Ave, gratia plena
(kázání na středu adventního kvatémbru, Q22)
Slovo, které jsem právě vyslovil latinsky je zapsáno ve svatém evangeliu a německy to znamená: „Buď pozdravena, milosti plná, Pán je s tebou!“ Svatý duch sestoupí shůry od nejvyššího trůnu, ze světla věčného Otce a vstoupí v tebe
Zde musíme pochopit trojí. Za prvé: Jak je andělská přirozenost maličká; za druhé: že se cítila nehodnou zvát se matkou boží; za třetí: že to zaslíbil nejen jí, ale spíše, že to přislíbil ohromnému zástupu, [totiž] každé dobré duši, jež touží po Bohu.
A já také říkám, že kdyby nebyla Maria Boha zrodila nejprve duchovně, nikdy by se z ní nebyl narodil tělesně. Jedna žena pravila k našemu Pánu: „Blažené tělo, jež tě nosilo“ Tu ji náš Pán řekl: „Samo tělo, jež mě nosilo, není blažené; blažení jsou [ti], kdo slyší boží slovo a podrží ho.“ Pro Boha je důležitější, aby se zrodil v každé panně, nebo[li] v každé dobré duši duchovně, nežli že se tělesně zrodil z Marie.
A tu je třeba pochopit, že jsme jeho jediným synem, jehož před věky Otec zrodil. Když Otec zplodil veškeré tvorstvo, zplodil a vydal ze sebe i mě, ale přesto zůstal sám v sobě. [Je to] podobné tomu slovu, co nyní pronáším: To vzniká ve mně, pak [chvíli] zůstávám v klidu [užívaje si] jeho obrazu, a za třetí je vyslovím a ono dostává vše – přesto vlastně zůstává ve mně. Tak jsem i já zůstal v Otci. V Otci jsou [před]obrazy všech tvorů. Tohle dřevo má svůj intelektuální předobraz v Bohu. A je nejen intelektuální – je čirým rozumem.
To největší dobrodiní, jaké kdy Bůh lidem prokázal, bylo, že se stal člověkem. K tomu vám povím příběh, který se snad k tomu vztahuje. Byli jeden bohatý muž a jedna bohatá žena. A té ženě se přihodilo neštěstí, při němž přišla o oko, a to ji velice trápilo. Tu ten pán k ní přišel a pravil: „Paní, co jste tak zkormoucena? Nebudete se přece trápit pro to, že jste přišla o oko.“ A ona řekla: „Pane, netrápím se proto, že jsem ztratila oko, ale tím, že se mi zdá, že mne budete mít proto méně v lásce.“ A tu on řekl: „Paní, já vás mám rád.“ a nedlouho potom si sám vypíchl oko, přišel k té ženě a řekl: „Paní abyste nyní uvěřila, že vás mám rád, připodobnil jsem se k vám – už ani já nemám více než jedno oko.“
[Ta žena] to je člověk, jenž by sotva dokázal uvěřit, že ho má Bůh rád, dokud si Bůh sám „nevypíchl oko“ a nepřijal na sebe lidskou přirozenost, to jest, stal se tělem. Naše Paní řekla: „Jak se to stane?“ A tehdy řekl anděl: „Svatý Duch do tebe sestoupí shůry od nejvyššího trůnu, od otce věčného světla.
In principio. Dítě se nám narodilo, syn je nám dán – dítě podle maličkosti lidské přirozenosti, Syn podle věčného božství. Mistři praví, že veškeré stvoření směřuje k tomu, aby se vydalo, a chce se [tak] rovnat Otci. A jiný mistr zase praví, že účinná příčina[1] koná prostřednictvím vůle k cíli[2]; aby v [svém] cíli nalezla klid a uspokojení. A jeden mistr říká, že všechno stvořené koná podle [obrazu] své původní čirosti a nejvyšší dokonalosti. Oheň jako takový nespaluje; je [totiž] tak čirý a jemný, že nespaluje; spíše spaluje a proniká do suchého dřeva přirozenost ohně a jeho jasnost podle jeho nejvyšší dokonalosti. Tak to také učinil Bůh. Stvořil duši podle nejvyšší dokonalosti a vlil do ní v prvotní čirosti všechnu svou jasnost; a přesto zůstal [s ní] nesmísen.
Při jedné příležitosti jsem nedávno řekl, že když Bůh stvořil všechno stvoření, kdyby nebyl již předem zplodil něco nestvořeného a co by v sobě neslo obraz veškerého stvoření – to je ona jiskra, o niž jsem mluvil u svatých Makabejských – byly byste tu nadarmo! Ta jiskérka je Bohu tak příbuzná, že s ním[tvoří] nerozdílnou jednotu a nese v sobě obraz všeho stvoření: obraz neobrazný a nadobrazný.
Včera ve škole byla u přítomnosti mnohých duchovních disputace. „Žasnu nad tím“, řekl jsem, „že je Písmo tak plné [smyslu], že nikdo nedokáže [plně] vysvětlit z něho ani jediné slůvko; a ptáte‑li se mne, jestli jsem Jednorozeným synem, kterého Otce věčně zrodil, zda jsem se stal na věky božím Synem, říkám: Ano a ne. Ano, [jsem] synem podle toho, že mě Otec na věky zrodil, ale ne[jsem] Synem v [jeho] nezrozenosti in principio.
Čili musíme pochopit, že jsme jediným Synem, jehož Otec zplodil na věčnosti ze skryté temnosti věčné skrytosti, a jenž tkví v prapočátku prvotní čirosti, kde je čirost v plnosti. Zde jsem věčně spočíval a spal ve skrytém poznání věčného Otce, imanentně a nevysloven. Z té čirosti mě věčně zplodil [jako] svého jednorozeného Syna v téže podobě svého věčného otcovství, abych byl [sám] Otcem a původcem toho, z něhož jsem se zrodil. Stejně jako když někdo stojí před vysokou horou a zavolal by: „Jsi tam?“. A hlas ozvěny mu odpověděl: „Jsi tam?“ A řekl by: „Pojď ven!“ a hlas by také řekl: „Pojď ven!“ Ano, ovšem – kdy by v [takovémto] světle uzřel nějaké dřevo, bylo by andělem, a bylo by obdařeno rozumem, a nejen rozumem, bylo by čirým rozumem v jeho prvotní čirosti, jež je čirostí v plnosti. A tak jedná Bůh: Plodí svého jednorozeného Syna v nejvyšší částce duše. A stejně jako plodí ve mně svého Jednorozeného Syna, i já plodím v Otci. Tomu [by] nebylo jinak, nežli když Bůh zplodil anděla protivou k tomu, jenž se zrodil z Panny.[3]
Přemýšlel jsem – už je tomu pár let – [co bych odpověděl], kdyby se mě zeptali, jak může být jedno stéblo trávy odlišné od jiného, a [opravdu] na to došlo, že se mě otázali, jak [to, že] jsou tak rozdílná. Tu jsem řekl, že ještě podivuhodnější je, jek jsou všechna stejná. Jeden mistr řekl, že to, že jsou všechna stébla trávy tak různá, pochází z přemíry boží dobroty, kterou v přemíře zahrnuje veškeré stvoření, aby tím bylo zřejmější jeho panování. A tu jsem řekl: Je podivuhodnější, jak jsou všechna stébla trávy stejná, a řekl [jsem]: jako jsou všichni andělé v prvotní průzračnosti jedním jediným andělem, tak jsou jedním v čirosti praobrazu také všechna stébla trávy a jsou všechny jedním.
Zatímco jsem se sem ubíral, jsem přemýšlel, že člověk v časnosti může dospět až tak daleko, že dokáže Boha mocí donutit. Kdybych byl tady nahoře a řekl někomu: „Pojď sem nahoru“, bylo by to těžké. Ale kdybych mu na druhé straně řekl. „Posaď se sem dolů“, bylo by to lehké. A tak činí Bůh. Když se člověk pokoří, Bůh se nemůže zdržet [prokázat mu ze] své dobroty, aniž by se snížil a vplynul do onoho pokorného člověka; a tomu nejmenšímu se dává nejvíce a úplně. A co Bůh dává, je jeho bytost, a jeho bytost je dobrota, a jeho dobrota je láska. Veškerá strázeň i potěšení pocházejí z lásky. Také jsem cestou uvažoval, když jsem sem měl jít, že by se mi sem nechtělo jít, kdyby nebyl prosáklý láskou. Až nasáknete láskou, přestaneme [s kázáním]. Radost i bolest pocházejí z lásky. Člověk se nemá bát Boha, neboť ten, jenž se ho bojí, od něj utíká. Taková bázeň je škodlivá. Ale správná bázeň je, když se někdo bojí, že by [mohl] Boha opustit. A takový člověk se boha nebude bát, bude ho milovat, neboť [i] Bůh [sám] ve své nejvyšší dokonalosti miluje člověka.
Mistři říkají, že všechno se chová podle toho, co má být jejich plodem a chce se [tak] vyrovnat Otci; a [také] říkají, že země prchá před nebem: když prchá směrem dolů, octne se pod nebem, když prchá směrem nahoru, dospěje k nejnižšímu nebi. Země [však] nemůže dospět tak nízko, aby na ni nebesa nepůsobila a neuplatňovala nad ní svoji moc, aby ji neoplodňovala, ať je jí to milé či nemilé. A tak také jedná člověk, který si myslí, že utíká před Bohem; nemůže mu uprchnout, [neboť] mu [ho] zjevují všechna zákoutí [země]. Domnívá se, že utíká před Bohem, a [zatím] mu spěje v ústrety. Bůh v tobě rodí svého Jednorozeného syna, ať je t to milé či nemilé, ať spíš či bdíš, on koná to své.
Nedávno jsem mluvil o tom, čí vinou to je, že to člověk nezakouší, a řekl jsem, že je to tím, že je jazyk zamazán všemožným neřádem, to je stvořenými věcmi, podobně, jako u člověka, jemuž vše chutná hořce a nic mu nechutná. Čím to je, že nám pokrm nechutná? Je to tím, že nemáme soli. A solí je božská láska. Kdybychom měli božskou lásku, měli bychom zalíbení v každém díle, které kdy Bůh vykonal, přijímali bychom od Boha vše a konali bychom stejné dílo jako on. A takto [mu] připodobněni jsme všichni [jeho] jediným synem.
Když Bůh stvořil duši, stvořil ji podle [podoby] své nejvyšší dokonalosti, aby byla nevěstou jeho Jednorozeného syna. Protože to dobře věděl, hodlal vyjít ze své svaté pokladnice věčného otcovství, v níž od věčnosti spal, zůstávaje nevýslovný, in principio.
V prvopočátku, v původní čirosti rozestřel syn stan své božské slávy a proto vyšel s výsosti, že hodlal svoji přítelkyni, kterou mu Otce na věky zaslíbil, přivést na výšiny, z nichž vyšel. Na jiném místě se [totiž] píše: „Hle! Tvůj král přichází k tobě“. Proto vyšel ven a jako jelen skákaje přišel a vytrpěl muka lásky; ale neodešel takto, aniž by se mu znovu nezachtělo vstoupit do komůrky své nevěsty. Touto komnatou je ticho a temnota skrytého otcovství. A když vyšel s výsosti, chtěl se [tam] do onoho nejčistšího opět vrátit se svojí nevěstou a hodlal jí zjevit skrytou důvěrnost ukrytého božství, kde sám spočívá se vším tvorstvem.
In principio znamená německy tolik, co „na počátku veškerého bytí“, jak jsem řekl ve škole; ale já jsem řekl ještě více: je to [také] cíl veškerého bytí, neboť prvopočátek je skrze vůli [ku] konci. Bůh nespočívá [v klidu], protože je prvopočátkem [všeho]; spočívá proto, že je koncem a odpočinkem veškerého bytí; z bytí se tedy nestane nicota, ale bude přivedeno ke svému poslednímu cíli v jeho nejvyšší dokonalosti. A co je onen poslední cíl? Je to skrytá temnota věčného božství, nepoznaná – nikdy nebyla poznána a nikdy nebude. Bůh zůstává nepoznaný sám v sobě; tam zářilo od věků světlo věčného Otce a temnota to světlo nepojala.
Abychom dospěli k této pravdě, nám pomoz pravda, o níž jsem mluvil. Amen