V baroku to byl zřejmě oblíbený námět,
protože ten obraz nelézáme hned ve dvou pražských kostelech. U svatého
Tomáše na Malé Straně (na stěně kněžiště) a u svatého Jindřicha
na Novém Městě (v boční lodi) visí rozměrný barokní obraz zobrazující Zemi
coby kouli plující vesmírem. (O kulatosti Země nebylo již dávno sporu;
podstatně déle trval spor o její pohyb.) Shůry pak na ni shlíží Bůh v
postavě starého moudrého muže a na druhé straně k ní závistivě
vzhlíží bradatý duch, nepochybně ďábel. Tito dva tedy vedou spor o Zemi.
A komu z nich skutečně a po právu patří?
Pokud přijmeme za rozhodčího
v tomto sporu Písmo, není sebemenší pochyby: „Hospodinova je Země
i vše, co je na ní, svět i všichni, kdo ho obývají”, volá
žalmista (Ž 24,1). Podle tohoto normativního pramene má tedy Bůh jednoznačné
právo na Zemi a může nad ní uplatňovat svou vládu zcela
neomezeně. Odpovídá však toto pojetí též naší novověké zkušenosti?
Můžeme dosvědčit, že takto se nám jeví skutečně poměry na Zemi?
Nepřesvědčuje nás novověká fyzika o tom, že vše, co se na Zemi děje,
probíhá neodvisle od jakýchkoli mimozemských příčin, z vlastních,
pozemských důvodů a sledujíc pozemskou dynamiku?
Svým způsobem to měl středověk jednodušší:
Svět byl plochý a trojvrstvý. Nahoře nebe, v němž sídlí Bůh, jeho
andělé a svatí; uprostřed země s člověkem a jeho pozemskými
starostmi a lopocením; a nakonec peklo, příbytek ďáblů
a zavržených duší. A toto prostorové uspořádání také jednoznačně ukazovalo,
na čí straně je iniciativa, kdo je původcem a působitelem všeho, co
se děje. Nic totiž v pozemském světě nepadá zdola nahoru, ale shůry: déšť,
sníh, krupobití, mocné větry i oživující rosa, to vše přichází shůry.
Zdola přicházejí podněty jen ve zcela výjimečných případech různých
katastrof, jako při zemětřesení: to jsou nepochybně případy, kdy se
na okamžik (ovšem ke své vlastní škodě) země podnícena ďábly vymyká
božské kontrole, aby se pod ní ovšem vbrzku po zkrocení ďábla vrátila.
Ale Země, která se sama od sebe
otáčí a pluje vesmírem, neznámo kam? Těžko si představovat ďábly, jak
někde v zemském nitru točí rumpály. Ještě tak prst boží, který se jí dotkl
a dal ji její točivý moment a směr, ale rozhodně ne již boží ochranná
ruka.
Otevírá se nám tedy obraz Země, která se
řídí sama svými zákony, mohutné, svébytné těleso, které navíc kromě svého
působení fyzikálního, tedy kromě toho, že je ohromnou skálou, na niž
působí a která působí gravitačně na další podobná tělesa, má
a vytváří ještě cosi zvláštního, co nazýváme životem: Její souše se
potahují, alespoň tam, kde to jde a kde není příliš sucho, povlakem zeleně
a dokonce v tomto jejím kožíšku žijí jakési blešky, třeba nosorožci,
kajmani a medvědi. Tato její "mikroflóra"
a "mikrofauna" by samozřejmě bez ní nemohla existovat,
právem tedy pohlíží na Zemi jako na svou Velkou Matku. A když
náhodou některé z jejích "dětí" dospějí tak daleko, že jsou
schopny alespoň částečně reflektovat tento svět složitých vztahů a uvědomovat
si různé partikulární i globální vztahy, které na Zemi platí, stejně
jim to není moc platné: Možná jim to na čas poskytne výhodu oproti jiným
podobným tvorečkům, které tento pokročilejší reflektující druh může dokonce
ohrozit, ba vyhubit, na Zemi jako takovou a na její zákonitosti
jim to však stejně vyzrát nepomůže.
O čem to mluvím? Samozřejmě, že
o lidech. Ti se nám kupodivu v obou oněch impozantních obrazech,
totiž onom, kdy je země míčem, o nějž spolu hrají Bůh a ďábel i onom
druhém, holistickém, poněkud ztrácejí. Jak také člověk se svými nicotnými
silami může obstát jako partner takových mocností? Necháme-li se však zdrtit
impozantností těchto obrazů, bude nutně náš přístup k Zemi pasivní: Buď
jsou osudy země předurčeny jednoznačným božím plánem, nebo jsou jakýmsi
tajemným a nepochopitelným dramatem, do něhož člověk nemůže zasáhnout
a při němž se střetávají – vysoko nad lidskými hlavami – v boji
síly dobra a zla. Ještě tak nejoptimističtější je třetí možnost, dle níž
můžeme alespoň někde a partikulárně využít zákonů přírody (když je dobře
pochopíme) a můžeme si tak usnadnit trochu svůj úděl. Na další
vedlejší efekty při tom není nutno dbát, poněvadž prakticky nemáme možnost
do zákonů běhu Země podstatněji zasáhnout; maximálně se nám stane, že
pokud neodhadneme dobře možné důsledky, rozdrtí nás jakýsi "zpětný
náraz".
Že by člověk, jeho dějiny a celkové
působení na Zemi byl něčím tak efemérním a nevýznamným? I zde to měl
středověk jednodušší. Pravda, ona střední vrstva, pozemská je oproti druhým
dvěma omezená a konečná, ale zato je jaksi v lidské kompetenci. Bůh
má samozřejmě možnost změnit účinky lidského jednání a také do dějin Země
zasahuje, přesto ponechává lidem co možno autonomii. "Nebesa jsou nebem
pro Hospodina, zemi však dal synům lidským", prohlašuje opět žalmista
v Žalmu 114. A obzvláště židovský národ ve své touze
po svobodě dokázal brát svou autonomii opravdu vážně. Talmud nám uchoval
zprávy o situacích, kdy bylo shromážděnými rabíny odmítnuto "znamení z
nebes" při řešení právně teoretického sporu. Na tomto příběhu je
nejpozoruhodnější jeho vyznění: Poté co shromáždění učenci potřikráte
odmítnou přijmout božské znamení, Bůh na nebesích zaplesá a celý
rozradostněn si dojatě opakuje "Moji synové mě porazili, moji synové mě
porazili…" Tento styl myšlení, totiž že božské nemá zasahovat
do lidských dějů, ba ani nechce, i když tak samozřejmě činit může,
rozvedl nejdále v minulém století Erich Fromm
ve své knize "Budete jako Bohové"
Čí je tedy Země, boží nebo lidská? Anebo
se snad vymyká kontrole obou a stává se tak jejich protiváhou, odpůrcem či
protivníkem, tedy řecky DIA-BOLOS? Nebo, zkusme to ještě jinak: Na čí straně
Země hraje: je (slepou) a poslušnou vykonavatelkou božích rozkazů
vyjádřených fyzikálními zákony, která se nakonec musí jednou zbavit toho
nenáležitého plevele, který zaneřádil její povrch, nebo je kumpánem
a zároveň hračkou "dětí lidských". Když se pokoušíme vysvětlovat
dění na Zemi jen z ní samé, případě ze zákonů, jež platí
v blízkém vesmíru, nenajdeme na ní nakonec pro člověka místo.
Ovšem i když jsme si vědomi onoho tajemného řídícího principu vesmíru,
onoho "ducha dálav času a rozsáhlosti světa", jak nám ho
připomíná liturgie Obce Křesťanů, ještě tehdy můžeme upadnout do obav, že by
snad člověk a jeho úsilí nemuselo být s tímto principem v souladu.
Tento inteligentní princip, by pak mohl řídit světové dění k tomu, aby se
člověka zbavilo, vždyť "Hospodinova je Země i vše, co je na ní,
svět i všichni, kdo ho obývají", neboť On je oním všepronikajícím
principem a ten, jenž vše založil má jistě také vše ve své moci
a může si s ním činit, co se mu zlíbí, jak to poutavě vyjádřil prorok
Jeremiáš.
Je to veskrze logické, přesto by nás
takové smýšlení zavedlo do slepé uličky. Pamatujme: "Nebesa jsou
nebem pro Hospodina, zemi však dal synům lidským" Dal, toto
slovo třeba vzít vážně. Na jedné straně ukazuje, že Země právě tak jako všechno
ostatní není vyňata z moci a působnosti onoho všezakládajícího
a všeuchovávajícího principu; Země je opravdu
v principu boží. Na druhé straně, když Bůh něco dá, je
ten čin třeba přijmout vážně. Bůh nedává své dary, aby je hned požadoval
nazpět. Bůh chtěl, aby se jeho působení odehrávalo, jeho vůle
uskutečňovala na Zemi nejrůznějšími prostředky a kanálky, také
a v prvé řadě skrze člověka. Máme tedy právo na Zemi působit
a proměňovat ji, ne však jako boží nevolníci nebo pachtýři,
avšak v jeho jménu – jako Bohové! Jen toto vědomí nám může poskytnout
správný vztah k Zemi. Je to ten nejodpovědnější vztah k Zemi, jaký
může být. Otrok – člověk nesvobodný, nebo ten, kdo je
najat za mzdu není nikdy plně odpovědný za to, co mu bylo svěřeno, jak
upozorňuje Ježíš (J 10,12n.). A také jen toto nám, kteří jsme
na jedné straně součástí Země, dává oprávnění na ní pobývat,
odlišovat se od ní, pracovat na ní a proměňovat ji: Vědomí toho,
že nejsme pouze součástí Země, jejím výtvorem a funkcí, ale že jsme
v pravém slova smyslu funkcí nebo energií (EN-ERGEIA) –
působením, činem božím. Řekneme-li potom, že země je lidská, nebo
že patří člověku, neříkáme tím nic jiného, nežli co bylo řečeno dříve,
totiž, že "Hospodinova je Země i vše, co je na ní, svět
i všichni, kdo ho obývají".
Tento pohled znamená zároveň oživení
všech oněch sympatických rysů, které jsme shledali na starém, středověkém
obrazu světa: Že totiž do něj proudí shůry božské síly, oživujíce
a oplodňujíce Zemi. I dnes proudí na Zemi božské síly z kosmu,
ale v prvé řadě a především skrze člověka.
Po Lotově
odchodu řekl Jahve Abrámovi: „Pozvedni oči
a pohlédni z místa, na němž stojíš, k severu i k jihu,
k východu i k západu.
Veškerou zemi,
kterou vidíš, dám na věky tobě a tvému potomstvu.
Jako prach země učiním tvé potomstvo: až bude možno spočítat zrnka prachu země, pak spočtou i tvé potomstvo! Vzhůru! Procházej zemí křížem krážem, neboť já ti ji dám.“ (Gn 13,14-17)