíčové pro Z.N. je zde právĕ pojetí informace, informovanosti. Zkušenost takto pro nĕj znamená, že poznávající, resp. jeho duše zaujme jistý tvar, a dovolí takto poznávanému, aby ji utvářelo, tedy se poznávající na poznávaném podílí ve smyslu methexis, participatio. Navíc tato schopnost informace, tedy sebeutváření pod vlivem, není vyhražena pouze bytostem myslícím a poznávajícím. Živé i neživé bytosti mohou na ideji participovat už samým svým bytím, tedy se právĕ podle ní utvářet.
Tuto pasivitu5 nebo receptivitu mysli můžeme a nemusíme přijmout. Z.N. ji nadšenĕ přijímá. Má to své uhrančivé přednosti. Oproti přehlednému svĕtu pracnĕ budovaných jednotlivých poznatků navíc cenzurovaných vĕdeckým „svĕtovým názorem“, tedy (stále ještĕ) uvažováním more geometrico, má takové otevření se fenoménům, aby se mohly samy utvářet podle svých podob a podobností, vzhledu či (dle Rezka) vidu(=eidos) půvab čarodĕjného sabatu. (Z.N. se také k hermetickým inspiracím silnĕ přiznává.) Je tedy na každém, aby vyvolil buď na jedné stranĕ přehlednost a svobodu ve volbĕ cesty k poznání a výbĕru pojmů, jež prohlásím za relevantní, nebo na druhé plodný, tvořivý, ale také nezmĕrný, nevyzpytatelný a neregulovatelný svĕt plérónatu netušeného.
Jenom pro úplnost poznamenávám, že na závĕr Z.N. poskytuje ještĕ další rozšíření pohledu na ideje, když je představuje jako eidetické prostory, tj. prostory možných tvarů tvářností a vzhledů, pod jakými si můžeme představit např. prostor biologické morfogeneze, jazykové sémantiky nebo umĕleské či jazykové stylistiky.
V závĕrečné poznámce pak zmiňuje „svĕtlo idejí“ přisuzuje mu aperatickou, sjednocující povahu. Poznámka není dostatečnĕ propracována, aby s ní bylo možno polemizovat, přesto se domnívám, že na tomto místĕ již Z.N. přisuzuje idejím, ať jakkoli chápaným, nĕco, co jim nemůže příslušet. Vždyť ideje, byť i nejvznešenĕjí chápané, mají vždy úlohu zprostředkovací a jako takové sice spojují, ale také formují a oddĕlují. „Svĕtlo idejí“, pokud budeme mít dostatečné oprávnĕní hovořit o takovém mystickém pojmu, budeme tedy muset odkázat do jiné říše.
————————–
1 ve stejnojmenné knize, Malvern & Just, 1998
2 Plotínos, Enneády, IV(3.1) viz Sestry duše, výbor z Ennead přeložený Petrem Rezkem
3 tamtéž
4 Speciální termín Z.N. označující strukturu jevovosti určitého typu. V eseji zavádĕno především na vystižení charakteru „živlů“.
5 pathos u Plótína překládá Rezek „přejatý stav“
Základní informace