Dânięl der wîssage sprichet:
Wir folgen die nâch
(čtvrtek po 5. Neděli postní)
Prorok Daniel říká: Následujeme tě z celého srdce, v bázni hledáme tvou tvář.
Tenhle výrok se hodí k tomu, co jsem říkal včera: „Zavolal jsem ho a pozval a přivábil a vstoupil do mne duch moudrosti, a byl mi nade všechna království i moc i vládu, nad stříbro a zlato i drahé kamení a vše oproti duchu moudrosti mi bylo jako zrnko písku, jako bláto a jako nic. A kdo si čehokoliv váží, v tom není duch moudrosti. Když řekl „jako zrnko písku“ bylo to příliš málo, a když řekl „jako bláto“, ještě to bylo málo, ale když řekl „jako nic“, to bylo dobře řečeno, poněvadž všechno je pouhé nic oproti „duchu moudrosti“. „Volal jsem ho, vábil a zval k sobě, a přišel ke mně duch moudrosti.“ Duch moudrosti přijde k tomu, kdo ho volá nejniterněji.
V duši existuje síla obsáhlejší než svět. A musí být vpravdě mohutná, neboť v ní přebývá Bůh. Někteří lidé nevzývají ducha moudrosti, ale vzývají zdraví a bohatství a rozkoš; do těch duch moudrosti nevstoupí. Oč prosí, to je jim milejší než Bůh – Je to tak, jako když někdo dá peníz za chléb, cení si více chleba než peníze – a takoví si dělají z Boha sluhu. „Učiň mi tak a uzdrav mě.“ říká boháč, „dám ti, co chceš“, a pak se modlí o půlgroš. To je přece bláznovství. Ale kdyby se modlil o sto marek, on by mu je rád dal. Proto je naprosto pošetilé, když někdo prosí Boha o cokoli jiného, než o něj samého; to ho není hodno, protože on nedává nic raději, než sama sebe. Jeden mistr říká, že všechno má své „proč“, ale Bůh nemá žádné „proč“ a člověk, který Boha prosí o cokoli jiného, než o Něho, z něj dělá příčinu.
A také říká: „ S duchem moudrosti se mi dostalo všeho dobrého najednou.“ Dar moudrosti je ze sedmi darů nejvznešenější a Bůh ho nedá nikomu, kdo se mu rovnou měrou nejprve sám neodevzdá. V duchu moudrosti mám vše, co je dobré a přináší radost a útěchu, a nezůstává mimo něj sladkosti, ani co by se za nehet vešlo a i kdyby byla nějaká taková maličkost, které bych nepožíval stejně opravdově jako Bůh, přesto bych se jí těšil, totiž v Jeho přirozenosti. Protože v duchu moudrosti působí současně, čili to nejmenší je největší, ale ne největší nejmenší; je to, jako když naroubujeme ušlechtilý štěp na planý kmen – všechny jeho plody budou ušlechtilé jako štěp, ne hrubé jako kmen.
Tak se tedy děje v duchu: Tam se vše vyrovnává – nejmenší je jako největší, ale ne největší jako nejmenší. Štědře se rozdává, neboť nejvznešenějším božím činem je plodit – pokud vůbec v Bohu může být něco vznešenější než jiné – poněvadž veškerá boží rozkoš je v plození. Cokoli jsem dostal při narození, to mi nikdo nevezme, jedině kdybych si to odňal sám. Všechno, co mi kdy připadne, mohu zase ztratit. Proto se Bůh ve mně rodí úplně, abych ho nikdy neztratil, poněvadž vše, co mám přirozeně, od narození, to neztratím. Bůh má veškerou svoji radost v plození, a proto v nás rodí svého Syna, abychom my měli veškerou svoji radost v něm a společně s ním zplodili téhož přirozeného syna. Bůh totiž má v plození veškerou svou rozkoš, a proto se rodí v nás, aby měl v duši veškeré své potěšení a my měli veškeré své potěšení v něm.
Proto řekl Kristus – jak píše v evangeliu svatý Jan: „Následují mne.“ Je dobré následovat Boha v poddanosti, abychom následovali jeho vůli, jak jsem řekl včera – „Staň se vůle tvá.“ A svatý Lukáš píše v evangeliu, že náš Pán řekl:“Kdo mě chce následovat, nechť opustí sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“ Kdo zapře a opustí sám sebe, ten se stane výhradně božím poddaným a Bůh bude jenom jeho. Tím jsem si tak jist, jako že jsem člověk. Vždyť opustit vše je tak lehké, jako hrášek; a čím odevzdaněji, tím milejší.
Svatý Pavel toužil být z boží vůle oddělen od Boha kvůli svým bratřím. To mistry velice znepokojuje a mnozí o tom pochybují. Někteří říkají, že to myslel jen na chvíli. Ale to není vůbec pravda: na okamžik je to stejně nemilé jako na věčnost; a na věčnost je to stejně milé jako na okamžik. Jestliže dává přednost boží vůli, bylo by mu to tím milejší, čím by to bylo delší, a čím by bylo utrpení větší, tím by mu bylo milejší – jako u kupce: Kdyby věděl předem, že koupí za marku, co mu jich vynese deset, kolik by měl marek, všechny by na to vynaložil a jakoukoli by s tím měl trýzeň a námahu, byl by si jist, že přijde domů v pořádku a ještě na tom vydělá – a to by mu bylo vše milé. A také tak svatý Pavel: co seznal, že je to vůle boží, pak tedy čím déle, tím lépe a čím více strasti, tím větší radost, poněvadž plnit boží vůli, to znamená nebe, a čím déle, tím více nebe a čím větší strast z boží vůle, tím větší blaženost.
„Zapři sám sebe a zdvihni svůj kříž!“ A co říkají učitelé, že to je? Půst a jiné strasti. A já říkám, že to znamená strast odložit, poněvadž potom nenásleduje bytostná radost. Pak totiž říká:“ Dávám jim život.“ Ale [i] mnohé jiné, co náleží k rozumnému stvoření, je případkem, ale život je každému rozumnému stvoření vlastní jako jeho bytí. Proto říká: „Dávám jim život.“, poněvadž jeho podstata je jeho život; Bůh se totiž dává v úplnosti, když řekne „dávám“. Žádný tvor by toho nebyl mocen, aby se tak dal, kdyby to bylo možné, nějakému jinému stvoření. Avšak Bůh má duši v takové něžné lásce, že by to nestrpěl, ale dal by se jí sám. Dát se nějakému stvoření, to by bylo duše nedůstojno; to by si sebe nevážila více nežli komára. Právě tak jako kdyby císař dal nějakému člověku jablko, ten by si ho vážil více, nežli kdyby mu někdo jiný dal suknici. Duše také nestrpí, aby přijímala od někoho jiného, než od Boha. Proto říká „Dávám“, aby měla duše dokonalou radost v tom daru.
A teď říká: Já a Otec jsme jedno.“ – duše v Bohu a Bůh v duši. Kdyby někdo dal vodu do sudu, bude sud obklopovat vodu, ale voda by nebylo v sudu, ani sud ve vodě; ale duše je tak úplně s Bohem, že není možné myslet jedno bez druhého. Teplo můžeme chápat bez ohně a záři bez slunce; ale Bůh nemůže být chápán bez duše ani duše bez Boha; tak jsou jedno.
A duše se také neliší od našeho Pána Ježíše Krista, jenom, že je duše poněkud hrubšího bytí, zatímco jeho bytí je bytí věčné [božské] osoby. Avšak kdyby odložila svou hrubou podstatu – a ona by ji chtěla úplně odložit – byla by úplně týmž a vše co se dá říci o našem Pánu Ježíši Kristu, by se dalo říci také o duši.
Jeden učitel praví, že to nejmenší z Boha naplní celé stvoření a jeho velikost není nikde. Povím vám takový příběh: jeden člověk se ptal jiného dobrého člověka, co to znamená, že ho to jednou pudí ke zbožnosti a modlitbě a jindy ne. A ten mu odpověděl takto: Pes, který uvidí zajíce, ucítí ho a narazí na jeho stopu, poběží za zajícem; ale jiní psi uvidí tohohle psa běžet a také se rozběhnou; ale rychle je to omrzí a nechají toho. A tak je to s člověkem, který viděl Boha a okusil ho. Ten nepovolí a stále běží. O něm praví David: „Okuste a vizte, jak sladký je Bůh!“ Tyto lidi nic nerozčaruje, ale ostatní to rychle omrzí.
Někteří lidé utíkají před Bohem, jiní společně s Bohem a jiní Boha následují. Ti, kteří utíkají před Bohem, jsou ti, kteří se řídí svou vlastní vůlí a nechtějí chválit vůli boží; a to je zcela špatně. Ti druzí, co běží společně s Bohem, říkají: „Pane, nechci nic jiného, než chceš Ty.“ Ale když jim je zle, touží, aby Bůh chtěl, aby byli zdrávi. To obstojí. Ti třetí, co Boha následují, ho následují dobrovolně, v čemkoli chce – a ti jsou dokonalí. O nich praví svatý Jan v knize tajemství, že následují Beránka, kamkoli jde. Ti následují Boha, ať je vede kamkoli – v souchotě nebo ku zdraví, ke štěstí nebo k neštěstí. Svatý Petr šel před Bohem. A náš Pán mu řekl: „Ďáble, běž za mne!“
A náš Pán řekl: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně.“ Tak je Bůh v duši a duše v Bohu.
A také říká: „Hledejte mou tvář.“ Pravda a dobrota jsou božím šatem, ale Bůh je nade vše, co můžeme vyjádřit slovy. Rozum hledá Boha a pojímá ho v jádře, kde [z něho] vychází Syn, i celé božství; ale vůle zůstává vně a lpí na dobru, zatímco dobro je [jen] boží šat. Nejvyšší andělé chápou Boha v takové jeho schráně, v níž byl, nežli se oděl dobrotou a takovými věcmi, které se dají vyjádřit slovy. Proto říká: „hledáme tvou tvář“, neboť tvář boží je jeho podstata.
Abychom to pochopili a rádi se toho chopili, k tomu nám pomoz Bůh. Amen.