Vĕtšina křesťanů žije v nĕjaké církvi – tedy ve společenství, které dohromady spojují jejich názory, náboženské-kultické prožívání skutečnosti Kristovy smrti a vzkříšení a v neposlední řadĕ určitá organizační struktura. Nás bude v tomto textu zajímat především ona.
I když v povĕdomí Evropana je církev spojována především s Římem a jeho katolictvím, církví je ve skutečnosti nepřeberné množství. Zvláštĕ na protestantské stranĕ křesťanského náboženského spektra vznikají prakticky dennodennĕ nová církevní společenství. Aniž bych byl dokonalým znalcem tĕchto společností, ba jsem ani nenavštívil všechna ta, která existují v České republice, bych zde chtĕl učinit poznámku o tom, co organizace tĕchto církví vypovídá a napovídá. Vodítkem při tom nám bude, jací lidé, tedy který z církevních "stavů" nebo stupňů hierarchické pyramidy je pro danou církev nejdůležitĕjší a smĕrodatný, který v ní má takříkajíc hlavní slovo.*** Za tím účelem rozdĕlíme církve do nĕkolika skupin.
Zmínil jsem hierarchickou pyramidu. Popravdĕ mají takovouto strukturu jen nĕkteré církve, na prvním místĕ římskokatolická. Nazvu tento typ církevního uspořádání centralizovaným. Takovéto církve mají jedinou hlavu, jejiž rozhodnutí jsou bezvýhradnĕ respektována. Ale nejde jen o to. Na katolictví je krásnĕ vidĕt jak tento hierarchický princip proniká naveskrz celou její strukturou a projevuje se na všech úrovních takřka holograficky: V každé, i té sebemenší struktuře se vždy čeká na slovo představeného, nebo toho, který/která je pro danou chvíli obdařen autoritou (například delegovanou shora). Princip poslušnosti tak nezůstává omezen na řeholní společenství, kde je přímo deklarován, ale dle katolického ideálu by vlastnĕ mĕl fungovat ( a také funguje) v celé církvi. Nedávný vývoj po Druhém vatikánském koncilu, který snad mĕl v úmyslu doplnit tyto struktury strukturami dalšími, fungujícími zdola, na základĕ iniciativy vĕřících, na tom jen málo zmĕnil.
Výhodou takového sytému je, že dává církevním strukturám a jejím počinům nebývalou pevnost, ale ovšem také křehkost. Velkou nevýhodou takového sytému je však jeho neřiditelnost. V katolické církvi je volitelný jedinĕ papež (protože toho určovat jinak nejde) – a to na doživotí. Ten (a jenom on!) je pak přímým nástrojem Ducha Svatého a má takto právo vynášet soudy s nárokem na neomylnost. Můžeme v této situaci vidĕt vyústĕní procesu, který započal nĕkdy v 9.století a jehož výsledkem bylo praktické potlačení pneumatologie (theologie Ducha) v západní církvi, rovnĕž tak psychologický dualismus (človĕk jako pouze tĕlo a duše); bĕžným vĕřícím dává Duch své dary (je jich sedm) a to především skrze svátosti (je jich také sedm). Spor o to, zda se Duch svatý vyjadřuje také skrze koncil, tedy shromáždĕní všeobecné církve, byl nakonec vyřešen v neprospĕch tohoto tvrzení. Jediným, kdo tedy má nárok na mimořádnou komunikaci s Duchem svatým v katolické církvi tady zůstává papež a shromáždĕní jeho volitelů při jeho volbĕ – tedy jakési shromáždĕní porodníků, kteří mají napomoci příchodu dalšího svrchovaného Interpreta Ducha na svĕt.
Paralely k takovéto centralizované struktuře se nehledají snadno, mimo Evropu bychom je možná částečnĕ nalezli v tibetském lamaismu, kde procedura hledání nové uznané inkarnace má podobný statut jako výše nastínĕná papežská volba. Ale lamaismus zdaleka nedosahuje centralizovanosti katolické církve; jednotlivé sekty a kláštery jsou de facto samostatné. Jisté paralely bychom také našli v nĕkterých menších církvích, v nichž existuje silná vůdcovská osobnost a které bývá zvykem obvykle označovat jako sekty. I v nich mají vedoucí jednotlivých bunĕk a skupinek tendenci jednak ve všem napodobovat "velkého vůdce", jednak vystupovat ve svém kruhu stejnĕ autoritativnĕ jako "vůdce" v celé církvi. Sociologicky je pak velmi zajímavé to, co se v takové církvi stane po smrti její zakladatelské osobnosti, ale to je již zcela jiná kapitola a sem nepatří.
Druhým typem je typ episkopální. Znamená cosi jako předchozí typ, ale bez jednoznačné hlavy. Vždy musí být v popředí určitá skupina význačných vůdců, která rozhoduje o chodu celé církve. Tĕmi jsou vždy vyšší duchovní a vĕtšinou mívají (v křesťanských církvích) statut biskupů. Je to tedy jakási klerikální oligarchie. V západním křesťanství se nehledá příliš snadno. Nejlepším příkladem takového uspořádání bude asi církev starokatolická, ale už církev, která toto jméno nosí, tj. britští anglikáni, má v sobĕ kromĕ episkopálních prvků i mnoho, spíše bych řekl vĕtšinu, prvků náležejících kazatelským církvím. Ovšem nepřebernou pokladnicí episkopálních forem církevního života představují veškeré církve východní: Biskupové v nich rozhodují o tisícikilometrových eparchiích i o pašalicích nepřekračujících zdi jednoho malého mĕsta.
Již jsme upozornili na to, jak byl v západní katolické církvi zavržen konciliarismus. (Ani 2.vatikánský koncil neznamenal jeho obnovení – toho se ani tam nikdo neodvážil.) Ve východní církvi je on naopak všepronikajícím principem. Pravoslavná církev se s hrdostí nazývá církví sedmi snĕmů a všechny podstatné otázky by se v ní v ideálním případĕ mĕly řešit vzájemnou dohodou na příslušném snĕmu. Řekli jsme "mĕly by", protože realita samozřejmĕ bývá různá, nicménĕ ohled na celocírkevní společností, no onu oikúmené – samozřejmĕ chápanou pouze v rámci příslušného typu církve, je v myšlení a konání hierarchů velmi silnĕ vštípen. Pravoslavná církev má proň i svůj název – ve slovanském prostředí se mu říká sobornosť. A opĕt vidíme, že nezůstává omezen na celocírkevní úroveň, ale opakuje se v podobĕ nejrůznĕjších národních a lokálních synod na všech myslitelných úrovních – takže opĕt hologram.
Výhody a nevýhody: I takovéto církevní uspořádání je velmi stabilní. – Má-li se na nĕjaké zmĕnĕ ujednotit velké množství lidí rozličných názorů, je podstatnĕ pravdĕpodobnĕjší, že k žádné zmĕnĕ nedojde. Tato resistence vůči zmĕnám je však ponĕkud jiného typu, je ménĕ vĕdomá, nežli u prvního typu. Zatímco u centralizovaných církví může vládnoucí hierarcha svou vůlí, pokud o to opravdu usiluje, nakonec oné tĕžkopádné struktuře přeci jen nĕjaké zmĕny vnutit (poučný je v tomto příklad náboženské reformy faraóna Echnatona), v episkopální struktuře se zmĕny mohou pouze vloudit, nebo vyplynout bĕhem času, s celkovou zmĕnou obecného smýšlení. Netroufám si hodnotit, co je lepší. Episkopální typ asi lépe odráží sociální realitu, na druhé stranĕ jakákoli iniciativa je v nĕm ještĕ obtížnĕjší nežli ve struktuře přísnĕ pyramidální. Existuje však ještĕ jedno vážné úskalí, s nímž se episkopální skupiny potýkají a tou je stranictví. Stranictví samozřejmĕ existuje potenciálnĕ ve všech myslitelných společenských strukturách, ale zde má zvláštní virulenci. Pokud se totiž nĕjaká skupina cítí dostatečnĕ silná a reprezentativní, může se sama začít považovat a prohlašovat za legitimního představitele oné koinonie. Vzápĕtí ovšem totéž udĕlá strana protivná, nebo všechny strany ostatní a máme jev z pravoslavných církví až příliš důvĕrnĕ známý, tzv. schisma. Na překonávání schismat pak musejí episkopální struktury vynakládat enormní množství energie, které už tak nemají nazbyt. Přitom neexistuje žádná autorita, která by mohla jednoznačnĕ rozhodnout ve prospĕch té či oné strany. Ona původnĕ zamýšlená "vláda moudrých" tak často dostává až burleskní rysy.
Třetím typem, který se výraznĕ odlišuje od obou předchozích, je církevní uspořádání, které bych nazval kazatelským. V nĕm valná část církevní aktivity, ale také autority, spočívá na vůdcích jednotlivých (malých) církevních skupinek (sborů, farností), kteří jsou v každodenním styku především se svými vĕřícími a ve volném styku mezi sebou navzájem. Vyšší církevní struktury bývají zpravidla volené a každopádnĕ mají především administrativní a jen v menší míře vĕroučné poslání. Za to jsou odpovĕdni jednotliví vůdci skupinek – pro jednoduchost je nazývejme faráři. To se projevuje ve velké pozornosti, jaká je vĕnována jejich vzdĕlání a výbĕru. Je také jasné, že v takovémto církevním uspořádání může být vĕroučná jednota vždy jen velmi rámcová a vĕrouka bude vykazovat silné variace, a totéž samozřejmĕ bude platit pro církevní život.
Tuto církevní formu najdeme v čisté podobĕ jen málo – vĕtšina moderních kazatelských církví totiž obsahuje ve vĕtší či menší míře i prvky presbyteriální. V relativnĕ nejčistší podobĕ bychom ji snad mohli nalézt u tradičních luterských církví ve východní Evropĕ (Slovensko, Rumunsko, Polsko apod.). Snad mají podobnou strukturu (tentokrát spíše smíšenou s episkopální tradicí) i nĕkteré neortodoxní východní církve, například arménská. A samozřejmĕ je to typ bohatĕ rozšířený u nekřesťanských náboženských společností, šamany počínaje a bráhmany konče.
Výhodou takového církevního uspořádání je nepochybnĕ jeho vĕtší spjatost s konkrétním životem, nežli u předchozích typů. Také v prostředí nesvázaném nĕjakou výraznou strukturou mohou snáze vznikat nové podnĕty a rychleji se "vodorovnĕ" šířit (oproti principu hierarchickému, kdy každá iniciativa musí být nejprve schválena autoritou a teprve až je jí doporučena, může být převzata jinde). Komunikaci uvnitř církevní struktury pak převážnĕ zajišťuje privilegovaná "farářská" vrstva, což zajišťuje i jistý "profesionalismus". Nevýhodami takového uspořádání je jednak znatelnĕ menší stabilita a pak cosi, co by se dalo nazvat vytvářením privilegované vrstvy. Kazatelství/farářství – tím, že je vlastnĕ profesí – má tendenci etablovat se v rámci určitých sociálních skupin, ba přímo rodin, takže v evropském protestantismu (v českém a koneckonců každém diasporním prostředí velmi markantnĕ) se nám objevují celé farářské dynastie, což ovšem zpĕtnĕ pružnost církevní struktury zase snižuje, především v otázkách církevní praxe. Převážnĕ intelektuální komunikační modus také činí takovéto struktury náchylné podléhat určitým módním duchovním proudům, neřkuli přímo ideologiím (od pietismu, přes romantismus až třeba po "Deutsche Christen") Přesto však nevede náchylnost k cizím vlivům ani ideová variabilita vĕtšinou k velkému štĕpení nebo rozpadu struktury – jednoduše proto, že oč silnĕjší mohou být různice, o to je slabší centrální autorita, která by případnĕ mohla proti určitým proudům nebo skupinám zakročit a vyloučit je z církevní struktury.
Posledním typem církevního uspořádání, jež bylo už koneckonců zmínĕno je uspořádání presbyterální, neboli plnĕ demokratické – chcete-li. Uplatňuje se jednak u takových společenství, která nevytvářejí vůbec žádné "víceúrovňové" struktury, kde nejsou žádní profesionální knĕží nebo kazatelé – tam je to jaksi samozřejmé. Rovnĕž se však uplatňuje – a je to dokonce jeho původní podoba – tam, kde sice taková vrstva existuje, avšak nemá – alespoň za standardních okolností – mít žádný vliv na konkrétní řízení obce. Tito kazatelé, nebo obecnĕ služebníci církve se pak chápou jako řeknĕme expertní skupina, pomocí níž může společenství snáze uspořádat svůj náboženský život (ovšem v principu by to šlo i bez ní). Toto je standardní model presbyteriálního uspořádání reformované církve, jenž se obráží v nesčetných jejích současných přímých i nepřímých dĕdičkách, Českobratrskou církví evangelickou (v našich pomĕrech) počínaje a nejrůznĕjšími americkými metodisty a independenty konče. I židovské komunity (kromĕ nĕkterých extrémních chasidských) mívají tuto strukturu.
Výhodou takové struktury je především svoboda a vážnost, jaké se v tomto uspořádání tĕší každý jednotlivec, dále určitá nemanipulovatelnost společenství, kde nakonec přeci jen musí rozhodnout hlas vĕtšiny. Nedostatky pak sdílí s celým demokratickým systémem – jistá nepružnost, ba až bezradnost, plynoucí z nutnosti dovést ke konci všeobecnou diskusi všech k danému tématu; dále nĕkdy nedostatek odbornosti, kdy dané grémium pracnĕ objevuje Ameriku, zatímco pořádnému "odborníku" by byla otázka na jeden pohled jasná. Takováto aplikace demokratických postupů rozhodování v náboženském společenství ovšem pro nĕj znamená ještĕ další zátĕž: tím, že vše musí být kolektivnĕ projednáno, ztrácí se do jisté míry smysl pro jedinečné a také pro vše, co je tĕžko bĕžným jazykem formulovatelné, mystické.
Takové rozdĕlení je jistĕ samo o sobĕ zajímavé, leč podívejme se ještĕ na závĕr, jak mohou tyto modely působit na duši a život členů jednotlivých společenství, aniž bychom se snažili naši stať zatížit příslušným hodnocením. Před tím ještĕ malá historická poznámka: Sledujeme-li profilaci tĕchto jednotlivých typů v dĕjinách křesťanstva, vidíme, že zde vývoj opsal jakýsi oblouk: Nejstarší křesťanská společenství byla nepochybnĕ v rukou zapálených jednotlivců, bez potřebí nĕjaké silnĕjší autority. Ale už záhy (konce 1.století) vykrystalizoval celkem klasický episkopální model spravování a řízení církve. Onen "kazatelský" mezistupeň nemáme sice ve vývoji staré církve spolehlivĕ doložen, ale můžeme ho, alespoň v zárodečné formĕ, též předpokládat. Vývoj k centrální organizaci církve pak zabral nĕkolik dalších století, svého vrcholu ovšem dosáhl až ve 13.století. Od té doby můžeme (na západĕ) sledovat spíše devoluční vývoj církevní struktury V této fázi ovšem zase schází episkopální stupeň (nebo je jen stopovĕ zastoupen). Reformace však záhy dospĕje přes kazatelsky organizovanou církev až k presbyternímu zřízení. Katolická církev však všem tlakům na devoluci církevní struktury až do současnosti úspĕšnĕ odolává. Aby bylo jasno: Zřízení biskupských konferencí po druhém vatikánském koncilu neznamená návrat episkopálního zřízení, neboť vše podstatné se stejnĕ rozhoduje v Římĕ a stejnĕ tak málo znamenají farní rady návrat ke zřízení presbyternímu.
Tento proces devoluce od (proto)reformačních dob, šel ruku v ruce s celkovým společenským emancipačním vývojem v novovĕku, kdy jednotlivci přísluší – i v oblasti duchovní -mnohem vĕtší váha nežli dříve. Zodpovĕdnost za vlastní duchovní život a vlastní vývoj je podstatným rysem novovĕkého človĕka a v současné dobĕ má stále ještĕ rostoucí tendenci. Mohli bychom tedy předbĕžnĕ uzavřít, že současnému stádiu vývoje lidského ducha odpovídají mnohem spíše ony "nižší" stupnĕ církevní organizace, nežli staré, hierarchické a centralizované. Není to však tak jednoduché; jednak jsou lidé různí a každý potřebuje ke svému duchovnímu vývoji nĕco odlišného, jednak i ony starobylé a – přiznejme si to, v současné dobĕ ponĕkud zaclánĕjící – církevní struktury snad mají v sobĕ cosi, co by mĕly uchovat a předat budoucnosti, co může človĕk budoucích vĕků ještĕ rád jako své duchovní dĕdictví docenit. Zřejmĕ však ve formĕ velmi promĕnĕné a pozmĕnĕné.
18.4.2010