Začnu určitou odbočkou:
Máme tu v Kutné Hoře pověst o Rozině Ruthardově. Tu dal její tatík, přebohatý měšťan, který se zřejmě se svého bohatství pomátl, prý zazdít do sklepení, když pro ni nenalezl vhodného, tj. dostatečně bohatého ženicha. A mě po určitém čase došlo, že je to travestie legendy o svaté Barboře, tedy svým způsobem zakladatelské legendy našeho města. Ale i legenda sama má několik zajímavých rysů. I v ní dává otec, krutý pohan, Barboru uzamknout do věže, a to po dobu své nepřítomnosti. Tuto dobu – celý rok – má Barbora využít, aby uvažovala o nabídnutých ženiších. Otec poručil ve věži udělat dvě okna a pod nimi – zajímavé – vyvěrá pramen. Po otcově odjezdu do ciziny však Barbora přesvědčí řemeslníky, stavitele, aby ve věži udělali nikoli dvě, ale tři okna. Zasvěcuje tak prostor svého uvěznění Svaté Trojici a přijímá – snad z ruky vpuštěného kněze, snad nějakým jiným tajemným způsobem – křest. Podle neplánovaného třetího okna rozpozná vracející se otec, co se událo. Rozhněván vydává Barboru soudci, a pak vše již jde obvyklým pořádkem, až na ten detail, který mnohé legendy neopomíjejí, že nakonec sám otec to byl, jenž připravil Barboru o život a sťal jí hlavu.
Srovnáním obou těchto verzí – profánní a legendové, celkem jasně vysvítá, že jádrem je určitá, snad alchymická, symbolika. Jako zde v Kutné Hoře je v zemi ukryto stříbro, je i ve „věži panny“ ukryto cosi velmi cenného, co se nedá běžnými lidskými prostředky nabýt a „vyrovnat to“. (lat. comparare znamená původně vyrovnat na vahách, později koupit a zaplatit.) Ukryl to tam otec, který je zároveň stavitelem oné věže (architectus mundi). Podivuhodné je však v legendě, že tento stvořitel je velice zlý a krutý, pravý gnóstický démiurg, jehož hlavní starostí je, aby se cennost a vzácnost jím spravovaná, nedostala do lidských rukou. Barbora (není to náhodou gnóstická Barbeló??) se ze své věže nemůže dostat k vyvěrajícímu pramenu, zřídlu duše, aby se v něm občerstvila. A křesťanství je onou magickou mocí, kdy pramen v podobě křtu může přijít k ní. Tím je dvojice doplněna na trojici, mimo nadání je podstata této duchovní bytosti uzavřené ve hmotné, kamenné věži sjednocena a obohacena. Zůstává vysvětlit ten (ne všude obsažený) podivuhodný moment, kdy starý otec (demiurg) tuto dokonanou celistvost obětuje a „maří“. To už je asi opravdu alchymická symbolika, k níž bychom analogie nalezli třeba v chymické svatbě Christiana Rosenkreuze.
Základní informace