Bratři moji milí,
prvé nežli k vám promlouvati budu, chci odpuštění u vás vzíti, neboť všichni tu čekáte, že vám slovo Boží, v němž jest základ víry a spasení našeho, jasně a srozumitedlně a k dobrému smyslu vyložím. Vězte však, že já již věku svého nejeden křížek počítám a dětinný bývám. Nevím tedy, zdali dobře činím, či zle, když co na mysl mi přichází, vám, mužům moudrým a opatrným v rozumu i péči a vážnosti světa mnohem výše stojícím, jen sprostně a podle rozumu svého nedostačivého před oči předložím.
Vězte tedy, že onehdá seděl jsem v bibliotéce sboru našeho zemdlený nad nemohoucností svojí smysl Písma svatého právě vystihnouti a moudrosti Boží ve dřeň proniknouti, když tu hmyz jakýsi, kterého po latinsku učení Bombus a po česku pak čmelem zvou, oknem, jež, neboť čas příhodný k tomu byl a větřík mírný, otevříno bylo, živobytí svého si hledaje a za cílem svým spěchaje a snad chtěje si cestu k pastvě své tudy ukrátiti do jizby vletěl. Však v naší bibliotéce nebývá zvykem více než jednu okenici otevřenu držeti, aby při větru vzedmutí se knihy a rejestra na pulpitech nepromíchaly a hrubý zmatek nevznikl. A tak čmelík nebohý nevěda o tom do pasti vletěl a již se metal, na překážku narážeje, jejíž povahu rozumem svým, má-li jaký, vybádati nemohl a jistě by tam i bídně byl zahynul, kdyby se mi jeho, čmelíka nezželelo a nerozhodl jsem se, ujav ho v ruku a pevně obemknuv dlaní, zpět na čisté povětří ho donésti. Ale tu poslyšte, co počal čmel v tu chvíli dělati. Jal se metati a vzpírati, do dlaní mi narážev a hřmot u toho mnohý dělaje. A snad – kdyby tomu příroda byla tak chtěla a on žihadlem vybaven byl – by mi je i jiné svoje zbraně v mou ruku však jen dobré mu přinášející bez rozmyslu a důvodu vpustil. Než já jsem jeho burácení vydržel a za malou chvíli byl již čmelík, kde mu mnohem lépe bylo.
Avšak jak jsem se vrátil k stolici své, hned se mi mnohé osvítilo. Vždyť v onom čmelíkovi mi Bůh seslal podobenství osudu našeho: jak nejeden z nás zmítá se a vzpírá ruce boží, když ona ho na lepší pastvu přenáší. A tu si lidská duše nejednou právě tak jak onen čmel uvězněný v ruce lidské říká: jsem uvězněn v temnotě, jež mě obklopuje ze všech stran, jistě mě čeká něco strašného, což jsem ještě nezažil. Ach já nešťastný, neuzřím již polí zelených, ale bídně zde v tomto sevření zahynu. A počne se zmítati a odpor činiti, ač marné je takové počínání. A když pak vypuštěna z ruky všemohoucího bývá, jako ten čmel díky tvůrci svému nečiní, než jen myslí na to, jak by se ze svého vězení vzdálila.
Hle, bratři, nebuďme jako hmyz nerozumný, ale zpytujme boží cesty. Vždyť již mnozí nám mohou říci, kdož toho zkusili, jaké boží trestkání bývá a kdož ještě toho nezkusili, vězte, že Bůh rád své vyvolené takto zkoušívá a navštěvuje. Nevzpěčujme se tedy ruce boží, ale přijměme její dobrodiní, byť by nám hořké a temné napodiv bylo, vědouce, že Bůh, když nás zármutkem a scestím provází, jen lepší nám pastvy hledá a na ni připravuje, abychom na ni poletovali ku potěše a zalíbení jeho.
Frater A.