Convescens praecepit eis, ab Ierosolymis ne discederent
(kázání
na den Nanebevstoupení, Q29)
Tato slova, která jsem řekl
latinsky, čteme /jako čtení/ z dnešní mešní slavnosti a řekl je náš Pán
svým učedníkům, když se hodlal odebrat do nebe: Zůstaňte spolu v Jeruzalémě,
nerozdělujte se a očekávejte zaslíbení, které máte od Otce: to jest, že
budete po těchto dnech pokřtěni svatým duchem, ani více ani méně.
Nemůže nikdo přijmout Svatého
Ducha, pokud nezůstává nad časem ve věčnosti. Časní věci nemohou dávat ani
přijímat Svatého ducha. Ale jak se člověk odvrátí od časných věcí sám do sebe,
pochopí nebeské světlo, jež přišlo s nebes. Je pod nebesy a přece je z
nebes. Člověk má v tom světle potěšení, ale přesto je tělesné. Říká se, že
je dokonce hmotné. Železo, jež má ve své přirozenosti padat dolů, se vzepře své
přirozenosti a přivěsí se na magnetovec díky vznešenému vlivu, který
ten kámen má z nebes. A kam se takový kámen hne, tam se za ním obrátí i
železo.
A právě tak působí duch: nadá mu
pokoje a spočinutí v tomto světle, až pronikne oblohou a nebesy
až dojde k duchu, který pohybuje nebesy a díky otáčení nebes se
zelená a bují vše, co je v tomto světě. Ale na tom ještě nemá
duch dosti, proniká dále až do vrcholu a k původu, kde se duch
počíná. Tento duch se chápe i nezměrných čísel, a přitom žádné číslo není
v oblasti porušitelnosti. Nikdo nemá ve věčnosti jiný kořínek, neboť není
nikdo bez čísla. Tvůj duch musí však překročit každé číslo a proniknout
jakýmkoli množstvím a bude proniknut Bohem, a tak jak On proniká mne,
stejně pronikám i já v Něj. A Bůh vede
tohoto ducha do opuštěnosti a prostoty sebe sama, neboť je čisté Jedno
prýštící v sobě. Takový duch nemá žádné proč, a kdyby měl nějaké
proč, musila by mít takové proč i sama Jednota. Takový duch je ukotven v jednotě
a pravdě.
A mistři praví, že vůle je tak
svobodná, že ji nikdo nemůže přinutit, než sám Bůh. Ale Bůh vůli k ničemu
nenutí, on ji osvobozuje a popřává ji svobodu,
takže pak už nechce nic, co není sám Bůh a sama pravda. A duch nemůže
chtít jinak, nežli co chce Bůh, ale to neznamená, že by nebyl svobodný – v tom
je jeho vlastní svoboda.
Někteří lidé však říkají:
"Mám-li Boha a lásku k Bohu, mohu činit, co chci." To tomu
slovu rozumějí špatně. Dokud něco chceš, nebo si vynucuješ si jakoukoli
věc, co je proti Bohu a proti jeho přikázání, nemáš boží lásku, celý svět
ale převedeš, když ji máš. Člověku, jenž
pevně stojí v boží vůli a v boží lásce, je milo
konat jakoukoli věc, jež je milá i Bohu, a zanechat všech věcí, jež jsou
proti Bohu. A je mu nemožné zanechat něčeho, co Bůh chce, aby bylo
vykonáno anebo činit něco, co je proti Bohu. Stejně jako nemůže chodit ten,
jenž má svázané nohy, úplně tak je nemožné člověku, který je v boží vůli,
činit nějakou nepravost. Jeden člověk jednou řekl: Kdyby byl Bůh poručil činit
nepravost a opustit ctnost, nebyl bych mohl jinak, než činit nepravost.
Neboť nikdo nemiluje ctnost pro samu ctnost. Člověk, který opustil sebe i
všechno, v ničem nevyhledává svých věcí a veškeré své dílo koná bez
dotazování, proč, jen z lásky, ten je mrtev světu a žije v Bohu a Bůh
v něm.
Ale někteří řeknou: Pěkně mluvíte, ale nám to
není jasné. Tak, na to si stýskám
i já.
Je to tak vznešené a přitom tak obyčejné, že
na to nemusíš vynaložit ani haléř, nestojí to ani vindru. Člověk, který
takto pustil nejponíženějším způsobem vše smrtelné, opět to v Bohu přijímá,
poněvadž i to je pravé. Vše, co je zde mrtvé a hrubé, je tam pravým duchem v Bohu. Stejně
jako kdyby se nalila čirá voda do čiré, rpůhledné a čisté nádoby a ponechala
by se v klidu a pak by člověk nad ní sklonil svou tvář, viděl by,
její dno a zdálo by se mu velmi blízké. A to proto, že ta voda je čirá
a klidná. A tak je tomu také každého člověka, jenž zůstává v pravdě
a sjednocen sám se sebou; jestliže přijme Boha v míru a klidu, přijme ho
i v neklidu a v nepokoji, poněvadž to je jeho právo. Ovšem když ho
přijme raději a s větší láskou v neklidu a nepokoji, nežli v míru
a klidu, činí mu bezpráví. Svatý Augustin píše, že komu je den na obtíž
a čas je mu příliš dlohý, má se obrátit k Bohu, v němž není nic
dlouhé a vše je tam v klidu. A kdo miluje spravedlnost, bude
zachvácen sprvedlností a stane se spravedlností.
A náš Pán také řekl: ”Nebudu již vás nazývat
služebníky, budu vás nazývat přáteli, neboť sluha neví, co chce jeho pán.”
Ovšem i můj přítel ví možná něco, co já nevím, a nechce mi to zjevit.
Ale náš Pán řekl: ”Vše, co mi náleží od mého Otce, jsem vám zjevil.
Divím se některým kněžím, kteří jsou tak vzdělaní
a chtějí být velicí faráři, že se tak rychle dají omámit a chápou to
slovo, která náš Pán řekl:”vše, co mi náleží od mého Otce, jsem vám zjevil”
a pojímají ho tak, že nám zjevil tolik, kolik je nám potřebno k věčné spáse.
Nemyslím, že by se to mělo takto chápat, poněvadž
to není pravda. Proč se stal Bůh člověkem? Abych v sobě zrodil Boha. A Bůh
zemřel proto, abych já odumřel světu i všemu stvořenému.
Tak je třeba chápat to slovo, které pravil náš
Pán: "Vše, co mi od Otce náleží, jsem vám zjevil." Co náleží
Synu od Otce? Otec nemůže než plodit a Syn nemůže než být plozen. Otec dává
zrod ve svém jednorozeném synu současně i všemu, co má a co je – celé
propasti božího bytí a božské přirozenosti. A to náleží synu od Otce,
a to nám také zjevil, poněvadž my jsme týmž synem. Vše, co má Syn, má od
svého Otce – bytí i přirozenost, takže my jsme s tímto jednorozeným Synem
ztotožněni. A Svatého ducha také nemá nikdo, kdo není Jednorozený Syn.
Otec i syn dští Svatého Ducha, a ten je jimi dštěn, a to bytostně a duchovně.
Můžeš klidně přijmout dary Svatého ducha anebo podobu Svatého ducha, ale
nezůstane u tebe, je nestálý, podobně jako když se člověk zardí hanbou a pak
zbledne – to je jen případek a pomíjí. Ale člověk, který je od své
přirozenosti červenolící a krásný, tomu to zůstane. A tak je to s
člověkem, který je Jednorozeným Synem: Tomu zůstane Svatý duch podstatným
způsobem.
Proto se píše v Knize moudrosti: "Já
jsem tě dnes zrodil jako odlesk svého věčného světla v plnosti a jasnosti
všech svatých." Bůh rodí jen "teď" a "dnes". A po
božském šestinedělí "jsou pokřtěni Duchem svatým "; to je to
zaslíbení, jež Otec přislíbil – po těchto dnech, ani více, ani méně – to je plnost
božství, a není v ní dne ani noci, v Něm je vše blízko; to, co
je ode mne na tisíc mil, je jako místo, na němž právě stojím. To
je plnost a dokonalost božství, kde je vše v jednotě. A dokud to
duše rozlišuje, nemá pravdu; a dokud rozlišuje, co je vně a co je
uvnitř, není sama v jednotě.
Máří Magdaléna hledala našeho Pána v hrobě;
hledal mrtvého, ale nalezla dva živoucí anděly – ale neutěšila se tím. A pak
k ní andělé promluvili: "Co tě souží? Co hledáš? – Mrtvého, ale
nalézáš dva živé." A tu řekla: "To je mé soužení, že nalézám dva
a nehledám než Jednoho."
Pokud se v duši zračí nějaký rozdíl mezi
nějakými stvořenými věcmi, působí jí to nepokoj. A já jsem řekl ještě více:
Pokud má duše svou přirozenou stvořenou podstatu, ještě doopravdy neexistuje.
Tvrdím, že je ještě něco nad stvořenou přirozeností duše. A někteří kněží
nechápou, že je něco, co je s Bohem tak úzce spřízněno, že je až s ním jedno a to
nemá s ničím nic společného. Není to nic stvořeného, nebo náležejícího tvorům;
tomuto všemu je to vzdáleno a cizí stvoření a stvořenosti. Je to v sobě
jedno a mimo sebe ničeho nepřijímá.
Náš Pán se odebral do nebe nade vše světlo a nad
veškeré pochopení i veškerý pojem. A člověk, který je přenesen nade vše
světlo, přebývá na věčnosti. Svatý Pavel o tom říká, že "Bůh přebývá
ve světle, k němuž není přístupu a je sám v sobě čiré Jedno.
Proto musí člověk odumřít zcela do mrtva a nebýt sám při sobě, nepodoben
sobě ani komukoliv jinému, aby byl poddán jen Bohu. Podobou a přirozeností
Boží je totiž to, že je nikomu nepodoben a nikomu není roven.
Abychom byli sjednoceni takovou jednotou, kterou
je Bůh sám, k tomu nám pomoz Bůh. Amen