Sotva bychom asi mohli nalézt téma, jež by, předloženo nejrůznějším lidem, vyvolávalo zmatenější a pestřejší, až bizarní škálu odpovědí, nežli Andělé, a to nezávisle na tom, položíme li otázku v prostředí církevním, mimocírkevním, u věřících i nevěřících v běžné populaci i na univerzitních stolicích. Co mě tedy ponouklo, napsat k němu tenhle krátký článeček? Nic než nápad. A spíše ještě nežli snahou odpovědět a vyřešit záhadu andělů a jejich světa, jsem byl veden potřebou znovu vytyčit otázku, znovu (a trochu jinak) se zeptat Tedy ne že by o andělech neexistovala rozsáhlá literatura – v dobách spekulaci a duchovním otázkám příznivěji nakloněných, bývali oblíbeným tématem disputací, rozjímání i kultu, ale to vše dnes je již pryč. Z výdobytků scholastiky a mystiky zbyl jen určitý pokřivený, pověrečný obraz, jenž, míse se s nejrůznějšími představami jiné provenience, způsobuje onen mastný guláš zmatených představ, které se běžnému člověku honí hlavou, když uslyší mluvit o Andělech.
Máme-li před sebou něco takového, o čem má každý dost různou představu, musí být prvním krokem, shodnout se na tom, co budeme pod jménem Anděla myslet. Mohli bychom tomu říci pěkně po aristotelovsku „definice“, kdybychom si až příliš nebyli vědomi, jak těžko stěsnat pojem něčeho takového, jako je Anděl, do pevných mezí, fines. Zůstaneme tedy raději při zemi a já pouze popíši, co Andělem myslím (nevylučuje vůbec možnost, že různé prvky tohoto popisu budou žít dále jakoby vlastním životem a povedou dále, nežli byl původní můj záměr. Tak tedy: Anděly zde budou myšleny veškeré bytosti jakéhosi „vyššího“ řádu bytí, pohybující se tedy výše nežli člověk, ale nikoli nezávislé, tedy nikoli božské; mohou to být jednak bytosti v lecčems podobné člověku, jednak i bytosti zcela mu nepodobné. Z tohoto popisu ční ven výraz „vyšší“ a volá po vysvětlení. Nebylo se mu asi možné vyhnout – vždyť fenomén vyvýšenosti do vzdušné/duchovní/nebeské sféry patří neoddělitelně k našemu předporozumění anděla – proč by jinak andělé měli křídla? Musím tedy odpovědět na otázku, v čem spatřuji „vysokost“ andělů (zatím mluvíme stále jenom o pojmu anděla!) oproti „nízkosti“ lidí. Možností je několik: ctnost, moc, univerzálnost, poznání, bytí. Zvláště poslední možnost je pro filosofa velice lákavá, já se ale pokusím ještě prozatím vyhnout přesné odpovědi. Můžeme i říci, že oním „vyvýšením“ může být všechno na onen způsob, to nás ale neposune o mnoho dál. Také bychom to mohli zkusit vzít za jiný konec a všimnout si toho, že andělé povětšinou nejsou vidět. Ha! A jak to, že něco, co není vidět (Je to vůbec?) má na nás takový vliv, případně, že si toho tolik ceníme, tak vysoko to hodnotíme. Že by tedy pro nás andělé byli hodnotami? Co pro nás má hodnotu, co je hodnotné, respektive jakého charakteru je hodnota? Můžeme mluvit o hodnotě mravní. – Určitý typ jednání, tedy dějů, ohodnotíme více nežli jiný. (A můžeme to udělat i nezávisle na osobním prospěchu, jaksi „objektivně“.) Ale můžeme mluvit také o hodnotě estetické! A krása je právě tak něco objektivního, jako mravnost. Jistě zde nepomineme také pravdivost, abychom naplnili klasickou trojici, leč myslím si, že ani jí ještě spektrum hodnot nevyčerpáme. Hodnotou může být totiž třeba i síla, schopnost konat předem stanovené věci, může jí být i poznání a může jí být i určitá „svébytnost„. Mnoho bychom toho jistě našli a nepřekvapí nás jistě, že zde budeme nacházet všechny ty možnosti z výše uvedené škály. Nyní ale mocně vyvstává námitka: To jsou andělé takto spjati s lidskými hodnotami? Nebo dokonce nejsou nic než lidské hodnoty? Jacípak jsou to andělé? Čím jsou „vyšší“, než člověk? Ano. – Pokud prohlásíme se sofisty, že člověk je měrou všech věcí a nebylo by žádných hodnot, kdyby nebylo člověka. Co když jsou ale hodnoty naopak měřítkem pro člověka? Můžeme se tedy nyní pokusit o shrnutí a říci, že anděly chápeme jako vyšší oproti člověku v tom, že v sobě drží a ztělesňují více hodnoty, více smyslu (jsou tedy jednak aktuálnější, jednak univerzálnější než člověk). Pokud tedy něco takového v naší zkušenosti vnímáme, právem tomu můžeme dát jméno anděl.
Nyní si ale už můžeme a musíme položit otázku – Jsou andělé?
Je zrovna tak dobře možno odpovědět ano i ne. – Jinak to, že jsme definovali anděly mimo jiné jako svébytnější, tedy vyvýšené také ontologicky, nám umožňuje provést pro ně určitou analogii ontologického důkazu (dokázat jejich jsoucnost nikoli kategoricky, ale podmíněně, ve smyslu výroku: Je-li člověk, tím spíše jsou andělé.)
Proč tak? – Vždyť totéž je možno říci i o Bohu – že je i že není (Viz bohatá tradice počínající areopagitickými spisy a theologií smrti Boha končící.). U Boha vede ovšem tato dvojznačnost k postulování jeho transcendence. –
V čem je problém: Sám lidský pojem bytí. Člověk je bytost, jejíž bytí není nezávislé, ale odvozené; tudíž u všech vyšších kategorií- vyšších světů může tvrdit se stále menší jistotou, že mají bytí v tom smyslu, jako mluví o svém Dasein. Respektive „bytí“ těchto bytostí pak znamená čím dále tím více něco jiného.
A nyní k druhé otázce – jsou andělé svobodní? Zde asi nenajdeme jednoznačné řešení. Ani texty nám příliš nepomohou: Kanonické biblické texty ukazují oběma směry, snad více k andělům, jako pouhým vykonavatelům vůle Boží. Na druhé straně v židovské mystice, v Kabale jsou andělé bytostmi často velice nezávislými. Pohlížíme-li na anděly jako na nositele a garanty hodnot, pak už sám fakt, že tyto hodnoty mají určitý řád, svědčí pro jistou „organizovanost“ andělského světa. To ale ještě nemusí znamenat, že by v něm nebyla známa svoboda. Na druhé straně, pokud budeme na anděly pohlížet jako na bytosti svébytnější než člověk (v jakém smyslu, jsem vysvětlil v poznámce 5), jistě jim musíme přiznat minimálně tu svobodu, jakou má člověk, neboť ta je podstatnou složkou jeho svébytnosti. Možná, že nakonec zjistíme, že mezi andělem a člověkem není zase tak velký rozdíl. Naopak, můžeme v člověku konstatovat i něco navíc:® Člověk byl totiž stvořen se schopností ke smrtelnosti i nesmrtelnosti, a tuto vlastnost nesmrtelný anděl nemá. Možná, že filosofičtěji bychom mohli mluvit o bytí s hmotou respektive bytí s duchem. Odedávna stojí otázka, čím se spíše definuje lidské bytí – jeho bytím jako hmotné bytosti, nebo jeho duchovním rozvrhem/projektem? Každá antropologie, která nechce být redukcionistická a chce být práva člověku, musí uznat jeho duchovní rozměr. Hmota není základem člověka, ba ani jeho „principiem individuationis“, jak v tápavém zoufalství prohlásili středověcí aristotelikové. Nicméně je pro lidskou existenci, pro jeho dasein velmi podstatná. Spojení s bezedností potenciality posiluje jeho svobodu. Je otázka, proč tomu tak není u andělů – neunesli by tuto tíží existence, nebo ji naopak nepotřebují? (Ostatně můžeme si být tak jisti, že nikdy a nikde nenarazíme na anděly oděné hmotou?)
v Praze 4. březen 2003