1 Kor 12,4-5 Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán;
“Bratře První strážce, co vidíš na Východě? ” tázal se Ctihodný, celý černý, s bílou koženou zástěrou a stříbrným kladívkem v ruce.
“Vidím Mistry shromážděné v Dílně a připravené k Práci”, řekl Prvý Strážce.
Ctihodný udeřil kladivem.. “Bratře Druhý strážce, co vidíš na Západě? ”
“Vidím Mistry shromážděné v Dílně a připravené k Práci”.
..…
“Bratři”, ozval se Ctihodný po chvíli,“svolal jsem vás výjimečně … výjimečně k této Práci, jež…výjimečně … proti tajným předpisům našeho Řádu… není pouhou formalitou…‟
Tento citát z románu Karla Čapka o „práci, jež není pouhou formalitou“ jsme na úvod vybrali proto, že podle mého sice v hyperbole, ale geniálně vystihuje, kam až dospělo symbolické chápání práce popřípadě služby v západní civilizaci. Kolik máme jen „služebníků“ něčeho nebo někoho, včetně ministrů (minister – 2. pomocník, sluha, přisluhovač… náhončí, napomahač, podporovatel, vykonavatel – Pražák, Novotný, Sedláček: Latinsko český slovník , Praha 1948). Náboženství včetně křesťanství na této „spiritualizaci“ práce nejsou zdaleka bez viny. Jak je na tom v tomto ohledu Nový Zákon?
Pokud jde o samotnou práci je víceméně bez viny: Sloveso ergazesqai se tam (vedle ještě preciznějšího výrazu kopian pro těžkou práci, námahu) používá pro skutečnou práci, o níž je v evangeliích nejednou řeč; v menší míře má pak význam působit, způsobit. V případě služby je to však složitější. Jak je to tedy s křesťanskou „službou“ ve světle pramenů Nového Zákona?
Ač se většinou soudí, že Pavlovy listy jsou starším svědectvím o křesťanském životě nežli evangelia, zapsaná údajně až v příští generaci, je zajímavé, že svůj původní, neodvozený a nemetaforický význam si „služba“ zachovala především v nich. V evangeliích příslušné výrazy (zkoumal jsem výrazy tři – podle různých slovních druhů DIAKONEIN – sloužit; DIAKONIA – služba;a DIAKONOS – služebník) většinou oscilují okolo významu znamenajícího (ženské) domácí práce (příklad: Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“, Lk 10:40), nebo postavení podřízeného pracovníka, sluhy. Proto se také stává základem mnohých metafor a podobenství. („Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“, Mk 9:35). Někdy pak má tento výraz tendenci označovat moc a hierarchii:( Mt 4,11 V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.) Ovšem z perspektivy Ježíšem hlásaného království božího, jsou právě takového hierarchie velmi vratké, jak to vidíme například z vybídnutí v Lk 22:26n: Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. Na druhé straně ojediněle může být použit ve významu finančně/ekonomicky podporovat. (Od ženy vysoce postaveného Herodova správce – Lk 8:3 ´- asi nemůžeme očekávat, že by Ježíšovým učedníkům vařila a myla po nich hrnce.)
Ještě jednoznačnější je situace v janovských textech – tam má ve 3 výskytech z pěti jednoznačně význam obsluhovat. Čtvrtý výskyt v Janově evangeliu je Jan 12,26, což je jednoznačně variace na synoptické téma služebníka – pána. Jediný výskyt výrazu ve Zjevení (Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více ; 2,19 )je zajímavý v tom, že se v něm „služba“ chápe spíše jako jakási duševní vlastnost, „služebnost“, „ochota“; a staví se vedle takových veličin, jako jsou ERGA – skutky, AGAPÉ – láska a PISTIS víra. V tom zůstává v celku Nového Zákona ojedinělý.
Oproti tomu všechny ostatní novozákonní spisy, (s určitou výjimkou listu Židům, kde se však vyskytuje tento výraz jen dvakrát) chápou službu mnohem odvozeněji. Jediným styčným bodem s tím, jak chápou „službu“ evangelia může být snad jen několikeré použití ve smyslu osobní služby, jakou asi poskytoval Pavlovi Filemonův otrok Onesimos (Filemonovi 1:13); ovšem stejný výraz používá Pavel i v případě Marka (2 Timoteovi 4:11), kde tedy půjde patrně spíše o služby sekretářského typu; jiné konkrétní konotace tento výraz v Pavlových listech, v Petrově listu, ab ani ve Skutcích, nemá. Jsou ovšem místa u Pavla a ve Skutcích, kde je to technický termín pro finanční pomoc, sbírku, kterou, jak je známo organizoval Pavel po maloasijských obcích a nakonec s sebou přivezl do Jeruzaléma (2 Kor 8:19-20; 9:1; 9:11nn; Řím 15:25 aj.) Zdali to byla pouze pomoc (směřovala z bohatších provincií římské říše do provincie jednoznačně chudší), nebo měla i jistý charakter „tributu“, který chtěl Pavel přinést jako uznání legitimity supremacie Jeruzalémské obce nad ostatními „pohanskými“ sbory, nebo snad v tom ještě žila reminiscence chrámové daně, je těžko určit. Že by mohla mít i tento poslední význam naznačuje (sice ojedinělé ale významné) užití tohoto termínu (DIAKONIA) Pavlem pro náboženské povinnosti (vyplývající ze Zákona) v 2 Kor 3,7 nn.: Jestliže pak služba smrti, literami vyrytá do kamenů, byla slavná, takže synové Izraele nemohli pohledět do Mojžíšovy tváře kvůli slávě jeho obličeje, která byla pomíjející, 8 jak by tím spíše neměla být slavná služba Ducha? 9 Jestliže totiž služba odsouzení měla slávu, služba spravedlnosti se ve slávě rozhojňuje mnohem více! Takováto „služba Bohu“ zřejmě leží v základu chápání i místa, které jsme si předsevzali vykládat – 1 Kor 12,3 nn. Pokud navíc položíme důraz na to, že jsou ROZLIČNÉ služby, ale tentýž Pán, nemusíme je chápat jen v kontextu křesťanského sboru (jak jsou pak dále rozváděny), ale též jako skrytou polemiku proti jedné jediné předepsané cestě dané náboženským zákonem!
Avšak ani jeden z výše uvedených významů není ve zmíněné skupině listů dominujícím. Tím je chápání služby (DIAKONIA) jednoznačně jako termínu pro evangelizaci, resp. misii vůči pohanům. Na mnoha místech to čteme explicite (A když je pozdravil, vyprávěl jim jedno po druhém všechno, co Bůh skrze jeho službu udělal mezi pohany, Sk 21,19; Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí – 2 Kor 3,3), jinde z kontextu: (A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti – 2 Kor 4,1; Když tedy Barnabáš a Saul vykonali tu službu, vrátili se z Jeruzaléma a vzali s sebou i Jana, který měl příjmení Marek Sk 12,25). Jsou i místa, kde nám uvědomění si tohoto základního významu slov DIAKONEIN/DIAKONIA u Pavla pomůže vrhnout nové světlo na jejich význam: To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření 2 Kor 5,18 (Služba smíření je tedy hlásání evangelia); Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu. 2 Kor 6,3 (Špatné chování Pavla nebo jím vyslaných kazatelů by mohlo způsobit hanu evangelia samého!). Velmi pozoruhodné světlo takováto analýza významu pak vrhá na Řím 15:8, kde se píše že „Ježíš Kristus se pro Boží pravdu stal služebníkem obřízky, aby potvrdil zaslíbení daná otcům„. Ač je samozřejmě si možno představit výklad důsažnější a theologičtější, přesto se zdá, že zde původně měl Pavel na mysli, že Ježíš přinesl evangelium Židům, tak jako on je nyní nese pohanům. (Že nejde o tradovanou „Christologickou formuli“ vidíme mimo jiné i z jejího uvedení: „Říkám totiž…“)
Vraťme se ještě zpět k onomu „technicky ekonomickému“ chápání „služby“; tento smysl má totiž převýznamné místo ve Sk 6,1 n., kde se hovoří u ustanovení DIAKONOI, služebníků a tedy vzniku instituce, úřadu, která bude mít ohromný význam a vliv v dalším vývoji křesťanství. A ač toto místo bývá vykládáno jednoznačně jako (potravinová) charitativní činnost, připomínám, že se u stolů (TRAPEZAIS) nemusí rozdělovat jenom jídlo, ale mohou se u nich rozdělovat – a rozdělovaly se – i peníze (Viz Mk 11,15 par., Lk 19,23, Jan 2,15!). Musí tedy být v Novém zákoně i místa, kde DIAKONOS označuje již tento (nebo jiný) vzniklý úřad, a vskutku jsou, především v pastorálních listech: ( Tim 3,10; Kol 4,17; Sk 1,17 a 1,25). Navíc je toto chápání služby jako úřadu patrné i na jiných místech Sk, například tam, kde se mluví o službě dvanácti (Sk 1,17 a 25)
Další vývoj instituce „diákonů“ byl bouřlivý. Už pastýř Hermův (pravd. první pol. 2. stol.) je vidí jako pevnou součást každé církevní hierarchie a jejich poslání alegoricky vykládá spolu s dalšími funkcemi a institucemi církve. Ale už IgnThralll 2,3 jasně podotýká,že diákoni nejsou žádní posluhové: … neboť nejsou služebníky (DIAKONOS) jídla a pití, ale služebníky (uvperhtai)církve boží. Toto místo je však zajímavé, neboť se v něm ozývá implicitní ohlas možné kritiky takové změny statutu diákonů, neboť bezprostředně pokračuje: Mají se tedy vyhýbat nařčení z něčeho špatného jako ohni. Z čeho špatného by asi takoví služebníci církve mohli být obviňováni? Nepůjde asi především o jejich soukromý život, ale právě o věci související s „výkonem jejich funkce“; vždyť už ve Sk 6 bylo ono reptání (goggusmoj) „helénistů na hebraisty“ a to šlo ještě o nejranější počátky církve provázené bezpochyby mohutným nadšení a odpovídajícím éthosem. Což tedy o nějakých šedesát nebo sto let později? Již zmíněný Hermův pastýř (Herm Sim 9,26,2) alegorizuje diákony, kteří „špatně posluhovali, olupovali vdovy a sirotky o živobytí, a obohacovali se z toho, co přijali, aby tím sloužili.“ jako obyvatele pusté hory plné divokých plazů. Další vývoj této funkce, až k jejím vrcholům v době langobardské a karolínské, kdy diákoni na papežském dvoře snesou přirovnání k vezírům východních říší, již ponechám stranou. Jenom v zájmu nestrannosti je třeba podotknout, že i ve vrstvě ranně křesťanských spisů jsou zmínky, které sice nepopírají přímo institučnost diakonátu, leč nevidí ji zdaleka tak dramaticky jako třeba listy Ignatiovy: V Polykarpově listu (EpPolyc 5) se uvádějí diákoni v souvislosti s „mladými“ (oproti „starším“ v dalším odst.), což by naznačovalo, že v Polykarpově sboru a sborech jemu podobných mohli být diákonové něčím jako “ mládežnickými aktivisty“.
Jestliže jsem na začátku prohlásil, že křesťanství není na oné moderní dekonkretizaci práce a služby zcela bez viny, dávají nám novozákonní texty i texty generace apoštolských otců jistě oprávnění něco takového tvrdit. Ovšem vinit z něho jenom křesťanství by bylo asi silně přehnané, podobné tendence totiž existovaly již v onom antickém světě křesťanství obklopujícím. A i pro to nalezneme doklady v Novém zákoně. Mám na mysli ta místa, kde se mluví o služebnících krále/královských, jako např. v Mt 22,13: Tu řekl král sloužícím (=služebníkům, diakonois): `Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů; – a rozumí se , že se těmi služebníky nemíní žádní posluhovači a nosiči vody. Velmi paradoxně je pak (ve významu veřejného úřadu) toto slovo použito u Pavla v jeho známém (a do moderní doby kontroverzním) výroku o držitelích moci, Řím 13,3n, kde je takovýto držitel úřadu, zhruba řečeno policejního, dokonce božím služebníkem!: „Vládcové přece nejsou postrachem dobrého jednání, ale zlého. Chceš se tedy nebát vlády? Čiň, co je dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jestliže však jednáš zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je přece Božím služebníkem, mstitelem k vykonání hněvu nad tím, kdo páchá zlo.“
Ale ještě jeden význam „služby“ v NZ je hoden zaznamenání. Kupodivu nemá příliš daleko k předchozímu. Jde o službu andělů, a to o jejich službu člověku. O té se dočítáme v (dosud zde námi necitovaném) listu Židům, v 1,14: Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení? Tam máme službu zmíněnu dokonce dvakrát. Poprvé v samotném označení anděla za LEITOURGIKON PNEUMA, kde ovšem narážíme nikoli na náš termín, ale termín leitourgia , což znamená jednoznačně službu Bohu; ovšem vzápětí čteme, že tento „služebný/k boží službě určený duch“ je poslán ke službě (eij diakoneian )lidem! – (V českém překladu obojí splynulo, asi protože čeština nedokáže oba termíny dobře rozlišit a překladatelé nechtěli opakovat jedno stejné slovo dvakrát.) To je velmi zvláštní a pozoruhodné pojetí, které nepochybně souvisí také s jediným místem NZ, kde se hovoří o tom, že andělé sloužili Ježíšovi, a to je Mt 4:11 (par Mk1,13), Může tak být, že se tento zvláštní obraz z listu Židům zakládá na tezi, vyprofilované později Klementem a Origenem, o tom, že Ježíš Kristus je prototypem křesťana jako takového, a co se odehrálo na Kristu jako prótotypu, se má či může naplnit jistým (možná mysterijním) způsobem i na jeho antitypu, jímž je jednotlivý křesťan.
Slušelo by se tento suchý, byť leccos ozřejmující výklad uzavřít mravním ponaučením. Mravní závěry si jistě tvoří každý v prvé řadě sám. Přesto mě při zpětném pohledu na tuto analýzu něco napadá. Aniž bychom je jakkoli cejchovali, jeví se nám nicméně ve vývoji „služby“ v církvi a příslušného úřadu (diákonů) dvě ovšemže proporčně nerovnoměrně zastoupené tendence: První, masivní a všude zřetelná, je tendence k vývoji diakonátu v instituci, církevní úřad spojený s nemalou (především ekonomickou) mocí a vlivem a to až do té míry, že důraz na funkčnost služby může být leckdy zastřen vlastním významem funkce a důležitostí onoho „sloužícího“. Jako princip se tento proces ovšemže neomezuje na církev a určité období a vidíme ho i dnes v sekulární společnosti, ať už jde o instituce státní, nebo i třeba původně založené na zcela dobrovolné bázi. Přesto soudím, že v církvi po všechny časy žila a žije podnes i tendence jiná, menšinová, jež vidí smysl služby ve službě samé a snad – po vzoru listu Židům – i nahlédá, jaký takováto služba může mít transcendentní rozměr vedoucí do jiných světů a jiných souvztažností, ovšem souvztažností pro lidský osud velmi podstatných.