O svatém Duchu (kázání)

Svatodušní kázání

Jak se vlastně stalo, že křesťanství přijalo za své onu zvláštní koncepci božství, v níž je jeden Bůh, ale na druhou stranu jaksi trojitý, takže to z vnějšího pohledu vypadá, jako by křesťanství mělo bohů více – konkrétně tři. Nauka o tom byla postupně propracovávána po osvobození a legalizaci křesťanství v Římské říši během 4. století a svoji definitivní podobu získala na sněmu v Konstantinopoli roku 381. O tom, jak k tomu došlo a jakými cestami se ubíraly filosofické spekulace proponentů tohoto řešení, bylo už mnoho napsáno¹. Já bych chtěl zde přistoupit k otázce z jiného úhlu a zeptat se spíše proč, k něčemu takovému došlo, tedy jaká byla – chcete-li psychologická – motivace pro volbu této prazvláštní koncepce.

Zakladatelem křesťanství je Ježíš, zvaný Kristus. Někteří říkají, že vůbec nežil a že si ho vymyslel Pavel – to asi nebude pravda. Jeho působení bylo dokonce natolik zásadní, že ho kruhy jeho následovníků uznaly nejen za zvláštního vyslance božího na zemi, ale posléze víceméně přijaly – velmi zjednodušeně řečeno – za svého Boha; Ježíšovi a jeho působení přiznali význam, který nakonec vyjádřili jako rovnomocný působení pravého Boha. Křesťanství se tak z pouhé nauky stalo skutečným náboženstvím s vlastními zvyklostmi a kultem.

Ježíš ale nevstoupil do vzduchoprázdna: byl reformátorem, který ale pracoval a svou nauku formoval na podkladě jiného náboženství – monoteistického náboženství židovského národa, jež nyní nazýváme starozákonním. A tohoto původního Boha, který byl koneckoncem i Bohem Ježíše z Nazareta, se Křesťané nezřekli. Octli se tím jaksi v dilematu mezi dvěma Bohy – jedním vzdáleným, zprostředkovaným tradicí a obklopeným velikou úctou letitých náboženských svazků, a druhým aktuálním; vedle Boha konkrétního projevujícího se v životě církve a v duchovním životě jejích členů, zde byl Bůh neviditelný, ale působící imanentně skrze stvořený svět, skrze vše, co je staré a známé a tohoto Boha se křesťané nemohli a nechtěli zříci.

V této fázi tedy měli Křesťané – opět velmi zjednodušeně řečeno – jaksi dva Bohy; jednoho konkrétního, takřka hmatatelného, dosvědčeného kontinuitou poměrně nedávné tradice a jednoho neviditelného, ale působícího imanentně skrze stvořený svět, skrze vše, co je staré a známé, co patří a odjakživa patřilo k řádu a ustavení tohoto světa, včetně jeho náboženských a kultických tradic. Podobná dynamika odehrávající se v napětí mezi starým a novým (srv. Mk 2,22 par.; Mt 13,52) však mohla fungovat jen za přímého reformátorského působení Ježíšova a možná snad jeho nejcharismatičtějších žáků. Avšak již v tzv. Spisech apoštolských otců z konce 1. stol. resp. zač.2.stol. (např. Ignácovy listy, Didaché) vidíme, jak celkový postoj křesťanských sborů kostnatí do pouhého formulkového opakování (zlomku) Ježíšova učení se silným důrazem na moralitu. Nemělo-li křesťanství zpráchnivět do podoby vyžilé sekty odštěpené od židovství a donekonečna opakující pár pouček svého (nyní již víceméně mýtického) zakladatele a vůdce, musel do křesťanství vstoupit ještě jiný impuls. Cestu k tomu ukázal vlastně již Pavel, který Ježíše osobně neznal; jeho setkání s ježíšovským impulsem bylo mystického charakteru. Pro Pavla bylo základním a ustavujícím rysem křesťanství něco, co nazýval někdy zmrtvýchvstání (Sk 17!) jindy a častěji Duch. Tento pojem u něj stojí v protikladu k „tělu“ ( sarx ), do jehož sféry spadají i veškerá (rituální i jiná) ustanovení stávajícího náboženství. Díky této své intuici dokázal Pavel domýšlet křesťanství dále a ukázat mu nové cesty. Často se má za to, že onen „Duch Svatý“ doplňující křesťanskou Trojici znamená jakési zfilosofičtění křesťanství a že byl do křesťanství zaveden pod vlivem pozdní antické filosofie. Z perspektivy zde nastíněné mám podezření, že jde o omyl, při němž byl zaměněn Urphaenomen za jeho interpretaci. Není pochyb o tom, že křesťanští otcové, počínaje již alexandrijci, přes kappadočany až vlastně na práh moderní doby byli jednak dobře obeznámeni s dobovou filosofií a také neustále vymýšleli umné alegorie, jimiž se snažili reflektovat původní křesťanské pojmy a intuice a často je též „filosoficky“ interpretovat. Z doby před rokem 200, příp. 180 máme ostatně k dispozici poměrně málo zpráv, abychom mohli usoudit, jaké vlastně bylo křesťanské „učení“ (zatímco o křesťanské praxi, ba dokonce i o – tehdy ještě utajovaných – bohoslužbách jsme zpraveni lépe). Dovolím si tedy soudit, že onen třetí „Bůh“, spíše ovšem jen božský princip byl přítomen v křesťanství minimálně od Pavlových dob, jenom v mezidobí mezi Pavlem a Klementem, popř. Justinem scházely křesťanství osobnosti, které by mohly tuto křesťanskou duchovní zkušenost náležitě reflektovat. Křesťanství bylo totiž takového principu potřeba: Bylo potřeba nemateriálního, neimanentního božského principu, jenž však nepůsobí z minulosti, nebo z nějakého filosofického bezčasí, ale spájí se s dějinami coby neustálé nutkání a puzení ke změnám, k růstu a vývoji. Teprve díky vnitřní souhře tohoto vpravdě trojtvarého, troj-a-jediného božského principu bylo křesťanství s to obstát a dostát nárokům světa a stát se náboženstvím, jež odpovídá vývoji světa a souzní s ním v bolu i radosti, přičemž je však pevně zakotveno jednak ve své vlastní tradici – zná svou identitu, avšak má také porozumění a přesah vůči starším a původnějším vrstvám lidského vědomí.

Je také pravda, že v pozdějších dobách, kdy křesťanství opět mělo tendenci zatuhávat a „ztratilo ducha“, bývalo tomuto třetímu principu různě rozuměno a často si s ním křesťané nevěděli rady. Rozhodně například redukovat ho na princip inspirace Písma a tradice (tj. křesťanských doktorů, pokud možná již hodně dávno mrtvých), případně dokonce na jakousi „sílu“ přenášenou apoštolskou posloupností znamená – v prvním případě ještě poměrně mírné, v druhém hluboké – neporozumění požadavku, který na nás Duch klade. A tak můžeme třeba i svatodušní svátky prožít v naprostém klidu, přečíst si podle Skutků, jak to bylo ve večeřadle, zazpívat si nějaké to Factus est repente nebo Přijď ó Duchu, pěkně si porozvažovat nad tématem Sedm darů Ducha Svatého – a přitom se zcela minout se symbolickým významem tohoto podivuhodného svátku. SVATODUŠNÍ SVÁTKY mají být přitom připomínkou něčeho úplně jiného a něčím zcela odlišným: Momentem, v němž se do našeho života VLAMUJE budoucí a NEZNÁMÉ. Uznat tuto skutečnost ducha znamená, že křesťanství A nakonec i celý SVĚT – neboť skutečný Bůh není bohem jediného náboženství – MOHOU VYPADAT ÚPLNĚ JINAK NEŽLI VYPADAJÍ TEĎ. To neznamená opuštění vztah k vlastní tradici a identitě, ani zřeknutí se ještě původnějších principů, jež obé umožňují a zakládají – pouze poodstoupení od obého a poskytnutí prostoru pro nové, jakési velké nadechnutí, s nímž do nás může vproudit cosi, co jsme nečekali a nač jsme nebyli připraveni, ale přesto je to po tuto chvíli, pro naše teď a nyní a pro naše očekávání budoucího to podstatné.