Beati pauperes spiritu, quoniam ipsorum est regnum caelorum je jedno z nejmystičtějších a také nejznámějších Eckhartových kázání, navíc s velmi zhuštěným vyjadřování, které mě přimělo k mnohým (možná až příliš mnohým) doplněním textu. Poznáte je však snadno – následuje dobrého edičního zvyku, který znají také už všichni čtenáři bible – jsem umístil doplnění do hranatých závorek, takže můžete číst text vlastně dvakrát – s nimi nebo bez nich.
Je známo, že Eckhart kázal často v ženských klášteřích – většina jeho zaznamenaných kázání pochází právě odtud; v té souvislosti je docela zajímavá jeho poznámka na závěr kázání – o tom, že tomu nemusí posluhač(ky) všemu rozumět 🙂 Existuje velmi zajímavý doklad o reflexi téhož problému „z druhé strany“ a já ho cituji ve svém úvodu k edici Granum sinapis, který asi neseženete, neboť vyšel v nákladu asi sto kusů; ale já vám sem umístím aspoň část příslušného Úvodu.
„Když pročítáme Eckhartova německá kázání (jejich latinské názvy nás nesmí mýlit – jsou to jen úvodní slova evangelní perikopy příslušného dne a Eckhart se jimi ani vždy neváže; někdy jen velmi volně nebo vůbec), žasneme; nejsou to totiž kázaní, jež by přinášela nějaké praktické rady pro duchovní život, neřkuli morální ponaučení, což bychom od kázání asi očekávali nejspíše. Eckhart se často hned po několika úvodních slovech ponoří do obtížných spekulací na téma Trojice, božského života a ovšem také oné „nevýslovné cesty k Bohu“. Eckhartova kázání a dílo německých mystiků 14. století vůbec bývá pokládáno za rozvoj samostatného filosofování v německém jazyce, který se tímto jako čtvrtý filosofický jazyk zařadil po bok řečtiny, arabštiny a latiny. Jak ale mohla asi být taková kázání posluchačstvem vnímána? – Kupodivu máme o tom dost přesné zprávy. Tak například víme, že v porýnském klášteře v St. Katharinental poblíže Schaffhausenu sestry toužily tajně přistoupit k chórovému oknu (u něhož se sestry zpovídaly), aby mohly Mistru Eckhartovi při jeho vizitaci položit několik otázek „o oněch velikých a nepochopitelných věcech“ a některým se to skutečně podařilo.
Jiná reflexe k nám dospěla v poněkud humornější podobě: V několika pramenech je zachována rýmovánka takřka žertovného charakteru:
| Ich wil iu sagen maere sprach eine nonne guot, Uns kumment praedigere des fröwet sich mein muot. | Novinu vám povídám, pravila klášterní paní, kazatelé dnes přijdou k nám: z toho mě radost mámí. |
| Der wise meister Eckehart wil uns von nihte sagen Der daz nicht enverstat der mac ez gote klagen; In den hat niht geliuhtet der göteliche schin | Přemoudrý mistr Eckehart o Ničem nám bude říkat, a kdo nic nezvládne chápat, Bohu si může stýskat. V tom se totiž neskvěje božského jasu zář. |
| Ich kan iu niht berihten waz man uns hat geseit. Ir solt iuch gar vernihten in der geschaffenheit. Geit in daz ungeschaffen verliesent iuch selber gar Alda hat sich ein kaffen al in daz wesen gar. | Nedokážu vám vyprávět, co jsme se dozvěděly: musíte zcela znicotnět, odložit život celý. Vstoupíte-li v nestvořené, opustíte samy sebe, tu v podstatě jediné uzříte samo nebe. |